Na chaloupku

To byl dnes den plný kouzel. Kdo nezažije, neuvěří.

"Obrázkové knížky otvírají dítěti pohled do světa krásnějšího, jak by vlastně vypadat měl, a někdy dítě vzrušují a okouzlují tak, že si tímto způsobem vytváří první ideály."

Josef Lada,

český malíř, ilustrátor, karikaturista, scénograf a spisovatel
(1887–1957)

Celý den by dnes slavil Pepík Ladů narozeniny. Před třemi dny měl výročí úmrtí. Dnes se narodil. (1887-1957) Měl dvě dcery. Evičku a Alenku. Alena se potatila. Ilustrovala a malovala. O svém tatínkovi napsala knížku Můj táta Josef Lada. Druhá, mladší Eva měla před sebou život klavíristky. Bylo jí šestnáct, když si americké bombardéry nějak popletly Phu. Zemřela u Emauzského kláštera.

Americké bombardování Prahy: 14.2.1945 – Poprvé v průběhu 2. světové války byla bombardována Praha. Letecký útok na Prahu 14. února 1945 byla operace amerických vzdušných sil. V důsledku náletu bylo zabito 701 a zraněno 1184 lidí; mezi oběťmi byli např. horolezkyně a malíř Vlasta a Otakar Štáflovi a Eva Ladová, dcera Josefa Lady. Oběti tvořili téměř výhradně civilisté. Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Přes 80 lidí zůstalo nezvěstných. Až v roce 1971 objevili stavaři ve sklepě domu na Vinohradské třídě 23 mrtvol do té doby nezvěstných lidí, kteří se udusili v zasypaném krytu. Bombardováním bylo zasaženo přes 2500 pražských domů, z toho 68 bylo úplně zničeno, 88 velmi těžce poškozeno, 168 těžce poškozeno a 2351 poškozeno lehce.....

Josef Lada se do konce života ze smrti své nadané dcery nevzpamatoval.

OK. Vzpomínáme, pane Lado. Těšíte nás obrázky celoročně.

Prvním zázrakem bylo ranní sluníčko.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-17-slunicko-ve-slunovratu

Na to, jak je obloha utemovaná stříbrem, opravdu zázrak. Na desátou přišla klientka.

- Dnes to budu mít špatné. Táta mi o víkendu koupil tři trubičky a čtyři koláčky.

- A tys´   ´je snědla? Měla jsi chuť?

- Ne. Já jsem si to rozdělila do dnů

- To není nic proti ničemu.

Měřím, zjišťuji nárůst tři kil svalů, odpálení přes tří procent tuků, úbytek viscerálů o jednotku, omládla za tři týdny o dva roky na svůj metabolický věk, jaký má mít…

- Vidíš?

- Jak je to možné?

- Vyživuješ tělo, jednoduché.

Volá Linda:

Mamko, loni jsem si rozbila šňůru u počítače. Dnes jsem taky neopatrně škubla… Jedu do HK. Tam je to do čtyřiadvaceti hodin.

- Tak se stavíš?

- Možná.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-17-lepim-mluvim-uzivam-cas

Zvonek. Je tu. Lepím linecké. Žofka čáru pod gauč. Chvíli si povídáme. Nalévám polévku. Řehtáme se. Radíme… Vytáhla ˇŽofii.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-17-mile-od-strejcinka

Poledne. Posílám Petrouškovi odkaz na balíček. Asi mi jde purpura… Hned volá. Hovor s ním radost. Mám optimistického muže. Dnes měl radost a smutek. Až večer mi ukazuje videjko od snachy. Probrala se. Maminka mi říkávala, že se má odpouštět. Když já mám ale sloní paměť. Večer mi šťastně ukazuje video vnoučka na florbale. I já lajk vidím, jak je pohybově nadaný. Zrovna vstřelil gól. Zatím Petroušek neví o natočeném filmu na odpoledne. Vlastně měl radost, smutek, radost. Dobré skore. 

Volá pošťák, mladý klučina. Já mu nedala spropitné! Měla jsem. Ušáček sympatický mi veze balíček. Poznávám provázek a způsob balení. Strejčínek. Ach, bratr Petrouškova krásného tatínka. Vzpomínám – vídala jsem ho jen sporadicky. Jako studentka, mohlo mi být tak sedmnáct, jsem si ho chtěla stopnout v kopci, kde na mamku čekal pokušitel – kontráš. Odmítla spolupráci. Má dvě děti, jejich výchova jí zabírá kvantum času. Jeho auto jsem poznala. Nezastavil. Pan Hrobský dojel k mladým. Postavili si dům vedle našeho domku. Za chvilku jsem doběhla domů. Svítivě zelinkavé auto pana Hrobského stálo před sousedovým novým domem. Dům Petrouškova bratra. Maminka mi vyprávěla, že když jsem umírala, nevěděli, co se mnou, doktoři řekli, aby maminka se sestrou chystaly můj pohřeb; tehdy mamka prý moc brečela. Přes plot jí utěšoval Petrouškův tatínek. Jeho konejšívá tišivá slova ji posilovala. Kdepak by koho napadlo, že on odejde. A jeho krásný syn si najde tu, která tu už dávno neměla být. Petroušek – mně souzený… My se tehdy vůbec neznali. Nevěděli jsme o svých existencích… Vesmír vaří, a my nevíme, co to bude za jídlo... Nám uvařil velmi chutně. 

Rozdělávám pečlivě zabalenou zásilku. Krásně nadepsaná adresa. Strejčínek mi vždycky vloží navrch kytičku. Někdy listopadek se zelenou větývkou. Letos něžnou statici. Božínku, já si ty kytičky schovávám. V baličku jsou dobroty. I nějaká drahá klobása. Bude Petrouškova. Jednou se sprasí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-17-byla-jsem-na-chalupe

Stěhuji se na chalupu. Nosím si tam role papíru, stužky, nůžky… Balím exkluzivně podle návodu ve videu. Jenže do chaloupky net nedolétne. Budu improvizovat.

Nejprve dolouskám bednu vlašských ořechů. Dva roky staré. Letos pomrzly. Zato lískových jsme měli mraky.

V chaloupce teplo, milo, příjemno. Poslouchám k louskání koledy. Jdu pro něco do domu. Á, Petroušek vystupuje z auta. Jdu mu naproti. Je vyděšený.

Prosím tě, tady máš balíček. Pojď se podívat, jak mě jedna ženská zlikvidovala bok auta. Ale úplně!

Jdu ven. Je celý. To je nejdůležitější. Stojíme, prohlížíme. Uklidňuji ho.

- Peťuš, to není tak strašné. Vidíš, mluvili jsme pořád o audině, že už se rozsýpá. Koupíš jiné. Přišlo to vhod. 

Jdeme do domu. Trošku se uklidnil. Asi to byla pěkná šlupka. Hlavou mi jde, jak to ten Vesmírný pán vede. Před měsícem jsme koketovali s koupí nového auta pro mě. Jede s bratrem okouknout možnosti. .

Vracím se do chaloupky. Za chvíli je zpátky. Mají tam od rána od desíti Forda. To se ještě laskal se svým stařičkým spolehlivým plechovým miláčkem. Ukazuje mi fotky červeného krasavce. Ještě neoceněný. Zítra dopoledne si pro něj jede. Vypadá pěkně. Červený.

- Peťuš, ten je krásný.

- Já jsem si říkal, že když tak s ním budeš jezdit ty. Je už moderní.

Namlsává mě informacemi, co ten červený hezoun má…

Až ho uvidím, třeba to bude auto pro mě. Štěstí, že jsem počkala. Huyndai, to určitě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-17-cajik-na-prudusky-od-strejcinka-pro-petrouska

Beru z balíčku od strejčínka bylinkový pytlík. Vidím lipový květ. Voním. Aha. To je čajík na průdušky. Vařím ho Petrouškovi.

Adventní čarování dnes podalo další důkaz. Myslíme si, že nic; přitom věci se dějí. A není to nezávisle na naší vůli. Všechno ovlivňujeme myšlenkami. Silnou energií.

V chaloupce sedíme. Povídáme. Chce už domů. OK. Už balit dárky nebudu. Přemísťujeme se do domu. Výhoda naší chaloupky – nikam nemusíme jezdit.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-17-trubicky-a-cokolada

Dopoledne jsem slepila linecké. Teď večer jsem upekla černé trubičky. A během pečení jsem stereo vyráběla čokoládu. Letos z kakaového másla. Byla jsem zvyklá z domova používat ztužený pokrmový tuk. Ivu. Brr. Ucpavač cév. Přestala jsem čokoládu vyrábnět. Letos jsem si objednala kakaové máslo. Skvělé. Jsem šikovná. :-)

Náročný den! Najednou mé oči viděly malého hošíčka. Péťa to komentoval:

- To víš, spadly mi hračky do kanálu. Bába spěchala do komerčky a zrušila mi auto.

On to řekl peprně. Řehtala jsem se. Miluji ho. Je křehoulinký. Můj. Milovaný z celého srdce větší část mého života. 

- Ještě štěstí, že se nikomu nic nestalo. Vezla třináctiletou holku.

A to je svatá pravda. Plechy. Vztyčený prst Prozřetelnosti. Být víc ostražitý. Jenže co zmůžeš, když…

Dobrou noc!