Musím výš! Všichni bychom měli usilovat - výš, lépe...

Zítra očekávám perný den. Ne ten od Beatles. Jako by národ čekala maturita, spíš operace - přežijeme? Možná chvění před státními zkouškami. Zaříznou českého člověka? Bude ohrožen na životě milionovou - nesmyslnou drakonickou pokutou? Právníci bijí na poplach. Lidé zahltili schránky darmožroutů, pardon, velevážených poslanců, kteří se nechali zvolit, aby pracovali pro blaho vlasti a jejího lidu. Zítra nám to ukážou.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-24_Leden/

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-24_Tlusty_mrstny/

Dopoledne pracuji. Okolo desáté mám jet pro mléko. Bude stát ve sněhu za bránou statku. Ve třináct jsem tam jak na koni. Beru s sebou běžky. Cestou koukám, že už bych spíš hoblovala trávu než sníh. Abych zajela do pole támhle po té bílé cestě? Jdu se podívat. Fotím pamětní desku na statku. Vím, že mají vevnitř trám s nápisem. Zapomněla jsem už, co je tam napsáno. Něco o obyvateli domu... V tomhle přenádherném statku spatřil světlo světa páter Myslimír Ludvík. Však taky Ludvíkovi tu žijí. Učila jsem jejich děti. 

Vzpomínám na léto na chalupě o pár vesnic výš. Dala jsem si křeslo do trávy; dole na obzoru bílá hladina Rozkoše. Kronika U nás. Alois Jirásek ji začíná originálně. Jestli se nepletu, Dubenus jde s psaníčkem na faru na Boušín. Byl to ten farář, co chytal na lep ptáčky? Už nevím, asi ano. Zavíral je do klece. Zpívali mu. Asi před patnácti dvaceti lety jsme se na Boušín jeli podívat na vlastivědnou vyjížďku s děkanem UHK prof. Vladimírkem W. Cestou mi ukazoval Rýzmburk, vyprávěl jeho původ, kdo ho odkryl. Učil mě dívat se do krajiny očima archeologa. Z Chloumku, ano, to je ten kopeček se hřbitovem, kam chodila moje maminka s babičkou, mi ukazoval nerovnosti terénu...

Páter Myslimír Ludvík s páterem Havlovickým - hrdinou kroniky U nás - osázeli zámecký kopec v Náchodě šeříky. Myslím, že jeden z nich založil tradici jiřinkových plesů. Nebo oba? Jiřinka byla fungl nová květina tehdy. Myslím, že na prvním plese 1837, zrovna se vdala, se stala královnou jiřinkové slavnosti Božena Němcová. Asi před pětatřiceti lety mě a holčičky vezl tchán na tábor na hranice s Polskem. Do Janoviček. Ukazoval mi Hronov a říkal - Jiráskovo Padolí. Netušila jsem. A to už jsme měla VŠ vzdělání v oboru ČJL. ÚB. Až asi před dvaceti lety jsem se s chutí, opravdu s velkou chutí a ráda začetla do díla, o němž mnoho mladých, relativně mladých, píše v komentářích, jak hezky se jim četlo. Ani archaismy jim nevadily. Naopak - někdo se rozplývá nad krásnými popisy. Člověk si prý představuje krajinu jak živou. Studentům jsem vždy říkala:

- Víte, než Žižka přehodí nohu přes koně, přečtete deset stran popisu.

Lidi mají rádi děj. Ne statičnost. Ejhle, dnes jsem byla mile překvapena, když jsem si dala do vyhledavače U nás nebo pátera Ludvíka. Nikdo Jiráska nehanil. Kroniku jsem četla v kulisách kraje, v němž se děj odehrával. Náš kraj. Máme to bohaté na historii v celých Čechách, na Moravě, Slezsku i na Slovensku. Tady u nás začínali bři Čapci, BN, Alois Jirásek, Egon Hostovský, Josef Škvorecký a další.

Naproti Ludvíkově statku hledí na náves s rybníčkem další statek; krásně opravený. S letopočtem 1849 ve štítu. Revoluční rok 1848 Jirásek v Padolí taky popsal. Kabáty převázané povříslem slámy... To byli vzvouřenci! S dřevěnými puškami. 

Projíždím náves. Vánoční stromeček u kapličky ještě stojí. Takový šereda, nazdobený klasickými velkými i malými barevnými vánočními koulemi. Krásný! Vyvolává kouzlo dětství. Ach!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-24_Pro_mleko_a_na_pole_.-/

Ve vesnici odbočuji ze státní směrem nahoru, tam, kam jsem jezdívala v létě na borůvky velké jak hroznové víno, Jaruško. :-) Míjím dům na křižovatce. Hned v roce devadesát jsem přečetla sešity Michaela Hesemanna - UFO: důkazy, UFO: kontakty, A přece létají. Taky jsem je četla na chalupě. Za kopcem z chalupy směrem dolů domů vesnice Sebuč. Moje holky si přivezly stan. Jeho kluci tam chtěli spát první noc. 

- Holčičky, myslíte, že by se sem na tu louku vešla ta obrovská loď? Nebo by poslali jen menší? 

- Tati, budu spát s tebou. 

A bylo rozhodnuto. Střídání na všechny noci bylo: Holky a pes Bobík ve stanu.

Na sebučském kopci - tedy přes kopec od chalupy se něco přihodilo. Dole na kraji sousední vesnice si hrály děti. Kluk a jeho sestřenička. Nad Sebučí zaregistrovali létající talíř. Nehlučný. Světélkoval. Dolů z lodi se vysunul trychtýř světla. Po neviditelném sloupu sjely k zemi tři postavy. Z šera se ozvaly po silnici šouravé kroky. Jako když máš velké sněhule nebo holínky. Taháš je po asfaltu, abys je neztratil. Děti utíkaly k domovu. Už u domovních dveří je došly myslím jen dvě postavy. Veliké, prý větší než tatínek. Zůstaly stát u branky. Holčička strachy vklouzla do domu. Kluk stál. Čekal. Postava až od branky natáhla dlouhou ruku s třemi prsty. Ruce měli prý děsně dlouhé. Až pod kolena. Ale ne tak dlouhé, aby zdvihnutá ruka dosáhla od branky k domovním dveřím. Dosáhla. Na ní byla bílá krabička. Kluk po ní nesáhl. Hledal kliku. Otočil se. Postavy zmizely. Děti nic neřekly. Babička zrovna nakládala myslím okurky. Holčička nechtěla spát u okna. Až ráno se od babičky dole vrátili nahoru do bytu rodičů. Svěřili se. Bratrance a sestřeničku maminka posadila každého do jedné místnosti. Malujte. Namalovali zážitek shodně. I barvičky na lodi. Kluk jen váhal u počtu okýnek. Maminka vyhrozila, že budou platit velkou pokutu, jestli to nebude pravda, až přijedou ti z AAA. O to víc se děti snažily o přesnost. Spojila jsem je s Archeoastronautickou asociací. AAA. Přijeli. Vyslechli, zapsali. A nic.

Vyjíždím sebučský kopec. Vpravo v něm míjím stařičkou tvrz. Někdy bych se tam chtěla zastavit. Ale cesta úzká. Tvrz asi strážila zemskou stezku dole před lapky.

Že bych jela do lesa? Ne, už vidím bílá pole. Ještě kousek výš. Určitě to tam bude bělejší. Protože jsem šikovná a intuitivní, fakt to tak bylo. Zaparkovala jsem na cestě do lesa. Zajímavé, jak čilý život na polích i lesních cestách žije. Co stop! V poli zvířecí, ale z cest jsem poznala psí ťápoty. Pneumatiky traktoru. Aut. Původně jsem chtěla běhat na louce u auta. Nic. Přešla jsem přes cestu. Ó, jak jsem se rozpřáhla. Běžím. Střídám paže. Letím! Telefon. Bacha, ať neletím po papule. Svážím se po svahu dolů. Pak podél polní cesty a podél lesa. Neviditelný drátěný plot zarazil srnku. Skákala a skákala. Nechápala, proč nemůže běžet na pole. Než jsem vytáhla telefon, odpérovala po svahu dolů. Já ti tu nebudu dělat šaška. Totéž si pomyslel dravec. Obrovský. Přistál, něco v letu asi čapnul. Než já se vzpamatuji, všechno uteče, odletí. Ale zážitky mám! Já je viděla. Louku obíhám dvakrát. Obrovský okruh. Támhle dál jsou Brzice. Tam nás vozili na gymplu na brigádu. Joj, to bylo radosti, když místo písemky oznámili, že zítra jedeme na brambory. Těšily jsme se na svačinu. Elena, Jitka, Naďa, Aťa, Markéta. Sedávaly jsme na mezi. Ela:

- Tak kde je ten rikša s vozejkem?

Až dospělá jsem zjistila, že rikša je celý ten vozík. Pracovník JZD na dvojkolce přivezl pro každého papírový pytel s tatrankou, kusem salámu, křupavým rohlíkem, jablíčkem...

Za rok dva jsme tudy jezdili s manželem na chalupu. 

Profesor Řízek, co on učil? Biologii? Sbíraly jsme s Elou ve dvojici. Plné kbelíky jsme odnášely na valník. Ela se vrátila. Přičapla. Hodil nám hrst brambor do kbelíku.

- Nate, tady máte závdavek.

Nerozuměly jsme významu slova. Ela vzala kbelík, vysypala ze dna závdavek. Hledal ho v hlíně... 

- Kde?

Ve čtvrťáku už jsme se výuce vyhýbat nesměli. Příprava na maturitu se brala vážně. Škoda jen, že se učily vymyšlené dějiny. To vím až dnes. Letopočty se budu muset přeučovat. To nic, hlavně ať už je nová doba. Už jsem se srovnala s tím, že to staré není potřeba volat zpátky. Je nutno dívat se nově. Mocní z vedoucích pozic zmizí. Moc soudní bude soudit čestně. Nebude mít ani koho. Svět se pohne k lepším zítřkům.

Musíme ještě chvíli vytrvat. Marasmus pomine. Bláto, které stoupá do pusy začne pomaloučku a nenápadně klesat. Zítra má vzniknout ten nový Sovětský svaz. Uniformy v hokeji už hrály se starými znaky... Jestlipak to oznámí svatá bedna?!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-24_Tvorim%2C_varim%2C_svarim%2C_pecu/

Chtěla jsem běhat do tmy. Ne. Práce volala. Objednávky, upéct chlebíček, vyrobit majolku. Ráno mi volal můj kolega:

- Uděláš večer vlákninu? Stačí na patnáct dvacet minut. Rozdělení, kde se vyskytuje, kolik jí máme sníst...

OK. Večer největší kalup. Ale zvládla jsem.

Rozdělávám poštu. Ó, Péťa měl pravdu. Teplárna všem zvýšila platby. Chjo... Ale ne o moc. Je to dobré. To musí lidi zvládnout. Jakpak to bude v našem domě a v domečku...

Jsem v myšlenkách v Zielenči, loni na běžkách v mých milovaných pevnostních lukách, včera na poli blízko maminčina domečku... Dnes to taky nemělo chybu. Přehrávám bílou krásu. Díky. Mohla jsem se dnes přemístit o pár kilometrů výš za sněhem; nic mě nezajelo; zarajtovala jsem si na sněhu. Co chtít víc!! Zdraví! Lásku! Štěstí! Klid! MÍRové nebe nad hlavou!

Ještě snad jen, aby přestal nahlas chrápat náš mastodontí Moureček. Chrápe jak starý chlap.

Mám krásné ohárky. Nádherné! Přiložit. A jít na kutě.

Dobrou noc!