Musíme si pomáhat

Tak teď jsem se ze srdce a upřímně zasmála. To až na závěr.

Miluji žhavé tropické dny. Miluji mrazy. Miluji déšť. V lukách na běžkách miluji mlhu, chumelenici, bílou tmu. Miluji horké dny. Mám ráda všechno. Takový den mi dnes mává v červáncích na rozloučenou.

 https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-09_Leto/

- Peťuš, dnes nic neděláme. Rácháme se. Odpočíváme.

Neodporuje. Ale jde zajistit dozadu do zahrady na místo zbourané zídky vstup ze šancí do naší zahrady. Myslela jsem, že se zídka zbourá a hned postaví nová. Ale ono to tak není. Péťa má průpovídku, co znamená myslet... Bůhví, kdy přijde nádvorní parta. Dopoledne se Péťa zaměstnává zajišťováním pletiva. Aby nám někdo nechodil na okurky. :-)

Zalévám zahradu. Přivazuji okurky. Rostou jak z vody. Trhám velké. Mám ve zvyku odtrhávat postupně. Ne narvat koš naráz. Odjídáme. A zas natrhám… Tu daruji, tam daruji. Naše švadlenka, stařičká paní, nám bude šít závěs do ložnice. Taky jsem jí jednu poslala. Volám jí. Zlomila si ruku. Ve čtvrtek.

- Aha. Tak to měsíc počká. A co jste dělala?

- Klopýtla jsem v průjezdu. Ještěže jsem si nezlomila nos. Jsem potlučená v obličeji, žebra jsem si obrazila. Levá ruka mě na pomak bolela, tak mi ji dal do sádry, ale není zlomená.

Domlouváme si, kdy má Petroušek dovézt látkový zázrak. Znám to od moře. Zatáhneš, a sluníčko tě nebudí. Uprostřed dvou polyesterových látek neprostupná folie. 

- Teď jsem si umyla hlavu. 

- Tak k večeru. Ozvu se. 

Obědváme pod slunečníkem. Užívám jídla, vína, dne, Petrouška, světa… 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-09/

Na monitoru mi přistálo takové zelené něco. Dřív bych se ohnala. Dnes se dívám, kudy poleze. Zdvihl krovky, sletěl do trávy na jetýlek. 

Usínám v křesle ve stínku. Odpolední klid – ó, to bylo ve školce. Já nikdy neusnula. Čekala jsem na maminku. Až nyní dodržuji i spánek :-) A poctivě. Jde mi to samo. Už vím, že maminka nepřijde. Mohu klidně spát.

Mácháme se. Povídáme. Odpočíváme. Kropím zahradu. Poslouchám vtipnou Karol s Xaverem v Za stranu a za lidi. Zkoukla jsem si čtvrtý díl Vědmy. Den, neděle – jak ho chci mít. Tohle mi naprosto vyhovuje.

- Prosím tě, potřebuji udělat nové dvě registrace do ping pongu. 

Dělám mu sekretářku – vkládám fotografie, ořezávám, odesílám, tisknu dokument. Jenže zatím je vedro Důrazně:

- Teď ne. Až večer.

- Jo, stačí večer.

I to stačí večer bylo dost důrazné. To on si Petroušek to své vyhlídá a docílí, donutí, aby se to uskutečnilo. :-)

Kropím znovu zahradu. Stromy, záhony, zeleninu, květiny. I trávu. Letos nám zežloutla; to mě štve. Tři pět let si trávu chráním. Nenechám ji sekat pořád dokola. Sekačka má zdvižená kolečka. Jenže ono záleží i na fázi měsíce. Sama si řídím kadeřníka, kosmetiku dle lunárního kalendáře. A na sekání trávy jsem dovolila – dnes to teda posekej. Příště si dám pozor. Nerada chodím po uschlé trávě. Mám ráda našlapovat do studené zeleně.

- Peťuš, chci si zasadit okurky. 

Posílá mě dozadu pro tři velké kýble.

- A kde seženu hlínu?

Prý jsem to měla říci. Něco si ryju od stromu. Dosýpám z pytle černozem. Doufejme, že se ujmou. 

Péťa jede pro mléko a ze závěsem. Já jdu zase kropit. Nemusí vidět, že dávám napít trávě. Jenže on už je zpátky a já stále zalévám. Je to jako když dávám napít živé bytosti. Ptáci mají naplněná vyschlá pítka. Ať se mohou nejen napít, ale i vyžbráchat se.

Telefonuji. Vím, že mě ze židličky pozoruje, jestli táhnu hadici oběma rukama. Pravidelně ji někde vyrvu, pokazím spršku, někde mi něco odskočí. A on rád přiskočí, aby opravil, ale nezapomene mě pokárat jako malého hajzlíka, že rvu hadici jednou rukou. Miluji jeho:

- Já jsem tě viděl!

 No, rvu. A co? Tak tedy dnes ji tahám ukázkově, aby měl radost. A stejně si zas brblá, láska moje:

- To je vody! To je vody!

- Já tě, Peťuš, slyším! To je vody, to je vody, protože je vyprahlo.

Třicet čtyři let si myslí, že když něco cedí mezi zuby, že to nikdo neslyší. A on slyší! Přinejmenším já!

Stmívá se.

- Peťuš, jdu se osprchovat z chloru. Budeš chtít koktejl s malinami?

- Chci spát. Dám si.

Sprchuji se. Omatlávám oleji. Ještě jdu udělat večeři Herbalife. Aby měl hodinu na trávení do spánku. Lesní směs a naše maliny.

- Peťuš, pustil jsi počítač?

- Péťa všechno připravil.

To mě baví. Hatlá o sobě ve třetí osobě místo v první. Popíjíme koktejl. Dočkal se. Miluji jeho větu:

- Teď uvidíš koncert!

To se mohu potrhat. Protože většinou něco někde nevyjde a je po koncertu.

- Co si mám otevřít?

- Jdi na Google, je tam z 19.6. fotka. A ještě 21.6.

Aha. Má na mysli mail. Hledám. Myslíš Tereza?

- Tak. Tu budeme potřebovat do registrace.

- Tak Peťuš! Teď uvidíš koncert.

To jsem neměla říkat. Chci uložit fotku z mailu. Uložila. Asi třikrát. Do stažených. Ale já si je ukládám do souboru registrace. Hledám. Péťa mě chlácholí, abych byla v klidu. Jenže se blíží jeho hodina. Chci mu vyhovět, aby mohl jít do peřin.

- Tak počkej. Jdu tam jinudy.

Tak dobře. Našla jsem i druhý mail, druhou fotku, uložila. Jdeme do jejich sportovního portálu.

- Počkej, pusť mě tam.

Nechce s mi vstávat. Vím, kde má ikonku STIS. Ťukám. Navádí mě na další cestu. Otevřít.

- Nová registrace.

- Kde?

- Támhle!

- A to je kde?

- No na té liště.

Ó, on používá slovo lišta. Hledám. Teď to přijde. Jestli budu mít fotku se špatnou koncovkou, to nebude koncert. To bude zkáza. Natahuji fotku toho kluka.

- To je ten, jak jsi s ním jela před měsícem z Phy.

- Aha. Tenhle, jo?

Doplňujeme datum narození. R. č.

- Jak to, že se mi tam r. č. ukázalo?

- Protože jsem si to včera předpřipravil.

- Ty seš šikovnej, Peťuš!

Tam jde jen o tu fotku. Jinak už všechno zvládá.

- Nahrej fotku.

- A kudy? To musím nejprve vybrat soubor. Najít fotku.

Fotka kluka je rozmazaná.

- Peťuš, to je tím mailem.

- Ne, poslal špatnou.

- Počkej. Zkusím natáhnout tu Terezu. Vidíš, a ta je pěkná.

- Tak tam dej toho kluka, a kašli na to. To je jeho věc.

Dobrá. Nechávám mu tam rozmazanou tvář. Vybírám jen kousek obličeje. Linda si jednou na lítačku do MHD dala jen kousek ucha. Nikomu to nevadilo. Uložit.

- Doplňte r. č.

- Vždyť jsme ho doplňovali.

Ťukám do políčka. Číslo samo naskakuje. Uložit. Tak copak ještě bude chybět? Dobré. Možno vytisknout.

Jdeme na druhou registraci. Něco podobného. S vracením a hledáním jsem to dala. Vytisknout.

- Počkej. Ono to trvá.

Čekáme. A když konečně má dojít k tisku, papír se zasekl.

- Ty vorle!

Když se daří, tak se daří. Znovu. Radí mi. 

- Hele, víš, co?

- Vidíš, já tě to naučím! 

Řehtáme se.

Peťuš, já jsem celá zpocená. Jsem myslela, jaký to bude koncert, jak mi vždycky slibuješ ty. A vono to bylo takové vrzavé pajdání.

Je spokojen. Vypínáme tiskárnu. Počítač.

Bojím se našeho kráječe.

- Peťuš, pojď si ukrojit chleba ke svačině.

- Jojojo.

Sedám do fotelu. Beru ntb.

Nerozsvítil si světlo nad kráječem. Bez brýlí mu kráječ s ochranným podavačem splývají. Bručí si.

- Kurník. Co to tady je?

Áha, copak mu zas nejde. Hned mi blesklo hlavou, totiž stalo se mi to taky. Podavač krásně zapadne do stroje. Musíš ho zdvihnout, vložit krájenou věc. Podavačem posunuješ bezpečně sem tam… I tak se toho bojím. Navíc se mi někdy podaří vyháknout chránič nože. Nic něčemu nevadí. Nepůsobí to na mě dobře.

Vyskakuji od ntb. Směju se.

- Počkej, to musíš tohle zdvihnout

- No to jsou vymoženosti.

Slyším krájet dva krajíčky.

- Povedlo se?

- To víš že jo. Hlavně, abys nevolala:

- Peťůůůš? Mně se to tady vyháklo.

Řehtáme se oba. Jsme si nápomocni v nesnázích. Pomáháme si. Totiž – musíme si pomáhat.

22:02 hod. Jde domem do kuchyně.

- Tak. Mám zhasnout?

Stříhám ušima. Co z něj zas vypadne?

- Mám se hlásit na psychiatrii?

Jde mi dát pusu.

- Mám tam zítra jít?

- No musíš, vždyť jsi vedoucí.

- A ty bys se mnou nešla?

- Tos´    uhodl. Nešla.

Kdybys mi dělala sekretářku, já bych tě vycvičil. Ty si děláš, co chceš.

Naráží na mé lelkování, zívání (dnes ne, to jen u faktur), nesoustředění, mluvení… Péťa se vyjadřuje úřední mluvou. Administrativním stylem. Já mu to zlidšťuji, píšu si to podle svého. A on se zlobí, že mi diktoval něco jiného. :-) Sekretářka, která neposlouchá.

Mlask.

- Dobrou noc! Hezky se vyspi!

- Ty taky, Petroušku! Mám tě ráda!

- A zítra tu nezlob!

- Ne. Budu hodná.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-09_Zrzciny_deti._Lucinka%2C_Hugo%2C_Bruno./

Dopisuji. Prohlížím si znovu Zrzeččiny děti. Nová šedivá se prý dnes nenechala chytit. Potvora. To bude breku, až přijde k nám. Žofinko, tady se ti dobře povede. Jen nesmíš chodit s cizími lidmi. Bude tě tu hlídat Baronek a Mourek.

Poslouchám ještě vysílání Československo TV Libora. Půlnočního Pavla.

Rámeček z loňska:

Moje babička říkávala že každý může utratit jen tolik peněz, kolik peněz má.
Náš stát asi nemá babičku

To jsme netušili, kolik miliard se vylije z našich kapes na Ukrajinu. Jsou tací, kteří nemají babičku. Nebo ji mají, ale stejně jsou v insolvenci. A vykřikují na všechny strany o nespravedlnosti světa.

Tak jsem ráda, že jsem měla babičku…

Dobrou noc!