Na Den učitelů!

Dřív, když ještě učitelé i matematikáři a fyzikáři a chemikáři a zeměpisáři ovládali pravopis jazyka českého, slavívali jsme všichni vespolek Den učitelů. Dnes už učitelé neumějí napsat diplomovou práci. Neznají stavbu věty. Pravidla pravopisu jim nic neříkají. Umějí ale anglicky. Slavívali jsme v dobách, kdy učitel měl státní zkoušku z psychologie, z pedagogiky, aby rozuměl křehké dětské duši. To ještě děti během školní docházky na obou stupních základní školy chodily včas spát. Měli v pořádku nervovou soustavu. Nikdo nebral foukátka, léky na alergii, na psychiku. Děti psaly domácí úkoly. Krátké zopakování probírané látky. Připomenutí učiva z hodiny. Učily se zpaměti básním. Ve třídě visely názorné pomůcky. Učitelé měli respekt. Ve škole vládl řád. V těch dobách vycházeli ze škol základně vzdělaní lidé. Hlásili se na učební obory, odborné školy, gymnázia. I vyučený v oboru měl všeobecný přehled. To je vidět dnes na starých řemeslnících. Dá se s nimi hovořit o všem. V těch dobách jsme slavívali Den učitelů. To se ještě všeobecně vědělo, proč se slaví. 28.3.1592 přišel na svět Jan Amos Komenský. Poslední renesanční vzdělanec. Všeuměl. Snažil se vzdělávací systém změnit. Chtěl, aby škola byla pro všechny. Pro kluky i holčičky, pro bohaté i chudé. Nechtěl memorování latinských textů bez porozumění. Děti mají učivu opravdu rozumět. Chápat ho. Učit se hrou. Psal knihy, učebnice, které byly a jsou dodnes naprostou raritou. Nikdy před ním nikdo nenapsal takové učební zázraky. Např. v univerzální učebnici Orbis pictus – Svět v obrazech se žák učil podle obrázků a hned v několika jazycích. Poutavý pro děti sdělný naučný jazykový slovník koncipoval jako dialog mezi Mistrem - učitelem, a žákem – chlapcem. Začíná větou: Pojď synu a uč se maudřeti (později upraveno na Uč se moudrým býti). Žák dopovídá otázkou: Co to je moudrý?

AI:

Kniha zahrnuje základy zeměpisu včetně informací o astronomii, fyzice, biologii člověka, živé i neživé přírodě, sedm svobodných umění, obsáhlé partie jsou věnovány řemeslům a obchodu, následuje etika, kapitoly věnované hrám sportovním, společenským, i dětským, kapitola o divadelních hrách (Komenský je čerpal ze vzoru jezuitského školství), exkurs do státní správy a politiky: Říše, království, královský majestát a krajina. Kapitola náboženství se dělí na pohanství, křesťanství, judaismus a muslimské náboženství. Válečná situace Evropy Komenského doby se odráží v kapitolách Hrad, Město a jeho obléhání, Voják/válečník. Obsah tedy zahrnuje jak základy společenských, tak i přírodních věd. Samozřejmostí jsou obsáhlé abecední rejstříky – slovníčky všech pojmů. Ilustrace tvoří jednak jedno souhrnná vyobrazení s číslováním u jednotlivých předmětů, ta jsou vázaná k naučnému textu pod ním, a dále celostranné tabulky, kde je 6-12 předmětů s příslušnými názvy.

Kniha je přelomová především tím, že při její tvorbě Komenský uplatnil svoji zásadu Schola ludus, tedy škola hrou. Domníval se, v rozporu s tehdejšími vyučovacími praktikami, že by žáci měli umět naučenou látku nejen mechanicky odříkat, ale opravdu i rozumět tomu, čemu se učí. Podal učitelům návod, že mají vyučovat názorně a uprostřed přírody nebo v prostředí, k němuž se výuka tematicky váže.

Učence a učitele národů nám záviděl celý tehdejší svět. Putoval po různých zemích, jen doma nebyl prorokem. Prosazoval, chtěl, psal, usiloval, ale odpočívá v daleké cizině po celoživotních strastech na cestách.

Chjo. Jezdívali jsme s ROH na tajné výlety. Družili se. Povídali si. Smáli se. Sbližovali se s kuchařkami a uklízečkami. Patřily k nám. Pak přišla cochcárna. Jo, různé hravé školy. Jenže já v jedné loni byla na exkurzi. Děti se učily na zemi. Psát na zemi. Škrábaly jak kocouři. To neprospívá psychice. Škola hrou, to ano, ale bez zásad zdravého vývoje, to pro mě není. Tak jako boty a vložky v nich jsou důležité nejen pro správné držení těla, ale i pro mozek, tak i písmo je stopa mozková na papíře. Je nutné vštípit správné držení tužky, poloha rukou, těla, nožiček. Školu hrou si představuji jako videa sdílená na Instagramu. Procvičování mozkových hemisfér. A pak zas chvíli v lavici. Jako za Komenského. Znám pár učitelů, kteří umí učit hrou a není to cochcárna.

Na zdraví schopných vzdělaných učitelů! Těch, kteří si váží dětí, umí se vyjadřovat i přes své obory v mateřském jazyce bez chyb a na úrovni. Umějí v praxi použít to, co se naučili v psychologii a pedagogice na fakultě.  Těch, kteří se nevyvyšují, rozumí si se všemi svými svěřenci. Těch, kteří si umějí zjednat pořádek. Těch, ke kterým mají děti důvěru. Těch, kteří je neponižují nemístnými poznámkami… Na přirozenou autoritu a taky na řád!  Komenský říkal, že škola bez kázně - jako mlýn bez vody.  Na školu bez asistentů. Ty jejich glejty, že absoloval... Ne. Učitel studuje pět let a vychází stejně jako maturant. Zatím nic neumí. Pár výstupů na fakultní škole. Na vrácení našeho národního pokladu - zvláštních škol. Tak asi tak.

Jaký jsem měla Den učitelů, který už dávno dávínko neslavím, neb se za některé kolegyně hanbím za jejich neprofesionalitu. 

Petroušek dnes slouží v energetice. Jeho vášeň. Mourek mě zase přišel tahat z postele. Drzoun. Vešli jsme všichni do sobotního dne. Nemám ráda mytí oken. Dnes jsem umyla další dvě. Převlékla. Vytřela.

Uvařila kompot z jablíček. Přidala broskve. Naložila krůtí prsa. Na páru hodila brambory. Na ně odcházející petrželku. Mám rada zeleninu z páry. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-28-tam-a-zase-zpatky

Mám půl hodiny, což bude hodina na proběhnutí. Jdu potrápit tělo. Jakpak dnes vyklušu do šancí? Asi tři dny jsem tu nebyla. Mé cesty vedly jinudy. Pravidelně přeměřuji svými kroky úzkou cestičku nahoru. Dýchám z hluboka. Nabírám vzduch do plic. Nejhorší úsek pod horizontem. Úplně nejtěžších pár metrů. Jsem tu. Vlevo nebo vpravo? Dnes nemám tolik času. Doma se mi vaří oběd. Zahýbám vlevo. Proběhnu městem na mlýnskou. Zajímavé potkávat lidi. Jak to říkal ten pán minulý týden? Oční kontakt a očekávat… Některá kopyta nevědí, co je oční kontakt. Natož pozdrav. Mlýnská je podle mě nejdelší. Klikatí se. Proti mně dávný známý. Potkáváme se pravidelně. Chodíme cik cak městem. Okolo Labe. Po promenádách… Často na sebe narazíme. 

- Ahoj! Mně se dnes nechtělo! Jsem nějaká polámaná. Umyla jsem dvě okna.

- Proč to děláš, když budou hned špinavá.

- To je jako když myješ nádobí. Taky se zas zašpiní.

- To je pravda.

Oba klušeme na opačnou stranu. Sbíhám dolů na cestu do ptačího parku. Hledám schody. Tady jsou. Tak šup nahoru. Nahoře je živo. Čtyři tmaví tam popíjejí.

- Co vy tu? Hýbejte se.

Čučí.

- Mně je skoro sedmdesát a vyklusla jsem to. Tak hybaj, zkuste to taky.

Valí oči. Polykají naprázdno. Drží v rukách pivo.

- To nezvládnete, co? Tak se mějte!

Čtyři štronza tam zůstala s plechovkami a láhvemi v rukou. 

Petroušek už má auto u domu. Mám všechno připraveno.

- Peťuš, chybí mi sto kroků. Jdu oběhnout dům.

Závislost. Mám už dávno nachozeno na oknech. Nahoru dolů. Ale potřebuji dostávat pochvaly za vytrvalost. To čumíš, viď, automate? Už mi nepíšeš, jestli nemohu splnit svůj denní program, ať si denní počet kroků snížím. Já naopak překračuji.

Po obědě jdu vymáchnout naše Tesla podložky. A povléknout postele.

- Jdu ti pomoci.

To mám moc ráda. Jeho pomoc mi vždycky přijde vhod.

- Petroušku, jdu se položit.

Beru Zapper, programuji svaly. Ihned usínám. Za chvilenku se probouzím o krapítek živější.

Zatápím. Jdu k Petrouškovi. Tam jsem moc ráda. On čučí do bedny. Ke mně přiskočí Žofka. Do holportu se přihasí Mourek. Jsme tam všichni. 

- Čoeče, všechno mě bolí.

- Mě taky. Něco nám sypou.

Říkáme si, co nás kde bolí. Hned to bolí míň.

Petroušek přesunuje čas o hodinu dopředu. Ale už mě štvou. Pořád že naposledy, naposledy. Mně to moc vadí, neprospívá, dlouho se vyrovnávám. Pořad kalkuluji s hodinu dopředu nebo pozpátky. Čas je astronomický. Ať už s ním nevekslují.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-28-prisla-se-lisnout

Žofie se přišla před spaním lísnout. 

Teplo. Uhlíky v kamnech. Mourek nahlas oddychuje. Žofinka se rozvaluje ve tmě Petrouškovy pracovny.

Jdu se taky rozvalit. K Petrouškovi. Ten už dávno oddychuje.

Dobrou noc!