Na dvou židlích sedět nelze

Krásný den. Dopoledne jsem měla volno. Venku sluníčko. Za normálního počasí bych se vydala do hor. Zatím jsme dnes uklidili lyže, hůlky, boty, přílby, chránič páteře, rukavice, ponožky... 

Žofinku jsem usadila na parapet dveří do zahrady. Jenže každou chvíli kdosi procházel po chodníku. Prudce se vracela do domu. Když jsme se nastěhovali, vybrala jsem si lepší studio. Petroušek vidí ven, na lidi. Já hledím na stromy, na oblohu, na ptáky. Naše první kočena Micicinda než se ztratila, sedávala takhle mezi oknem půl tělem v místnosti, půl tělem venku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-13-na-slunicku

Otevřela jsem okno, Žofinku jsem nechala bloumat po parapetu. Odvážila se. V zahradě klid, žádní lidé. Vedle ti pitomci byli v práci, taky nehlučeli. Bylo tu náramně. Ticho. Ptačí zpěv. Nebála se. Skočila do zahrady. Pro tohle jsme se sem nastěhovali. Aby nás neobtěžovali bezohlední řváči. Vyšla jsem ven. Tráva se dere k světu. Celou zimu zahrada rozbředlá. Zalitá, semínka klíčí. Ó! Mourek se přihasil zpředu. Slyšel nás. Přikolébal se do holportu.  Lehává na mechu na sluníčku v předu. Chytá tam do kožichu klíšťata. Už máme pro něj koupený obojek. Je mi z něj šoufl. Zas bude smrdět. Takhle jsem vždycky vyčenichala Micinku. Šla jsem po pachu. Zrzečka – té jsme se jen pokusili obojek nasadit. To byly mety. To bylo šílenství. Okamžitě jsme ho sundali. Nevydržela by. Nikdy se nepodvolila. Statečná kočka. Líbí se mi tahle vlastnost. Nemám ráda sráče. Ani duševní, ani co se týče cti, jednání, chování vystupování. Vždycky se snažím jednat přímo. Aby druhá strana věděla, na čem je. Co slíbím, to dodržím, i kdybych lezla po čtyřech. Zakládám si na cti, na dodržení slova. Jsem mnoha lidem na obtíž, protivná, v jejich očích hádavá. Považuji je za duševní mrzáky. Místo aby si vážili toho, že jdu s otevřeným hledím, pomlouvají. Škrtám je, mažu, dylítuji, neexistují pro mě, jsou vzduchem, vůbec s nimi nechci nic mít. Nejsou totiž v mých očích serióní. Viz příhoda, jak mě sejmula prodavačka v Tetě. Ó, to bylo reakcí na Tik Toku. Falešných, zlých neupřímných. Jejich názory beru jako zraňující, neoprávněné, nezralé a hloupé. Většina z těch 70 tisíc - pozitivní. Co jich žije tady v našem městě. Co neinformovaných! Co lhářů!

Žofinka si hrála s Mourkem. Skotačili. V trávě, na slunci, s radostí z pohybu, sluníčka, taky z mé přítomnosti. Fialek modro. Tak malinká zraněná kočičí holčička si odvážně vylezla s vervou po kmeni staré třešně na základní větev. Obávala jsem se, aby ji rapl nenakukal vylézt výš; aby s cylindrem kolem krku neuvízla ve větvích a neztratila orientaci. Ona to věděla také. Jen se procházela po široké větvi. Stromy porostlé mechem z kyselých dešťů. Vypadá to efektně, ale způsobuje to předčasné stárnutí. To není z mé hlavy. To je z hlavy odborníka.

Tu třešeň i tu vedlejší jsem pomáhala mamince sázet. Pomáhala? Ireno, nehonos se!! Maminka tu dřela sama. Nic jsi ji neulehčila. Uteklas´   ze zahrady. Zrádče. Nemělas´  ´to tu ráda. Od mala. Nejprve v trávě – hrej si holčičko. Tady máš gumového černouška a Hurvínka. Tys´   mu ukousla nosánek! Ó, z komínů zdejší Liny – později Tiby, ZAZu, Karosy, Juty a dalších provozů, že jich tu bylo, padaly saze na město. Moje ručičky byly pořád umouněné z popílku v trávě. Když jsem povyrostla, hrabat listí, mech, česat jablka. Stromy si maminka obrývala sama. Jablka vozila na dvojkolce nahoru do pevnosti důstojnickým paničkám. Za padesátník, za korunu, za dvě – to byly malináče, Gaskoigneho, nonety. Maminka mě tolikrát vábila, abych přišla s dětmi. Ne. Jen když potřebovala. Pamatuji, Deniska byla březnová. Přijela jsem s kočárkem na zahradu. v září.  Deninka se tak tak držela v kočárku v sedě. Aby na mě viděla. Šly jsme s maminkou za plot sbírat lískové oříšky, které jsme naklepaly. No jo, Denince ujela ručička, řvala, že nevidí, že nesedí, že už chce domů, že chce do své modré vaničky… Modré, tu koupila paní maminka. Teď mi dochází. Modré. Aha čekali vnuka. A já neschopná jim dala holčičku. Stejně ji rozmazlovali, neměla u nich řád. Přes plot jsem Denisku konejšila, aby vydržela. Maminka říkala, musíš vydržet, než to vysbíráme. Tehdy líska nadělila velkou úrodu. Stejné to bylo se sázením třešní. Maminka vykopala jámu. Prohnojila. Prolila. Já jen přišla, podržela stromeček, maminka zahrnula, utlapala. Zalila. Hloupá jsem byla. Odříkaného chleba největší kus. Sousedka paní Preclíková mamince jako správná soudružka vyhrožovala:

- My vám tu zahradu vyvlastníme!

Hlavně že sami měli činžák s ohromnou zahradou, kde dnes stojí sousedova kůlna. Odporná, ohromná, hnusná, slunce stínící, a ještě nám čučí na náš pozemek.

Mamince jsem našeptávala - prodej to, prodej to, jen se tam dřeš. Nakonec jsem si pozemek koupila. Po letech jsme si tu postavili dům. Nebýt okolností se stavbou vedle, žila bych tu jako nejšťastnější člověk. Takhle jdu pověsti prádlo, abych se bála, že šlápnu sousedům do talíře na plotě.

Změnila jsem názor na hlínu. Dnes už do ní zapíchnu ruce i bez rukavic. Stal se ze mě mičurinec. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-13-zofka-s-limcem-uz-umi-vsechno-i-pit-z-konve

Vracím se domů. To jsou mety – Žofka mě předběhla ve dveřích. Mourek jako tanker velice hbitý a mrštný je jí v patách.

Žofie hltavě pije z konve i přes trychtýř na krku. Jak to zvíře ovládlo svůj handicap. Mourek pije z mističky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-13-do-muzea-na-vernisaz-breti-kovarika

Odpoledne. Rychle peču housky a veku. Od sedmnácti je v muzeu vernisáž. Neužila jsem si ji. Protože od půl šesté v knihovně přednáška o pražských vilách. Měla jsem jít pěšky. Jen do muzea. Na dvou židlích nelze sedět. Stačila jsem jen letmo pozdravit karikaturistu Břeťu Kovaříka. Učila jsem na gymnáziu v Hradci Králové s jeho milou ženou Mirkou. Kamarádili jsme se. Pak se rozvedli. Naše přátelství se odporoučelo do ztracena.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-3-13-do-knihovny-na-slavne-prazske-vily

Klušu do knihovny. Přicházím pozdě. Z Phy virtuálně o významných pražských vilách vypráví ani nevím kdo. Právě se hovoří o Kramářově vile. Postavena ještě před první válkou. Pamatuji si z jedné literární exkurze v Pze s dr. Kupcovou, že měl výhled na Hrad. Provokoval svou architektonickou kráskou Masaryka; prý se s ním neměl  v lásce. Dnes už se nedivím. Vila měla po dostavení 56 místností. Architektonicky nezařaditelná. Secese s barokními prvky.

Wikipedie:

Ztvárnění interiérů ovlivnila Kramářova politická orientace na carské Rusko a fakt, že vybavení si objednávala především paní Kramářová, která také razantně ovlivňovala spolupráci s předními českými výtvarníky. Součástí areálu jsou dva menší domky pro personál. Zahrada je upravena ve stylu francouzského parku, jejím návrhem a založením byl pověřen zahradní architekt František Thomayer.[1] Stavba byla zadána roku 1912 firmě Josef Čámský, trvala tři roky[1] a bylo na ni navezeno 433 400 cihel, 16 600 dlaždic, 968 povozů písku, 73 povozů opuky, 60 štěrku, 251 kamene, 13 dříví a další materiál. Stavební práce řídil stavební rada Jan Rosenberg, přes léto zde pracovalo 50 až 70 lidí a v pracích se pokračovalo i přes zimu. Účet za stavební práce (bez vnitřního vybavení) se zdvojnásobil na 800 tisíc rakouských korun. Celkově výstavba stála něco přes milion korun.

Velká jídelna v prvním patře

Vedle reprezentačních místností byly ve vile i dvě soukromé ložnice, dvě pracovny, byzantinizující jídelna, salón ve staroruském stylu s kulečníkem, dva hostinské pokoje, ale také osm prostor sklepů, garáž se skladem benzinu, žehlírna a lázeň. Mezi technické vybavení patřil například domácí výtah nebo odsavač prachu. Vila byla velmi luxusně zařízená. Např. pracovna Karla Kramáře měla 7,5 m vysoký strop, krb ze zeleného mramoru a pracovní stůl potažený buvolí kůží.

Tam někde na hradbách se praporkem odmáchlo poledne, z děla vystřelilo, Pražané věděli, že je čas oběda.

O Bílkově vile jsem nevěděla. Sloupy prý znázorňují snopy obilí. Vzhled vily má působit jako vlnící se obilné pole. V ní se prý konaly i nějaké tajné obřady.

Naše knihovna sídlí ve vile Náhlovských. Majitel byl mlynář. U náhonu dnes stojí škola Na Ostrově… Toponymum poukazuje k minulosti terénu. V Jaroměři se mlynářovi ve vile narodil budoucí právník; v tom objektu, v němž právě dnes poslouchám o pražských vilách. Dnes tu sídlí městská knihovna. Mladý Náhlovský odešel do Phy; jeho vila je v Pze jediná, na níž se podílel architekt Dušan Jurkovič svým charakteristickým rukopisem. U této stavby se mírnil. Náhlovský a Jurkovič snad spolu bydleli na privátě během studií. Právník Náhlovský je zakladatelem Československého statistického úřadu.

Vila Lídy Baaové a Babkových, vily židovské rodiny Petschků. Není jedna. Je jich asi pět. Vila Vlasty Buriana. O ní jsem četla. Bertramka. Lumbeho. Kovařovicova. Přednáška by byla pěkná, ale seděla jsem vzadu. Obrázky jsou rozostřené. Měla jsem si jít i přes pozdní příchod sednout dopředu. Paní z plátna pak už vily neprobírala, hnala to kvůli času. Jen jmenovala... Prostor na otázky dán, ale nikdo se na nic nezeptal. Jak to není osobní…

Měla jsem zůstat na vernisáži.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-13-hrani-bez-limce

Doma mě na prahu vítaly obě kočky.

- Žofinko, tak pojď. Sundám ti límec. Navečeříte se. pohrajeme si. Podrbeš se, umyješ se. To už zvládneme. Čtvrtek, pátek, sobota, neděle. Stehy. Hotovo. U budeš zas lítat večer ven. Jen snad poučena už nebudeš důvěřivá k nelidům.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-13-pan-holec-na-xaver-tv

Poslouchám kus pořadu na Xaver TV. Pan Holec. Skvělý komentátor. Taky už propadli do dezolátství.

Smrdíme korunou. Armádě chybí peníze. Ale jakási míca Kateřina Šafářová pronesla:

- Hvězdná hodina Česka. (Jakého Česka? Německa? Ukrajinska? My jsme Česko?! Tschechai??) Munice pro Ukrajinu je to nejlepší, co se nám za dvacet let stalo. - Ty vorle, buď chodila na zvláštní, nebo nemá rozhled, když teda česká armáda nemá finance, možná jí chybí zdravý rozum. Asi je ÚB.

Petroušek přivezl čerstvé mlíčko od krav. Svařit. A do postele.

Den nádherný. Vyměňovaly jsme si zprávy s mou mladou kolegyní Luckou. Byla jsem u nich loni v létě tam v moravské vesnici  s vinnými sklepy na samé slovenské hranici. Mám Lucku i jejího Míšu v oblibě. Naše náklonnost je oboustranná. Stále nás zve a zve a zve. Jenže co s těmi našimi kočičkami!

Dobrou noc!

P. S. U pečení jsem poslouchala Benjamina Fulforda.

https://tadesco.org/ocekava-se-udalost-velke-cerne-labute-obcanska-valka-na-zapade-se-blizi-k-vyvrcholeni/<br>

Konec článku:

Na závěr uveřejníme anonymní prohlášení, které nám bylo zasláno:

"Dnes nám nezbývá než se podívat pravdě do očí…

že naše vlády lžou

že naše vzdělání je indoktrinované

že naši lékaři jsou špatně informováni

že naše viry jsou patentované

že naše nemoci jsou stvořeny

že naše léky jsou jedy

že naše média jsou propaganda

že naše volby jsou zmanipulované

že naše voda je toxická

že naše banky jsou nepoctivé

že naše daně jsou nezákonné

že naše války jsou předem naplánované

že naše státy jsou korporace

že naše historie byla skrytá

že naše náboženství jsou pokrytecká

že naše děti byly obětovány

že naše rozdělení je podněcováno

že naše názory jsou manipulovány

že naše rakoviny lze vyléčit

že můžeme mít volnou energii

Že všechno v našem vnějším světě není takové, jak nám bylo řečeno…. proto jsme odhodláni najít pravdu, což děláme každý den a budeme v tom pokračovat, dokud nebude odhalena."

Pravda nás osvobodí.

Zdroj: benjaminfulford.net