Na běžky

To byl dník. Zas uletěl. V kamnech poleno; na plotně si přihřívám horký čaj. V koši pochrupuje Mourek. V Péťově pracovně spí Zrzečka. Kitty si tentokrát zalezla ke mně do pracovny. Jinak bývá v mé blízkosti. Už si zvykla natolik, že není jak zakletá princezna stále u mě, ale prohání se domem, syčí a spouští hrůzu. Sedne k misce, povystrčí jazýček - mám hlad. Nejpřítulnější je, když jdu ráno na záchod. To si ji mohu pohladit. Přede. Drbu ji pod krkem a za ušima a vím, že nepřijdu o ruku. Pak během dne už musím být ostražitá. Je nevyzpytatelná. Dnes ráno jsem okolo ní neopatrně vykročila a už mi ji majzla. Vždycky jen vypísknu. Včera večer jsem ji hladila. Najednou pic. Lekla jsem se tak, až mi vypadl telefon na koberec. Pak že mu nic nedaruji. To já ne. To on se otluče kvůli Kittyně. :-)  Teď mám na něm asi čtrnáct dnů krásnou novou folii. Vypadá to jako sklo. Kittyno, ty potvoro, neděs mě.!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-03_Nasi_a_prazsti_kocicaci/v

Na plotně mi voní směska. Sama jsem si ji utvořila. Voní překrásně domem. Nalámala jsem na kousky bobkový list, rozdrtila nožem jalovec - okouzlující vůně, květy levandule. Kdyby venku nelilo, doběhla bych si ještě pro jalovec na keř. Sice děsně píchá, ale na plotně - óóóó! Taky mám bílou šalvěj. Venku pod smrkem. V létě ji přidávám k vaření brambor. Myslím, že by se taky hodila dobře na plotnu. Víno jsem vypila odpoledne. Teď už jen čajík. Svítí malá lampička. Na stole petrolejka. Koupila jsem si ji na podzimním nábřeží řemeslníků. Znám autorku, tvůrkyni. Dala mi papír, kde jsem se dočetla, jak to je, když otevře pec. Na polici nad poleny svítí svíce. Ještě ohýnek v červeném kovovém srdíčku z Kiky. Pamatuji, jak jsem byla na školení v Aquapalace. Naproti přes cestu tohoto pražského monstra je Kika. Ne KIK. Ale Kika. Ráda jsem tam chodila nakupovat a hodně fotit. Třeba před Vánoci. Ó, to byla pastva pro oči. A porcelán - joj, ten měli přenádherný. Jednou jsem si už blízko u pokladny vzala tohle červené kovové závěsné srdce na kahánek. Každý den, každý jeden den svítí. Co odešla maminka, mám ho jako světýlko, kdyby náhodou chtěla nakouknout. :-) Vždycky říkávala, že duše rády chodí ke světlu. Nevím, kde to vzala. Možná v seantistickém kroužku. Nevím.

Tak takovou tu má krásnou atmosféru. Jo, zapomněla jsem - a v ložnici oddechuje světlo mého žití. Už jen já mám oči otevřené. Dívám se na právě končící den. Bylo to dobrodružné.

Ráno v devět otevřu oči. Málem mi vypadly. Bílo! Celá zahrada nádherná!! Ani na chvilku mě nenapadlo, že se vrátím do svého vyhřátého sarkofágu. Ne, ne. Poběžím do luk. Než se vykopu, uběhne v Labi hodně vody. Nakrmit kočičáky. Potěšit se s nimi. Vybrat popel. Vyčistit okýnko. Už, už chcete jít, někdo volá s objednávkou. Ok. Už, už... Pozoruji, jak bílá krása z větví ukydává dolů na zem. Otevírám dveře do zahrady. Prší. Zkusím to do luk? Bude mi to tát pod nohama. Pojedu někam výš. Tam, kam jezdím na borůvky. To mě naučil klient a jeho žena. Děkuji za to. Díky nim jsem znovu začala chodit do lesa. Objevila jsem jeho krásu, vnešenost, les je chrám. Toho jsem si nikdy nevšimla. Nejméně deset let jsem do lesa nechodila - strach z klíšťat. Pamatuji, jak mi klient s očima navrch hlavy líčil, jaké tam byly borůvky. Hodně! Moc! A jak velké! No skoro jako hroznové víno! Hned jsem viděla před očima takové to velké, obří hroznové víno. Už nevím, jestli Péťa nebo Linda brblali, že hroznové víno je fakt podstatně větší. Linda se pak znovu vrátila o kopec níž, na Proruby. Tam i po ničivém orkánu asi před pěti lety zná a má svá místa. Velkých jako hroznové víno. :-)

Zvonek. Služba přijela pro můj balíček. Přivezl mi taky můj balíček. Výměna.

Poledne. Petroušek volá.

- Co vyvádíš?

Vím, že se bude jako divit. Že mě bude odrazovat. Že mě bude strašit deštěm. Ireno, jdi do toho.

- Peťuš, jedu na běžky.

- Né, fouká. Lije tam.

- To nevadí. Mám bundu. Vezmu si lyžařskou sukni. Nejsem z cukru.

- Ale bude se ti to lepit.

- To neva. Zkusím to výš. Peťuš, už musím.

Jedu. Lije. Stoupám výš. Užívám si svobodu. Mohu z okresu do okresu. Mám asi benzín. Odbočuji ve vesnici, kde jsem ředitelovala. Už bych nikdy, nikdy nechtěla žádnou fci. Velká zodpovědnost. Starosti. Hlídání tolika důležitostí pro chod školy. Porady. Školení. Chystání podkladů na rodičovské sdružení. Pamatuji, jak o víkendu v září jsem množila v sobotu pro rodiče různé školní řády a rozvrhy a kecy v kleci. Venku slunce, azurová obloha. Rodiny jely na výlet. Já strávila až do večera svůj osobní čas ve škole. Pak to stejně nikdo za nic nemá. Ne. Už nikdy. SVOBODA.

Jednou jsem mamku pozvala na nějaké vystoupení. Přišla ke mně do ředitelny. Seděla jsem za stolem, chtěla se jí věnovat. Hovor stále přerušovaly telefony. Maminka tehdy řekla, co by mě ani nenapadlo:

- Člověče, ty máš ten plat zasloužený. Jsi to od rána do večera, ještě vyřizuješ práci doma. To je zasloužený plat. 

Měla pravdu. Starosta můj vysokoškolský ředitelský plat nemohl strávit. Na záda ať mi vleze!

Jedu mezi poli. Na vedlejší cestě sníh. Míjím protijedoucí auto. Plavu. Hm. Opatrně. Tady všude na polích sníh. Tady už bych mohla. Na teploměru v městě bylo 2°C. tady mezi poli 1°C. Stoupám výš. 0°C. Raduji se. Tak to se určitě déšť změní ve vločky. Volá Linda. Je v novém domě. Už nastěhovali spotřebiče.

- Mami, tady napadlo třicet čísel.

- Tady lije. Zaparkovala jsem u kapličky. Myslela jsem 2 stupně, 1 stupeň, 0 a tady jsou zase 2°C. Obracím se, jedu níž.

Jedu tedy níž. Kochám se. Tady všude jsem lítala loni a předloni na běžkách. Cesta s pruhem sněhu uprostřed. Při míjení s autem nutno dávat pozor. Jedu na první své místo. Parkuji u lese. Tady loni s Péťou v chumelenici jsem se mohla potrhat smíchy. Podváděl louky. Já poctivě okolo lesa. On úhlopříčně. Zdrhnul mi v bílé tmě k autu. Ještě teď se usmívám. Nevydržel to své hraní nadšení. Jupí! Jsem na běžkách! S tebou! Prd. Prý řekli jsme si, že se vzdálíme na dvě hodiny z domu. Bavil mě. Řehtala jsem se. Vlastně s ním se směju stále. Asi prosměju i dobu hladomoru a velkých daní. S ním je to jednoduché. Peťuš, děkuji. 

Odskočím. Když jsme se seznámili, pozvala jsem ho na oběd. Do telefonu jsem se ptala:

- Máš rád salát se smetnou nebo se zálivkou?

- A co máš ráda ty?

- Já se smetanou.

- Já taky!

Ty vorle. Jak on to hrál. Upřímně. Nenávidí mléko. Miluje tvaroh. Maximálně jogurt. To je pro něj jedno a totéž. Nerozlišuje. Ale salát miluje se zálivkou. Když mě lapal, miloval se smetanou. Dnes? Celá léta by si nevzal salát nebo okurku se smetanou. :-) 

A taky zbožňoval lyžování. Ó! Jak hezky to hrál! Teď si jezdím sama. :-)  Maskuje to únavou, bolestí zad, bezva výmluva je, že musí do rachoty... Když mi chce udělat radost, jedeme spolu, ale on už po dvou jízdách kouká na hodinky:

- No, tak si to ještě dvakrát sjedu a jdu na kafe.

Smlouvám.

- Ne, Petuš, ještě pětkrát.

- Ne, tak třikrát.

Sjedeme, matu ho. Jenže on se nedá zmást. Ví přesně, kolik jízd to bylo.

Z hospody pak jdeme s plnou vervou na sjezdovku, jenže v poledne zas už řekne, že jde do auta, a že mi přijde pro lyže, a že a že a že...

Někdy nevím, jak se připnout k novým běžkám. Ťukám nohou na různá místečka, až to cvakne. Pečlivě se dnes balím do kapuce. Vyšlapuji. Parádní. V dáli vidím lyžaře. Co by tady asi tak v pátek po obědě dělal běžkař? To je srnec!. Co dělá na téhle straně silnice? V klidu se popásá. Nevím, co je pod sněhem za dobrotu. Blížím se k němu. Točím ho a hovořím nahlas, aby mě uslyšel. Vítr mi jde do obličeje. Konečně si všiml. Zaběhl do remízku. Ne. Vrátil se, aby si mě lépe prohlédl. Fakt, je tu nějaký blázen, který se v dešti raduje na prkýnkách. Konečně zaběhl zcela. Asi přes cestu. Vždycky jsem je potkávala na poli na druhé straně cesty. Klušu k vesnici. Na konci pole před statkem obrovitá hromada hnoje. Dobíhám až k ní. Kopíruji ji. Okolo lesa. Samé posedy tu jsou. Na konci pole lemuje asfaltka. U boudy s nápisem Mario Pedersen uhýbám vpravo. Kousek se svezu z mírného kopečka. Jsem tu úplně sama. Malý červ pod božskou oblohou. Nádherná samota. Na obzoru stromy. Cesta s auty daleko. Lesík, u něhož parkuji, ztracen v mlze. Beru si tyčinku. Příjemné. A ještě půl tablety lift off. Nemusím, jen pro mls. Takový šumáček s kofeinem a vitamínem C. Na posilněnou. Necítím únavu. Zastavuji se. Rozhlížím se bílou krajinou. Kochám se nádherou. Pojedu-li ještě kousek, najdu u posedu určitě zase hromady jablek. A našla. Ale dnes na nich nehodují vrány nebo co to bylo loni. Dívám se na odrůdu jablíček. To jsou ty, které mám ráda. Máme je u branky. A u maminky v domečku mamka taky vsadila jabloňku té samé sorty. Klušu dál. Tady u toho velkého krmelce jsem loni Péťovi říkala, jestli už nemůže.

- Já? Nemůžu? Já jsem nemoh´ už když jsme vystoupili z auta. 

Usmívám se. Letos tu není navezen čerstvý hnůj. Ještě jedno pole oběhnout. Poslední rovná štreka okolo cesty. Začíná krásně lít. Na chvilku totiž jen mrholilo. U auta. Přezout. Jé, já zapomněla vyšlápnout si bosa do sněhu. Tak zítra, pojedu-li. Do dvaceti minut po výkonu - sportovní výživa. Ano. Mám ji s sebou. Spouštím se dolů. Za mnou mě tlačí nějaký blb. Jeď. Já si to chci prohlížet. Stavím se někde v obchodě. Mám dnes nový batůžek. Bezvadný. Krásný. Těším se na léto. Budu ho nosit na borůvky, po Krkonoších. Jenže Linda se mnou už asi nepojede.

Volá. Už u nich v podhůří Krkonoš začalo taky lít.

- Lindo, měla sis ještě nechat udělat cestu k domu.

- No, dnes tam Petr nevyjel. Troubu vynesli v rukách.

- Bože! Jsem ti říkala - cestu ano!

Volám klientce. Zapomněla u mě šálku. Vezu jí ji. Jen si nepamatuji přesně kde...

- Já jsem v práci. Ale je tam manžel.

- Tak mu zavolej, ať mě čeká, jo? Za chvilku.

Stavuji se v barvy laky. Zapomněla jsem, že na mě čeká. Honem jedu. Hledám očima jejich dům. Vyloupl se pan manžel.  Předávám šálku.

Ještě se stavím třeba v Penny. Něco koupím. Nevím co. Pomalu se stmívá. Lije. Domů.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-03_Doma/

- Peťuš, budeš chtít na zápas sportovní?

- Ne. Stihnu se vrátit. Dej mi jen Ronalda.

OK.

Házím na pánvičku kostičky domácího špíčku. Cibulku. Kousek šunky. Vajíčka. Jen malou porcičku. Takovou pro radost.

- Peťůš? Dáš si?

- Mám na to pět minut!

- Já myslím, že se obětuješ. Že to sníš. Malou houstičku...

Odjíždí.

Vybírám kočkolit. Vytírám okolo něj a kamen. Jdu si chvíli číst na FB. Co se otočíš. Je tu ze zápasu.

- Vyhráls´?

- Dvakrát jo, dvakrát ne.

- Dobré.

- Oni jsou dobří. To je úspěch. Máš tam vodu v ostřikovačích?

- To nevím.

- A benzín máš?

- Nevím.

- No jo. Já ti to doplním.

- Děkuji. :-)

Právě odbíjí půlnoc. Dnes zalezu do pelíšku. Žádné klimbání na klávesnici.

Byl to hezký den. Takový - jak ho nazvat. Zběsilý? Asi ano. Místo abych klusala ráno do luk, čekala jsem do oběda, až začnou padat h. s háčky. To říká Petroušek. A pak jsem zběsile hledala ideální sníh. Našla. V téhle zimě našla. Bude i zítra i pozítří. :-)

Dobrou noc. 

P. S. Na Tik tok poslouchám živé povídání s ruským doktorem. Velmi hezké. Občas napíšu - Ano, tak i u nás. Nebo hodím palec nahoru. Objeví se hláška. Některé komentáře byly v rámci komunity vymazány - nebo něco v tom slova smyslu. Bezva. Svoboda slova.