Na lovu

Pondělí. Takové divné. Protože mělo na sobě cákanec.

Vylézám. Předpít si medovou vodičku do buněk. Po prvním nápoji si dávám odstup od jídla. Našlapuji potichu a pomalu.

- Á, panička je vzhůru! 

- Panička si jde ještě lehnout.

- Já jdu k zubaři.

- Dobré pořízení!
To je ta jeho prevence zdarma, jak jsem vzpomínala. Má zubní prevence v pátek za šest set. Zdravotní péče zdarma!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-004-28-zive-buzeni

Vracím se do teploučkého sarkofágu. V patách malý modrý mrňous řvoucí to své mrau, mrau, mrau!

- Žofko, vypal! Víš, že tu nemáš co dělat!

Pouštím si něco z mobilu. Stačí mi tři vteřiny, spím.

Druhé vstávání. Kočky ožily. A oživly. Ačkoli – za chvíli bude ožívat jiný živý tvor. Jdu do zahrady na vršky kopřiv. Každé ráno v konvalinkách resetuji bršlici. Pasu se na ní. Věrné družky kočky mě následují. Zahrada povyskočila. Jarní teplo a déšť jí pomohly k mohutnému zelenému kožichu.

Po snídani sedí Žofie na parapetu dveří.

- Chceš ven?

Otevírám, aniž bych čekala na její souhlasné mrááááu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-28-na-lovu

Jen co jsem otevřela dveře, vyrazila velkými dvěma skoky ke smrku. Něco rafla do huby a metošila s tím pod zahradní stůl.

- Pusť to! Co to je? Žofko! Co to máš!

Asi chytla kosa. Kosí mi to tu.

Ne. Pod stůl hodila veverku. Černou. Heboučkou. Pacenou do ní žďuchá:

- Pojď si hrát!

Určitě jí zlomila vaz. Veverušce na čele teče rudá mašlička. Mourek se jde mrknout.

- Mohli byste jí nechat?

- Je mrtvá.

- Není.

Dýchá. Buší jí srdíčko.

Péťa je tu od zubaře.

- Petroušku, prosím tě, pojď tu veverušku dát pod keř.

- To jí sežerou.

- Nesežerou. Byla to jen Žofčina hra.

Veveruška sebou trhá. To mě děsí. Na FB mi lidi radí. Linda volá. OK. Dávám jí mističku s vodou. Má zavřená očička. Stále se hýbe. Svíjí. Péťa odjel. 

- Nenechej ji umřít.

Volám Péťovi.

- No! Copak! Opravuji vodu! Ty mě štveš!

V mžiku je tu. Už jsem připravila krabičku. Vystlala ji měkkými lístečky kerhartu. Veveruška se stěhuje z trávy do zeleného lůžka.

- Počkej! Já ti ji zavřu. Ona se hýbe. Očička má pootevřená.

- Neboj. Hlavně aby tam byli.

Za chvíli volá:

- Je to prý mládě. Asi má jen povrchová zranění. Dají ji dokupy.

Nedá mi to. Volám do záchranné stanice. Ozývá se dětský slaboučký hlásek.

- Pokud nemá vnitřní zranění, tak bude v pořádku. Je to ještě mládě. Přechází z mateřského mléka na pevnou stravu.

- Aha, proto se nechala tak lehoučce chytit! A my bychom si ji třeba vzali zase zpátky. Aby se vrátila do naší zahrady. Máme tu rezatou. Tím pádem tu je i její maminka.

- To tak nejde. My ji, až se vzpamatuje v kotci, otevřeme dvířka. Necháme ji, aby se mohla vracet v cizím prostředí na krmení. Jak bude chtít. Jestli odejde. Nebo jestli se ještě vrátí na jídlo.

- Aha. Tak to se k nám už nevrátí. To bude její maminka smutná.

To byl zážitek! Teď nocuje poprvé mimo svoje hnízdečko. Od maminky. Mrzí mě to. Jsem smutná. Žofka si chtěla hrát. Na malého si dovolila. Ačkoli ona si dovolí i na Mourka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-28-klasika

Jdu zadělat na housky. Myslím pořád na veverku. Jak se vylekala. V jakém šoku byla. Jestli jí bolelo uchopení do zubů…

Jdu sázet kytky. Nedaří se mi. LP nám udělal dva velké květináče u chaloupky. Na dně mají kamínky. Nechci tam házet hlínu. Osazuji truhlík a velkou květináčovou hranatou nádobu.

- To bude dobrý!

Směju se. Petroušek je zahradníkův syn. Myslí to dobře. Jako že se to rozroste. :-) Zalévá skleník. Zalévá květiny. Nekonečně pleju. Mám ráda chvíle s ním. Se sluníčkem. Pořád si zpívá. Ruší mi poslech. Přichází s písničkou na rtech. Vracím si poslech. Jemu nevadí, že mě ruší. A mně to taky nevadí. Si poslech vrátím. Ale ty chvíle s ním už ne. Užívám si je, dokud je žijeme. Často myslím na to, kolik mi zbývá. Někdy to přeženu. A řeknu si, že třicet let. Do sta. Jo. Má to háček. To ví jen Stvořitel.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-28-na-zahrade-s-lovkyni

- Teď si chvíli sednu. To můžu, ne?

- Můžeš. Peťuš, ta lavice, je tak ošklivá. Mně se moc líbí. Kočky si na ní brousí drápy.

- No, a můžeš si na ni odkládat.

Jdu do domu. Luxovala jsem, vytírala. Koloběh života.

- Petroušku, prosím tě, vyneseme bednu na dřevo?

- Myslíš teď hned?

- No, kdyby to šlo.

- Ale nemáme ji kam dát.

- Ale máme. Počkej, jdu se tam mrknout.

Jasně, že ji máme kam narvat. Ale je třeba tam udělat pořádek. A uklidit terasu. A taky v mamčině domečku chci vyklidit půdu. Ach, na jedny nebo dvoje ruce moc.

Večer si k němu jdu sednout na schůdek dopředu. Kouří na židličce, kterou před víc jak sedmdesáti lety vyrobil tatínek.

- Petroušku, divej, támhle mám ptáčka.

- Kde?

- Vpravo, v maceškách.

Sahá, hledá. Vedu mu ruku.

- Jo tady. On tam má kolíček.

- Tak ho připni tady na ten květináč.

- Já ho připnu…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-28

A řach. Ptáček je na kusy. To mám radost, že nevypadl mně.

- Petroušku, tenhle ptáček dřív stál třeba sedmdesát, dnes sto padesát.

- Já ho slepím.

A slepil. Že to není skoro vidět. Co je jedna keramická figurka proti věčnosti!

Dobrou noc!