Mužská energie korunovaná ženskou

Půl osmé. Tak brzy? Jsem odpočatá. Vyspalá. Vstávám. Mezi půl osmou a půl devátou přivezou nové matrace. Telefon. Vedle našeho pozemku je parkovací zona pro kamiony. V noci někdo pouští topení nebo chlazení nebo je mi jedno co, ale je to jak když tudy jede vlak. Volám nájemci. Jedna ráno. Má štěstí. Vypnutý telefon. Hned ráno volá. A ač by rozhovor měl být nevrlý, plný zloby a osočování, vysvětlujeme si vzájemně... Topení bych prý vůbec neslyšela, ale mrkne na kamery, určitě to byl chladírenský vůz; ten musí udržovat zboží v chladu. Ale já tu spím. :-)

- Víte, on když přijede v noci, my ho nesmíme vykázat. Ale řeknu chlapům, aby ho dávali k vrátnici; odtud vy ho neslyšíte. Jednou za čas přijede. 

Tenhle pán před dvěma lety unikl smrti na těžký kovid. Nenechal se napojit. Asi rok měl někdy dýchací potíže. Přežil. Není. Ani jednou. Mluvíme o škodách po. PO čem? Po tom.

- Myslela jsem, že jste na dovolené.

- Ne, pojedu.

- Ježkovy voči, ale tak to zařiďte.

- Nebojte, mám telefon.

Jsem spokojená. Žádné hádky. Tečka.

Ráno je ještě mladé. Kupodivu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-08-30_To_se_bude_spat/

Půl deváté. Zvonek. Vezou nové matrace. Takový malý pán neurčitého věku něco mezi třiceti a čtyřiceti vleče matraci jak mravenec. Nese mi ji do ložnice. A druhou.

- Vy jste z toho nádherného kraje na konci světa.

- Ano, my to tam máme moc krásné. Já to tam miluji.

- A podáváte liškám na dobrou noc ruku?

- Ne. Mně liška vnikla do kurníku. A sežrala mi dvě slepice.

- Fakt? Počkejte. Ukážu vám videiko.

- Myslíte toho lišáčka, jak spal v lese?

- Jo, přesně.

- Jak ho ta ruka pohladila.

- On se ještě tak slastně protáhnul. Podíval se...

- Ustrnul - člověk!

- A jak se ještě po pár metrech otočil, jestli se mu to nezdálo!

Podepisuji fakturu. Milé setkání. Srdečné. Obyčejné. Lidské. Jako za starých časů. Tak to mám už dnes za sebou dva hezké rozhovory.

V deset se chystám vyjet k zákaznici. Jdu k brance.

- Co tu děláte? Dobrý den?

Za plotem Boris a pan M. Nedali mi práva.  :-) :-)

- Ale vy jste měli včera zavolat.

- Ne, pan manžel říkal, že nesmíme jezdit dřív než v deset.

Když jsou tu, zvu je dál. Jeden technik opravář, v sobotu mě zachránil; ten druhý lajdák jde udělat fyzickou revizi. Opravdivou. Fyzickou.

- No jo, tak já jsem ten lump.

Řehtám se. Má připravený soupis změn v naší elektrorozvodné skříni; mladí montéři při instalaci nám změny načmárali fixem nepřehledně do naší tabulky. A neřekli.

- Borisi, součástka na bojler stála pět set korun.

Vytahuje pětistovku. Nesu ji manželovi na stůl.

Boris diktuje, opravuji rukou. Jdu k počítači, přepisuji. Tisknu. Kontrolujeme.

- Ale tady to bych vymazal tyhle ampéry, to už neplatí. A tady bych nechal jen ty pozice.

Nejdřív nerozumím, pak chápu. Jdu to do tabulky celé pozměnit.

Neočekával. Přepsala jsem si pozice. Vyzkoušeli jsme skoro všechno zásuvky, světla, levá pravá, přední zadní, pozor kozle neupadni!

- Borisi, přiznejte, že jste revizi udělal od stolu. Vy jste nepřijel fyzicky zkontrolovat ty klučíky.

- Ne, já jsem tu byl.

- Jo, a viděl jste se na rybách. Vy jste pouze přivezl baterie.

- Tak já jsem ten...

Směju se.

- My jsme si vás pouštěli na rybách.

- Baba jedna, co? Ale já vás chválila. Jenže v sobotu ten opravář říkal, že se mu něco nelíbí. Já to neslyšela, spala jsem, nebylo mi dobře, ale manžel povídal.

- V kolik tady byl?

- Mezi polednem a jednou.

- A to se trefil do nízkého provozu.

- Hledejte vadu.

Boris chce získat plusové body. Vytahuje mobil s termokamerou. Jen stykač bojleru svítí. Vysvětlují mi, že to není zahřívání... Vůbec nevím, o čem je řeč. Stykač, cívka, jistič - oni taky netuší, co je palatalizace likvid. Boris boduje dál. Rybu, kterou jsem dostala před pětatřiceti lety v Soči od Světlany, zná jménem. Možná je lepší rybář než revizní technik. Vedou s panem Ploutvičkou klidný život. Sedí v kanclu, popíjejí kafíčko. Když zavolám, jestli už mi sehnali powerbanku, kterou slíbil jako bonus za nedodržení různých závazků, vymyslí si, komu ji dali. Lžou. Vědomě. Uklidňují zákazníka. 

- Ne, my jen uklidňujeme zákazníka.

- Borisi, Borisi. Ale měl byste zhubnout!! A nechoďte na čtvrtou dávku.

- Jak si to pamatujete?

- Velmi přesně. Bylo vám špatně. 

- Jen běž. Jsem ve službách vakcinační loby. Mám z toho.

- Ty seš taky pěkná...

Řekl nelichotivé označení mrchy, převlečené za kamaráda. Jak oni v tom umějí chodit. Jedno je distribuce. Jedno je obchod prodej. Jedno je revize. A jak to na sebe různě házejí. Fakt. Umění. Ale taky klídek, pohoda, tabáček. Nevzrušují se. 

Řehtám se. Socialismus. Tam kapitalismus dorazil maximálně ve výši výplat. Za pár korun by tam asi neseděli.

- Jo, tak já jsem navíc ještě tlustý!

- No a mimo Borise i Ulrich. To vám nezapomenu, jak jste lhali, jak pan Šupinka v květnu přehodil hovor na svého šéfa! Přitom vy jste jen zástupce.

- Ale to lhal Šupina.

Vařím jim kafe. Pan M. je filosof. Sečtělý. Dá se s ním hezky diskutovat. Prý mají výběrové pohovory. Na dělníka nikdo. Na sekretářku třicet holek. Pošlou fotku. A pak přijde stokilová kisna.

- Ale to je vyřazena, protože fotka neodpovídá realitě. Ona lže. Podvádí.

Ano. Lže. Mají pravdu. Hlavně hledají hezké kuřátko.

 Odzkoušeno. Hotovo. Příjemně strávená pracovní doba. Půl druhé. Jsem ubezpečena, že všechno bylo v pořádku. Chválí mlaďáky. Ten brýlatý, ten vážný, co se nechtěl fotit, to je prý nesmírně přemýšlivý kluk. No, hvězdné semínko, rozumím. Umí u práce přemýšlet. A zapojovat složitosti.

- Peťuš, jedu za klientkou. Pak mise lednice.

Zajíždím do uzoučké ulice. Ztratila jsem se. Jo, támhle! Tam nezacouvám. Jdu pěšky. Vracím se k autu s penězi. Proti mně auto. Jdu k němu.

- Vyhneme se?

- Mohla byste couvnout?

- A vede támhle ta ulice ven.

- Vede.

Další klidný rozhovor. S mužem. Netroubil. Neskandalizoval, že jsem nechala auto uprostřed úzké uličky s klíčkem v zapalování. Klid. Úsměv. Pomalu jsem couvla a vymotala se. 

Dnes poprvé obědvám. Poprvé vínko. Sedíme venku. Miluji jíst venku. Péťa telefonuje.

- Paní Haničko, tak jsem u Vás byl. Osadil jsem ventily. Víte, kde je žlutá páčka na puštění plynu? Kdybyste si chtěla zatopit, tak plyn zatím není puštěný.

- Jo, to vím. Ono má být 35°C, tak to já si zatopím. A to mi bude vedro.

- Tak si otevřete ledničku. To je jednoduché.

Hýkám u pozdního oběda.

- Ve čtvrtek se stavím s penězi. Pozdravujte Irenku.

- Já jí to vyřídím, slyší vás.

Stěhujeme obsah ledničky do druhé ledničky. Naše stará zahradní Calexka. Sloužila čtyřicet let. Stále. bez přerušení. Jen se namražovala, holka jedna stará. A prý hodně žrala. Když nám přivezli lednici, tak se s tou starou prý nadřou. A měli pravdu. Výměna šílenost. Máme to za sebou. Petroušek i já jsem dva staříčci. Náš pomocník skolen nevolností. Musíme my dva.

- Víš co, zajedu půjčit rudl. Protože ty nemáš soudnost. Přepínáš se. 

Balím pro Honzíka vitamíny, rybí tuk v kapslích - na záněty, Immune booster. 

Je tu. 

- Děkuji Calex! Jsem vděčná za tvé služby. Promiň, že tě propouštíme. 

Péťa jí uřízl šňůru. Beru to, že je mrtvá. I na rudlu je holka opravdu moc těžká. Novou Několikrát necháme dupnout nožkama o beton. Vztekám se, že ji rozbije. Nakonec zapínáme do zásuvky. Naskočila. 

- Holka, tak ať se ti tady daří, pokračuj ve službách své předchůdkyně. Děkujeme. 

Celé odpoledne se babráme spolu okolo lednice. Až večer jsem si vzpomněla, že nemáme mléko na koktejl.

- Tak to až zítra. Mohl jsem ho vzít, když jsem jel k Honzíkovi. To už jsou hodinu z kravína doma.

Já se nikdy nevzdávám. Neprohrávám. Volám do kravína.

- ... máte ještě mléko?

- V bazénu.

- Super. Vysílám Péťu.

Za čtvrt hodin volá pán z kravína, kde je ten Péťa. Chci připojit hovor, už by tam dávno měl být. Zvoní mu v pracovně.

- Prosím, zavolejte mi, až se tam ukáže, ať jsem v klidu.

Telefon.

- Už přijel?

- Ne. Kolik mléka chcete? Já ho vezmu do statku.

Nikdo si neumí představit tři čtvrti hodiny strachu. Hospodář šel ze včelína, zavřel vrata od kravína. No, začala objížděčka, čekačka, pohodička... Petroušek radil mladé paní ohledně fixace hypotéky. Vykecával se. A já šílela v děsivých představách.

To byla radost, když se jeho stará kraxnička :-)  objevila ve tmě na konci ulice.  Poznala jsem ji jak kočka po zvuku.

- Peťuš! Já jsem se o tebe tak bála!

- On omylem zavřel vrata od kravína. Prý viděl můj černý zadek, jak jede od brány kravína. Tak nabral mléko a šel domů. Víš, o kolik se jim prodražila stavba toho domu? A to měli všechno nakoupeno včetně krytiny. Jen trámy jim shnily.

- Ten dům, jak měli povolenu přestavbu a někdo je udal, že ho stavěli celý znovu, protože se rozdrolil?

- Jo. Milion korun. Měli úplně všechno!!

- Petroušku, ještě musíme povléci ty nové matrace. Já to neuzdvihnu.

Jdeme na to. Ještě že ho mám.

- Peťuš, já se tak těším, co mi řekneš. Jak se ti spalo.

Potřebuji chráničku. Žádám Lindu o pomoc. Prý Ikea. Staví se tam? Večer volá. 

- Mami, když si najedeš na výprodej povlečení...

- Tak mi tam něco vyber. My stejně na tom budeme mít ta naše elektrická léčivá prostěradla.

- Mamko, můžeš si vybrat třeba i hřejivé...

- Lindi, musím naložit blůmy a pak chci psát.

Nedá mi to. Sedám. Hledám. Vybíráme. OK. Házím do košíku. Poprvé vidím možnost dýška pro baliče.

- Tak já mu tam hodím pětikorunu.

- Kde to vidíš? Hoď mu aspoň deset korun.

- Dávám o jednu pětikorunu víc. Nebo ne? Ještě jednou. Najednou z toho je asi pětadvacet. To mu nedám.

- Mami, musíš křížkem. A objednáváš teda Ty?

- Ano. Mám si koupit ještě za 251 korun.

- Tak počkej. Já si vyberu nějaké prostěradlo.

- Já mu hodím deset korun.

Vybíráme. 

- Mami, tak třeba to zelené?

- Vodnické. Aha. Tak to tu nevidím. Je tu tmavě šedé, meruňka, vínové.

- Mami, a máš gramáž 190 g/m2?

- Kde to vidíš?

Než to uvidí i mé oko, trvá to. Ale úspěch. Našla. Přijdou další výzvy.

- Nebo to krémové jersey?

- Aha? Kde to vidíš?

- Když sjedeš úplně dolů, druhá trojice odspodu.

- Takové tam nevidím.

- Sjeď dolů.

- Jsem dole. Jo počkej, počkej! Myslíš pod tím bazénem?

- Jakým bazénem?

- Jo ono to vede ještě dolů a ještě. Aha, přetínají to reklamy.

- Tak sjeď dolů.

Jsem dole. Tmavě růžové, žluté, zelené.

- Kde jsi? Exklusive.

- Ukaž? No, mám exklusive.

- Mami, a ty seš na nejvíc prodávané nebo doporučené?

- To já nevím. Aha, nejvíc prodávané.

- Počkej, jdu tam.

Konečně se scházíme na barvách, materiálu, gramáži...

- Tak já bych si koupila to béžové.

- Myslíš to pod tím bazénem?

- O jakém bazénu to mluvíš?

- Je tam reklama na bazén.

- Aha.

Tak jsme se domluvily. Doprava 90 korun? Za co? Vždyť psali zadarmo. 

- Mami, počkej. Dáš použít Českou poštu do zásilkovny. To si vyzvedneš.

Zadávám část města 3.

- Zásilkovna v Traxelorvě ulici. To jako budu volat - haló, haló, kde tady je zásilkovna?

- Nebo na náměstí. 

- To je nápad. Budu chodit po náměstí a vykřikovat, jestli nejsou zásilkovna.

- Mami, tak zadej jen město. Vidíš. Dole je Březina.

- No jo, ale mně to tam nejde.

- Mami, dáme sdílet obrazovku.

Jdeme na skyp.

- A kde sdílím? Už jsem to zapomněla.

- Vpravo tři tečky.

- Ne. U tří teček to není.

- Je.

- Není. Já to mám jako šipečku - sdílet obrazovku.

To už jsme dolezly daleko.

- Tak mami připrav se a píšeme J A R...

Musíme se smát. To i kdybychom psaly J          A              R a ještě pomaleji, já tam toho Březinu nechytnu.

Konečně. Vidím ho.

- Pošleš tam Péťu. Ke spolužákovi. Mami, a teď kartičku...

- No, to musím jít najít kabelku. Kabelko! Já ji tu nemám. Počkej, počkej...

Konečně hotovo. Vybráno i s dýškem pro baliče Lukáše, výdejnu. Zaplaceno. Jdu psát.

A spát!
Dobrou noc!