Na rovinu

Dnes jsem mohla spát, v klidu, žádná honička.

Raduji se z kočičky. Je to právě týden, co jsme s ní opět byli na pohotovosti, aby neměla bolesti. Pečlivě jsem týden drtila tabletky ATB na prach. Stříkačkou vycucla s mističky pokud možno úplně všechno. Špryc. Do tlamičky. Mám ještě i klidnící gelík – natankovala jsem pro jistotu a pro všechny případy ve čtvrtek asi tak tři dávky do stříkačky. Kočenka je radostná. I já. Těším se z pohledu na ni. Na její skotačení. Dokonce se jí kýlka jako by zatáhla. To prý se tak děje. A zas někdy vyjede… Je třeba ještě asi čtrnáct dnů vytrvat. Kočičko, pak už tě jen uspí, dají bříšečko do pořádku. Ještě budeš spát, už si tě odvezeme domů. Probudíš se. Budu u tebe. Budu tě hladit, aby ses brzy vrátila do své kondice. Jen nikdy nepocítíš, co je to péče o koťátka. Moje kadeřnice Erička mě uklidňovala. Má tři kočky. Všechny kastrované. Z toho dva kocoury a jednu kočičku. OK.

Péťa někde lítá. Můj motýl. Tu si sedne. Tam a tady. Vždycky přiletí právě včas ke mně a pro mě. Akorát si hraju v koupelně s tím naším modrým mrnětem.

- Holkýý, vy jste tady?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-24-rano-s-kockami

Myslím, že i on má radost, když nás vidí v rozmaru.

Jdu si mixnout koktejl. Aby mi slehl. On je v člověku sice pár hodin. Jíst můžeš už za hodinku. Jenže já chci mít dnes v bříšku místečko. Totiž FB mi prozradil, že na farmě Nová Amerika jsou vepřové hody.

Krásný jarní den. Blesklo mi hlavou, jak je asi na Černé hoře… Ještě není zimy konec. Ještě uvidíme. Však nechají vykvést stromy a pak je zpraží mrazem. Hejna vykrmených kuřat a hus nechají satani mizerní vymlátit. Přitom v Německu stále čeká odměna milion a půl eur pro toho, kdo izoluje vir. Viry? Viz kniha Virová mánie. Neexistují. Ale tady se pořád jede stejný – óoo, to slovo – narativ. 

https://www.youtube.com/watch?v=q-W7VdLMsK4

Přitom vědec, opravdový vědec David Šubík vyhrál soud právě ohledně virů a klamání na FB s žaludovou hlavou, která jasně prezentuje – hle, já jsem absolvent zvláštní školy (taky nám tenhle národní poklad už vzali, zrušili, zničili). 

https://resetheus.org/events/kauza-mgr-david-subik-vs-manipulatori-cz-z-s/

Nějaký Cemper. Šlape si po jazyku. Špatně artikuluje. Dovolil si skočit příliš vysoko. Nechápu, proč vybíjejí chovy. Jak je to možné! Proč se nikdo nebrání? Stačí dát ptákům jedovaté žrádlo, zapnout na chvilku 5G stožáry. Už poplach – máte tu ohnisko. Ty vorle! 

Myslím na sníh na sjezdovkách. Na kapsy vlekařů – kolik investovali do zasněžení a údržby sjezdovek. Momentálně venku jaro. Chodím jen v lehké bundičce. Mrazy? Ty teprve přijdou! Budou tvrdit v květnu, že zmrzlíci přece… Ovoce nám pomrazí. Tady se musí dohnat situace k hladomoru. Nebo ne? To ne. To by byla poplašná zpráva. To jsem jen slyšela. To ne, to nám neudělají. Přece nás mají rádi. 

Jak to udělala americká podělaná vláda indiánům? Vymlátili tisíce a tisíce bizonů. Proč? Aby udělala původní obyvatele Ameriky, které ještě nevymlátili, závislými na tom, co jim kdo dá. Šmejdi. Propagovaní šmejdi…

Tuhle jsem viděla graf největších bojovníků proti komunismu. Malá nepřesnost. Komunismu jsme se nikdy neměli dočkat a nedočkali. Taky to slovo používám. Paradoxní, jak jsou lidi blbí. Totálně vygumovaní. Naprosto a šíleně debilní. Hlavně naše skvělá mládež! Dobře indoktrinovaná. Víte, kdo obsadil první místo? Agent PePa. Neee! Největší služebník a první místo v boji proti sobě, proti svým chlebodárcům… Však Ropušan taky jede turné proti vládě, ve které obsadil silové ministerstvo. To tu ještě nebylo. T jso pradoxy...

Jedeme. Ještě pověsit vymáchané prádlo v octové vodě s pár kapkami esenciálního oleje.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-24-na-novou-ameriku

- Peťuš, kudy se tam jede? Já si to nepamatuji. Byli jsme tam s učiteli na učilišti. To je tak pětadvacet let. 

Už poznávám cestu. Tudy jezdíval autobus k babičce do Nouzova. Byly dvě trasy. Jedna přes Velichovky. To se pak muselo klusat přes kopec Cikánka nahoru do Nouzova. Druhá – to mě pan řidič vysadil u babiččiny hospody a byla jsem tam. Jenže tady se ještě odbočuje z trasy.

- Teď nevím, jestli jsem neodbočil špatně.

- Tak se vrať.

Zajímavé. Jak Ivulka tak Petroušek nezastaví. Nezeptají se. Ne. Pojedou sto kilometrů, aby se pak vrátili.

- Už vím. Tady se odbočí vpravo. Ne. Tady je to úzké. Ale jo. Amerika je na kopci.

Jedeme dobře. Po uzoulinké polní cestě. Proti nám se vracejí auta už naobědvaných…

- Peťuš, jak jsme sem mohli dojet s učilištním autobusem?

- Normálně.

Parkujeme. Nepoznávám to tu. Sem jsme poprvé jeli s naším malým milovaným vnoučkem Lukáškem. Od Denisky. Řáchnul tu sebou. Uhodil se o kameny. Tak hořce plakal. A neměl maminku, jen babičku. Ještě dnes mě to bolí. Hošíček malý. Dnes velký samostatný kluk. Máme mezi sebou jeden spor. On indoktrinován – zblblý. Moje krev. No, nic. S ním se vede rozhovor, který právě nemám ráda – hlavně nedotknout se tématu, kde on je neinformován a na nespravedlivé straně. Nezná dějepis. Vůbec neví nic o Tatárii, o ruské říši, o okrajině… Musí mi stačit, že tvoří hezké, vtipné, nápadité, chytlavé reklamy. Je nesmírně šikovný na fotooptiku. Říká mi:

– Babi, nikdy nesmíš fotit zespodu. 

A to já dost často točím zespodu. Naprosto nevhodně.

- Peťuš, tady byla někde velká jízdárna s ochozem a výhledem dolů na jezdce na koních.

Rozhlížíme se. Snažíme se zorientovat. Kde jsme to tehdy byli s Lukánkem na obědě. Tehdy malá restaurace. Staré krásné židle, každá jiná. Jdeme u cedule s nabídkou dovnitř. Obrovské prostory. Krásné jídelny.

- Máte rezervaci?

Nemáme. Zrovna se uvolnil stolek pro dva. Objednáváme. Vybírám si kroupy, prejt, zelí, brambor. Ne. Raději bez krup. Nemám ráda krvavé, jelítkové. Petroušek si objednává jitrničky s pečivem, hořčicí, křenem. Jídlo máme na stole, co se vrátím z terasy. Jsou tam naši známí. Dávno byli blízcí; dávno. Vítáme se.

- A ty smíš jíst…

- Neštvi mě. Co kdo myslí? Že kdo se vyživuje Herbalife, že nesmí nic jíst? Smí. Ráno a večer si pochutnám na výživném koktejlu. Celý den si jím, co chci. Vyhýbám se masu. Jen v hospodě si dám. Nejím vepřové. Tak jsme přijeli na hody. Jím jen krůtí prsa, ryby, sýr, zrní. V hospodě si dávám roštěnou. Taky vypadám na zdravé stravování.

Omluvné se smíchem:

- Já vím.

Prd ví. Taky se u mě stravovala asi dva měsíce. Krásně zhubla. A přestala. Aby se mohla ráno ládovat sladkým. (Ireno, nebuď trapná jak Danuše tetuše. Jsem mladá a pohledná. Už asi padesát let… ) Vracím se do jídelny. Ale nedá mi to. Seknu:

- Myslím, že si držím postavu. Vždyť mi bude sedmdesát.

Zastavil se svět. Nadskočili. Spadly hodiny ze zdi.

- Kdy?

- Za dva roky. Tak ahoj.

Pak se nediv, že máš nepřátele. Obědváme.

- Já to mám bezvadné.

- Mně to taky moc chutná. Mám krabičku. Ale udělám to, jak to dělají lidé. A tloustnou. Já do sebe dám zbytek. Mně to tak chutná! Porce není jako v Tropicalu. Ceny taky ne.

Dozvěděla jsem se, komu to patří. Má tchýně pracovala před mnoha lety jako náměstkyně v Karose. Nestraníčka nemohla být ředitelem. To byl nejprve – jé, zapomněla jsem. A pak ten, který si koupil Ameriku, tzv. zkrachovalé lázně Velichovky – za hubičku. Měl obrovskou oboru. Dnes jsem se dozvěděla, že mu stádo asi sta daňků vdova vymlátila. Kdo by se o ně staral? To by Franta koukal. Asi před třemi měsíci jsem četla v plátku, že nějaká bohatá zfixlovala závěť ... Vyhodila syny majitele po jeho smrti. A ona se našla pravá závěť. Možná víc krmila temného vlka. Na světlého zapomněla. Měla jsem ji ráda. Nebyla lakomá. Byla společenská. Provozovala velký hotelový areál s výhledem na daňčí oboru… Manžel ji zajistil. On byl ten hospodář. Lidé tvrdí, že si vážil svých dělníků, kteří u něj pracovali. Měli praxi, uměli, znali. No… To byl manažer. Kdyby vstal z mrtvých, asi by koukal… Ireno, přestaň. To není tvoje. Starej se o sebe. No jo, furt. To jen, čím mi dnes nakrmili uši známí. Nic až na novinový článek, jsem nevěděla. Lidi vědí všechno, že jo?

Najedli jsme se skvěle. Obsluhovali mladí. Dobře. Rychle. Jen trošku chaos se zaplacením. Běžte támhle. Ne, musíte jít na druhou stranu. To se Petrouškovi nelíbilo:

- Ale vy jste řekli, že zaplatíme tady. Tak kde?

- Aha. Pojďte se mnou k ntb.

Povedlo se. A tři sta čtyřicet korun s vínem a pivem není závratná suma. Spokojenost. Pamatuji asi před deseti lety jsme jeli do K Triumfu podpořit majitelku na hody. Potkali jsme se tam s Evičkou Hruškovou a panem Přeučilem a dalšími. Prdelačku nám přinesli na ledovém talíři. Tuhla ještě ji ani nedonesli na stůl. Fuj. Z té se musí kouřit. Šla jsem jí to říci. Jen se nelichotivě vyjádřila o personálu. OK. Tak dnes personál vcelku až na to placení asi tak za dvě. Sklenku vína chardonnay ano. Vzápětí celou láhev. Tak to ne. Hoch donesl nabídku na lístku. To už by od včera mohl umět, ne? Zaplaťpámbu za mladé a jejich snahu.

Procházíme nádvořím. Domů.

- Vidíš, tady měli školu.

- Petroušku, všiml sis, jak naši předci dbali o vzdělání mládeže? Svých potomků? Tady měli školu v zahradě. Ale jinak školy stavěli na kopcích. Školy byly vidět ze všech stran. Dívaly se dolů do kraje. Mamčina habřinská taky stojí na kopci. Pan učitel dětem 15.3.1939 ukazoval dole na cestě valící se německá vojska:

- Děti, na tenhle den nikdy nezapomeňte!

- No, a dnes se pomalu učí, že Osvětim neosvobodil Koněv… Hanba!

Divím se, proč nemají příjezdovou cestu na úrovni. To naše členka Herbalife si asfaltku ke svému domu asi před deseti lety za milion zaplatila. Tady si asi neváží aut klientů a jich samotných.

- Peťuš, támhle ta ošuntělá stavba vypadá jako hospoda.

- No to taky byla hospoda.

Odbočujeme.

- Jé! Peťuš, tady mají vrata, jako měla babička s dědou u nouzovské hospody. Určitě to koval stejný kovář. Stejné špice. Když tudy jedu, vždycky zastavím a fotím jak hospodu tak vrata.

Fotím ji aspoň z auta.

Půjdu na sluníčko. Pohrabu listí ze sněženek pod lískou. Ještě má přijít paní. Při registraci má platit kartou. No jo, jenže ji nemá na internetové platby. Platím svou. Digitální koncentrák. Systém nás nepouští dál. Opakuji proces snad pětkrát, šestkrát. Platba se zpracovává. Ne. Systém vidí číslo karty, které už je přirazeno ke mně. Počkám do pondělí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-24/album

Jdu ven. Uhrabuji záhonek s pažitkou. Už raší. Vytahuji meduňku. To je plevel. A pýrové provazy kořenů. Vedle záhonku vidím své nevyryté brambory. Lezou ze ze země. Zmrzly. Pořád jsem měla dost času. Na jaře místečko zryju a pokus zopakuji. :-) Tady to sedlák nezvládl. Žofinka je se mnou. Ale stále utíká do domu. A znovu ven. Ne. Nedůvěřuje si. Ve dne v zahradě není jistá ani se mnou.

Chci něco v domě předělat. Můj truhlář, kterého objevila Linda asi před deseti lety, je kreativní Moldavan. Nesmírně šikovný. Námořník Černomořské plavby. Na burze v Holešovicích mu někdo řekl:

- Až budou shánět truhláře, přihlas se.

- Ale já jsem námořník.

- Nevadí.

Udělal. Vyučil se. Oženil se. Zaměstnává své krajany. Pracují i o víkendech. Nesmírně dobří řemeslníci. Pak jim dá dva měsíce prázdnin v jejich zemi. Měl dílny ve starém domě před Lázněmi Bělohrad. Tak se vypracoval, že nyní už několik let sídlí tam. Zlikvidoval okolní truhláře, kteří vyrábějí z papundeklu. On dělá z masivu. Vyvážel do Anglie, Holandska… Počkat si na něj trvá rok i dva. My od něj máme překrásný obývák. Je to koncert, když montují. Drn, drn. Frk, frk. Na milimetr přesně. Nádhera. Měla jsem se v lednu ozvat. Pracuje u Lindy. Už rok. Linda ví, co chce. On dotváří jemnými dodělávkami. Využije každé místečko. Máme od něj i chodbu. V pátek volal po hovorem. Hned jsem ho ukončila:

- Ježiši, čekám na ten telefon pomalu dva roky.

Zvoním zpátky.

- Mohl bych se v pondělí v osm stavit. Hodí se vám to?

- Ne. To spím.

Vysvětluje, proč v osm. Dohodli jsme se na půl devátou. Pojedou na montáž úplně na druhou stranu. A k Lindě do hor je to taky úplně jinam než k nám.

Linda:

- Mami, ty seš drzá.

- Nejsem. Ptal se, tak jsem odpověděla. Od desíti pracuji.

Dnes telefon.

- Jsem v Náchodě na fotbale. Pojedu přes vás. Jste doma?

- Jasně. Přijel. Poměřeno, vymyšleno, načrtnuto, zadáno. Tak se budeme těšit. Teď už nechám pracovat čas.

Petroušek jde do tmy hledat Mourka. Ještě když odcházel truhlář, motal se venku.

- Prosím tě, já slyším Moura někde naříkat. Nebylas´ v chaloupce?

Vybíhám ven. Ježiši, aby se mu tak něco stalo. Volám. Vzadu u chaloupky nic. Slyším jemné naříkání ze šancí. Že by tam byla nějaká past? Ne. NE! Už vím! Poměřovala jsem na chodbě šablonu vánočního stromečku, aby se vešla. Lezla jsem pro ni na půdu. Nechala spuštěné schůdky. Mourek miluje půdu. Kdykoli se mu hodí a věším prádlo, vždycky využije příležitosti. Spouštím schůdky. Volám:

- Moure, Mourku, pojď, na!

Nahoře ve tmě se objevuje jeho hlava.

- Pojď! Neboj se.

Přední packy na první schod. Ještě. Ještě. A už ho beru do náruče.

- Ty ses bál. Nevěděla jsem, že seš tak rychlý. Ty ses byl podívat na půdě? Pojď, něco ti dám.

Dopřávám mu porci dobré paštičky. Výjimečně. Jinak by dostal polovinu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-24-vecer

Teplo. Kamna sálají. Jdu spát.

Dobrou noc!