Na konci školního roku
Celý život jsem milovala červnový čas. Vonělo seno, psaly se písemky, závěrečné práce, maturitní práce. Děti i učitelé cítili konec školního roku. Dobré bylo, když se končilo třeba jako dnes – sedmadvacátého, protože už běžel prázdninový čas, ale ještě neodsekával kousky z prvního prázdninového měsíce. Letos v pondělí ještě stále bude červen. Přitom prázdniny. Dnes už to nevnímám. Všechny děti mají jedničky. Pokud mají dvojku, co se pod ní skrývá? Znalost slovní zásoby se snižuje. Opět jsem dnes na FB četla slova nějakého absolventa základní školy s textem – končí čas studií na základní škole. Ty vosle! Tak znovu!! Základní škola se absolvuje, vychodí. Ta se navštěvuje, jako všechny stupně škol. Vychodí ji každý blbec. Za mých školních let - nikoli studentských – někdo třeba absolvoval v šesté třídě. To nebyl student. To byl spolužák. Vyučil se zedníkem. Novinkou a pro mě naprosto nepřijatelnou dnes je paní asistentka. Rušivý element ve třídě. Naše perla - zvláštní školy - byla vyjmuta z drahocenného náhrdelníku. Pomalejší děti s menšími výukovými vadami se učily ve zvláštní škole postupně, byli z nich plnohodnotní lidé. Vyučili se. Byli si mezi sebou rovni. Učila jsem na zvláštní. Dnes nepoznáš, že absolvoval ZvŠ. Jen v jídelně, v divadle, u autobusové zastávky na ně hleděli ti ze základky jako na zvláštňáky. Nu, dnes je plná třída zvláštňáků. A jejich učitel nemá většinou patřičné odborné vzdělání ve speciální pedagogice. Každý má svou vadu, vadičku, postiženíčko. Každý by potřeboval asistentku. Zvládli by vůbec absolvovat zvláštní školu? A bez asistentky? Tam chodily děti šikovné. Mnohdy jen děti potrestané za zlobení, ale s vysokým IQ. Zbavili se ho, aby na základní škole neotravoval. Mám na mysli jednoho konkrétního - ten mě udivoval. Neměl na zvláštní co dělat. Dnes by byl lumen na základní. A bez asistentky. Aistentka nemá patřičné vzdělání. Možná nějaký dvouletý švindlkurz. Něco jako pokladní navlečená do doktorských kalhot v DD. Džungle světa svítí v plných barvách.
Jen tak mezi námi, na zvláštní škole jsem vedla perfektní třídu. Odměnila jsem je jednou výletem nočním lůžkovým vlakem do Popradu za jejich původní učitelkou. Celou noc jsem pendlovala mezi kupé. Hlídala jsem. Vyvezla jsem je na Štrbské Pleso na mostíky. Měli jsme tam připravenou hovězí polévku s masem a rýží, obložené chleby - připravila Irenka, švagrová mé sestry. Plavali v plaveckém bazénu. Vždy jsem dovolila jen pět čepiček do vody, poslouchali. Pak manžela paní učitelky přeložili. Další rok jsme jeli autokarem do Nitry. Jednu noc jsme přenocovali na Brněnské přehradě... Jednou jsem je vzala do Blavy. Jízda po Dunaji parníkem. Děti ze základní školy lítaly po palubě. Své jsem svolala:
- Já se o vás bojím. Podívejte na ten proud Dunaje.
Děti seděly, prohlížely si krajinu... A jeden rok - to bylo perfektní. Vzala jsem je do Karlových Varů. Můj milenec nám tam zařídil potřebné. Kolegyně ze základky mě na horách seznámila se svým milencem letcem. Měli jsme zastávku v Ruzyni. Vzali nás do řídicí věže. A pár - asi sedm - úplně nahoru do kopule. Na radarech jsme viděli letadélka nad Evropou, jak poskakují oblouhou. Další radar ukazoval jen prostor nad Ruzyní. Pro mě zážitek dodnes. Tak to byly děti postižené - ale nebylo to na nich vůbec vidět. Jasně Jirka B. nebo Pepa B. - ano, exoti. Ale hodní. Hlásí se, dědci, dodnes. Ten jeden s vykulenými očima na mě volá v samoobsluze:
- Soudružko, jak se máte? Pozdravujte manžela!
Já ve straně nikdy nebyla. Hanba mě fackuje. Vždycky se usměju.
- Pepo, mám se dobře. Manželovi to vyřídím, že ho pozdravuješ.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-27-rano
Ráno hraju chvíli Vita mahjong. Telefon.
Někdo volá dotaz, co se probíralo se starostou. Neměl můj telefon, omlouvá se, že si ho sehnal. Nic, nic. Nevadí. Z hovoru vyplývá něco o falši, slizkosti, neupřímnosti. Njn, tak to bývá. Loučíme se. Na okně u ložnice útočí Žofie. Docela drze a silně ječí a tluče do skla. Ne, opravdu ji oknem nevpustím. Nereaguji. Okno u ložnice je pro kočky tabu. Stačilo jedenáct let, kdy nás v noci cvičila Micinka. Vstávám. Otevírám dveře v kuchyni do zahrady. Už je tu. Naštvaná. Do domu proudí chladný vzduch. Ach, kdyby člověk nevěděl, že manipulují. Včera jak v prádelně, dnes chladno.
Kočeny se válí na podlaze. Zdá se, jako by Žofka kopírovala Mourka. Dostávají do mističek. I já dostávám.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-27-obed
Copak si dám k obědu? Tři týdny nebudu krmit masem škůdce v sobě. Stranit se mléka, masa, ryb, mléčných výrobků, lepku. Přísně – bez masa. Ale maličko mléka do koktejlu naředěného vodou smím. Dávám – jak je mým zvykem – brambory na páru. Přidávám hranolky celeru, kolečka pórku. Před obědem kousíček jahodového dortu. No, nejsem asketa. Ochutnávám. Celý den pak už dodržuji, piju hodně čaje a vody.
Poslouchám vyprávění o důvodu, proč zmizely labutě v Pze. Skandální! Zas ti cizinci...
https://www.youtube.com/watch?v=YavnUQuPldA
Ukrajinští rybáři nám vykrádají řeku a ohrožují labutě. Ty z obvyklých stanovišť zmizely…
Jedu na nákup. Kočkám játra ze Skaličanu. Zajímavé – jsou nedostatková. Nevyskytují se v řetězcích. Když nejsou zvířata, nemohou být ani játra. Stavuji se v polské zelenině. Prý akce – košík poloshnilých jahod za šedesát pět. Sedám, vybírám. Prodavačka docela ostře, Polák mírně – že ne. Buď celý košík nebo nic. Tak nic. To bych zítra měla kožešinu namočenou v jahodové srajdě. Než by nechali vybrat ty lepší... To je jejich byznys.
LP se hezky vybarvil. Škodí. To tak někdy lidé dělají. Je pryč. Škoda – šikovný pracovitý člověk. Ale příživník. Pijavice. Vůbec nevnímá, že měl hotel s veškerými službami v ceně. Setřást. Bič a pryč.
Nakupuji bednu kytek. Před půlnocí jsem šla do zahrady zas na kontrolu slimáků. Dnes ubylo oproti včerejšku. Ale taky byl kelímek se solí plný.
Večer. V plánu mám upéct chleba a dotrhat višně. Uvařit další várku džemu. Letos nám višeň nabídla hodně. Děkujeme. Byly obsypané jak obě třešně, tak višeň. Bože, změním si někdy v hlavě sklon psát višeň s y? Celý život to mám. Připomíná mi to tenhle text. Řezala jsem se u něj nahlas. A poznámce pod – od Lenky. Ta si zase plete garnyž a žaluzii. A můj Petroušek nerozlišuje jogurt od tvarohu. No, tak já mám zas nutkání psát višeň s y – jako že vysoká. :-)
Lili Anna Borková
MÁM RÁDA SITUAČNÍ HUMOR....
****************************************
Vzpomínka z roku 2019
A protože jsem se jím poslední dobou dost zabývala, můj mozek na to reagoval po svém...
Můj syn si přál uvařit KYSELO. Protože jsem ho nevařila asi 11 let, tak jsem nejprve na netu bádala, zda se dá koupit žitný kvásek. Nenašla nic blízko, ale kvasnou žitnou kulturu v sáčku jsem našla v DM drogerii. Jen 15 g sáček.
Manžel tedy koupil několik sáčků a já se hodiny zabývala hledáním, jak doma vyrobit 250 ml toho kvásku a pak jsem hledala recept na KYSELO.
Uvařila, povedlo se a bylo moc dobré
Manžel přišel z práce domů a sotva otevřel dveře, zahalekala jsem : "Ahoj, mám moc dobré RIZOTO!
Manžel strnul a říkal, vždyť chtělas vařit KYSELO!
A já jsem taky hleděla jak puk, co to ze mě vylezlo.
Od té doby, kdykoliv jsem popisovala moji anabázi vaření KYSELA, jsem vždycky řekla RIZOTA!
Nechápala jsem a nechápal ani manžel. Když už se mi to podbízelo několikrát, vzala jsem manžela za ruku a hluboce se mu zahleděla do očí a pomalu jsem téměř spelovala každou hlásku :
"Prosím tě, až budu zase chtít říct KYSOTO, tak mě to vymluv!"
No a to už se na mě manžel podíval, co jsem to pila či hulila za matroš
Řekl: "Tys do toho KYSELA dala RÝŽI???"
"Nedala a na RIZOTO jsem si už asi půl roku ani nevzpomněla. Nechápu, proč mi to mozek dělá!"
Ano, můj umanutý mezek-mozek se projevil, i když moje vůle chtěla vyslovit to správné slovo KYSELO, a stvořil z toho KYSOTO.
Manžel říkal, že jsem právě vymyslela nejen nové české slovo, ale zřejmě i jídlo, "něco mezi kyselem a rizotem"
* * *
Na druhý den jsem o tom zase přemýšlela a jak přišel manžel domů, řekla jsem: "Už jsem vymluvila mozku, aby neblbnul a řekl RIZOTO" /správně mělo být KYSELO!!!/
Tak to bylo na facku, on ten mezek-mozek opět řekl místo KYSELO, RIZOTO!!!
Manžel už neměl slov.
Na další den jsem tu historku s KYSOTEM chtěla říct kamarádce a vybalila jsem na ni: "Včera jsem uvařila výborné RIZOTO!"
Nechápavě se na mě podívala, a už vůbec nechápala můj výbuch smíchu
Takže, vážení, nové ryze české jídlo: uvaříte kyselo a uvaříte rizoto. Pak kydnete rizoto do kysela a ten blivajs se hrdě nazývá KYSOTO
Může mi někdo vysvětlit, co mi to ten mezek-mozek udělal? Má snad samostatný program? Nebo ho vedl někdo jiný, než já???
Lenka Mühlsteinová
Já to takhle mám se žaluziemi, stále říkám garniže a fakt nedokážu vysvětlit proč .
Běžím si natrhat na štafle višničky. Zadělávám na chleba. Utíkám do zahrady pro něco do chaloupky.
- Peťuš, prosím tě, neviděls´ můj klíček od chaloupky?
Ó, teď si vyslechnu jeho výchovné řeči o tom, že klíček má viset na věšáčku… Pak mi ho určitě najde. Kdykoli cokoli hledám, Péťa je šikula. Jednou jsem týden hledala brýle. Našel je. Sice po týdnu, ale dal to. Vždycky jak ohař bažanta svému pánu donese mnou hledanou věc.
- Půjč si moje, pak si svůj klíček najdeš.
- Já si myslím, jestli jsem ho nezapomněla u chatičky.
- Ne, ne. Já jsem to večer kontroloval.
Beru košíček na skleničky na marmeládu. Ano, u dveří chaloupky můj klíček v zámku. V chatičce beru z lednice hrnec s mlékem. Ve skládku skleničky. Jdu zpátky.
- Peťuš, tak klíček byl u chatičky v zámku, ty kontrolore.
- Ne, tos´ tam musela být.
- Ti říkám, že ne. Zkrátka básíš!
Nepřesvědčím ho, dědulu hádavého. On je z dvojčat ten druhý. Ten neočekávaný. Ten, který by u indiánů nesl jméno – "Přišelnasvětnáhleanečekaně". Nikdy, ale nidky na sobě nenechá smítko špíny. Nikdy. Malé zraněné dítě v něm. Celý život s tím u něj pracuji. Miluji ho za tu jeho nevědomost. Každý v sobě máme malé zraněné dítě. Akorát je třeba na něm pracovat. Léčit ho. Když si myslíme, že je vyléčené, zas vytane nějaká situace, která ukáže naši pochroumanost. Mám to taky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-27-umim-porad-jeste-dve-veci-najednou
Zadělávám. Chystám si višně. Nahřívám v páře skleničky. Plné ruce práce. Volám z kuchyně do pracovny:
- Peťuš? Máš ty své klíče?
Mám totiž takový pocit, že jsem je někde cestou zašantročila. Slyším naivní odpověď:
- Mám. Přece na věšáčku.
- To si nejsem jistá.
Přišel za mnou do kuchyně. Usmívá se.
- Peťuš, jdi se podívat na ten věšáček.
Jde. Hned je zpátky.
- Nemám je tam. Kams´ je dala?
- Peťuš, vezmi si můj klíček, jdi do chaloupky, odemkni. Na lince tam najdeš své klíče.
Jde. Mám zatím čas tvořit těsto. Chystat džem. Je tu.
- Poslouchej, víš kde byly moje klíče?
- Vím. Proto jsem tě tam poslala.
- No, tak paměť máš zatím dobrou.
Řehtám se. Naše hádky jsou takováhle pimprlová. Takové malé přestřelky. Kořeníčko života.
No, bude svítat. Tři hodiny. Je čas.
Ješiši. Čtyři!
Dobrou noc!
P. S.