Na kolotoči života

Nový týden. Brr. Nemám ráda. Meditace. Linda brzy ráno odjela. Nevzbudila mě. Kontroluji, co si tu zapomněla. Dnes nic.

Minulý týden jsem dostala kbelík mrkvičky. Vařím brambory s mrkví na páře. Na pánev taky mrkev a fazolové lusky. Plátek mrkve vypadá jako oční zornička. Ne a ne a ne ji vyfotit. Opravdu jak oko. Mrkev na oči.

 Dusím. Domácí zakysanka. Půl dvanácté. Petroušek se tu zjevil. V náručí nádherné pendlovky. Mají zvláštní zvuk. Naše bicí bijí. Tyhle znějí jinak. Prostírá venku. V létě jsme v bazénu drželi polední siestu. Dnes u oběda. Jablečný kompot. Dušená mrkev se smetanou a fazolovými lusky. Brambory s kousky mrkve s houbovými řízky. Máme hub zas plnou lednici. Nádherný den. Pozorujeme prořezané třešně. Prosvětlilo se rybízům.

- Jsem rád, že jsem to zvládnul. Měl jsem strach, jestli budu mít sílu.

- Taky pozoruji úbytky sil.

- Ty brambory jsou dobré.

Přitakám. Brambory od soukromníka. Mrkev také. Lusky komerční. Smetana z farmy.

- Peťuš, docela fuška poshánět jakž takž zdravé potraviny.

- Zítra přijedeš domů na novém kole. Rozinantu odvezu na sběrný dvůr. Mohli bychom otevřít půjčovnu starých strojů. 

Přemýšlím nad Rozinantou. Tak ona skončí na sběrňáku! Holka moje rychlokolá. S koženým sedlem. A s dynamem. A krásným světlem. To si nezaslouží. 

Zmizel za prací. Někdo ho hledá u branky.

- Teď tu byl. :-) 

Vytáčím ho. 

- Počkejte, jsem na hřbitově. Je tady hrozný hluk. 

Nevím, jestli si dělá legraci. Oba se smějeme. Na hřbitově, hluk!

Jedu za maminkou. Mám živnost. Kvůli ní mi vázne... Na kraji stezky stojí obrovský těžký stroj s dvěma dlouhatánskými stříkacími křídly. Hnusná cisterna s chemickým sajrajtem vedle. Stroj si zkouší trysky. Tfujtajxl. 

Stromy. Slunce. Řeka. Krávy. Obloha - počmáraná. Kouzlo. Na smiřickém mostě oranžové vesty. Jedna na konstrukci odmetá smetáčkem prach. Fotím, fotím, fotím. Most mi nejde. Jedu až k němu. 

Objíždím loděnici. Budou v DD na terase? Jsou. Ale mamka je dole v jídelně (té doopravdické); na zpívání s farářkou. Jedu si pro ni. Cestou jsem zblikla v kukani mou buchtu na talířku ze včera.

- Jak je možné, že je to tu k vyhození!

Bacha, nedorozumění! Se ukáže.

- Maminka to nechtěla. Prý je to připálené. 

Mířím k výtahu. Kamilka na konci chodby volá, že je maminka dole. Má oči i na zádech. Převléká. Asi mě slyšela. 

V jídelně dám mamince pusu na krk. Čapnu ji. Jedeme. Ve výtahu ji činím. Brání se. Prý neříkala nic o připálení. Ireno, je nemocná! NO jo, jenže já jsem taky jen člověk. Jedeme na terasu. Kamilka si stěžuje:

- Maminka dnes byla hrubá. Trošku jsem na ni zvýšila hlas. Byli tady cizí lidé na kabely, mluvila před nimi vulgárně. Prý jede do pr...

- Mami, stydím se za tebe. Vždycky jsi byla hodná,milá, chránilas lidi. Teď jsi protivná, nepřátelská. Měli tě tu rádi. Rozezpívalas jídelnu. Bylas vtipná. Jsi zapšklá.

Zadržuji slzy. Květuška mírní situaci.

- Ale ona za to nemůže. Ona zas bude jako dřív. Irenka ji vidí stále ve stejném obraze. 

Kamilka se s tím nepáře. Holka moje zlatá.

- Ne, ona se dost zhoupla.

- Já to vnímám - asi tři týdny měsíc.

Mamka vyděšená. Co to slyší! Nevěří. 

- Vyhledává lidi. Nechce být sama. A je ale nesnášenlivá.

Taky to tak cítím. Holčeny pečovatelky nade mnou stojí. Citlivé. Hodné. Domlouvám mamince. Slibuje, jak už bude hodná... Ani nechce kafíčko. Dojídá buchtu... Vlastně nechce nic. Jen abych tu byla. 

- Mami, moje kafíčko je s pěničkou.

- Tak to si ho od tebe dám. (Asi aby mi udělala radost.)

- Mami, a myslíš, že by ses hezky usmála? Vím, máš to těžké. Upoutaná na vozík se zlomenou nohou. Nesvobodná.

- No, máš pravdu.

- Mami, nemůžeš být doma. Vždy se ptáš - co máš udělat, jak se natočit, jestli smíš vypít to a to.

- Tak mě dejte do ústavu.

- Tam už jsi.

- Ale pro ty blbé.

- Tam už jsi. Jsi v domově důchodců. Mamko, snažím se ti tu zpestřovat dny. Dennodenně za tebou jezdím. Mami, podnikám, ale krade mi to čas.

- Seš hodná, že za mnou jezdíš.

- Mami, jen ti vracím lásku. Ale prosím tě, buď k lidem mírná, hodná, vstřícná, tolerantní. Nikdy tě neopustím. Budu se tebou až do konce. Paní K II nemlať. Taky nemám ráda, jak se na mě lepí. Ale tak jak ty, i ona potřebuje mít okolo sebe společnost, lidi, bojí se. Víš, že jí vozím dobroty, ale prchám před ní. Mami, a boty! Kolikrát jsem s nimi jela k ševci. Dvacetkrát?

Květuška dozvukuje.

- No, to nejmíň!

- Každá oprava minimálně šedesát korun. Spočítej si, ty opravy jsou dražší než bota.

Kamilka se omlouvá, že si mamka řemínky sundává sama. Pečovatelské andělky odcházejí. Držím maminku, pusinkuji.

- Mohu si zkusit to kafe, jestli by už bylo k pití?

Přitakám. Povedlo se. Nespálila se. Vychutnává si jablečný kompot. Kolik kompotů z jablíček touhle dobou navařila za život... Celou zimu... Maminčiny kompoty do našich misek doma. Mami, maminko...

Kamilka nese krajanku. Meruňkovou. 24% ovocné složky. Z toho 50% meruněk. Tedy 12% meruněk. Ostatní chemický blaf. Glukózovo fruktózový sirup. Guma něco jako agar... A krajanka nepatří k levným. Lidi si kupují jedy. Dobrovolně si tráví orgány, kosti.

-Mami, dáš si?

- Už nechci.

- Tak to někomu daruješ?

- Jak řekneš.

Jedeme do jídelny. Předávám maminku. Zrovna mají přestávku. Mamka potřebuje na záchod. Květuška se rozhlíží po Kamilce. Přestávka nepřestávka veze mamku do pokoje. Paní K. mě slyší. Moje oblíbená tropí vyrvál. Je z vozíku napůl sjetá. Křičí, že je tu sama. Umí si získat mou pozornost. Vytahuji ji na sedátko.

- Jaruško, dáte si?

Jasně. Ještě nikdy neřekla ne. Je tak líná... Ne, znovu začnu: Je tak bezmocná, že neumí otevřít alobalové víčko. Podává nové paní naproti sobě. Ta ochotně urvala převislý kousek. Volá na mě. Do toho paní K. křičí, že je tu sama. Utíkám otevřít kelímek. Vracím se zpátky. Paní z Jaroměře na vozíku má zlomenou ruku. Jak se to stane? Pilot mi něco říká. Jé. Všichni potřebují kontakt. Běžím k sestřičkám.

- Paní K. je nešťastná!

- My tam za chvíli půjdeme.

Fajn. Za chvíli může spadnout z vozíku. Ale jak chtěj vaši, našim je to jedno. Jednu zlomeninu už tam mají. Maminka má také zlomenou nohu. No jo, no. Sbíhám dolů. Domů. Před domem auto mého spolužáka z gymplu. Na terase s Péťou popíjí kávičku.

- Kluci, spěchám do banky.

Rozlétli se jak vrabci. Robert jede popojet autem. Peťulka vyjíždí ze dvora se svým. Cesta pro mě volná.

Na talířek Robertovi připravím buchtu. Tu připálenou. Ne, tu kakaovou. :-) Jdu se převléknout. V ložnici vyměněné žaluzie. A domovní klika je pevná. Robert nám dával okna do domu. A domovní dveře. Po deset letech se klika vyšlochtala. V ložnici slyším z venku Robertův hlas:

- Tady se mi objevil talířek.

Převléknout. Vybíhám. Jedu. Banka. Objedu obchody. Zapomínám na ševce. Tak zítra. Nádherné dřevěné korále s barevnými šňůrkami. Celá sada k tvoření. Obrovská krabice. Fotím. Volám z obchodu.

- Peťuš, koupím to holkám k Vánocům.

- Jo, kup.

- A viděls to?

- Viděl. Jedu na kole.

Aha, jede na zápas. A já domů. V devatenáct ještě paní. Kozorožka. To je znamení naproti rakovi. To jsem já.  Jj, shodujeme se. Raci a kozorozi od letoška už nikdy nebudou stejní. Potvrzuje, že si podvědomě vymezuje prostor. Nikdy to nedělala. Ano, i na ní jsou letos vyvíjeny tlaky. Letos 26.1. ji opustil tatínek. Maminka odchod tatínka snáší s přicházejícími Dušičkami hůř a hůř... Jo, taky ji zasáhl odchod nesmrtelného Karla... Chválí maminku. Oponuji, jak na ni dnes v DD žalovali. Vždycky ji chválili. Loučíme se. Na černé obloze mi chce ukázat kruh na obloze. Už není vidět. Pilot si hrál. Honil se v kolečku. 

Je tu. Petroušek vyhrál všechny zápasy. Vyprávím, jak mamka zlobí. Mixuji mu sportovní výživu. V koupelně se diví:

- Co to tu je za kartáčky? Takové mrňky. 

- Víš, kolik ty tři mrńky stály ve slevě? 250 korun!

Nevěří. 

- To není možné!  

Včera dostal ode mě jeden švýcarský s kázáním, že na něj nebude tlačit. Odírá si sklovinu. Rve dásně. 

- Je a kartáčkem jen smývej plak! 

- Si zítra koupím pořádný!

- Jo,  velký, za desetikorunu, viď?  

Zaplaťbůh, den je u konce. Ještě ve dvacet konzultace. Brr. Je za mnou. Ten dnešní den. Venku tak nádherně. Proč to musím mít narušeno?

Dobrou noc!