Mrzne

Ráno. Mé tělo je po sedmi dnech unavené. Vždycky při pobytu na horách o jarních prázdninách jsem uprostřed týdne udělala jeden odpočinkový den. Nedám si odpočinkový den. Doku je sníh, poběžím. No, poběžím. Dá se jen místy. Kde je navátá pokrývka sněhu. Přemýšlím, jestli nevyjedu výš. Ještě ne. Lépe se nadřu a zpotím na nerovném terénu tady...

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-08-ranko

Legrační; když chce Žofie v mrazech ven, otevřu dveře; foukne na ni ledový vzduch, otočí se:

- Já jsem si to rozmyslela. Nikam nejdu.

Doposlouchávám dr. Stránského. Už znám jeho názory, poučky, hovoří a píše stále stejně. Nevadí mi to. Důležité je, že přitvrzuje. Jede boj proti mobilům. Donekonečna vysvětluje. Něco znám z psychologie. Ráda si to zopáknu:

Když člověk čte z papíru, pamatuje si o třetinu lépe než z obrazovky. To, co lidé vnímají, že přichází do styku s více bity informací, než kdykoli jindy. Deformace dnešní doby - nemáme žádné problémy, těžkosti, zbavili jsme se dvou evolučních priorit. První – nemáme obavy o přežití. Poznat tygra. Vědět, že je čas. Druhá je patřit někam do nějaké společnosti – evolučně daná věc. Když to první odpadne, zbývá druhé. A když to druhé postavíme na drogu dopamin (hormon štěstí); její zvyšování spočívá v tom, že když si otevřeme obrazovku, máme kasino efekt. Jdeme do kasina, víme, že nevyhrajeme; bzučí to tam, bliká to tam, stejně semtam můžeme vyhrát. Dopamin se zvyšuje nejen na základě výhry, ale i očekávání, že můžeme vyhrát. Očekávání výhry, něčeho dobrého zvyšuje produkci dopaminu. Proto všichni od rána do večera stupidně serfují, očekávají něco. Že se dozví něco zajímavého. Něco si přečtou; pět hodin očekávají, že se dozví něco nového. Celý den surfují v očekávání; několik hodin surfují, přečtou si za pár vteřin jednu jedinou zprávu – to jim dá dopamin. Dokonale uzavřený kruh, který tvoří podklad vybudování všech sociálních sítí a všech programů na nich. Jsou vytvořeny přímo na ně v laboratořích. V laboratořích se měří hladina dopaminu. FB vymyslel paleček nahoru, páčik říkají Slováci. FB jde skrz stropem. Ještě lepší je opak - palec dolů. S tím se musí něco udělat. Pošlu lepší fotku, dramatičtější, lepší výsledek… Raduji se a jsem v kruhu. Audio knihy – proč nemám čas, abych to četla doma pod lampou? Protože surfuji… Poznamenávám, že při práci poslouchám. Jde o přísun informací. Ale mozek se potřebuje nudit, pak teprve tvoří. Nuda je důležitá proto, že nabízí přemýšlet o tom, o čem jsme přemýšleli. Sebereflexe. Ta tvoří nové neurologické spoje v mozku a ty spojí zdánlivě nespojitelné a tvoří myšlenky, které jsou komplexnější.

Doplňuji, že prvním ředitelem FB byl jakýsi člověk, který když zjistil, co dělá FB s mozky, psychikou, s lidksou myslí,  chováním lidí, šel od toho. To se neví, to jsem někde slyšela. Taky vím ze studia grafologie, že denně máme psát rukou. Lidi to nedělají. Denně procvičovat psací písmo. Písmo je stopa mozková na papíře. Vzájemně se ovlivňují. Zjednodušeně – pokud budeš psát úhledně, krasopisně, zobrazí se to na chování, klidu duše. Jenže to vydržíš jen pět až šest řádků. Začneš psát svým rukopisem. Tam se projeví tvá psychika, tvé vlastnosti…

Čtu před spaním v posteli. Vím, že mám mozek má někdy lenošit. Někdy si vypnu poslech. A jen tak jdu, klušu, pozoruji, přemýšlím. Zrovna včera mě v lukách něco osvítilo a večer jsem to zrealizovala.

Poledne. Petroušek volá:

- Už jsi v lukách?

- Ještě ne. Teprve se kšíruji. Už poběžím. Mám zpoždění. Peťuš, víš, nad čím jsem přemýšlela? Poslouchala jsem teď jeden rozhovor. Co je smysl života. Smysl života člověka je mít děti, vychovat je a pak ustoupit stranou. A já momentálně prožívám překrásné období s tebou. Mám tam sice vnější rušivé elementy, něco, kde bych potřebovala zasáhnout, pomoci… Ale život v důchodu s tebou je v bezpečí, pod křídly.

Petroušek je potěšen. Taky to má tak. Žijeme si. Máme jeden druhého. Má tam taky rušivé elementy. Je nesmírně hodným člověkem. Moc. Jako kdyby měl od sudiček vloženo – ty budeš pomáhat lidem. Pečovatelský, ochotný obětavý, rodinný. Někdy mi řekl, že by za mě dýchal. A já vím, že nelhal. On by dýchal za své děti a za své vnuky. Za debilitu, namyšlenost, neúctu, egoismus a hlupotu duše jistých osob nemůže. Tak si plnými doušky užívám jeho nezměrnou lásku a péči. 

Napadá mě, že teď žiju zrovna tak bezstarostně, jako to bylo kdysi s maminkou. Tam byl pro mě přenádherný prostor. Bezpečný. Radostný. Chodila jsem do školy. A moc a moc ráda se učila. Škola moje vášeň. Její charakteristická vůně. Moji učitelé. Za celou dobu od mateřské školy po vysokou jsem měla skvělé pedagogy. Až na dvě výjimky. Pilát a Ruferová. Na gymnáziu jsme měli na německou konverzaci Piláta. Já se ho tak, ale tak moc šíleně bála. Nevím, co z něj vyzařovalo, strašidelně jsem se ho bála. Jako Xaver Halíka. Xaver vždycky říká, že se bojí, aby nezul botu a neuviděl kopyto. 

Na vysoké jsme skládali zkoušku z němčiny a z ruštiny. Povinně. Bez ohledu na studovaný obor. Na zápočet z ruštiny  jsme měli Ruferovou. Sebevědomou elegantní upravenou vcelku mladou dámu. V jednom semestru jsme dostali za úkol připravit si překlad nějakého odborného textu. V dalším semestru jsem se to dozvěděla. Už nevím, jestli jsem zapomněla, nebo jestli jsem to neslyšela, text a hlavně slovíčka jsem se nenaučila. Holky čekaly ve frontě na zápočet. Vypisovala jsem si od nich slova ze zadaného textu; rovnou si je ukládala do hlavy. Ruferová vyhazovala. Nedávala zápočty automaticky jako někdo. Přišla na mě řada. Stála dramaticky u okna jako herečka a koukala dolů na ulici. Já četla a po větách překládala. Slovíčka jsem měla čerstvě v hlavě. Došla jsem ve větě ke slovu, na jehož význam jsem si ne a ne a nemohla vzpomenout. Jestli si někdo myslí, že když mi to tak šlo, že by mi hodila nápovědu, tak to ne. Trapné ticho. Čučela stále dramaticky z okna. Ani se na mě nepodívala Já hrůzou bez sebe, že nedostanu zápočet. Už jsem měla dvě děti. Rodinu. Domácnost. Mamka mi hodně pomáhala, nudle mi vyráběla, cukroví mi pekla. Prala mi, škrobila, sušila, žehlila. Povlečení nosila na mandl… Všechno mi to projelo hlavou. Nedostanu zápočet. Neutřu vrstvu prachu z televize. Najednou mi slovíčko naskočilo, když jsem větu přečetla ještě jednou… Uf. Zápočet jsem dostala. Buď sama nebo jedna z mála. Ty, co se doma připravovaly, musely znovu… Tak tuhle Ruferovou, tu jsem naprosto nemohla ani cítit. To nebyl člověk, to byl nelida.

I já mám vloženo do vínku učit, pomáhat, rozvíjet, pečovat. Životním mottem je: Nechci umřít blbá.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-08-kosacci-na-jabloni

Vybíhám pozdě. Zaujali mě kosáčci na jabloni. Hodovali na neočesané jabloni. Do té zahrady jsem na kraji dospělosti chodila s kočárkem za Zlatkou a její sestrou Danou. Tam vyrůstaly čtyři sestry. Zbyla už jen jedna.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-08-na-snehu

Docela suverénně se spouštím po ohoblovaném zledovatělém kopečku s jemným nánosem prašánku dolů do luk. Když jsem sem začala chodit běhat, to bylo asi před šesti sedmi lety. Na Silvestra nádherně mrzlo. Fotila jsem ojíněné šípky, větvičky. Napadlo mě vytáhnout své stařičké běžky artisky. Od té doby jezdím běžkovat  pravidelně. Když to u nás nejde, vyjíždím výš a ještě o kopec výš. Běhám okolo lesů. Střídám to s vyjížďkami do Krkonoš. Dnes psala Sněženka ze Skyresortu, že rolba už funguje. Ale Péťa ne. Prý mrzne. Budu muset zahájit sjezdovou sezonu sama. :-) 

Hned u železničního mostu potkávám paní s neposlušným pejskem. Když jim nad hlavou hlomozil vlak, to se bál. Vlak přejel, vzápětí jsem naklusala do psí blízkosti já. Mohl se zbláznit. Ďafal, rozčiloval se, že nejdřív ho straší vlak, pak já s prkny na nohou. Byl v takovém amoku, že vůbec nevnímal povely paničky. Ani její píšťalku. Abys ses, ty psí koště, nepo… Máš tu taky rušivé elementy, viď?

Kousek dál potkávám zase paní s pejskem. Má na čumáčku košík. Že prý tuhle viděla mrtvou nutrii a on všechno ožere a sežere. Prý to lidé chodí krmit. Ano, okřikuje je. Ale jsou ještě arogantní. Pitomci, a ještě arogantní. Takové hnusy tady nemají domov. Ondatra ani nutrie. Tady žijí naši. Co se nám sem pořád cpou cizáci!

Dle Stránského stačí pět minut denně mozku relaxovat. Dívat se na západ slunce. Relaxovat v meditaci. Před spaním si přečíst kousek knížky… Na lukách má mozek dostatek času na relaxaci, vyčištění plevele. Stále pozoruji stromy, řeku, oblohu, bílou pláň… Mozek tvoří. V lukách mám hodně nápadů. Čas na kreativní myšlenky. Knihovna mozku se dostává do podvědomí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-08-cekaly

Po dvou hodinách klušu domů. Úplně vyčerpaná. Petroušek mě vítá.

- Holky, panička nám přijela domů.

Rychle sportovní výživu. Jak to říká dr. Alvarez, lékař španělského olympijského týmu a člen lékařského týmu Herbalife: Než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy. – Otevřené metabolické okno. Buňka přijímá všechno na plno. I to prospěšné i to jedovaté.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-08-chutnalo

Dělám si oběd. Rychlý. Lehký. Pár brambůrek na páru. Naklepat krůtí prsíčko. Okořenit. Položit na brambory. Jablíčka. Kompot. Dnes jsem do něj vložila hrstečku černého rybízu a pár kousků ananasu.

Se sklenkou vína jsem si pochutnala.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-08-domaci-maslo

Mixuji máslo. Zatápím. Maličko, jen opravdu nenápadně sklízím slunovratovou výzdobu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-08-bagetky-perove

Peču bagetky. Chystám Petrouškovi na ráno do termosky čaj, krabičku s chlebíčky. To si pochutná! Čerstvé nadýchané.

- Vypnu zítra světla v zahradě.

- Ne, ještě prosím ne. Ještě aspoň o víkendu.

Je čas jít spát. Kamna hoří. Mourek už přiběhl z půlnoční obchůzky, jestli tu nemá škodnou. On i Žofinka si umyli kožíšky. Ještě poleno do kamen. Povypínat dům. Informace dne propojeny. Sebereflexe hotová.

Dobrou noc!