Na hory a na dřevo

Bude sedm. Slunce zlatí zemi, oblohu i mou postel. Budík ještě nezvonil. Vypínám ho. Miluji, když jsem v nejlepším a začne hulákat na celý dům. Zdravím nahlas naši návštěvu - černou Kitty.

- Dobré ráno!
Než stihnu dopovědět její jméno, odpoví Kitty z pracovny mužským hlasem:

- Dobré ráno!
- Jsem se lekla, co tu děláš?

Co by tu dělal? Za víkendové snažení má volno.

- Tak jedeš?

Tohle on nemůže chápat. Není to jeho vášeň, jeho láska, bude se divit, jak někdo místo dospání sbalí verky a směřuje do hor.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-21_Zahajeni_Expa_2022_od_Lindy/

Jé, fotky z Dubaje od Lindy. Čtu:

- Poznáváš?

- Jasně, že poznávám. Herec Martin Bohadlo z Geisslers Hofcomoedianten.

Vidím ho na chůdách. Večer mě Petroušek volá, že prý hovoří Pekarová z Expa. A co proto udělala? Co umí?

Snáším hromádku s drobnostmi do kapes připravených na batůžku, boty, přílbu, ochranný pás. Co ještě? Rukavice. Mám všechno? Obrovskou hromadu dovršuji bundou, kalhotami. To vše si na sebe natáhnu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-21_Do_hor/

Běžím naložit lyže do auta. Mám dost času. Kutím, rochám, dívám se na tik tok. Točím snídani. Svačinku s sebou... Lámu si hlavu, jak to udělat, aby mi to sestříhalo krátká videa. Už je to tady. Pořád dost času, furt dost času, mamka by řekla imrvére a najednou po půl osmé. Nejsem oblečená, upravená... Tak ještě jednou, jak se to na tom tik toku dělá! A co mi píšou? Tvořím. A znovu zkoumám ohlasy. Vyjíždím pomalu o dvacet minut déle. Naženu to na cestě. Na cestě plné radarů. Dívám se dívám, slon u cesty (náhrada za toho velkého, kterého asi před pěti lety odřízli, aby nerušil u silnice)  ztratil své švédské triko. Co to? Co to? Modrou a žlutou vystřídaly - světe div se! - naše státní barvy. Nikdy nevím, jak patří barvy na zeď. Vím, že jedna nemá stéci, asi bílá, ale jestli klín vlevo nebo vpravo - ne, to je pro mě španělská vesnice. Ježíši - abych byla korektní. Ne. Španělská ne. Tak jaká? Je to stejné jako s tureckým hospodářstvím. A tureckým medem. Ono by se mohlo začít říkat normálně - české hospodářství. 

https://www.youtube.com/watch?v=-vGcBNHMtMw&t=8s

Do sluchátek poslouchám O čem se mlčí. Bendl prý nerozumí zemědělství. Jak to? Když dělal toho ministra zemědělství!? Prý rozhazuje miliony ze státního. To jsou věci, to jsou věci. A prý ty peníze jdou na režii. Ale v miliardách, pozor! Prý je dávají těm, kteří nevyrábějí hodnoty. To ne, tak to určitě není. Tvůrci hodnot dostanou přece logicky nejvíc, přížirkové přicuclí na těle hospodářství dostanou, jen aby se neřeklo. Prý to tak nefunguje. A prý tu způsobují rozvrat hospodářství. To ne, to já budu věřit tomu, co říká svatá bedna.

Panorama. Zastavuji nad Trutnovem. Moc aut nejezdí. Před Sněžkou mám keř. Přebíhám na druhou stranu. A kochám se a kochám u příkopu. Tou krásou na pohled... Vždyť ji budu mít za chvíli na očích celé dopoledne. Jenže tohle je naprosto jiný pohled. Pokračuji. Projíždím Trutnovem. Za deset minut budu na místě. Na kraji Buků rafinovaný radar. Brzdím. Hlídám si pro jistotu rychlost i při odbočení na padesát. Tahle padesátka stála Péťu - kolik to bylo? - myslím tisíc korun.

Parkoviště prázdné. Při pondělku lidi hákují v montovnách. Klušu nahoru k pokladně. Jsem tu. Ó! Boží den. Slunce lije zlato na kopec, na celé údolí, na protější stráň. U turniketů zjišťuji, jak se nechá člověk dobře obalamutit. Jsou potažený černými povlaky. Jela jsem ze zvyku. Trvá mi dvě sekundy, než zjistím, že tady mi pšenka nepokvete. Obracím se. Klušu k vleku. Dnes jezdí pro pár lidí jen poma. Obsluhuje ji hezký pán. Profesí kuchař číšník. Sluníčko hřeje, ale docela fučí. Pán má výzvu od kolegy z horní ostrahy - do trenek a do trička. Až okolo poledne se osmělil. Šel do trika. Užívám si každičkou jízdu. Cítím tupost hran u lyží. Občas mě na zmrzlém manšestru nechce hrana poslechnout. Už minule jsem cítila, že nechtějí krájet. Budu si muset pořídit konečně kárvingy. Jsem tady s těmi americkými K2 jediná. A rarita. Tedy jediná rarita. Na tom se dřív lyžovalo. No. Normálně.

Jdu se mrknout na kárving. Carving.

https://www.youtube.com/watch?v=h-2bTPxRBu0

Před dvěma lety jsem si půjčila na zkoušku carvingové lyže. Myslela jsem, že už jsem stará na nové. Že to doklepu na káčkách. Ale nové - i kdyby na jednu dvě sezony. Tahle káčka jsme si kupovali před dvaceti lety, když jsem učila na gymnáziu. Pamatuji si, že jsem si nechala poradit od studentů. Prý si na káčka mohu klidně sednout mezi dvěma popelnicemi. Nic se jim nestane. V mém případě bych tenhle experiment kvality neriskovala. Totiž např. můj nový ntb je zlomený. Asi po necelých dvou letech. Už asi před rokem začal po půl roce praskat. A nešla mu kamera. Tak y skoro hned. Už nechávám pro sebe vybrat nový. To jsem já. Ničitel, rozbiječ, devastátor. Jak jste si mě naprogramovali, takovou mě máte.

Lyžuji skoro do půl jedné. Asi pětkrát říkám "poslední jízda"! Myslela jsem, že jsem kupovala v devět deset. Ale bylo téměř za deset půl desáté. Takže ještě ve čtvrt na jednu jsem se hnala nahoru, abych stihla tu opravdu poslední. Bylo to super luxus překrásné. Kouzelné. Osvěžující. Jarní. Nahoře vyrovnaná všechna děla. Ta mírová. První sněhové dělo jsem viděla na Štrbském Plese asi v roce 1973 nebo 1974. Jedno jediné. Rarita. Dnes jich i nejmenší skiareál vlastní deset a víc.

Balím se. Teda - odbaluji se. Jedu. V Messengeru - Ireno, zavolejte mi. Volám. Jé, už vím. Aha. Na druhém konci se známý vyptává na mé včerejší dobrodružství tam nahoře v oblacích nad městem. Hovoříme o nádheře pracháren. Ta jedna - nejkrásnější a nejvíc zdevastovaná prý není památka. Nenachází se na území pevnosti. To mě podrž. A patří jemu. Tak snad - snad možná - dojde rekonstrukce. Začíná se střechou - jsem většinou slyšela. Napadlo mě to dnes při pohledu na sešlý starý dům u vleku. Ó, ten je krásný. Možná v něm žili Sudetští Němci. Natočila jsem ho na video. A vyfotila. Moc se mi líbí. A ještě jedna šereda tu stojí. Dnes jsem se soustředila na tenhle. A napadlo mě, kdybych ho rekonstruovala, že bych určitě začala od střechy. Měla eternitovou. Vím, kdo by mi ji vyčistil, povyměňoval šablony. Pak trámy, zdi, okna...

Stavuji se ve velkém řetězci. V pondělí jsem si koupila pytlík citronů. Ve čtvrtek jeden plesnivý. V pátek jsem večer našla další. O víkendu jsem nemohla. Jdu tedy dnes vrátit jejich chlupaté zboží. Prý má záruku jen jeden den. Chápete? Jeden den na pět citronů. To si musím teda vždycky pospíšit. Slupnout citróny naráz. Manažer na mě zas zkouší ty řetězcové čáry máry. Nemám telefon. Jdu si pro něj do auta. Natočím si hovor. Už tam čeká další. Taková zdechlinka. Mladíček podvyživený. Bledý. Bez svalů. S o to větší suverenitou a hloupostí v hlavě. Prý GDPR a pokuta čtyři a půl milionu. Já jsem jasně upozornila. Navíc ve veřejných prostorách veřejná osoba. Jsou mi tihle nýmandi ukradení. Bububu! 

- Dejte jí tu dvacku.

Počkej, spratku! Tohle si nebudeš dovolovat.

- Dvacet pět.

Jsou zvyklí, že lidem předvádějí své vyhlášky, snaží se kličkovat. Hlavně - lžou. Myslím, že se říká, že ryba smrdí od hlavy.

Beru dvacet pět korun. Jim by byly dobré. A mně řeknou, dejte jí tu dvacku? Jako socce? Jen jsem se dožadovala práv. Příště si ty jejich plesniviny nafotím.

Lidi bébébé si nechají všechno všecinko líbit. Co jim kdo nakuká, sežerou. No, u toho slona, jak změnil trikot, tam asi zahrál roli rozum. Docela rychle. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-21_Skladali_jsme_drevo%2C_kocky_kontrolovaly_kvalitu/

Couvám do dvora. Petroušek už mě čeká. Ukazuje - dost. Zastavuji se u hromady nádherných bukových polen. Dávám brambory na páru. Měla jsem sportovní výživu. Jemu mixuji protein drink mix. Jdeme na to. Jsme sehraná dvojka. On vozí kolečka špalků. Já vyrovnávám mozaiku. Dnes se ani neptám, kolik toho ještě je. Až ke konci vyzvídám, jestli jsme za polovinou. Prý ano. Pomyslela jsem si - aha, tak to budeme končit. Špalky jsou objemné a dost těžké. Mám ráda tohle posilování svalů. Nejen ruce, ale i záda a břicho. Jedna, druhá, třetí řada. Mám založenou čtvrtou řadu.

- Tramtadadá!

Vidím, že Petroušek veze přeplněné kolečko.

- Konec, viď?

- Jasná zpráva.

Tři kubíky jsme složili za hodinku. On vozil. Já vykládala. Ještě jsem stihla vždycky prázdné kolečko z kóje vyvézt, aby tam mohl Péťa vjet s plným. Miluji tahle naše skládání.

- Peťuš, před dvěma lety nám pomáhala Dita. Přišli jsme o ni. Šikovná, pracovitá, hodná. Neviděla jsem ji od srpna.

-  To je pravda.

Obědváme.

Peťuš, Zrzka s Mourkem už tvoří kočičí gang, viď? Chodí spolu jak parťáci. Jak se radovali, že jsme s nimi venku, viď?

- Akorát to má jednu vadu. Když mě uvidí, rozdělí se.

Řehtám se. Narážel na karambol z minulého týdne, kdy mu Mourek dvakrát obsadil postel.

- Ale já jsem ho neuhodil, jen jsem o z té postele lehce sestřelil.

- Třeba ho bolí prdelka.

- Nebolí. Opravdu jsem mu neublížil. Jen se asi vylekal.

Jdu si číst tik tok. Chtěla jsem si naaranžovat do mechu kousek Velikonoc. No ne - tik tok žere čas. Večer. Telefonuji se zákazníkem. Pak se svým poradcem. Nutriční webinář. Porada... Devět. TV Šalingrad. Chystám Petrouškovi svačinku do krabičky na ráno. Vyndávám myčku.

- Peťuš, já jsem ti zapomněla dát dnes na talíř čínské zelí!

- To nevadí, já to rozchodím.

Udělala jsem si to hezké. Dle moudra: Jaký si to uděláš, takový to máš!

Dobrou noc!