Myslela jsem, že stát je náš kamarád :-) Ochránce:-)

A zas jsem se spletla. 

Ráno, dnes posouzení maminky soudkyní. Jsou v místnosti bez netu. Zimní zahrada. Koordinační se snaží. Stejně cítím tlak systému. Větší totalita, než jsem zažila. Brutální. BRUTÁLNÍ MANIPULACE. Teror.

Otázky. Tiše poslouchám. Nadskakuji. Maminka sama proti soudem určenému advokátovi, proti soudkyni, proti koordinační. Nesmírné napětí. Sama. Ví, že nemá paměť. Je nejistá. Maminka proti přesile. Soucítím. Snaží se, ale nejde to. Stejně cítím podtext dávné, dávné, zasuté inteligence. Neví, jaké je datum, protože to prý nepotřebuje. Logické. Výsměch. Plný barák dementů, jen moje maminka dostala faul. Na vině jsem já. V únoru jsem pocítila jinou maminku. Vláčnou. Na dotaz, jestli nemá změněnou medikaci klidné:

- Neéé, nemá.

Až po čtrnácti dnech Mengelka oznámila změnu.

Vrchní:

- Pan Hrobská, to je výborný lék. To je ten nejlepší lék.

- Ne. Vraťte mamince medikaci.

Schůzka s Mengelkou. Vím, že co má lékař na ponožce, na propisce a na bloku - to je ten nejlepší lék světa. Nepodřídila jsem se skvělému léku. Tak aspoň pomsta. Bílý plášť - se snížil k pomstě! :) 

- Tak já vám maminku omezím na právech.

Myslím, že řekla znesvéprávním. 

Ačkoli - ono to bude výhodné, proč ne. A proč ne celé osazenstvo domova. Včetně personálu. To bude prča!  

Ano, začala jednat. Pomsta bílého pláště - nevěřila bych. Ne, existuje přece etika. Ireno, sklapni. Co to povídáš! Nad našimi životy má moc takovýhle odpad! Bez charakteru. Duševní póvl. A bylo to tak vždycky. Za každého režimu. Přisluhovači. Poslouchám otázky o oblékání, o stravování... 

Dnes poslední otázka:

- Je něco důležitého, co byste mi chtěla říci? Ke své osobě, ke svému životu?

- Že bych chtěla být venku, jako každý jiný člověk.

- Jako že byste chtěla ven? Na zahradu?

- Nevím, jak bych vám to chtěla říci.

Smutno. Maminko, stále máš uvažování. Trápí tě, mrchy. 

Než se nepohodli s předchozí psychiatričkou, našla jsem mamince jinou. Tři čtyři roky zpátky? Tolik práce mi to dalo. Neseženete. Je jich moc a přece na dnešní přecitlivělou generaci málo. Navíc se mi poštěstilo - psychiatrie s výtahem. Maminčina generace byla vyživená, silná. Uměla překonávat těžkosti života. I moje generace silná. Ti po nás už ne. Někdo jim přeloží stébélko přes cestu, neumějí se vypořádat. Špatná strava. Těžká doba. Bomby do hlavy. Nic nevydrží.

Předala jsem kontakty na lékařku sestrám. Ale už jsem nehlídala kontroly. Vůbec nevím, kdo a jak předepisoval léky. Před třemi lety mě lékař na LDN, když si maminka zlomila nohu,  upozornil, že spousta léků má maminka jako lentilky. Dohodli jsme se. Vyškrtal je. Souhlasila jsem. - Od lidí vím, že jejich rodiče přicházející do DD jsou zaplaveni léky. Konkrétně mi v srpnu jedni svěřili, jak jejich blízký ordinované léky nepolyká. NEPOLYKÁ! A funguje. Tam je odbyt! Tam se daří! 

Vypojit se ze systému. Jak?

- Dovoluji si upozornit, že se sestrou nesouhlasíme se znesvéprávněním. 

- To není předmětem jednání, paní Hrobská!

- Smím se zeptat...

Ne, nemám šanci. Motorová pila místo slov. Tak si tak říkám... Marnost. U soudu zvítězí vždy stát. Ublížený ne. Do nebe volající - jen maminka. Z více než sta lidí. Systém je ucpaný. 

Volám sestře. Vyprávím ji o svém zážitku.

- O co jim jde? Vždyť mamka nám už všechno rozdala? Počkej, tam ta paní, víš která? A ještě tamta. Těm tam chodí důchod.

- No a co?

Spekulujeme.

- Oni se tě chtějí zbavit. Protože upozorňuješ na nedostatky.

Skyp s maminkou:

- Mamko, tys na mě zapomněla. Víš jak se jmenuju?

- Irena.

Lámu z mamky své příjmení.

- Mamko, kdo tě utěšoval přes plot, když ti řekli, že umírám?

- Pan Hrobský.

Už si vzpomíná. Utírá si nos rukou.

- Mami, máš tam kapesníčky? Podívej se na stůl. A čajík, máš tam?

- Ne, není tady nic.

Volám koordinační. Nese kapesníčky, hrneček s čajem.

- Je teplý?

- Je studený. Mně to stačí.

Chjo. Zachovej klid. Proč nemohu pomoci? Krabičku s čajem na nočním stolku prý už nemá. Kmenová - nic. Proč se jí říká kmenová? Jako že nechá klienta ztuhnout jako kládu? Furt se dožadovat. Má tam šampón? Má tam kapesníčky? A proč je nemá u ruky? Má tam toaletní papír? Do prčic - přece mají zavolat. V jejich zájmu je, aby měli pro mamku vše připravené. Ne.  NE!

Jdu na RHB. Tlapky už jsou v pohodě. Včerejší bomba od plukovníka rozstřelila lidi. Cítím to. Smutek. Nikde nikdo. Žádná radost ze života. Doprava prořídla. Lidi zůstali doma. 

- Peťuš, jdu si dělat oběd, přijedeš?

- Rád. Za jak dlouho? 

- Za víc jak půl hodinky.

Chystám oběd. Petroušek je tu. Štěstí. Světlo mého žití. :-) Ochránce!

- Budu támhle v zahradě. Tak zavolej.

Obědváme. Vyprávím svůj zážitek. Šetření skončilo. Zapomeňte. To byl film. Vyšetřování skončilo, zapomeňte. Nebo realita?

Volá paní. Jede od Phy. Bude mít maličkaté zpoždění. Za chvíli je tu. Povídáme. Od rána přibrala šest kilo. 

- Já se raději nevážím. :-)

 Proto právě přijela. Vysvětluji dávkování. Volá vnučka. Slibuji, zavolám za chvilku.

Jdu poslat výzvu k platbě. Pracovat. Hlavně zavolat vnučince. Druhačka. Vysvětluje, co bylo dnes, jak to bude zítra. Hovoříme s její maminkou. Péťa se ptá na malého. Těší se do školky. Nechá si ho doma. Ubyly učitelky. Malý pláče; chce do školky. Tolik smutku mezi lidmi. A zlosti. Nedivím se. A já zapomněla v půl sedmé na vaření. Zrovna takovou dobrotu. Před osmou se omlouvám.

- Máš story, tak se teď přihlas na osmou.

Per do mě, petardy, živote. Ať se tu má duše dobře vyučí. Všechno vydržím. Ale už mě to nebaví!

Dobrou noc!