Na kukandu do lesa

Vstávám pozdě. Když jsem šla spát, Petroušek vstával. Půl páté. Už svítalo.

Pojedu na borůvky. Volám Ivě. Nebere. Šmarjá, jí se dovolat. Konečně.

- Ivo, neměla jsem teď na tebe čas. Pojedeme na borůvky. Loni jsme touhle dobou taky ještě jezdily.

Souhlasí.

- Hezky se ustroj, vezmi si pití, hrneček.

- Hezky? Do lesa?

- Myslím to jako ustroj se. Za hodinu se stavím. Ty se naobědvej. Já se nasnídám. Pojedeme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-07-28-ranni-kochani

Kochám se koberci, sedačkou, dlažbou… Líbí se mi to. Kočky se mě dočkaly. Venku je slunečno. Obstojno. Léto vypadá jinak. Ale možná jsem namlsaná obrovskými umělými vedry. Kéž bych se mohla přenést časem. Dřív bylo třeba jen šestadvacet, voda měla málo, přesto jsem do ní vlezla. V zadním Mrštníku byla určitě ledová. Skákali jsme ze stavidla. Pohybem se zahřáli. V předním, tam se opíralo sluníčko. Měl postupný vlez do vody. Byl určitě kapánek teplejší. Celá pevnost sem chodila. Bazén? Bazény? Ještě hodně dlouho si počkáme... 

Volá Petroušek. Mám uklidit dva litry borůvek a meruňky. Hledám klíčky od chaloupky. Kde jsou? Ukládám do lednice. Už spěchám. Beru si sice bandasku, ale nemíním ji natrhat. Naplním čtvrtlitrový hrneček. Jedu. Volám Ivě. Zas nebere. Ženu Kugu, až jí hříva vlaje. Ona se ráda proběhne tryskem. Jiskří se jí od kopýtek. Kdepak je Iva? Čeká? Maličko troubím. Jen ťuk. Ne. Iva nikde. Parkuji. Nahlížím okýnkem do její chaloupky. Beníček na mě kouká z kuchyně. Neďafá. Není ani vylekán. Iva někam odjela. S kým? Beníka nechala doma. Telefonuji. Nic. Vyjíždím. Pojedu vesnicí, krásnou schaumburskou lipovou alejí. Napojím se na cestu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-07-28-oba-lesy-zhuntovane

Zastavuji u kapličky, kterou často fotím. Asi před čtyřmi lety jsme sem jela běžkovat, zapomněla jsem boty. Vydala jsem se odsud pěšky okolo lesa. Asi za dvě hodiny jsem měla vesnici oběhnutou. Jé, u cesty zrají špendlíky. Červené i žluté. Bez ohledu na to, že u cesty, trhám si do pusy. Slastná sladká chu´t. Fotím si kombajny na poli. Sklízejí. Jeřabiny už červenají. Atmosféra mi vůní, zvuky, barvami vyvolává vzpomínky na dětství. Šlapu po planetě už sedm desítek let. Kolik lét bylo děství?

Zkusím nejprve les, kam jsme jezdívali na chalupu. Asi před osmi lety se tu prohnal orkán. Vyvrátil smrky. Udělal škodu. V ten den se měly konat trhy na Kohoutově. Vše zrušili. Před naším domem během Brutalu to rvalo stany hostů. Prý některé stany byly odfouknutý až u České Skalice. Cesty neprůjezdné. Les zničen. Změněno klima. Petroušek ještě dva tři roky, když se tam prodíral na houby, cítil, jak je les otřesen. Vyděšen. Co se mu to stalo. Co to bylo za násilí!  Když si vzpomenu na včerejší vyprávění o houbách, o Wood Wide Web — internet lesa, o nekonečných kilometrech mycelia, na otřes věřím. Lesní telegram dal zprávu až tam, kde vichřice neřádila. Mladé stromky ztratily vůdce. Zajíždím k lesu. Tady na kraji jsem loni někdy trhala. Nic moc. Zaschlé. Až kousek dál… Jenže na sluníčku se borůvkám nedaří. Natrhala jsem hrneček.

https://www.youtube.com/watch?v=qmaabJUiQGc

Poslouchala jsem na Odznova poučné návodné vyprávění o poloze jazyka v puse. Dýcháme-li ústy, méně se kazí zuby. Uložíme-li jazyk v puse po celé ploše na podnebí, nevyvracíme si zuby, nechrápeme v noci, chodíme rovně… Zuby způsobují mnoho dějů v těle. Když dýcháme správně plynule pomalu nosem – nádech i výdech, zlepší se celková pohoda v těle. Lépe nám to pálí, neblbneme, vyrábíme si NO… Apropos – za jeho objev dostal Lou Ignarro Nobelovu cenu. A já s ním byla 7.11.2014 na večeři. Ano, s nositelem Nobelovy ceny. Děti dýchají správně. Ale pokud rodiče dýchají ústy, děti je analogicky napodobují. Dýcháme-li dobře, nosem se chladíme. Pravá část, pravá dírka je horoucí jangová, levá je ochlazující – jinová. Pokud se chci ochladit, třikrát zadýchám levou dírkou. Opačně – je nám zima, třikrát zadýcháš prvou dírkou. Nos filtruje, ohřívá vzduch na teplotu těla. A tělo si to samo reguluje – kterou dírkou víc dýcháme. Pokud dobře dýcháme a máme správně uložen jazyk v puse, nechrápeme. Postupným uvolňováním fascií svalů, se zbavíme bolesti hlavy, migrén… Už nezadržujeme energii. Není tam blok. Čelist měkne. Z lidí se stávají vyrovnané bytosti. Správným dýcháním nastává možný vedlejší efekt – srovnání zubů. Žádná rovnátka. Tím, že se člověk umí dobře nadýchnout, projeví se to na všech orgánech. Někteří lidé se neumějí uvolnit ani v posteli. Spí se sevřenými čelistmi. Jako kůň – třou zuby. To je křeč. Nu, práce na sobě!

Natrháno. Vypnula jsem sluchátka. Sedla si, pozorovala les. Zázrak lesa. No, lesa – pár čmírek stromů. Není to už les. Je to zplundračená země. Byl tady. Není tu. Pozoruji. Někdo jde po cestě. Asi děda s babičkou a vnoučaty. Byli na houbách. Mávla jsem na pána. Opětoval pozdrav rukou. Paní si mě nevšimla. Dotýkám se stromu. Stahuji čirou energii z vesmíru do srdce. Posílám ji do země. Daruji ji smrku. Vyměňujeme si…

Vracím se pár kroků k autu. U cesty roste nádherný vratič. Včera jsem si ukládala vyprávění o něm. Proč se mu říká vratič – bylinku schovej s sebou, vrátíš se v bezpečí.

Vratič obecný se dnes kvůli vysoké toxicitě používá téměř výhradně zevně jako přírodní repelent, k léčbě parazitů nebo do koupelí na tlumení bolestí.

Vnitřní užívání (např. pití čaje) se silně nedoporučuje, protože rostlina obsahuje silici thujon, která může způsobit těžkou otravu.

Hlavní účinky a využití vratiče

• Přírodní repelent: Intenzivní zápach silic spolehlivě odpuzuje mouchy, komáry, klíšťata, mšice a moly. Sušená nať se dává do skříní nebo se z ní vyrábí postřik na zahradu.
• Boj proti parazitům: V tradičním léčitelství sloužil jako silné anthelmintikum k vypuzení hlístů a roupů. Dnes se bezpečně využívá ve veterinární medicíně nebo v kosmetice proti vším.
• Zevní obklady a koupele: Odvary pomáhají na špatně se hojící rány, kožní záněty, revmatické bolesti kloubů a tlumí svalové křeče.

Teď jde o to, jestli nás nestraší. Je lepší běžet do lékárny pro něco. Trhám si kytici. Usuším. Nebudu používat proti hlístům a roupům. Její vůni využiju proti náhodným mouchám.

Odjíždím. Na cestě se mi uhýbá pán se psem. Stahuji okénko, děkuji. Prý nemám za co. Odbočuji vpravo.  Jedu ještě kousek dál. Do lesa, který znám teprve asi osm let. Ten mám ráda. Po vstupu musíš vylézt do kopečka. Děs. Tady řádily pily. Jsem otřesena. Borůvky rostou. Netrhám. Jen hodinu sedím a zírám. Bez cíle. Japonci to označují za lesní koupel. Šinrin-joku. Poslouchám zvuky. Občas dole na cestě projede cyklista, motorka, auto. Snižuji si stresový hormon kortizol. Dávám mozku volno. Oni to tu parádně vybrali. Nenechali tady ani chvojí. Chjo. Tak krásný les. Všechno požerou. Všechno zlikvidují. Všechno zničí. Lidské nenasytné kobylky. Dívám se nahoru do korun. Pod stromy se zvyšuje aktivita bílých krvinek. Totiž stromy vylučují fytoncidy. A to je na ty krvinky. Zklidňuji mysl, tep, tlak. Hodinu čumím do lesního světa. Asi o hodině dole po cestě vjíždí do lesa modré auto. Sbíhám ke svému. Starší manželé zaparkovali za mnou. S paní se zdravíme. Pán je buran. Třeba až si zharmonizuje přirozený biorytmus těla, začne zdravit okolojdoucí.

Volám Ivě. 

- Prosím tě, kdes byla?

- Já jsem jela do Jaře. 

- A s kým?

- S hostinským. Kdybys jen chvilku počkala na lavičce. 

- Ivo, nemohla jsem vědět. Volala jsem ti. Nemělas´    telefon při sobě. Tak zítra, jo?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-07-28-doma

Doma. Petroušek ještě není v pořádku. Zítra to bude týden, co se potloukl. Muži jsou křehcí. Obzvlášť potlučení. 

- Jó, tys´  přinesla misku! Hodně. 

- Peťuš, já jsem tam jen hodinu čučela. Pokáceli stromy…

- Šel jsem zahradou. Na nášlapu ležely tvoje klíčky od chaloupky.

- Ty jsem ráno hledala. Děkuji.

Obědvám před večeří pod slunečníkem. K obědu jsem měla v lese obědovou tyčinku. Jdu zalévat. Nechci, aby Péťa nosil konve.

U TV Šalingrad vařím vejce na páře. Melu mouku v mlýnku. Chci zadělat na begety. Nesu si žehlicí prkno. Chystám Petrouškovi svačinu. Dostává tři kousky bublaniny. Obkládám je jahodami, meruňkou, vložila jsem mu tam jen na chuť vajíčko na hniličku. Bílkovina. Okurkový salát s rajčaty a cibulí nesnědl. Bude mít zítra ve skleněné dóze.

https://www.youtube.com/watch?v=pD_7iq-fcyM

Poslouchám o konopí. To vím, že dřív to byla základní rostlina. Proto nás od ní museli odříznout. Konopí umí oddělit rakovinné buňky od zdravých. Používalo se na beton. Ten nepraskal. To konopí v lékárně, co si každý myslí, jak je skvělé, je prý mácháno v acetonu nebo v alkoholu. Pokud se jím někdo chce léčit, nepůsobí. Ano, to se chce, aby lidi neměli v konopí důvěru…

Ne. Bagetu maňana. Žehlit maňana.

Dobrou noc!