Na koncert

Neděle. Mám ráda, když jsem sama doma. Zvykla jsem si. Bylo by mi divné, kdybych Petrouška nahmátla vedle sebe. Tento víkend slouží pracujícímu lidu v energetice. Vyvaluji se. Je čas. Ireno, vstávej!  Skřivánci už vstali. Sovy se teprve mhouřivě babrají do dne. Vycházím z ložnice. Roztomilé. Obě kočinely, Mourek i Žofinka, věrně čekají před dveřmi na chodbě. Nedovolili si ani písknout. Ani nakouknout jedním okem do ložnice. Hodné kočinky. První – dát jim do misek.

Teď já. Pytlíček Immune Boosteru, pytlíček Microbiotic Max, kalíšek Asea – redoxních molekul. Ješiši, zapomněla jsem jako první připít medovou vodičkou na lidstvo, na zdraví, na lásku, na probuzení, na dostatek vláhy pro smrk naproti v zahradě a na MÍR! Ještě přípitek vodou. Můj rozjezd je pomalý. Nemusím spěchat do devíti, do desíti… Dnes volno. Včera jsem si před obědem zkusila nepečený dort. Dnes Péťovi uvařím polévku z krůtích krků. Do dvou hodin toho stíhám moc! Kdyby tu byl Petroušek, pochválil by mě. Váží si mé práce i péče. To u chlapů není zvykem. Jenže já mám drahokam. Zapomněla jsem na veliký pytel z podzimu. Snědla jsem ho skoro celý. Celery, petržele, mrkve. Ach, to byla dobrota. Na dně mi zbyl veliký petrželový kořen. A pár mrkví. Hle, hle, ojíněno. Je třeba poslední mrkve zpracovat. Až přijdou k sobě, zkazily by se. Myju je kartáčkem pod teplou vodou. Při krájení jsem si všimla prasklinek. Z mrazu do tepla... Pro sebe vyrábím z půl kila dušenou mrkev s hráškem. Od pátku peču kramfleky z ovesných vloček. Petrouškovi opékám na pánvi brambory a dva řízečky, které jsem včera nestihla ocukrovat. Ty sladké jsem si zabalila do taštičky od hroznového vína. Lindini potulní kocouři si smlsnou na řízkách.

Péťa je tady. Už má nalitou polévku. Nazdobila jsem ji petrželkou. Máme sice každý něco jiného na talíři, ale jíme spolu. Chutná nám. Petroušek je rád, že je doma. Já na patnáctou odjíždím na koncert do vesnice pod Krkonošemi.

- Peťuš, nepojedu divočinou. Pojedu až k Trutnovu.

- Jeď opatrně a dobře se bav! Užij si to!

- A ty si lehni, odpočívej.

Kamna jsou připravená na zátop. Přinesl polena z terasy. Ještě ho balím do deky, aby se mu dobře spalo v teplíčku.

Jedu. Za městem nabírám rychlost. Poslouchám zajímavou četbu. Slyším nějaký zvuk. Co to je? Intuitivně sahám na okýnka vpředu – zatahuji. Nic. Už to mám! V pátek jsem zajížděla, abych lépe viděla přes černá skla, stáhla jsem pravé zadní. Chtěla jsem vidět, jestli mohu ještě ke zdi. Čidla pípala jak divá.  Peťa mi pak zajel, ale okno už nevytáhl. Okno jsem zatáhla. To je ono. Už je v autě klid. Proti mně dlouhý had těch, kteří se vracejí z hor. Měli pěkný pobyt! Skoro celý týden mrzlo, svítilo slunce. To si to užili!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-23-to-bylo-kouzelne

Kdepak budu odbočovat? Tady někde to bude. Támhle, co vyjíždí zrovna auto. Házím blinkr. Joj, tady je sněhu. Opatrně, říkal Petroušek. Na vteřinku zastavuji na pláni. Dívám se na obzor. Žádná panoramata. V horách mlha, možná prší. Sněženka si dnes oblékla šedý kabát. Maskuje se. Není skoro vůbec k nalezení očima. V mlze. Je tam. Jedu dál. Nezdržuji se s hledáním Černé hory; dnes tam neměli pěknou lyžovačku.

Parkuji. Mohla bych lépe. Trošku dozadu. Vykukuji otevřenými dvířky. Nebo přeparkovat? Ne. Vracím se k cestě. Šup šup, přeběhnout lávku. Do prudkého kopce ke kostelu. Funím. Jako bych nebyla trénovaná. Uff, už jsem skoro na hřbitůvku. Natahuji kroky.

- Ahoj!

Zdraví mě pán, který nalévá víno a čaj.

- Dobrý večer!

Přešel na vykání. Nabízí víno.

- Ne, ne. Dnes řídím. Děkuji. 

- Tak čaj?

- Ne, děkuji. Mohu si tu někde odložit řízky pro kocoury?

- Hlavně si je tu pak nezapomeňte. A už utíkejte. Budou začínat.

Jsou asi dvě minuty po čtvrté. Paní starostka mě zdraví.

- Nabídněte si koláčky.

Děkuji. Pokládám kabelku. Hledám peníze do pokladničky. Děkuje.

- Kdepak mám Lindu?

- Je někde támhle vzadu.

Linda tu bydlí dva roky. Právě teď se dodělával její dům. Právě teď jsem naléhala, aby si už vzala Kitty i do nedodělaného, protože si začala zvykat na Zrzečku i Mourka. No, a už stačí říci jen Linda. :-)

Vpředu před lavicemi má své místo Milka. Zdravím se s ní. Utíkám dozadu za mávající rukou.

- Mami, máš podprdelník?

Vracím se dopředu.

- Najdu ještě podložku?

- Už jsou všechny pryč.

Vracím se. Sedám si na své a její rukavice. Za námi sedí Mariana a Thomas. Holanďané, kteří v naší zemi hledali klid. Začínali jako nájemníci. Pak si koupili byt v bytovce. Pak ho prodali. Nastěhovali se do nového domečku. Naši dva stavitelé je poněkud podfoukli. Využili jejich neznalosti řeči. Prý najednou na pozemku červená čára. Aha, to není naše? Mysleli jsme…

Paní starostka uvádí Michala Bragagnola a Jakubu Šeniglovéou. Oba tu zpívali už loni. 

Michal, jeden ze Čtyř tenorů vtipně uvádí:

- Vaší vesnici je 670 let. Tak to pamatuje ještě vládu Karla IV. Konkurujete Vítkovi.

Myslel tím Karlštejn, kde jeden z tenorů bydlí.

Koncert kouzelný. Nádherné hlasy. Lidé si chodí pro víno a pro čaj. Je to tu volné. Před námi pozoruji blondýnu s dlouhými rudými drápy. Chce si natočit video, ale jaksi jí to nejde. Vidí tam stále svou tvář. Jé, ona neumí přepnout kamerku. Cvaká do displaye jak opička. Vidím to jen já. Linda se ke mně naklonila. Špitla:

- Mami, Petra kousla Kittyna. Hrozně ho to bolí. Asi ho odvezu na tetanovku.

- Ne. Tetanovka ne. Tetanus tu není.

Madam se otočila:

- Mohly byste si to říkat někde jinde. Jak husy na pastvě.

Já jí dám husy. Ten její si šel zakouřit. Vrátil se s vínem pro ni. A teď děsně smrdí cigaretami.

Říkám:

- Fuj. Neumíte se chovat. Během koncertu chodíte kouřit. Otočte se. Neotravujte! Rušíte!

Baba má na sobě bundu s nějakým anglickým vojenským nápisem. Naprosto nevhodné oblečení do kostela a na koncert.

Dala už až do konce pokoj. Jen ten její smrděl od kouření taky až do konce. Ble.

Vedle mě stojí krásná paní s kelímkem vína. Nabízím jí, aby si sedla do naší lavice. Ráda pozvání přijala. A já jsem škodolibě vstávala, a Linda taky. A paní se vhečmala do lavice. A zase jsme se posadily. A baba před námi už ani necekla.

Koncertní melodie předneseny profesionálně. Po hodině a půl:

- Uslyšíte poslední píseň, my už máme u nosu rampouch.

Letos Jakuba nezpívá v šatech. Má na sobě kabát. Bodejť. Sice tu jsou na zemi fukače horkého vzduchu. Zpěváci se ohřívají pod horkým plynovým hořákem. Ale na šaty to není. 

Sklízejí bouřlivý potlesk.

- Mami, pojď se ještě podívat tady dozadu na fotky. Než lidi odejdou.

A že tady lidi odcházejí dlouze. Povídají si. Na odchodnou každý prohodí slovo se starostkou. Ta nabízí zbytek koláčků. A ženám daruje růže. I já jsem dostala. Před kostelem se ještě lidi houfují. Příjemná atmosféra. Ta postižená husa spěchala dolů na potok. Aby jí neutekla voda. Pánovi, který mě při příchodu pozdravil ahoj:

- Vy jste mi asi tykal.

- Omlouvám se.

- Právě že chci říct, že mi to bylo milé. Tak nabízím oficiálně tykání. Jsme Irena.

Rozzářil se. :-) 

- Já jsem Aleš. Těší mě.

Vrazil mi na tvář pusu. A já okouzlena lidmi, koncertem, milou atmosférou, jsem sladké řízky pro toulavé kocoury zapomněla v kostele. :-)

Na hřbitově se to klouže po utlapaném sněhu. Schody. A teď už scházíme dolů po štěrkovém chodníčku. Odskakuji si na úřad. Bývalá škola. Ach, ti měli krásnou školu! Taková velká vesnice! Kostel, pošta, škola, obchod, hospoda… Co by říkali původní odsunutí obyvatelé? Některé domy zmizely. Fotky nahoře v kostele...

Beru Lindu kousek domů. Ráda se prohání pěšky.

- Mami, tak už jeď tajdle…

- Ne, ne. Divočinou nejedu. Vrátím se. Tam bylo taky sněhu, ale lépe se tam vyhnu.

Hodina mezi psem a vlkem. Škrábu se ven do polí. Za mnou v dálce světla. Ireno, musíš jet, je to tu taky úzké… Pozor, aby nebylo přimrzlo. Konečně se v dálce míhají světla. Blížím se k výjezdu. Bože. Světelný had od hor nemá konce. No, musíš počkat, ty za mnou! Postavil se blízko za mě. Z cesty odbočují dvě auta. Až když je volno, s ruční brzdou se vyhupuji z prudkého kopečku nahoru na cestu. Uf. Ti proti odbočili. Ten za mnou se taky vyhoupl. A už jedeme. Dnes jsem nepotkala žádnou srnku.

- Kugo, drž se mezi bílými čárami!

A držela se. Odbočuji ještě do Lidlu. Aktivuji kupon na slevu na másla. Beru si bílé mikinové šaty. A utěrky. Kolik jich je? Tři a dva froté ručníky. 

Doma. Zajíždím. Volám Péťovi.

- Už jdu!

Vytahuji kabelku, růži, rukavice, nákup. Petroušek mi zajíždí pod stání.

- Mami!

- Už jsem doma. Ještě jsem se stavila v obchodě. Co Petrova ruka?

Slyším halekat jeho hlas. Poslala jsem mu léčivou frekvenci na scelení těla. 

https://www.youtube.com/watch?v=RYckWzjSuJM

- Pouštím si tu vibraci! Cos´    ji poslala, zní mi tu. 

- Dal si na ruku francovku. A je to lepší. Hlavně povídal, že už ho rameno nebolí. Teď ho bolí ten kousanec.

Smějeme se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-23-mam-prani-at-jeste-snezi

Jdu zkontrolovat chaloupku. Mám přání. Ať ještě hodně nasněží. Hodně! A ať mrzne! Ještě v únoru a na začátku března. Hodně. Protože je zima. Jaro čeká za rohem, ale zatím vládne Morana.

Hezký den to byl. Moc krásný.

Dobrou noc!