Na Kouhotově kykyrykal kohout

Vstávám do prázdného domu. Petroušek někde poletuje. Rychle si v hlavě rovnám, co je za den. Sobota. Aha. Tak dnes jedu na Kohoutov. Trhy lidových řemesel. V deset budu odjíždět.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-08-snidame

Snídáme. Kočinely vždycky před snídaní pózují. Po snídani se kočkují. Pak opouštějí dům.

Petroušek se vrátil od bratra. Chvilku jsme spolu. Pozorujeme kočky. Vyzvídám, jak jim chutnala metýnka… Jestli bratr chodí...

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-08-na-trzich-v-kohoutove

Asi tři roky byla zavřená cesta na Kohoutov. V Choustníkově Hradišti dokonce zdržovaly semafory na hlavním tahu do hor a na Phu. Jaké je mé divení. Cesta není nová. Není rozšířená. Je jen záplatovaná, což drncá, když jedeš po kostkách.

Parkování mají na starosti studenti. Nějak jim to drhne. Chtějí se do auta dostat zprava. Stahuj okénko u řidiče. Pochopili. Oběhli auto. To jsem ještě neviděla - komunikovat přes okýnko spolujezdce. 

- Dvacet korun.

Nedávají lístek.

- Nedostanu lísteček?

- Ne.

- Vraťte mi ty peníze. Takhle to nejde. Potřebuji mít něco za okýnkem.

- My vám to pošleme na telefon.

- Ne. Nebudu dávat.

- Tak na mail.

- Ne.

Ono jim to drhne z jednoduchého důvodu. Lidi chtějí potvrzení. Než nadiktují telefon nebo mail, hromadí se fronta. Páne jo! Tak to nezvládli.

Parkuji asi na šestkrát. Když se někde upíchnu, přiběhne vestička, že tady ne. Pomalu se to ve mně vaří. Tam ne, tam je výjezd traktorů. Tam ne, tam je výjezd z parkoviště, které nemá formu. Máte ZTP? Ne? Tak tam taky ne. Už mi dochází trpělivost. Tolikrát startovat. Jsou naprosto nemožní. Vestiček je tu jak nastláno, ale nezvládají. Navíc jedno štěně na mě ukazuje jak na psa – lehni! Musíte! Nesmíte! Odcházím od auta. Štěstí, že mě pán upozorňuje, že mi něco vypadlo z kabelky. Peněženka s docela velkým obnosem. Jsem rozčertěná. Nemohoucnost ubránit se neschopnosti nové generace.

Tak to hezky Lví brána začíná.

Utíká za mnou kluk. Prý si mě pamatuje. Jak jsem milá, sympatická. Maličko ze mě opadá zlost. Prý, co může pro mě udělat. Chjo. Usmívám se. Ten je z nich asi nejinteligentnější. Mohla jsem dnes jet do Deštné na tavení skla a ne se tu nechat honit po poli od neschopných.

- Co pro mě můžete udělat? Přijela jsem včas. Chci stihnout Creedence.

- To je davem asi patnáct minut.

Běžím. U pokladen svěřuji, jak mě naháněli po poli. Tam už jsou ostřílení kozáci. Ladí člověka na pozitivní vlnu. Vytahuji peníze. Velice opatrně, obezřetně:

- Jej, s hotovostí prosím na druhou stranu. 

Vpravo se platilo kartou. Protože je relativně brzy, netvoří se fronta. Všichni se zdržují ve frontě na poli. Zaplaceno. Pásku mi dovolují na kabelku. Na rukou mám náramky. Běžím dlouhou obcí. Doháním Lindu se Zuzkami.

- Kde je ta hlavní scéna?

- Mamko, u toho klauna.

Aha. Letos je tedy poprvé jinde. Přibíhám na louku akorát včas. Sedám na lavičku, abych si na slunci spálila záda. Palermo. Tady jde o úpal. Dřív byla tahle velká scéna pro diváky u stolů pod plátěnou střechou. Dnes jsme na výhni. Hrají starý fláky. Gymnázium. Diskotéky. Tak dávno. Dědci zpívají moc pěkně. Napodobují křaplavý hlas zpěváka skupiny. Dozvídám se, že Creedence fungovali mezi lety 1969 a 1971. Nám vydrželi po celou dobu gymplu do roku 1975.

Jdu si projít stánky. Hodně jich je. Ale nic moc. U jednoho se dávám do řeči. Stěžuji si. Naháněli měna poli.

- Mně taky. To bylo hrozné.

Prodavačka dozvukuje.

- Nás taky. Ale to není vina těch dětí. To je vina obce. Neřekli jim, jak to mají dělat. A hlavně dávat lidem potvrzení za parkování. Nám nejdřív řekli, auto tady. Pak jsme museli přeparkovat. A pak manžel odjel parkovat daleko odsud.

Tak takhle to je! Hm.

Volám Lindě, co si koupily. Nic.

- Ono tady nic není.

- Je tam ten sochař z Opavy.

Našla jsem ho. Nepamatoval si.

- Nevzpomenete si ani na nádraží v HK?

- Jé, to jste vy! Ale tady nádraží není!

Připomínám svého jasnovidce.

- Aha, to byl falešný, protože má mince. Tenhle, to je poctivý. Má kapsu prázdnou. Protože ten věští, ale neřekne vám vše.

- Aby mě nevylekal, co mě čeká.

- A támhleten, to je uklizeč ve zlatnictví.

- Jé, toho bych chtěla mít i s tím kbelíkem plným zlata. :-) 

Pán mi ukazuje sochu, kterou prve dodělal. Jeho postavy jsou zvláštní, fantazijní a fantastické. Dává do nich svou imaginaci.

- Tenhle hodinář tvrdí, že se mu podařilo zastavit čas. Prý ho má v tomhle kufříku zamknutý na tři západy. U něj není úplně jasné, jestli je lhář nebo ne, protože čas neexistuje.

Stánek s bílou keramikou s kočkami a postavičkami.

- Mám od vás konývky, mističky. Vždycky na dně najdu obrázek. Vidím, že v hrnečcích už to neděláte. Když jsem si u vás koupila tři konvičky, manžel mi řekl, že mi vezme tašku. A víte, co udělal? Upadla mu na zem. A víte, jak zareagoval na mou lamentaci? Promiň. Urazil mi hubičku. Prý – já ti to zapiluji.

Řehtáme se.

- Tak já si koupiím aspoň magnet.

- Máte tam se skřipečkem nebo bez.

Platím. Nakonec si beru ještě dvě misky pro kočky. Paní mi dává slevu. Docela výraznou. Jdu k autu. Kluk už tam není. Nechala jsem mu tam magnetek za jeho snahu.

Vracím se domů. Páneček tu není. Ohřívám si oběd. Servíruji pod slunečník.

- Tady jsi!

Vyprávím mu.

- Jestli si myslíš, že ta cesta z do Kohoutova je nová…

- Není?

- Ne. Je zaflikovaná. Jedeš jak po tankodromu.

- A co tam ti všiváci tři roky dělali?

- Lepili díry.

- Ale teď už nedostanou peníze. Budou dostavovat dálnice…

- Peťuš, přemýšlím, jestli půjdu do bazénu. Ale je nějaká zima.

- Je to divné. Já nejdu.

Chvíli usínám v křesle.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-08-louceni

Hele, Kamila. Petroušek ji vpustil.

- Ahoj. Jdeme se rozloučit.

Dávám jim na cestu metýnku. Tak zas za rok.

K večeru se obrátil vítr. Z Brutalu zní poslední koncertní den. Město zas osiří. Promenády se vyprázdní.

Jdeme zalévat.

- Peťuš, mně je příšerná zima. Jdu se obléci.

Jsou dvě ráno. Hudba utichla. Oknem sem proudí ledový vzduch. Co to je? Horké noci. Horké dny. Zima a chlad…

Čtu na stránce Brutal Assault:

David Horák

Úžasné spojení Brutal Assault s historií města. Viz popisy výše, ať to neopakuji.

Město by za tuto propagaci mohlo být obrovsky rádo. Také jsem nevěděl, že Jaroměř slaví 900 let.

Festival pro toto výročí udělal asi víc než městské zastupitelstvo.

Odpovídám. A aby se to dostalo, kam je třeba, kopíruji sem. Bonzáci, čiňte se. Thomas Paukner taky rozkrývá… Začíná to pěti, patnácti tisíci v malém městě, jde to na miliony na kraji a na miliardy ve vládě. O tom by mohl vyprávět ministr spravedlnosti Don Pablo.

Irena Hrobská 

David Horák Přesné!!!! Ale město hází klacky pod nohy. Letos auta nesmějí parkovat v Šoubráku. Stánky soukromníků ne, co kdyby si vydělali, zákaz stanování na trávě v Polské. Je tu pár křiklounů, že je BA ruší. Město hned zas něco zakáže. Co by za takový velký světový festival dalo jiné město! Jo, 900 let, to ano, ale začít opravovat nemocnici, Čtvercáky, prachárny za městem (nádherné barokní stavby nad Jaří, ta nejhezčí směrem k dálnici za chvíli spadne, je v soukromých rukou, ostatní dvě nezachrání také, protože prý nestojí na katastru pevnosti). Tedy velký dík nadšencům z BA za zvelebování města a za pomoc a stěžovatelé buď ať se účastní také, nebo ať si vystřelí voko! Otázka: Kolik dalo město za propagaci organizátorům??? BA dělá městu bezplatnou reklamu, co? Pane starosto? Opravte mě. Koupil jste si vstupenku?? Podpořil jste festival?? Tak to je v pořádku! Viděla jsem Vás u registrace s rodinkou!!!

Až se ráno probudím, ulice bude opuštěná. Na plácku u Nábytku vyrovnané pytle s odpadem. Pozitivum – zrychlí se opět internet. Nebude vypadávat. Dvacet tisíc mobilů něco sežralo. Loni mi přišla SMS, že posilují do pevnosti net. Letos ho nechali padat. - Ještě tak do úterka budou vyvážet TOIky. Zas upadneme do maloměstské letargie. Ještě se objeví nějaká oslavná juchanda k devítistému výročí založení města. A pak…

Jdu spát.

Dobrou noc!