Na běžky si vždycky ber boty! Jinak jdeš pěšky
Půl osmé, klimbám. Sedám k počítači. Jak to dnes bylo?
Včera jsem měla hotovo až dnes ve čtyři ráno. Čtyři a šest je deset. Budu spát do deseti. Doufám, že to bude respektovat i kňukna Zrzka.
Ticho. Spím. Slyším telefon daleko v domě. Kolik je hodin? Osm. Kdo si to popletl? Není mi dáno. Nájemníček. Vidí za plotem u sousedů Petrouška. Jezdí k bráchovi dopoledne popíjet kafíčko. Nájemníčka bolí hlava, svaly, má chřipku. Takovou měla před třemi týdny Linda. On prý prochladl na střeše. Myslel, že je jaro. Ona prochladla na Trojském mostě. Nemyslela, že je jaro, byl leden. Promokla od pasu dolů. Lucka Wise píše, že zas v noci slyšela bzukot, wifiny. Já to neslyším. Ale někdo se připojil. Prý to vnímal taky. Prý lidé špatně spí. Že by grilovali? To jsou pak buňky v zápalu a jdou do nemoci. A když se na testech vybere krabička pozitivních, no, tak čísla stoupají.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-02-13_Mourek_zmlsnel/
Mourek by si něco moc rád dal. Klekám na dlažbu. Mazlíme se. Po snídani ještě bonbonky. Opovrhuje kočičím brambůrkem. Nebo keksem? Sušenkou? Zkrátka tu ne. Jo, loni by si na zahradě určitě dal říci. Kam loni chodil na snídani? Slupnul všechno. Začíná si vybírat. Ačkoli nejprve vybílí své misky. Pak jde za ostrůvek na Zrzčiny. Stačí ho hlasitě oslovit. Moure! Chytne smyk, dělá, že utíká kolem na tramvaj. A vlastně si člověk opravdu myslí, že to byl jiný kocour. Vlastně - že ty misky vybílila Zrzka. Ne, že ty misky tam vůbec nejsou. Manipulátor.
A jdu si lehnout. Půl desáté. Pouštím si zprávy z Galaxie. Hned jsem v limbu. Není mi přáno mých šest hodin! Skyp. Ve snách slyším Lindušku.
- Lindi, dobré. Ještě chci chvíli spát.
V poledne cítím pohled. Vzbudil mě. Petroušek kontroluje ode dveří, jestli žiju.
- Jé, Péťo, ty máš hlad!
Oběd mám hotový. Po obědě jedu na běžky.
- A najdeš ještě sníh?
- Najdu. Rozhlížím se vždycky krajinou, kde je bílo.
Přijíždím na své místo. Dalo by se. Popojedu ještě kousek výš. Pletu si dvě kapličky. První, druhá, obě stejné. Zastavuji u hřbitůvku jedné z nich. Ó, zrada! Nemám boty. Vždycky je mám na nohou, dnes jsem se pojistila, kdyby nebyl sníh... Na nohou boty do polí. Chvilenku váhám, jestli mám jet zpátky. Nepojedu. Beru si batůžek, šálku. Rozhlížím se, kudy půjdu. Jak se tak zatepluji, ze hřbitova vychází starší manželský pár. Zdravím je. Mají hůlky na chůzi.
- Kudy půjdete?
- Sem jsme šli po cestě, domů půjdeme tady polní cestou.
Chvilku si povídáme o lesích. O mém zklamání ze smrti ing. Němce. Připomněli mi jméno. Pán znal asi oba. Otce i syna. Má přehled. Torza lesů tady dookola jsou městské lesy.
- Kdopak na jeho místo? Vyučil se u táty.
- No jsou tam. To oni mají odborníky. Bojoval asi čtyři roky s nemocí. Ale taky na něj tlačili. Chtěli zisky.
Klesly mi ruce. Aha. Tak zisky. Z našich lesů jsou pařezy. Všechno vyřezáno. Tak zisky. Proto lesy zmizely. Chápu. Prý obnovovali výsadbu. Cestou sem nahoru rostly okolo cesty husté kožichy lesa. Vše prosvětleno. Nikde nic. Vždycky pár stromů jako kulisa. Myslela jsem. Ireno, tak nemysli. Jsi naivní snílek. Nebo někdo by řekl husa. Asi by to víc přilehlo.
Ptám se na cestu. Ukazují buď nahoru do další vesnice.
- Nebo támhle tudy doleva. Na křižovatce polních cest jít úvozem. A k rybníčku s vodníkem. To je náves.
Možná jsem třeba na návsi někdy byla. Ale spíš nás vyklopili rovnou u pole s bramborami...
- A pak proti potoku...
- Ježíši, potok. Ten nepřekonám!
- Nebojte se! Potok budete mít vlevo a půjdete do prudkého kopce a už uvidíte tady zas kapličku a přijdete sem.
Loučíme se. Snažím si jeho slova vetknout do mysli. Šlapu okolo pole. Přeskakuji na trávu, na pole, do sněhu. Přes kaluže. Tady ve sněhu jsou stopy. Tady šla lidská noha. Tady to žije. Mířím nahoru k vesnici, kde orkán zničil před čtyřmi lety les. Mám zahnout po lesní cestě do lesa? Ne, nesvítí tam slunce. Chci se nechat ozářit. Nabíjím se. Přijímám sluneční pránu. Mezi poli samota. A ještě jedna. Mají tu dvě auta na špalkách. Jedno pojízdné. Slyším z nitra domu štěkot. Zrychluji už tak svižnou chůzi. Přibíhá černý bafan. Odhaduji jeho rasu. Jestli je to trhač turistů nebo spouštěč hrůzy nebo ten, na kterého zadupeš... Celou cestu držím v ruce telefon. Poslouchám ze Zpráv z Galaxie zajímavé vyprávění o Dolores Cannon.
O Dolores jsem už slyšela. Něco z jejího života taky. Dnes slyším o jejím manželovi, jak se dostala ke své práci, o jejích dětech... První video o nové zemi - to je tak tři čtyři roky:
https://www.youtube.com/watch?v=9VbNcMP89G0
- Copak ty na mě štěkáš?
Zavrtěl ocáskem. Běží ke mně. V setině sekundy odhaduji - nejde mě skolit. Nestanu se jeho kořistí. Je vidět, že si s ním asi doma hrají. Skáče na mě. Tře se mi o nohy. Na větičku - tak pojď - si do mě packy utírá nejen po kolena, ale až do pasu. Pomaloučku se rozcházím. Pejsek ví, že zůstává u chaloupky. Scházím ještě k další samotě. Krásná. To už jsem na uzoučké asfaltce potažené neviditelným ledem. Asi tu proudí voda z tání. V noci zmrzne, přes den nemá čas roztát. Ireno, našlapuj velmi opatrně. Buď pozorná! Jdu po bezpečném okrajíčku bez ledu. Když se otáčím, vidím třetí štít. Samota o třech domech.
Cestou se nabíjím sluníčkem. Beru sluneční pránu. Slunce je dnes hodně a moc ostré. Tak ho musí utlumit. Škůdci slunečního svitu čárují oblohu. Rozhlížím se krajinou. Pole, pole, pole. Vede tudy řada sloupů vysokého napětí. Nerozumím tomu. Dřív se stavěly obrovské stožáry. Tohle jsou možná jen sloupy elektrického vedení. Zcela nové nad polní cestou. Už zas nejdu po asfaltce, ale kráčím polní cestou vrchovatou sněhem. Tady se sníh uložil do hlubokého zářezu cesty. Chvíli se bavím chůzí sněhem. Pak si vzpomenu na to, že elektrické vrnění nám škodí. Mixér. Rádio. Sloupy s dráty. Tyhle vibrace člověku škodí. Přeskakuji na pole. Myslím si - jako že už nejdu přímo pod dráty. Ale asi je to prašť jako uhoď.
Zaujal mě úplně obyčejný smrk. Normální krátké jehličky. Mladíček už docela vysoký. Takové smrčky jsme mívali za mého dětství jako vánoční stromečky. Nemusely to být nutně haluze s navrtanými větvičkami do kmínku. Prodávaly se i hezké smrčky v době mého bezpečí pod maminčinými křídly. Tenhle smrček očividně prospívá. Totiž má pod sebou maličkaté jezírko. Stojí nad potůčkem. Slyšela jsem, že když naletí škůdce na smrk, ten ho okamžitě zalije smůlou. Pokud je strom zalitý, silný, škůdci odolá. Ale když trpí nedostatkem vody, nemá šanci se bránit. Pospíchám dál. Vlevo od cesty Boží muka. Předkové nikdy nezapomněli zasadit vlevo a vpravo lípu nebo nějaký strom. V dáli paní, kočárek, velký pes. Asi se vracím do civilizace. Blížím se. Hraje si s ním. Drží v ruce klacek. Všimne si mě? Odvolá ho? Pejska se bojím, panička začala telefonovat. Přicházím blíž. Drží ho na provaze. Zdravím ji. Odpovídá. Slyším hlasitý hovor z Bellova přístroje.
Jak to říkal ten venkovan u kapličky? Půjdete úvozem, až se ocitnete na návsi u rybníka s vodníkem. Pak prudkou cestou proti potoku nahoru. A už jste na konce vesnice. Cesta mě vede asi někam na soukromý pozemek. Vidím tam stát traktor. Nesu si v sobě reflex. Když jsem byla mladá, ani nevím, jestli mi bylo patnáct nebo dvacet, šla jsem po náměstí mezi maringotkami kolotočářů. Z pod jedné vyběhl se štěkotem pes. Zarazil ho řetěz. Ale dobře se mu povedlo mě vyděsit. Nerada bych zažila tu zkušenost znovu. Přeci jenom jsem dvě hodiny svižně a radostně šlapkala přírodou a nerada bych si nechala vzít energii. Uhýbám mezi nějakým nově vystavěným dřevníkem a něčím ohrazeným kari sítí na svažitou louku. Jejka, vidím tu cestu úvozem. Rozhlížím se. v dálce vidím dvě postavy s dítětem. Úvoz mě svede mezi první překrásné chalupy. Jsem udržovanými dřevěnkami okouzlena. Myslela jsem si padesát let, že Brzice je pět šeredných domků tam nahoře u silnice u obrovského JZD s obří siláží, podél níž jsem ještě před týdnem klusala k lesu. Ne, ne. Stojím u rybníčka s vodníkem. Na návsi vánočně ustrojená borovice. Krásná náves. Proti mně dvě prudké cesty nahoru. Ta levá je asi k domu. Chci křepce vyběhnout tu pravou. Mám přece kondici, ne? Ne. Vyšlapuji kopec s funěním. Maličko klušu. Na obzoru na kopci vlčák. A druhý. Ti nebudou sami. A pán. Převádí je z nějaké stodoly nebo kůlny za plot.
- Dobrý den. Už opravdu nemám sílu bránit se.
- Nebojte, oni lidi nežerou. Já jim kupuji stravu.
Šup, jsou za plotem. A já už vidím kapličku s hřbitovem. Je to ta ona? Nebo ta druhá. Pletu si je a tak se jdu z cestičky podívat do pole. Jo, mé auto na mě čeká. Vracím se na cestu a podél hřbitovní zdi se vítám s autem. Zrovna někdo přijíždí na hřbitov. Boty mám mírně špinavé. Linda by si je sundala. Já si sedám za volant a vím, že si někdy na jaře zas nechám auto odborně vyčistit.
Dvě hodiny rychlé chůze přírodou. Ireno, tos´ nečekala, viď? Ne. Opravdu ne. Myslela jsem, že si hodinu zaběhám na zbytcích sněhu.
Sjíždím dolů do kraje. Nízké slunce nebezpečně oslňuje. Nejdřív vesnice s rybníčkem a vodníkem. Jedu přes náves - ne, ode dneška už vím, že toto není náves. Ta je tam dole. Míjím obrovské JZD, mou hromadu siláže. Tady jsem běhala, a tady, a tady taky. A před čtrnácti dny jsme tady křižovali s Péťou v chumelenici. A támhle jsem hned poprvé potkala toho srnce. Narazil do velkých ok neviditelného plotu. Minulý týden klusal přes pole s rodinou. Co, přes pole! Letěli přes cestu.
Sjíždím do vesnice se zámkem, kde se panským mravům v rodině správce Hocha učila mladičká Božena Panklová. Osvojovala si nejen moresy, ale i němčinu. Obé se jí pak hodilo k okouzlení Prahy na vlasteneckém plese s manželem Josefem Němcem.
Ještě jeden kopec. Nízké sluníčko oslepuje.
Doma. Běžky nevyndávám. Ještě na ně třeba přijde. Ačkoli - v našem kraji už možná ne. Dnes by to bylo překrásné na horách. Mrazivo. Určitě by byl tvrdý sníh. Nemohu mít všechno. U nás jaro. Začínají kvést nejprvnější kvítka jara - talovíny, sněženky, čemeřice.
Bylo to překrásné. Čaj ze skořápek vlašských ořechů na suchá kašel dopit. Dobrý. Preventivní. Je čas.
Dobrou noc!