Na exkurzi do Montessori

Sedm. Vstávat. Kočky se dnes napěchovaly stereo. I Žofinka si dala milostivě říci.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-02-kocinely-po-snidani

Po dobré snídani se obírají, omývají. Když jsou umyté, začíná hraní, kočkování, cvičení.

- Holky, buďte tady hodné! Vrátím se.

- Kugo, dnes se proběhneš.

Jedu na exkurzi do mateřské a základní školy Montessori. Chci vědět, jak tam praktikují výuku. To musí být cochcárna. Uvidíme!

Poprvé v životě v táhlém prudkém kopci můj koník předjíždí všechny náklaďáky a pomalá vozítka. To jsem chtěla. Děkuji!

Vím zhruba, kam jedu. Vím, že budu muset hledat místo. Jedno se mi naskytlo. Pocvičila jsem se v zasunutí auta do mezírky v ulici s prudkým spádem. Za rohem mi navigace řekla:

- Juchů! Jsme v cíli.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-02-montessori

Už na mě čeká můj průvodce Aleš. Psal mi SMS, že mohu zaparkovat za ním přímo před školou. Pozdě. Zouvá mě z mých krásných červených kozaček. Bráním se:

- Ale já mám nové a čisté.

- To by tě děti upozornily.

Ó, první setkání s Montessori. Všichni jsou si rovni. Tak to mi hned asociuje, že v normální škole učitelé chodí k okýnku první pro oběd. Čekají na ně v kabinetě hromady sešitů, příprava, porada… Toto brnká na mé ego.

Aleš mi ukazuje prostory školy. Mají tu převážně rukodělné pomůcky. V jedné třídičce zkouší, dá-li se to tak nazvat paní učitelka hošíka.

- Dobrý den! Já jsem u vás učila!

Představuje se mi. Ano, Lenka. Hezké setkání po letech. Vyptávám se, jak se zkouší. Nijak. Rozhovorem. Je překvapena, že hošík umí. Na zemi stojí ve čtverci asi deset květin.

- Vyprávěla jsem jim hvězdný příběh, jak vznikly.

Aha. Holčička mi chválí korále. Bezprostřední. Milé děti.

Na chodbě se ptám paní vychovatelky na nějaká pravidla.

- Chodíme tu pomalu. Nebereme schody po dvou. Jsme vzory. Děti jdou v klidu. Učitelka jde v klidu. Děti jsou naše zrcadla. Mluvíme potichu, abychom nerušili. Úcta, respekt k dítěti. Pokora. Chovej se k dítěti, jako by to byla tvoje babička, ke které chováš úctu.

V jedné třídě se učí z prvního trojročí dvě skupinky dětí. Jeden třeťáček má před sebou velkou čtvrtku se čtvercovou sítí. Nezačíná přesně od začátku papíru. Jsem zvyklá ekologicky. Vpisuje čísla uprostřed sítě. Halabala. Tady se asi neučí sedět u psaní rovně. Držet tužku správně. Tady je důležité logické myšlení. Zapojuji hovor. Má vedle sebe asi spolužáka nebo o rok mladšího. Ten v ruce drží tabulku s násobilkovými spoji. Do velké čtvercové sítě kluk píše výsledky. Násobí, připisuje si i desítky, které hned přičítá

Píše třeba 524 x 26. Pod sebe do čtverečků velké sítě.

- 6x4 – kolik je 6x4?

Malý vedle hledá spoj.

- 24.

Připisuje desítky.

Zkouším, jestli dítě z třetí třídy umí násobilku. Ne, ne, vždycky čeká, co mu malý kolega najde.

Nakonec mu vyjde správný výsledek. Tak ještě jeden. Trošku mi udělal u závěrečné fáze příkladu v mozku uzel.

Přichází učitelka Lenka. Nabádá ho, aby mi násobení ukázal s barvami. Modrá značí desítky (nebo stovky?), červená, zelená. Holčičky u stolu mi chválí mé doplňky. Milé.

Jdeme dál. Od každé učitelky se snažím získat něco, nějakou informaci.

- Pozorujeme děti. Tady jde nová holčička, která má jinou energii. Je tu teprve tři dny. Učí se. Zvládá. Nebrečela. 

To já jsem ve školce brečela jako tur. Po mamince. Stýskalo se mi po ní vždycky.

V dílničce mají tiskárnu 3D. Aleš mi ukazuje výtisk. Polička na zdi má natištěné prvky. Vzpírají poličku na zdi.

Jídelnička. Lemovaná poličkami. Všechno musí mít své místo. Nemám fotit, aby je někdo nekritizoval, že mají někde něco… Malé porcelánové hmoždířky. Drtí skořápky od vajec, kávu… Jsem upozorněna, že vše je v návaznosti. Začíná to první policí, pak druhou…

- Nemůžu jim dát porsche, když neumí jet v trabantu.

- Dítě drcením uvolňuje paži. Předloktí, zápěstí. Nadrcené skořápky od vajíček. Dítě se učí nabrat materiál. Nasypat ho do mlýnku. Točit a mlet, uvolňovat ruku. Učit se přesýpat. Držet rovnováhu. Pak musí štětečkem mlýnek vyčistit a všechno dát do původního stavu. Pak i malé dítě umí jíst příborem, nemá okolo talíře spadané potraviny.

- Co znamenají půlky ovoce?

- To se učí krájet ostrým nožem s tupou špičkou.

- Krájí?

- Ano. Udělají si z druhé ruky most, aby nůž byl v uzavřeném prostoru. Učí se nabízet spolužákům pochutiny. Ale jen těm, kteří právě nemají práci. Nesmí vyrušit dítě, které pracuje. Těm nenabízejí. Tady do té misky odpad, do téhle to nakrájené k nabídnutí.

- Máte tu zlobivé děti?

- Žádné dítě nezlobí. Hledáme příčinu, proč něco udělal. Mohl mít žízeň, být hladový, rozebereme důvod.

- Rozvrh se může aktuálně měnit, prohodit si hodiny… Ale pozor! Dětem v mateřské škole se nesmí rozvrh měnit. Ty musí mít pevnou půdu pod nohama.

Setkala jsem se s paní ředitelkou. Mám tolik otázek, které jsem nepoložila. Jak je to s třídní knihou? Co pedagogická rada? Atd… Ústní hodnocení - říká to něco dětem? Mají tam hodnocení chování. Neviděla jsem výuku posledního trojročí z jazyka českého.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-02-z-nachoda-do-kudowy

Loučím se. Směřuji k hranici. Opravují cestu. Malují lajny. Zdržují provoz. Na tržišti stále vše stejné. Korbáčíky, ryby, uzené sýry., másla, smíchané tuky... Jejich půl kilové máslo za sto pět. Šaty, trika… Pořád stejný šit. Vyrostl tu nový Mc Donald. Trhoviště rozšiřují. Jé, tady mají větrné mlýny v různých velikostech. Lopatky se jim točí, neb dnes krásně fučí. Maminko, tady jsi mi koupila trpaslíka. Jak jsem se bránila. Nedalasas´  jinak. Mám ho i s jeho putnou na vodu pod smrkem. Okukuji kytky. Hledám vrbu. Za dvě stovky, krásná. Jenže má vadu. Splývavé větvičky rostou jen z jedné poloviny. To bych ji musela postavit ke zdi. Ne, ne. Cestou sem jsem si všimla, že tam, kde prodávali kameny, sochy, zahradní dekorace, mají stromky, sadby, kytky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-02-a-tady-jsem-nakupovala-az-u-hranic

Jedu k hranici. Navigace se ptá, jestli domů. Ano. Odbočuji těsně před hranicí do toho – čeho? Zahdradnictví. No! Není to zahradnictví. To by tu sázeli. Překupnictví. Vybírám vrbu. Na tržišti tu polovičatou měli za dvě stovky, tady se výhony rozbíhají do všech stran. Čtyřicet si připlatím. Azalku. Krásnou. Nádherné macešky po osmnácti. Sedmikrásky po šestatřiceti. Drahé.

Pán mi vrbu zabalil, donesl do auta. Však jsem mu tu nechala pět set osmdesát korun.

- A kudy odtud? Mám se vrátit?

- Ne, tam je skála, špatný výhled. Jeďtě, dál.

- To jako znovu do Kudowy?

- No. A když se dobře podívate, jestli tu nejsou šmoulini.

- Kdo? Šmoulové?

- No, oni jsou modří, tak pojedete k hranici.

Jak řekl, tak jsem učinila. Za hranicí se stavuji v Tako. Bavlněné tričko lososové barvy. U Deichmanna doslova prd. Bot a bot a bot, ale ne pro mě. Polokecky, nepotřebuji. To si mohu zajít támhle do Sportisima. U Daichmanna jsem dřív hodně nakupovala. A když jsem se vdávala, za dva páry bot jsem dostala třetí zadarmo. A byly krásné. Dnes? Žádná fantazie. Ubohé nic.

Popojíždím k JYSKu. Pár lampiček do zahrady. Světýlka na slunečník. Až nám LP zapojí po zahradě elektrické stojánky, světýlka se zapíchnou do nich. Těším se. To se bude líbit komárům. Z ptačích luk je město v létě zaplaveno. Ačkoliv když byl na náměstí koncert, vzduch tak vibroval, že ty kousavé mrchy odletěly. Hudbu na ně!

Jedu domů. Poledne. Volá Petroušek. Jen krátce. Nechce mě rušit u řízení. Zkouším navigaci, aby mi do ní nemluvilo rádio.

Doma jsem natotata. Cesta hodně zrychlena. Dřív jsi jel do Náchoda hodinu. Dnes novými cestami...

Oběd. Chvilku si jdu pohovět. Měla bych jít do zahrady. A žehlit. Atelefony... A že se na to nevykašlu. Hovor s jednou paní z FB. Hodinový. Chtěla v něčem slyšet můj názor. Prolínal se s jejím...  Za hodinu jsme se rozpojily. 

- Peťuš, dnes nezatopím. 

Měla jsem. Tak zítra. 

Dobrou noc!