Můj

Za tmy jsme si dala sluchátka do uší. Za světla se probírám. Právě začíná léčebná meditace. Vítaná synchronicita.

- Dobré ráno!

Petroušek mě strašil. Jet autem. Bude zima. Vezmi si deku. Slunce vyzývá k jízdě na kole. Jen v tričku. Spěchám. Jedenáct pět. Volám nahoru. Minuty běží. To nevadí, že budou obědvat? Kradou mi minuty. Skoro patnáct minut! 

Maminka. Ve flísce. Pod dekou. Bezva. Nabízím jemňoučký tvaroh s mixovanými jahodami a rozinkami. Má úspěch. Do skleničky jsem nalila maličko burčáčku. Ani nevím, jestli si doma kupovala. Každý rok nám přivezla Iva ze Slovenska výborný burčák. Z takového voňavého vína. Kuličky mě pálívaly na jazyku.

Zpíváme. Dnes jsem jí zapomněla zmasírovat ručenky. Už je tu paní Iveta. Tak zas zítra.

Volám účetní. Ptám se, jak je to s platbami. Celá léta kupuji všechno sama. Léky, hygienu... Najednou nic. Kmenová. To je ta, která má svých osm na starosti. Ta by mi měla hlásit, co je potřeba koupit. No jo, ale nikdy mi to neřekne. Jediná Květuška mi vždy dala na stolek lísteček. A Irenka řekla, co chybí. Dožaduji se info, co chybí, co mám koupit? Nic. Z výpisu zjišťuji, že si změnili v DD pravidla. Bez mého vědomí. Jak s malým dítětem. Tohle nesmíš! - Jasně, až do příští příležitosti!  Ano, my si to zapíšeme. S otočením stránky už nevědí. Hlavně se točí tolik lidí, jak si to asi mají pamatovat? No, předávat info, číst v sešitě... Jo, buzerace, když jsem se dvakrát za sedm měsíců trefila před obědem. To jo. To bych asi měla taky zabuzerovat. Koukám jako blázen. Jsem alergická na "my si to zapíšeme". Jsme myslela, že nepotřebuji kulaté razítko! Volám koordinační. Má slovanský rozkošný hlásek. Obědvá. Zjistí. Ozve se. Necházím kaštan. Energie! Ještě potřebuji dva. Jedu na stezku. Kochat se. Uzemňovat se.

Přemýšlím nad rozhovorem. Zeptala jsem se jedné paní na maminku. Dg. Alzheimer. Ne a ne si ji dát do DD. Každý den by s ní mohla hovořit. Maminka před nedávnem odešla. Pečovali o ni do posledka doma. Střídali se. Obdivuji. Maminka někdy už dceru nepoznala. Zapomněla jméno svého dítěte. Zkolabovala. Odvezla rychlá. Dovolili krmit. Po dvou dnech - výživa do žíly. Naprosto, ale zcela a úplně chápu, jak jsme naučeni. O pomoc voláme 155; sanitku. Jenže starý člověk se chce odpojit. Splnil úkoly. Držíme ho na přístrojích. On už nechce.

- Kdybych to věděla, sanitku bych nevolala.

Přesně vím, o čem mluví. Paní je smutná. Slzí. Myslím na ni. Vyčítá si. Nemá co. Udělala vše, co mohla. Má můj obdiv. 

Cestou za maminkou mě hnal čas. Stihla jsem vyfotit koně. Dva tam na sebe zle útočili. Jezdím okolo krásných zpustlých starých domů. Jeden na sobě nese AD - anno domini - 1866 - 1927. Seskakuji. Fotím. Rok před válkou v šestašedesátém - podle přepsaných dějin - skončila válka severu proti jihu... 1927 datum narození miminky.

Než sjedu k loděnici - kolikrát to už bylo? - objevuji sloup chmele. Kde se tu ta nádhera zjevila? Nádherný obrázek. Přes cestu nacházím pár šištic. Spouštím se dolů k loděnici. Rychle vyšlápnout prudký nájezd nahoru na stezku. Koně už šli k obědu. Stezka - kouzelný nekonečný tunel. Stále seskakuji. Prohlížím stromy. Zachycuji vodopády vrby. Na hladině Labe její obraz zezubatí.

Na asfaltu myš. Placatá. Vracím se. Vidím anatomii myši. Velká. Nestihla. Cyklisti jezdí rychleji, než kluše myš.

Fotím most přes louku. Tudy jezdím autem. Provoz na něm ucpává Jaroměř. Většinou se tam zaseknu v koloně. A teď, když si chci vyfotit náklaďák na něm? Nic nejede. Tam jsem ještě před rokem cestou k mamince tvrdla na semaforech. Opravovali ho. Cestáři říkali, že by vydržel. Odlehčí se mu dálnicí... 

Prohlížím jezbinská luka. Odsud frnknul soudruh Schörner. Nepočkal na odvoz do fešácké americké zóny.

Na konci stezky autíčko s občerstvením. Posezení z palet. Lehátka. Krásná vstupní brána. Otevírají, až přijdou z práce. Lahodí mi důvěra v lidi. Fotím prázdný prostor. Naplní se odpoledne.

Platanová alej. Rychle odsud. Na konci volá koordinační. Prý nic nekupovali. - Jo, kupovali. Mám před očima výpis. Běží se podívat do stolečku na paragony. Co dělají paragony ve stolečku? Kdo dovolil nakupovat léky? Kupuji je levněji v maminčině lékárně. (Ó, napadá mě, jak ještěr slovíčkaří - to není lékárna vaší maminky. - No, to se tak říká.) Mají dovoleno platit kavárničku jednou týdně. 

- Ta vaše nejskvělejší Mengelka si vybrala jako akt pomsty za odmítnutí změny medikace moji maminku ke znesvéprávění. Plný barák dementních, ale jen maminku bude děsit soud. Otravovat rodinu. Takové jedno odmítnutí změny medikace a jak se sníží bílý plášť k revanši. Hanba! Jak neetické! -  Takže - léky kupuji já. Mám tady na výpisu několikrát léky. Jak to?! Bylo to naposledy! Takhle mě obcházet nebudete. Pak tam jsou cifry za hygienické potřeby. Co to znamená? Kdo to se mnou konzultoval!? Hovořila jsem před nedávnem s dětmi, které u Vás mají blízké. Důchodci. Říkali mi, že jdete do samoobsluhy a koupíte bez uzardění roličku papíru o polovinu dráž. 

- No, to my takhle děláme.

- To chápu. Ale já kupuji. A protože platím, tedy rozhoduji, co a za kolik. Nevím, co mamce chybí.

- Jo, tak lak na vlasy a toaletní papír

Kdybych se nezajímala, koupil by se v místním koloniálu drahý. Taky kam by chodili na hromadné nákupy, že jo? Proč taky! Z cizího krev neteče. Ne, nemám slov. 

Stojím opřena o kolo. 

- Lak. Zrovna včera jsem koupila náhodně drahý lak místo za sto šedesát ve slevě. Za šedesát korun!! Tedy lak mám. A kupuji tehdy, když je to výhodné!!

- Dobrá, tak já řeknu, že nic kupovat nebudeme, že si všechno koupíte.

- Ne, tak jsem to neřekla. Cokoli bude potřeba, kontaktujete mě, dohodneme se. Pokud bude stát buničitá vata stejně, není co řešit. Ale u laku jsem ušetřila stovku. Rozumíme si?

Koordinační chápe. Na mail mi pošle jméno speciálního mazání. Děkuji. Lak a toaleťák dodám. Naskakuji. Pokračuji. U cesty kaštánek. Shýbám se pro něj. Za pár metrů ještě jeden. A ten potřebuji. Tři. Mám je! Cesta mi trvala víc jak hodinu. Nádherná.

Tluču si dlažebkou oříšky. Červená sladká jadýrka. Ale musí se dolovat z čepiček. Stejný keř je u maminky v domečku. Kdo se s tím má loupat! Já. Micka mě po celé zahradě sleduje.

- Tady seš. Já tě hledám. Ty sis to užila, viď? Měla babča radost, že se mnou mluvila?

- Peťuš, užila jsem si stezku vynikajícně. Ukážu ti fotky. Mamka pořád říkala, jak ráda tě poslouchá. A posbírala jsem oříšky. Koušou komáři. A tloukla jsem si vpředu na dlažbě... Teď tluču tady. Jablka jsem posbírala. Už očešeme všechny jabloně.

Petroušek obdivuje obrovská, nádherně vybarvená... Maminka sázela.

Peču buchtu. Poslední cuketa. Přidávám jablíčka. Pokládám jahodami. Navrch čokoládu. Petroušek nasává vůni. Jdu mu oskenovat něco na ping pong. Slyším v kuchyni:

- Už máš ve skeneru fotku připravenou.

- Už jdu.

- Tak kde seš?

Chjo. Jdu. Péťa mi napovídá postup. 

- Ty to umíš sám. Ty mě nepotřebuješ. A Peťuš, JPG nebo PDF?

- JPG.

- A co je PDF?

- Pedofil.

- Tysivůl. :-) :-) :-) 

Řehotáme se. Opakujeme - dokument PDF. Fotka JPG.

Chystám mu svačinku. Jdu si chvilku k němu do pracovny. Prý patnáct procent škol bude mít ředitelské volno v pátek.

- Prosím Tě, já jsem vždy svých pět dnů ředitelského volna ze školského zákona rozplánovala na státní svátky na pátky nebo pondělky. Kdyby náhodou vypli proud, neměla bych další den volna. Inspekci bych se musela zpovídat. A teď je to naopak. Budou nutit ředitele k volným pátkům. Svět se zbláznil.

Vrchol - hasičské masky. Vydrží několik let. Jo do škol, jo? Aha, integrovaný reproduktor pro lepší komunikaci? Já se picnu. To nemyslí vážně! To je cirkus na kolečkách. Pomoóóó! Pusťte mě mezi normální lidi.

Půlnoc. Micka se přišla polísat. Chvíli poleží. Pak zaškrábe na linoleum. To už neuslyším. A nad ránem zabuší na okno:

- Vstávej! Jdu se vyspat.

To už Petroušek neusne. Roušek. Pet. Pět. Pětroušek. :-)

Bylo to tu dnes pře-krás-né!

Dobrou noc!