Na Hromnice

Hromnice. 2.2. indiáni kmene Hopi prý 1.1., 2.2., 3.3., 4.4. atd. zapalují ohně, ohníčky. I kdyby to byla jen zápalka. A teď jde o to, jestli používají juliánský nebo gregoriánský nebo jiný z mnoha kalendářů. Všechno je jinak. Tak se jmenoval pořad Míry Zelenky od roku 2016 na SV.

Čemu se dnes vyhnout? Na Hromnice naši předci nešili, protože kovová jehla by mohla přitáhnout blesk. Naši předkové na Hromnice nemluvili sprostě, netancovali ani si příliš nedělali legraci a nesmáli se. Mohlo by to dle lidové pověry přitáhnout neštěstí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-02-rano

Koukám do pošty. VZP se bude slučovat s Klubem zdraví. A co já s tím? Volám, co mi letos mohou nabídnout. Ozval se nepříjemný studený nafoukaný čumák.

- Prosím, můžete mě přepojit na jiného konzultanta?

- Já vám odpovím.

- Ne, já už nechci.

Zavěšuji, volám nově.

Zas nepříjemná nafučená. Já snad změním pojišťovnu. Zapisuji si, co je třeba udělat pro pětistovku a co pro tisícovku. Aha, tak krev dám, ale určitě už ne mammo, rtg plic, tyhle jejich pavučiny jsou krásné. Chytí vás za pětistovku… Ne. To ne. Mám svůj život ráda. Děkuji. Mám v žaludku divno. Nafrněné kjavy. Navíc ta druhá si nepamatuje, jak to bylo loni s poskytováním výhod. Prý si musela v hlavě udělat místo na novou legislativu. Takže si nepamatuje. To mi není vůbec jasné. Pamatuji si, jak to bylo před dvěma lety. Pamatuji si, jak to bylo ve školce, když jsem matlala kuřátko červeným plochým štětcem. Seděla jsem u toho na klíně paní učitelce Prorokové. Pamatuji si tolik věcí. Pamatuji si na náročnou zkoušku z historické mluvnice a dialektologie u pana profesora Dejmka. Nejtěžší zkouška před sto lety. A ona si musela v hlavě vymezit prostor na novou legislativu. Padááám. Kam jsem se to narodila? Kde jsem se to ocitla? Nepatřím sem. Mami, nepatřím sem! Jsem tu omylem. Mladí neznají heslo nechci umřít blbá. Bože!!! Tak hlavně, že vědí, za co se demonstrovalo na náměstích. Oni to nevědí. Podpora aktivisty Pavla. Zdrhnul z tiskové konference na Hrad balit, protože druhý den odlétal na soukromou dovolenou. Ještě se nevrátil, už zas poletí na Olympiádu. Má svou fci jako zážitkový program. Dost. Neřeš. 

Dilema. Skoro měsíc jsem si vybíhala na sníh. Mám popojet výš? Ne. Mrzne. Po ranních kočičích hrátkách, mých rituálech se vydávám do mrazu pěšky. Dnes dobře oblečená. Promýšlím si trasu. Poběžím ke škole. To je směr k místům, kde jsem bydlela, trávila dětství. V blízkosti byly u kasáren louky, pastviska. Tam mě starší holky Míla, Hana braly, když šly pást kozy. No jo. Míla. Bydleli jsme u nich v podnájmu. Tam jsem se s maminkou vrátila z porodnice. Tam na nás čekal tatínek. Tam tatínek umíral. Míla se po letech stala manželkou Petrouškova staršího bratra. Na místech pastvy postavila armáda autopark. A dnes je místo naprosto neprůchodné. Pozemek patří mému spolužáku Béďovi. Peče ve své obrovské pekárně chleby, rohlíky, bábovky, veky…

Dopoledne se doma ještě nasvačím. Posilním se thermojeticsem. Zkracuje dobu zahřátí na polovinu. A to je nesmírně důležité. Když se tělo zahřívá, bere si cukr z krevního řečiště. To není dobře. Protože slinivka telefonuje do mozku, pozor na glykemický šok! My potřebujeme spalovat tuky. I lehká aktivita jako chůze, jízda na kole zvyšuje citlivost na inzulín a pomáhá svalům využívat glukózu i bez přítomnosti inzulinu. Fyzická aktivita je silný nástroj pro dobrou regulaci a snižování hladiny cukru v krvi. Vyšší aktivita ale současně aktivuje i spalování tuků a uvolňování glukózy, a může tak vést k přechodnému krátkému zvýšení glykémií; po skončení pohybu hladina cukru začne opět klesat. Vysoká hladina cukru v krvi je stahována inzulínem. Jdeme do hladu.

Konečně běžím. Ne. Ještě kontroluji krmítka. Je třeba je zasypat. Ješiši, Ireno, běž!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-02-na-vychazce

Zas se škrábu do šancí. Telefonuji u toho. Potlačuji funění. Už vybíhám vcelku v kondici. Běžím okolo zahrady, která dřív patřila skvělému primáři Broďákovi. Rodiče mého muže si ji od nich koupili. Můj manžel strávil celý jejich velký majetek. Jeho maminka ho milovala opičí láskou. Jeden dům, druhý dům, chalupu, zahradu… Prý naše holčičky taky dostanou podíl. Sliby se slibují, blázni se radují. Jeho prvorozené, nebo aspoň ta oblíbenější, nedostaly ani korunu. Nic. Míjím zahradu. Dívám se do kraje. Přes pole je vidět k Mrštníku. Bahňáku, kde jsem se naučila plavat. Pokračuji dál. Tudy jsme chodili se školkou za ručičky na procházku. Pak jsme sem někdy chodily s Macikem, Marcelkou Fapšovou, naší skvělou matematikářkou a výtvarnicí. Maci, vzpomínám na tebe. Přejala jsem od tebe větičku:

- Prší? To je dobře! Aspoň se zalijí naše zahrádky.

Přicházím ke své mateřské školce. Tolik vzpomínek. Maminka mě sem vodila a určitě trpěla, když jsem s ní smlouvala, aby pro mě přišla co nejdřív. Řvala jsem jak pavián. Jednou jsem ze třídy, kde mně hned nabízeli kočárek, panenky, všechny hračky světa, vyběhla obrovskými dveřmi do chodbičky, kde jsme měli háčky na ručníčky v přihrádkách pod značkami – jablíčko, domeček, žabička, kytička… Ječela jsem:

- Maminko, maminkóó´!

Ona tam stála v tmavém kabátě, bílé čepici. Už měla odejít. Ale asi čekala, jestli přestanu brečet. Maminka moje. Jako každá maminka by čekala na uklidnění dítěte za dveřmi třídy.

Nikdy jsem na lehátku po obědě neusnula. Byla jsem jak naše Žofka. Furt ve střehu. To Jarda Fořtů usnul vždycky. Cestou po schodech dolů na svačinku řval s velkou nudlí u nosu. Rozsvěcovala se mu jak malá žárovička u nosu jak do ní dýchal při breku. Neměl usnout. Byl po probuzení vždycky rozladěn. Se nedivím.

Přecházím přes cestu. Okolo velkého domu, solitér, zvláštní stavba pokračuji na mlýnskou promenádu. Vidím areál Brutal Assaultu zezadu. Pouštím si do sluchátek meditaci Míry Zelenky. Odešel v předposlední lednový den. Příznaky transformace jako vzpomínku daly jeho meditaci na šíření lásky. Krásnou. Medituji v bílé krajině. Jen stromy, mráz, sníh a já. Krásně mi to vyšlo do civilizace.  Tam už dávám pozor na cestu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-02-obed

Šup, šup, oběd. Rýži s pohankou namočenou v octu slévám. Ocet vytahuje arsen. Na pánev krůtí prsa řádně okořeněná.

Na půl třetí povinnosti. Rychle jedu na nákup. Můj tablet v autě se v pátek nevypnul. Měla jsem obavy o baterii. Startuji. Docela dlouze. Od Penny už neodjíždím. Ticho. Ani bzuk.

- Peťuš, jsem u Penny. Ani si to nevzdychlo.

Hned je u mě. V pěti minutách přijíždí technik ze servisu. Směje se na mě. Připevňuje kabely. Cítím, jak auto bzučí.

- Máš tam neutrál?

- Nemám.

- Startuj.

Startuji přes kabely.

- Co když mi to chcípne?

- Nebojte. Jste šikovná. A jede za vámi pojistka. 

Ukázal na Péťu. 

Jedu. Cesta volná. Žádná přednost. Na kruháči všichni jedou jinam. Odbočuji do naší ulice. Péťa přijíždí, až když parkuji pod stání. Pochvalně pokyvuje hlavou.

- Víš co mi říkal? Že tohle dělají kontakty. Jdu udělat, co mi poradil.

Zatápím. Za chvíli je tu Petroušek.

- Nastartoval jsem to hned. Máš natankováno.

- A ráno vyjedu?

- Neboj.

- Uvidíme.

Dobrou noc!