Na kole okolo Labe

Pondělí. Už ho mám za sebou. Nevím, kam spěchám. Házím ho do splněných, odžitých, odškrtnutých.

Dospávám do půl osmé. Beru ntb a telefon do postele. Poslouchám hovory ZE ZEMĚ. O chůzi, o těle...

https://www.youtube.com/watch?v=yk9kvi_N_Zw

V jedenáct na RHB s kopýtky. Moje klenby asi padají. Momentálně nebolí. Ale v létě v Krkonoších mi dávaly hezky najevo, ať toho chození nechám. Úuuu, úpím ještě teď při vzpomínce na padák z Výrovky do Pece po asfaltu a na cestu z Labské dolní cestou přes kameny do Špindlu k lanovce na Medvědín.

Jsem tu poslední, nikdo neotravuje. Sestry obědvají. Po obědě nastupují muži. Děkuji. Odjíždím do optiky. Nesu brýlky za dvacet tisíc. Mé první multifokály. Už je nepotřebuji. Tehdy jsem učila na gymnáziu, zrovna sestřelili Dvojčata. Byla jsem nová, začínala jsem. Zástupkyně mě inspirovala. Netušila jsem do té doby, že něco tak bezvadného existuje. Dnes jsem si obroučky přinesla. Budu používat jen na dálku. Moje oči se zlepšily. Skoro o dvě dioptrie. Já to cítila už delší dobu. Brýle odkládám. Doma a na zahradě je nepotřebuji.

- A chcete na potlačení modrého světla?

- Asi ne. Na počítač nepoužívám.

- To je na večer.

- Jaký je rozdíl?

Optička mi dá takové, makové, aby se daly provrtat, aby byly pružné... Budou to brýlky neviditelné na obličeji. Při placení se usmívejte. Když jsem se na očním ptala, kdy recept exspiruje, prý nikdy. Nikdo už na oči nepřidá ani korunu. Logicky. Kde by na to vzali, když se platí povinné ptákoviny okolo chřipky. Ty dvě stovky, co přidávali, by mě stejně nevytrhlo.

Jedu domů. Přemýšlím o tom, jak to dopadlo v sobotu. Jak na politické scéně bude chybět vyvažovací jazýček na vahách. Zas radost, kdo se nedostal. Povolební galimatyáš. Kam jsme se to dostali.

Volá Petroušek.

- Peťuš, pojedu na kolo.

- Jeď, je krásně.

Ještě jeden dlouhý telefon. Než jsem ho ukončila, zašlo slunce. Stejně jedu. V hlavě mám stále myšlenku, svézt se po dálnici. V hlavě si rovnám, kudy na ni bez nebezpečí najedu. Až cestou zpátky. Teď na mrkvové pole.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-11_Podzimni_cesta_okolo_Labe/

Labe je v každém úseku jiné. Logicky. Nemyslím, teď od Špindlu, od Dvora. Od Kuksu se Labe točí jako větší potok v zátočinách. Bydlí tam hodně vodníků. Břehy jsou měkké. Zarostlé. Mezi pevností a vesnicí Černožice je to ještě spoutaná voda v korýtku. Žádné kačenky. Vílí revír. Kdo umí, vidí je tančit. A mluví na vás. Mezi Černožicemi a Smiřicemi se Labe markantně rozšiřuje. Z hladiny vyčuhují kmeny stromů. Vodní cestu Povodí Labe neudržuje. Na kládách jak na kladině cvičí kačky, kačeři a jejich děti. Překvapil mě labutí pár. Labutě bývají až od Smiřic k Lochenicím a Předměřicím. Tam už je řeka mohutná. Ale pořád říčka. Pamatuji si, v deváté třídě nás paní učitelka Fendrychová vzala na výlet do NDR. Drážďany, Míšeň, muzeum Karla Maye. Tehdy jsme to vzali přes Terezín. Dodnes, DODNES, mám vše v hlavě vepsáno. Vše. Co nám v Terezíně ukázali, vyprávěli, pamatuji. Proto už nikdy nechci vidět žádný koncentrák. NDR - měla jsem od maminky pár marek. Za úkol koupit ponorný vařič. Cestovní. Úkol jsem splnila. Míšeň - okouzlila mě. Hlavně Labe. Dlouhý most přes širokánskou řeku. Tak když píšu mohutné Labe za Smiřicemi, je to s rezervou...

Hledala jsem očima krávy. Ne. Pečovatelka v DD Dana mi říkala, že krávy nenastydnou. Proto jsou na pastvě i v relativní zimě. Před Černožicemi seskakuji. Pozoruji koně. Jeden se válel na zádech. Pak ladně vyskočil a vlál loukou. Tady jsem seskakovávala. Volala do DD, aby mi nachystali maminku. Nezahýbám k loděnci, u černožického mostu pokračuji dál na stezku. Uháním ke Smiřicím. U labutí jsem se zasekla. Společenství různých druhů kačen a labutí v míru a souhře loví. Klid narušuje velká myš. Buď ondatra nebo nutrie. Pro mě jsou to ošklivá zvířata s hnusným ocasem. Takové zvětšeniny německých myší. Brrr. Jedna šereda plave od klády. Uvedla do pohybu všechny ptáky. S křikem se některé kačeny vznesly; projíždím Smiřice. Mířím za čističku. Lidi tu na poli škubou mrkev. Bude tu? Nevyorali ji? Je tu. Některá mrkev veliká jak malá řepa. Tuhle úrodnou zem zničily kilometry dálnice. Tam rostla pšenice...

Vracím se zpátky do Smiřic. Volám sklenáři panu Spurnému. Nesmírně šikovný. Vesmírně! Mám štěstí. Je doma. Projíždím Smiřice po uličkách, které neznám. Paní mě ochotně směruje.

- Vlevo, vpravo. Okolo školy na hlavní.

- A tam u školy už se orientuji. Tam to znám.

Pan Spurný má ve dveřích spoustu krásných skleněných vzorů. Jeden vytvořil podle střepu z 30. let. Vypadá jak současný. Bohužel mě nenapadlo si je nafotit. V počítači má vzory z našich dveří a kuchyňských dvířek. Ukazuje mi květy, ale víc se mi líbí secesní motiv. Posílám ho do domečku, aby okouknul prostor. Voláme Lukášovi. Mám svolení, až to bude aktuální, jít tam. Jen nepustit kocoura.

Ze sklenářství jedu zas neznámými smiřickými ulicemi. Tudy jsem nikdy nejela. Poznávám. Už jsem u učiliště. Mé bývalé působiště. V čele školy kultík osobnosti. Řídil i pravopis a hádal se se mnou, že se někdy psalo aby jsme, aby jste. Ne, nikdy! Odjakživa abychom, abyste. Vzpomínka na mé milované kuchaříčky. Jenže ti se učili ještě ve starých prostorách v Černožicích. Teprve pak jsme se přestěhovali do fungl nové budovy. Inteligentní kluci. Dva z nich díky mně začali darovat krev. Jezdívali pozdě. Vyhrožovala jsem jim. Jednou jsem je míjela autem. Snad na mě čekali. Jejich kára se zdviženou kapotou a gestikulací - hele, nejede nám to. Na češtinu zas nedorazíme. Já na ně z auta hrozila pěstí. Jednou jsme po letech nocovali ve Velké Úpě na jedné boudě. O dvě boudy výš na Lyonu dělal správce můj kuchař. Martin. Grýňák. Večer jsme si povídali u baru. Svěřil se, že už nevěděli, co by si na mě vymyslili. Jakou výmluvu. Všechny babičky pochovali. Auto nejelo. Tak se rozhodli, že darují krev. To mohli využívat donekonečna. První hodiny, tedy češtinu,  měli zajištěny s omluvou. Takhle čeština pomohla někomu k životu.

Fotím kapli. Ta okna z malých koleček nejsou zas tak vysoko. Až tam jsem stála na lešení při renovaci. Dnes tam docela často jezdím na vážnou hudbu. Naproti přes cestu DVORANA. Místo, kam maminka s babičkou chodívaly do tanečních. Šupajdily bosy z Neznášova přes pole do Smiřic. Až na státní cestě si opláchly u studánky nohy a jako dámy vstoupily do sálu. :-) nedovedu si to představit.

Od kaple a zámku odbočuji intuitivně o něco dříve. Ano, dostala jsem se na stezku. Pokračuji v letu. Labutě jsou ještě zapíchnuté v hladině. Legrační. Dvě bílé homole vystrčené z vody. Ještě je pozoruji. Je to báječné. Jedu sama. Nikdo mi neříká.

- Zase fotíš! Vychladnu. Dělej. Já jedu.

Ženu se svým tempem. Na dálnici dnes už ne. Přijíždím domů skoro za šera. Nasprejováno. Petroušek se smlouvá s nájemníkem Lukášem. Není ještě doma. Peťulka potřebuje na trénink. Beru klíče, nakládáme klece s jablky. U mamky za oknem sedí krásný mourek. Musíme opatrně otevřít. Aby neutekl. Dveře do kuchyně jsou zavřené. Stěhujeme jablka po schodech. Ó! Vtipný lovecký lístek - Lukáš lovil myši. :-)

U domu si všímám - mé auto lehce svítí.

- Tak já jedu. Ahoj.

- Peťuš, nesvítí mi auto?

Jdu ho vypnout. Kde mám klíčky? Svítí dál. Peťovi to nedalo. Je docela naštvaný. Na mě. Že jsem takový lehkovážec. Zapomněla jsem je v zapalování. Nevypnula jsem světla. Jak se mi to mohlo stát? na co jsem myslela. Na kraviny.

- Tak přijedu o půlhodiny pozdě, no.

To asi nepřijede, když jezdí všude o pů hoidny dřív. Pozdě bych přišla já, protože chodím kousek po. Jdu mrknout do diáře. Zítra nikam nejedu. Péťa nese nabíječku. Já baterku. Baterie se nechce nechat z auta vyloupnout.

- Nabiju ji v autě.

- Peťuš, jeď, nabiješ ji až přijedeš.

- Po tmě! Na cos´myslela!

Přikládá plus na plus, mínus na mínus. Chjo. Myslím, že vím, na co jsem myslela. Na blbosti. To už je podruhé, co jsem nevyndala klíčky z auta. Poprvé jsem je zapomněla na zadním sedadle. Něco jsem vyndala. Vrátila se pro nákup, ale klíčky už jsem neviděla. Dnes? Vyletěla jsem z auta. Už si vzpomínám. Chtěla jsem stáhnout okýnka, sepnula jsem klíček. Zabouchla. Odkráčela do domu k obědu. Už jsem se viděla na kole.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-11_Kocky%2C_povidla%2C_prvni_zatop/

Vrátil se ze stadionu.

- Máš to nabité. Můžeš zítra jet. Tos´ asi neudělala ty.

Asi jo. Nechala jsem tam ty klíčky při stahování okénka... Babko, stárneš. Koukej sebrat mysl do dlaní. Soustřeď se. Nebuď roztěkaná.

- Tys´udělala krásné teplíčko. Jaké máš hezké ohárky.

- Peťuš, víš, jak jsem volala Mourka marně. Než jsi odjel, jak se ztratil. Víš kde byl? V technické. Nechali jsme otevřeno. Využil toho.

A to neví, že si v sobotu poznačil předložku v koupelně. Ó, to by se zlobil.

- Neuč ho sem!

- Peťuš, neučím. On sem chodí sám. Půjdeš ho pohladit? Je na terase.

Jde ho podrbat za posekanýma ušima.

Kurz výživy pro klienty. Porada. Povidla do sklenic. Moureček spí na zasklené terase. I teď. Asi tam bude do rána. Do záchůdku vytvořil koláč. Slyším ho přes sklo oddychovat. Ještě ho půjdu pohladit po jeho hrdinských ušiskách. Asi si v noci brání teritorium. A Zrzka? Ta je v chladné noci. Místo aby si lehla na koš ke kamnům. Co by za to Mourek dal.

Dobrou noc!