Musíme si pomáhat
Čeká mě náročný den. Probouzím se. Jdu do zahrady. Ó, vedro. Letní ráno. Oproti třinácti stupňům v předešlých dnech – změna. Otevírám francouzské okno. Mourek doma. Žofka? Přihlásila se z útrob domu. Předložila jsem jim snídani. Zmizely v zahradě. Dnes si to v kožíšcích užijí. Vedro větší než v létě.
Petroušek dnes slouží socialistické vlasti v energetice. Je v práci. Vždycky se snažím ho zajistit. On pečuje o mě. Já o něj. Chystám pro mu brambory s mrkví, květák. Rychle na páru. Zeleninový salát. Obaluji květák. Míchám dalšího malinového míšu. Tvarohy, mascarpone, šlehačka, maliny, javorový sirup. Nebe v hubě. Měla jsem v úmyslu ještě upéct lívanečky. Ne, to nezvládnu. Dnes květáky dávám na plech. Navrch sádlo. Ach, jak nádherně v troubě zezlátly.
Lindička volá. V půl druhé půjde ve Svobodě nad Úpou historický průvod. Asi ho nestihnu. Volám Ivě. Po čtvrteční zprávě, která změní její život, je smutná. Zajímavé, to si pamatuje.
- Ivo, pojedeme na Rudolfovy slavnosti. Budou tam trhy. Asi na třináctou se nachystej.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-20-pred-odjezdem
Připíjím na den. Upravuji se. Chystám si snídani. Tvořím malinového míšu. Makám jak zběsilá. Poledne. Volá Petroušek. Je jak hodinky. Instruuji ho, kde co najde. Volám Milce, aby mi poslala po Lindě mléko.
- Stav se tady, až pojedeš zpátky. V takovém vedru je to ošemetné. Budu pro tebe mít ranní dojení.
- Máš pravdu. Stavíme se cestou zpátky.
Balím s sebou pití, pro každou nádobku s malinovým míšou, tyčinky…
- Ivo, jedu. Nezapomeň si vzít s sebou pití.
Včera se ptala, jestli si může vzít Beníčka. Nebyla jsem moc nadšená. Prý je v autě zvyklý. Ale já nejsem zvyklá na to, aby mi pes rajtoval autem.
Přijíždím k Ivě před dům. Vychází. Bez pejska.
- Ivo, kde máš Beníčka?
- Můžu si ho vzít?
Táhne s sebou balík novin. Chce ho hodit do kontejneru dál na návsi. Ale tudy vůbec nejedeme. Provázek pukl. Pomáhám jí sbírat časopisy. Za chvíli se vrací s pejskem na vodítku. Misku samozřejmě nemá. Někdo nám na trhu určitě dá. Ukládám do kufru její tlustý svetr a láhev pití.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-20-do-svobody-nad-upou
Cestou si povídáme. Pouštím písničky mého dětství.
- Ty hraješ jednu za druhou. Kde jsi to sehnala?
- Stáhla z You Tube. Převedla do mp3.
- A kde se to stahuje?
- V počítači.
Přemýšlím, jak bych jí to naučila. Tak ráda bych chtěla, aby prožívala své dny v radosti. Je sama. Přes dvůr bydlí její snacha s dětmi. Ráno odjedou. Vrací se večer.
Projíždíme cestou prošpikovanou radary. Míjíme vykácený les kvůli dálnici.
- Ivo, tady někde u Stříteže našli teď hrob z bitvy s Prusy v roce 1745.
Linda.
- Mami, až budete v Bucích, zavolej.
Volám z Trutnova.
- Já už jsem tady. Šel historicky průvod. Mamko, proběhla jsem si krámky. Jedu domů. Počkám tu na vás. Mám pro tebe cuketu.
Projíždíme v Mladých Bucích padesátkou.
- Ivo, jednou na mé narozeniny jsme mířili do Harmony ve Špindlu. Jela jsem se ještě rozloučit s mamkou. Vezla jsem pečovatelkám dopisy pro maminku na každý den jeden. Linda přijela až druhý den z Phy. Zastavili jsme se na Stezce korunami stromů. Petroušek ze mě rostl. Až v říjnu přišel pozdrav. Tisíc korun. Dala jsem to Péťovi na stůl. Divil se. Prý je to moje pokuta. Jenže se to stalo 19.7. a to řídil on.
- A kde vidíš ty radary?
- Támhle jsme je minuly.
- Až tam dojedeme, koupím si něco k jídlu.
- Copak tys´ neobědvala?
- Ne, neměla jsem hlad.
Mladé Buky přecházejí plynule ve Svobodu nad Úpou. Už vidím u cesty Lindino auto. Otáčím se. parkuji. Linda pomáhá Ivě s Beníkem. Dávám jí v krabičce od zmrzliny, kterou nám dovezl LP, malinového Míšu. Dostávám cuketu. Ukazuje mi džbán.
- Paní mi v něm nechala i tu dekoraci. A modrého andílka v oválu pro Zuzku.
S Ivou to jde všechno tak pomalu. Funí. Bez kondice. Stále čučí do TV. Vláčím ji okolo řeky. Vůbec by mě nenapadlo ukázat jí krásné maličkaté městečko.
- Potřebuji si odpočinout.
- Ivo, už tam budeme.
Táhnu ji za sebou jak medvěda. Od nádraží se sem vysypal vlak lidí. Konečně jsme na místě.
- Ivo, tady si můžeš něco koupit k snědku.
- Já nemám hlad.
- Vždyť jsi mi říkala, že máš hlad.
- Jde si koupit párek v rohlíku. Držím pejska. Sleduji ji. Mladá prodavačka špatně slyší párek v rohlíku.
- Malinovku?
- Párek v rohlíku. A malinovku.
Bože. V autě má láhev vody.
Vedu ji pod velký stan ke stolu.
- Ivo, jdu po stáncích.
Nemám klidu. Nevím, jestli se mi Iva někde nezaběhne.
Paní Skřítek! Zdravíme se. Maluje dětem obličeje.
Vracím se pro Ivu. Vleču ji ulicí.
- Ivo, vzadu ukazují výcvik policejních pejsků.
- Je tady slunce.
Pomalu se ploužíme.
- Beníček má žízeň.
- Počkej, viděla jsem támhle u stánků, tam nějaký pejsek pil.
Našla jsem stánek. Paní mi ochotně nalévá do misky vodu. Zadarmo. Beníček nechce.
- On je zmaten. On nezná tolik lidí.
Nebaví mě to.
- Ivo, pojedeme k Lindě.Ukážu ti, kde bydlí.
- Tak já jí něco koupím.
Vybíráme kulatého modrého andílka. Sto devadesát.
- Ivo, stovku ti přidám.
Nakonec platí sama. Jedeme. Než se ale dobelháme k autu, ješiši!
- Beníčku, tohle nebyl dobrý výlet. Vedro mi je. Příště pro mě přijdeš, abych viděla, jak jsi ustrojená. Ráno byla zima.
- Vedro.
Když to večer líčím Petrouškovi, říká, že v pět bylo čtrnáct.
- Aha, tak Iva vstává brzy, mohlo být. Ale dnes bylo třicet.
Konečně jsme u auta.
V Trutnově odbočuji k Lindě druhou stranou. Překopán most. Vracíme se do Trutnova. Ach, když se daří…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-20-u-lindy
Parkuji pod Lindiným domem.
- Tos´ neřekla, že se budeme škrábat do kopce.
- Nemel a šlapej. A každý den budeš chodit povinně hodinu na procházku. V dešti, v metelici, ve větru, v teple. Sedíš stále u TV. Nemáš vůbec kondičku.
Linduška nese vodu v renesanční sklenici.
- Páne, ta je krásná.
- Za pět set.
Linda mě opravuje.
- Ne, jen za čtyři stovky. To je jak jsme byly na tavení skla.
- To tys´ nechtěla jet. A to by se ti moc líbilo.
Linda nabízí štrúdl, švestky.
- Lindi, takové jsme měli na zahradě tam, kde teď máme obývák. To byla kvalitní dobrá švestka. Ty, co máme, jsou menší. Některé uschnou na větvi. Tu kvalitní jsme vykáceli. Ach jo.
Beník dostal vodu. Konečně v klidu pije. Linda jde Ivě ukázat dům. Hlídám pejska venku.
- Ještě si zakouřím a pojedeme. Já jsem dnes vůbec nekouřila.
- A nic se nestalo, viď?
Hrabe v kabelce. Vyndává obsah.
- Všechno mám, jen ne cigarety.
I- vo, a nemáš je někde v kapsičce, přihrádce?
- Ne. Tam já si je nikdy nedávám.
Rozdělává zip v zadní kapse. Jsou tam. Smějeme se.
- Dám si ještě jednu.
- Ne, už ti to stačilo. Jedeme.
- Ale kde já je mám.
- Já vím, kde je máš.
- A kde?
- No, vzpomeň si. Ivo, jedeme ještě pro mléko.
- Tak jeďte, a já si tu zakouřím.
- Ne. Je to při cestě.
Linda nás jde vyprovodit. Hledám v peněžence drobné pro Milku. Jsem taky zblblá.
- Mám sto dvacet.
- A kolik chceš litrů?
- Tři.
- Tak to je za dvacet litr.
- Jo šedesát? Mám čtyřicet.
Linda jde nahoru pro dvacetikorunu. Iva je rychlá. Našla dvacku. Volám nahoru, že už mám.
Stavuji se u Milky. Zdenda je ve včelách. Linda si dnes taky přeléčila včelstva.
Milka je o tři roky mladší než Iva. Mám připravenou sklenici s ranním dojením.
- Teprve jedete ze Svobody?
- Ne, už jsme byly asi hodinu u Lindy.
Usazuji láhev do kufru, aby se mi nepřekotila. Jedeme. Bylo to dnes hodně těžké. Jsem úplně vyšlochtaná. To nikdo nebude věřit.
- Můžeš odbočit tady.
- Ne, Ivo, já pojedu po pěkné cestě.
- A tady taky můžeš odbočit.
- Tak to zkusím. Ten Datart je za mnou nalepený.
Dávám mu hodně z dálky blinkr. Vzdaluje se. Odbočuji. Projíždíme dvě vesnice.
- Tady se jede ke starostovi. A támhle někde v hájovně jsme slavili Petrouškovy padesátiny.
- A tady to vezmi na Sebuč.
- Nevezmu. Támhle jedu na kruháč a jsem vcukuletu u tebe.
Najednou ji posedl čert. Křičí, že já jsem řidič, a že ona by jela na Sebuč. A ať si jedu podle svého. Rychle jedu na kruháč. Odbočuji k ní.
- Co se vztekáš? Podívej. Už jsme u tebe. A teď bych se teprve šplhala do sebučského kopce.
- Ještě kilometr.
V duchu s ní souhlasím. Přežít ještě kilometr. Zatavuji. Dávám jí z kufru tlustý svetr a láhev.
- To jsem měla?
- A ještě jsi měla nějakou bundičku.
- Ne, neměla.
Otvírám auto. Beru ze sedadla šusťákovou bundičku. Míšu jsem jí zapomněla dát. Diví se, co všechno jí podávám. Děkuje.
Jedu konečně domů. Tak tenhle výlet nebyl pro radost. To s ní souhlasím.
Parkuji. Petroušek přijel asi z fotbalu. Ostříhal jabloňku a švestku.
- Už jsi přijela. Tak co?
- Jedu ještě do divadla.
- Máš to náročné.
- Peťuš, hodně.
Mixuji mu koktejl.
- Už jeď.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-20-hovory-s-ditou
Jedu. V divadle vedle mě sedí bezva dcera paní Zdenky. Tu měla ráda moje maminka. Pracovaly spolu ve zbrojáku. Taky odešla s popletenou hlavou. O přestávce si povídáme.
- Já jsem dnes úplně vyšťavená z toho výletu. Ty dialogy jsou na mě strašně rychlé.
Potěšila mě:
- Vypadáš moc dobře. Jsi vyžehlená a únava na tobě není vidět.
To mi nalilo zas energii. Druhou část představení už sleduji v pohodě. Hodiny s Ritou. Takový moderní G. B. Shaw a Pygmalión. Výkony skvělé. Herečka se nádherně proměnila z kadeřnice v dámu, která pronáší během svého přerodu nadčasové myšlenky.
Domů.
Spát!
Dobrou noc!