Na Sněžku třicítkou

Jsem krásně uondaná. Dnešní výlet krásný a fyzicky náročný. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-15-snidane-a-balicky-s-sebou

Dopoledne jsem sbalila báglík s dvěma kousky jablečného koláče, skleničkou přesnídávky, s Herbalife výživou. Bundičku. Kraťasy. Čepici. Tradá do Pece. Tradá? To ne. To bylo něco neskutečného. Cestu lemuje stavba dálnice. Celou cestu! Celou? Celou!! Střídáte padesátku, padesátku, padesátku, rozjedete se na sedmdesát, za půl minuty můžete na půl minuty devadesát, zas sedmdesát, padesát, třicet. Padesát. Semafory. Padesát, padesát. Sedmdesát. Třicet. Celou cestu. Nerozjedete se na devadesát! U Kuksu je asi minutový nebo dvouminutový úsek devadesátky, ale hned xkrát sedmdesát. Za hodinu a pět minut jste v Peci. Neskutečné. Celý den naši pouť lemovala služební Lindina cesta. Předpokládaný dojezd do Amsterodamu asi okolo devatenáctí nebo tak nějak. Vyjížděla z Krkonoš s rozedníváním. Na Polsko. Německo neomezená rychlost na dálnicích. Holandsko stovka. Za dálnice se neplatí. Tady platíš daně jak morovatý. I za dálnici. Teď poslouchám ekonoma Pikoru, předsedu rozpočtového výboru. Prý ANO šlo do voleb se slibem nezvyšovat daně. Jenže – kde brát a nekrást. Jak to asi dopadne! Linda zvládla tisíc kilometrů za kolik? Asi za devět hodin? My tak úspěšní nebyli. No, co naděláte s třicítkou? 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-15-na-snezku

Cestou sledujeme každý to své.

- Peťuš, vyfoť mi Sněžku. Bude ležet přímo proti nám nad silnicí.

Ne. To nedá. Ale kde která pumpa – tam se sleduje cena pohonných hmot. To jeho je samozřejmě praktičtější. Takhle to máme skoro čtyřicet let. On technické věci, je šikovný na ruce, myslí mu to matematicky. Já ÚB na matematiku. ÚB = úplně blbá. Nemám odhad, úsudek. Stále se ptám, jestli 40 dkg mouky je 400 gramů; on tohle má v malíčku. A já zas jsem šikovná na vzdělanostní věci, filosofické, na češtinu. Neumím odhadnout, když napíšu fakta, pravdu, anonymně samozřejmě, jestli postižená husa náhodou nezakejhá. Vystřelte si voko! Co je veřejné, není tajné. Nepoužívám jména, názvy města, nepoužívám žádné vodicí konkrétnosti, v nichž by se dal poznat ten, o kterém píšu.

Četnické humoresky např. používají skutečná jména skutečných příslušníků pátračky. Jejich potomci ještě žijí. No a co? Zrovna tak pra pra pra… vnučka Boženy Němcové – žije. Zachovává si jméno po otci. Svůj CV tu netajím. Občas prozradím další a další epizody ze svého života. GDPR mělo způsobit odcizení lidí. Aby třeba sousedé nevěděli, kdy má kdo narozeniny. Je to přece tajné. Aby se nemohli sbližovat gratulací a oslavou. Je to přece tajné! Proč tajné? K odcizování lidí! Dřív se u přijímaček vyvěšovaly seznamy budoucích studentů. A jména těch pod čarou. To by se asi dnes zmrcli. Jé, já nechci, aby lidi věděli, že jsem pod čarou. Jsi a co!

Petroušek je celý život posedlý sportem – aktivně i pasivně. Já divadlo, koncerty, vernisáže, duchovno… Oheň a voda. Jeho absolutně nechává v klidu nová kniha nebo koncert. A mně je naprosto volné, jestli to, na co zírá, hrají naši a u nás nebo někdo cizí a na druhém konci světa.

- Peťuš, jestli nebude u Kapličky místo, vracíme se semhle do parkovacího domu.

- Bude místo. Je úterý, podzim.

U hotelu Hradec, kde jsem díky Lindě asi před pěti lety patřily k prvním hostům po otevření jediného interhotelu v Krkonoších, vjíždíme ke kapličce. Dva reflexní s červno plácačkou hlásí obsazeno. Nevěřím doporučení:

- Parkovací dům.

Tak jedeme. Petroušek je vyveden z omylu. Vracíme se. Zaparkováno. Zavrhli jsme čekání na autobus ke Kapličce. Za deset minut jsme tam po svých. Pokračujeme k dolní stanici lanovky. Petroušek je podruhé překvapen. Uklidňuji ho:

- Tohle je fronta na hodinu. Jde to rychle.

Jestli se na náš nejvyšší kopec denně dostane deset tisíc návštěvníků, nemůže to jít pomalu.

Můj odhad správný. Hodinku. Ve frontě hodně polských hostů, Němců. Za námi dva starší manželé se rozhodují, jestli jít do Obřího dolu. Jezdí sem padesát let. Přesto je uklidňuji, že hodina je mžik. A byl.

V kabině s námi jedou polští manželé. Paní se při rozjezdu pokřižovala. Usmála jsem se. Uklidnila ji, že ochranné síly tu jsou s námi. Prý milují naši vlast. Byli v Olomouci, v Pze, v Krkonoších. Paní ukazuje do Čech, že je to Polsko.

- Ne, ne. Karpač je na druhou stranu. Uvidíte ji až s vrcholu.

V Polsku ještě čtyři roky smějí topit nejčistším palivem – dřevem. Pak dost. Vyslovuji slovo, kterému rozumějí. Opakuji ho. Smějeme se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-15-na-posvatne-hore

Na Sněžce božsky. Klid. Hodně lidí. Tentokrát Němci nehlučí. Jdeme do poštovny, ceny mírné. Hodně drobotiny si vybírá pohled s razítkem vrcholu Sněžky.

- Peťuš, jdeme na špalky.

Piknikujeme. Vytahuji krabičku s dvěma kousky jablečného koláče. Skleničku přesnídávky. Herbalife čaj – zahřívá tělo, aby začalo spalovat tuky už po deseti minutách. Pochodili jsme vrchol. Strávili jsme tu asi hodinu. Krásné počasí. Sluníčko. Teplo. Nefouká. Boží!

Petuš, zavolám Lindě, abychom nesešli na Jubilejní cestu. Ta vede k polské celnici a pak Obřím dolem do Pece. Případně na Luční po hatích…

Hovor se přerušil. Ona už opustila Německo. Jede Holandskem. Jdu se zeptat do lanovky. Je tu skvělá servírka. Na otázku, jestli mají normální kafe, odpověděla, že ano. Turka. To na Poštovně se mě obsluhující nepříjemný pán zeptal, co to je normální kafe. Mají lungo, kapučíno, latté… Na zdar! V lanovce mě ubezpečují, že po schodech okolo lanovky půjdeme na Růžohorky. A dáme si pro Petrouška kafe.

- Uklidila jsem vám na umývadle kelímky, plastové láhve do koše.

- To jsou hovada, co?

- Ano! Mám u vás za rok deset korun slevu.

- Ne, máte u mě kávu zdarma.

- Domluveno.

Sestupujeme. Stále se otáčím. Pro mě kouzelný pohled nahoru k lanovce. Oťapala jsem si jako každoročně naši horu hor. Loni na Lví bránu. 8.8. Přebrala jsem energii. Letos o pět neděl později. Nádherný pohled na majestátní královnu našich hor. Zase jí v duchu říkám, že jsem tu. A ona – jasně, známe se. Ty mě odevšad hledáš, jsme v kontaktu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-15-krakonosova-tundra

Na Růžohorky to jde vcelku dobře. Nad námi tichoučce plují lanovkové kabiny. Zas zažívám údiv nad dokonalostí člověčího umu. Jak to tu mohli takhle postavit! Dnes na Sněžce Poláci kopali elektrický kabel od jejich kosmického disku. Zázrak. Obdivuji.

Od lanovky na Růžovou horu ještě asi osm set metrů k boudě na Růžohorkách a k mléčné farmě.

- To nestihneme. Ve čtyři zavírají.

- Prosím?

Bylo půl čtvrté. Tohle já dám. Nikdy se nevzdávám.

Klušu ostrým tempem. Mléčná farma pro nás ještě otevřena. Hezká mladá dívka, které chybí asi tři čtyři zuby, strašné, je tak hezoučká, se mnou laškuje. Prý to cítila na srdci, že mají na nás počkat. Kulajda, chleba s tvarohem a jarní cibulkou, kramflek. Nemyslím na to, jestli je to ohřáté v mikrovlnce. Chutné. Kus krajíce balíme do batohu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-15-do-pece

- Jak dlouho budeme sestupovat?

- Asi hodinu. Pomaloučku.

Petroušek se kasá. My prý rychleji.

No, zvládli jsme. Předešli jsme všechny poutníky. Ti proti nám někteří uměli pozdravit. Jiní zůstali tupouny. Nikdo je nepoučil.

Tady budeme zahýbat. Předejdeme dva staré lidi.

- Jé, to jste vy. Viděli jsme se u lanovky.

Hlásí se k nám onen manželský pár.

- Kde máte hole?

- My to zvládneme bez nich.

V posledním úseku se stále otáčím. Petroušek se zpomaluje. Stále ho vyhlížím. A zas sestupuji. Dole si sedám na kámen. Bolí ho noha. To ho rozhodilo.

Usazuji ho na lavičku. Běžím do parkovacího domu pro auto. Žádám archanděly, aby mi pomohli s placením. Míjím místa, kde jsme s holčičkami nocovaly. Každý víkend do Pece lyžovat. Porubský. Pan Vaněček. Bouda Alena – pan Brát. Lokomotivní depo Hradec Králové – bouda Lokálka. Všude, kde měli volno… To už je sto let. Deniska nepokračovala v lyžování. Lukáška naučila Linda a já. Linda lyžuje perfektně.

Vybíhám do patra. Beru si v autě kartičku. Sbíhám k automatu. Do prčic. Chci hotově. Držím dvoustovku a stovku. Hotově? Ano. Ale kam mám strčit bankovky? Jsou tu natištěné jen mince. Přepínám kartou. Kartou? Ano. Vkládám tu, která mi přišla první do ruky. Karta nepřijata. Jasně. Asi s ní nejde platit na internetu. Tohle přece není internet. Počkej. Obrať ji. Ne. Taky ne. Ty vorle! Přejeď tu štěrbinu.

Platba přijata.

- No výborně. To ti to, ty kráme, dalo.

Utíkám nahoru do auta. Startuji. Jedu za Petrouškem. Čeká na lavičce. Už má lepší náladu. Stavujeme se v Lindině domě posbírat jablíčka ze stařičké sudetské jabloně, zalít kytky, nakrmit venkovní squaterku, Kitty…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-15-nakrmit-kocky-u-lindy

- Mami, už jste u Kitty? Teď se tam pásl na švestkách srneček. 

- Ne. Blížíme se. Kochám se pohledem na Sněžku.

- Tak to bude mít jako večeři.

Zalévám kytky v domě. Petroušek ve skleníku a okolo domu. Posbíral senzační jablíčka.

- Kitty, pojď sem! Najedla ses?

Pokročila ke mně zpoza kytek na okně. Nechávám si očichat ruku. Běžím domem. Zalévám. Splachuji. Znovu jí říkám, aby šla ke mně. Jo, vyšla na okraj parapetu. Dodávám si odvahu. Pohladila jsem ´ji po hřbetě. Dostala jsem trojitý hák, práskla se mnou o zem. Dupla na mě a zkřížila ruce na prsou jako vítěz. Vtip. Ale sekla po mně. Jdu vybrat kočkolit. Dostala kapsičku. Vodičku. Venkovní kočička si taky pošmákla na večeři. Jedeme.

- Mami, ta jablíčka nechej srnkám v kbelíku. Ony je ohlodají. Než jste přijeli, pásl se tam srneček. 

Do telefonu volá známý.

- Já tam slyším Irenku.

- Ona telefonuje.

Doma.

Petroušek jede k mamince onoho známého.

Volá sousedka, u které mi složili balíček s ekokuřetem.

- Přijdeš si až zítra?

- Ješiši, já jsem zapomněla. Teď jsme přijeli.

Běžím si pro balíček. Ó, to jsou kuřata jak dinosauři. Mixuji koktejl. Petroušek je tu. Po tmě zaléváme kytky, skleník.

Teče mi z nosu. Ráno jsem si vzala immune buster na bolest v krku. I Petrouška bolí. Něco na nás hodili.

Tak! Dvě slova!

Dobrou noc!