Na stezce, na březích Nilu, na poslední cestě, zločin, trest a záhrobí
Jej. Skončilo vysílání TV Šalingrad. Klimbla jsem . Otáčím se za dneškem. Před třemi dny tropická vedra, krásné slunečné dny. Skončily pro letošek. Prší! Prší opravdu mile a krásně. Země se zchladí. Napije. Straší a děsí lidi.
Šest. Žofie spustila pod oknem sirénu. Normálně bych se otočila a spala dál. Představa, že z ní crčí voda, mě zdvihla. Nechci ji naučit, že zazvoní pod oknem a já ji pustím dveřmi. Tak jednou, no. Jdu potichoučku tmou. Ona cítí mou energii. Prošla jsem domem. Otevřela dveře do zahrady. Byla tam. Hned vskočila do domu. Zmoklá. Míříme do technické; vytírám ručníky z prádla srst. Beru ntb, telefon. Vracím se znovu do tepla sarkofágu. Pouštím si poslech. V minutě usínám. Probouzím se za světla. Poslech na konci. Vracím ho na začátek. Stále prší. Hezky.
Když chceš řešit připomínku k cyklostezce, vezmi si dovolenou. Začínáš u jména, které ti asociuje studenta z gymnázia. To nemůže být on, to dá rozum. Jak se na něj dostat? Začínáš od města HK, jdeš na magistrát HK. Ne, neznají ho. Neprauje tam. Ale dají ti kontakt na cyklokoordinátora. Příjemný pán se se mnou shodne na různých věcech. Upozornil mě, že mu přišel před chviličkou mail. Úsek cyklostezky Jaroměř Černožice na 14 dnů uzavřen. (Kudy bych jezdila za maminkou?) Dal mi konečně telefonní kontakt na předsedu správní rady OPS Labská. Mohla bych dělat detektivní očko. Vyzváním. Nebere. Jedu na nákup. Do batůžku vsouvám pero a notýsek. Bude potřeba.
Nasazuji svou čepici. Mám ji od jara. Jak si ji mám na té hlavě uvelebit, naondit. Pozor, dám příležitost notorickým radilům. Nemám ráda, když mi někdo radí, ale když požádám, jsem jedno velikánské ucho. Pročítám. Hodnotím.
Kaufland. Parkoviště. Telefon. Hlásím se příjmením, které jsem získala až po sedmnácti letech společného života s Petrouškem. Vysvětluji, jak jsem včera jela poprvé po nové cestě. Jak nemám ráda přesuny půdy. Ale obchvat se povedl. Spojka jak hrom. Bezvadné. Taky, jak jsem jela před nedávnem na Theatrum Kuks a div jsem nespadla do horkého asfaltu.
- A nemá to řešit ŘSD?
- To jsem přesně věděla. Nebojte, taky jim načechrám suverenitu. Ale ať město, ať OPS Labská, ať ŘSD, je to pro mě, jako pro uživatele stezky jedno, ale každopádně měli zavolat na náš odbor dopravy. Ti by tam dali cedule, značky, upozornění, šipky… Seriozní by bylo, zřídit nějaké dřevěné řešení s cedulí, abychom seskočili a kolo přes stavbu převedli pěšky. Jenže nebylo nic. Žádné značení.
Pán na druhé straně souhlasí. Svěřuje, že je nově jmenován od ledna. Společnost skomírala. Byl shodou okolností u krematoria, protože pohřbíval maminku.
- Kdy? V srpnu?
- V září. A nemají to tam doděláno. Žádné značení.
Ucho vlní v harmonii s ním. Prý se snaží. Budou to řešit na zasedání správní rady. Prozkoumá, jestli Labská dávala ŘSD souhlas se stavbou na stezce. Budou reklamovat.
Pronesla jsem svou větičku s oslovením – Ireno, dej pozor! Jde to příliš lehce.
- Paní Ireno, nejmenovala jste se Prokopová?
- Jmenovala.
- A nebyla jste profesorkou na gymnáziu?
- Byla.
- Měla jste mě na češtinu.
- Já jsem si hned říkala, že je to jméno identické s mým studentem.
- A víte, že tam už studuje můj syn?
Slyším jeho syna, jak se ptá tatínka, jestli hovoří se svou profesorkou z PSJG. Valím oči. Tak už zestárnul?
- A mohla byste hlasitě říci, jaký jsem byl na gymnáziu? Počkejte, dám vám svou ženu.
- Jaroušek byl seriozním studentem. Byl to prototyp gentlemana.
Ukončujeme hovor. Shodli jsme se. Sám se přesvědčil o tom, že stezka vede stavbou. Náprava bude. Já po své koleji ještě zítra zkonzultuji s ŘSD.
Nakupuji. Mají ještě české jahody. Jsou dobré. Letní. Nejsou gumové.
Na TEMU jsem koupila voskovaný obrázek domečků. Stál asi třicet korun. Jedu ke sklenáři. Od jeho přestěhování do nových prostor jsem tam nebyla. Je v hezkém prostředí. Hodný milý pán. Přeju si jen dřevěný obyčejný rámeček. Říká, že tahle povoskovaná plátýnka se mohou natlouct na rámeček i beze skla. Domluvili jsme se na skle a rámečku. Odhadovaná cena 350,- Kč. Tak si tu žijeme. Tohle je náš stát. Ne sklenář, ne, ne. Stát určuje konečnou cenu. Jestliže skláři mají drahé suroviny a energie, co může s cenou udělat řemeslník! Nic. Taky z něčeho žít musí. Odcházím.
Doma oběd. Petroušek mě odveze do muzea. Vernisáž výstavy Na poslední cestě, zločin, test a záhrobí. Potrvá do konce roku. Dnes přijíždím o pár minut dříve. Dávám si batůžek na židličku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-12-na-brezich-nilu
Sestupuji o patro níž. Vracím se do výstavy, jejíž vernisáž byla někdy před prázdninami. Na březích Nilu. Je to drahá výstava se vzácnými artefakty.
V sále už ředitel muzea zahajuje výstavu s původními autory. Začíná se libozvučným hraním a zpěvem kramářských písní. Jedna je z našeho města o zabití holčičky z pevnosti. Výstava začala v Turnově. A každé město, kde je expozice nainstalována, má za úkol doplnit dle svých reálií další informace. Což se u nás povedlo bezvadně. I v našem městě bylo popraviště. Směrem ven na vesnici, kam jezdíme pro mléko. Jasně, v pevnosti se ví přesně o místě popraviště. Je to v parku u secesní vázy. První poprava tesaře během stavby pevnosti, který u sebe měl nějaké nákresy. Popraviště se pak přesunulo do města. Dozvídám se etymologii slova stínadla. Tam se stínalo. Kat byl náramně drahý. A pokud uměl nejen věšet, ale i stínat, tak město si ho raději půjčilo. Malý model šibenice ukazuje, že bývala obehnaná ze čtyř stran. Většinou se stavěla na vyvýšeném místě. V jednom městě tady u nás, zapomněla jsem kde, mají popraviště v kolonii rodinných domků. Lámání kolem – víte, jak se to provádělo? Kolo mělo na sobě ostří. Nešťastník se připevnil na zemi na trámky. Kolem se mu končetiny nasekaly. Pak se lehce vpletl do kola. Kdo zaplatil, dostal první ránu u krku. Kdo ne, dostal ji tam jako poslední. Často se oprátky, lasa, žebříky kradly. To bylo dobré ke zpeněžení. Kus provazu z oběšence. Mají tu i Voynichův rkp. Jeho květiny jsou snad z cizích planet. Nápadně se podobají automatickým kresbám blouznivců našich hor v Nové Pace. Támhle ten obraz (takový nějaký zajíc, klokan…) je malován člověkem, který když se napil, nešlo mu to. Vampyrismus, smírčí kříže – mimosoudní vyjednání… Skalní posluchači vydřeli skoro do dvacáté hodiny. Poučila jsem se. Nikdy jsem neviděla historický obrázek naší radnice. Byla krásná. Vcházelo se do ní po vysokých schodech. Dnes z ní je obyčejný měšťanský dům. Zkuste prokoukat obrázky. Třeba si něco přečtete, zaujmou vás automatické kresby…
V prostorách Mertlíkova sálu ve druhém patře muzea
bude na své návštěvníky čekat nová dočasná výstava věnovaná historii hrdelního
práva na území téměř celého severovýchodu Čech, Jaroměř a Josefov nevyjímaje.
Výstava vznikla ve spolupráci s muzeem v Turnově a muzeem v Jilemnici, se kterým v osobě historika Martina Witkowského velmi rádi spolupracujeme. Přesný název výstavy zní Na poslední cestě – Zločin, trest a záhrobí. Vrátíme se v ní zpět do časů zlodějů, šejdířů, ale i vrahů a také těch, kdo jejich činy trestali – tedy katů, rasů a pohodných. Prozradíme, kde měla Jaroměř a další města v regionu svá popraviště a zda se zde uplatňovalo útrpné právo. Na výstavě budou k vidění zajímavé exponáty jako model šibenice vyrobený podle dobových náčrtů nebo popravčí zdobené meče či autentická oprátka a další předměty, které souvisely s hrdelním soudnictvím. Výstava se nevyhýbá ani popisu způsobů, jimiž mohl být dosouzený nebožák zbaven života. Jak se přesvědčíte, byli v tom naši předkové dosti vynalézaví. Druhá část výstavy nahlédne do světa záhrobí, vampýrických pohřbů, revenantů a spiritismu. Výstava bude zahájena vernisáží 12. 9. v 17:30 hodin. Mordýřské písně v podání skupiny staré hudby Castanea vernisáž hudebně doprovodí. Součástí zahájení bude přednáška k tématu výstavy, kterou prosloví ředitel Muzea Českého ráje Jan Prostředník, Martin Witkowski a Martina Vítková.
Výstava potrvá od 12. 9. do 31. 12. 2024
Cestou domů volá Linda. Kitty už třetí den nejí. Jen pije. Asi jí selhávají ledviny. Kočenka naše. Kolikrát k nám přijela z Phy, když panička odjížděla na služební cesty. Kolikrát se stresovala. Copak, když tu žila její kočka máme Micicinda. Ale pak Zrzečka. Mourek. Naši Žofii naštěstí poznala jen loni v košíku, když jsme si pro ni přijeli jako pro kotě. Zítra veterinář řekne.
Jako babka jsem prožila velice plodný den. Doslova. Možná plodnější něž leckterý školák. Moc se mi tu dnes líbilo. Někteří lidé už topí. Někdo dával obrázek na FB. My máme ještě dům prohřátý.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-12-koceny-doma-cekaly
Kočeny na mě čekaly. Jsme šťastni.
Dobrou noc!