Na svatého Ondřeje

Svátek svatého Ondřeje - kromě Štědrého večera, nejdůležitějším z věštebních dní celého roku.

Nejtemnější období v roce v plném proudu. Ukončí se slunovratem. Mám tuhle temnotu ráda. Mohu ji prosvětlovat světlem, láskou, svícemi, žárovkami, ledkami, světlem života, vším. Všichni můžeme prosvětlovat vnitřním vyzařováním, pomocí blízkému, milým slovem, ohleduplným jednáním. Stačí jen chtít!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-30_Radostne_ku_slunovratu/

Advent, tedy období slunovratu, se kryje s časem střelce; to je s časem, kdy je Slunce ve znamení střelce. Mám doma jednoho. Lindu. Princip, archetyp střelce je propojen s vyšším uchopením mysli; tedy s vírou, nadějí, důvěrou, právem a spravedlností. Samé vyšší věci, témata a záležitosti. Všichni se k nim rádi odkazujeme. Vzhlížíme k nim. Ve střelci vládne dobroděj Jupiter. Setrvalé dobro a pravdivost, která dává růst jedincům i lidskému pokolení dohromady.

Poslouchám Ondřeje Habra. Straší, prý nás příští týden čekají kvadratury od Merkuru, Venuše, taky od Sluníčka - všichni poběží střeleckým znamením, postaví se do nepříjemného kvadrátu s Neptunem v rybách. Budeme lapat po dechu jak ryby vytažené na souš. Ó jé! Prý budeme přemýšlet o křivdách konkrétních i abstraktních. Budeme hledat právo, víru, důvěru, spravedlnost. Óoo, hledám už teď. Nemáme slepě věřit, že bude líp. Ale máme hledat víru a spravedlnost. Nyní v období očekávání příchodu máme bližním pomáhat. Potřebují naši pomoc právě v tomhle období nejvíc. Máme poklepat smutného po ramenou; říci mu, že to zas bude dobré. Pomoci nápovědou chudému duchem. Nepřekážet lidem. Nekomplikovat jim život. Dělat drobnou pozitivní práci k pozdvižení mysli a k posunutí se dál. Na rovině osobní máme přemýšlet o svých vizích, ideálech, myšlenkách, plánech. Máme přemýšlet o tom, do čeho jsme se zrodili a do čeho chceme jít dál. V období se Sluncem ve střelci je téma pravdy naprosto esenciální. Pokud si něco jen lehce nalháváme, nefunguje naše know how, image, naše kouzlo... Když jsme k sobě pravdiví, přiznáme si, že nám něco nevoní, nejde, nefunguje, uděláme si pořádek ve svých věcech, pak zas naskočí řemen.

Jupiter a Neptun vládnou ve znamení střelce. Neptun se konečně 3.-4. prosince otáčí z retrográdního pohybu. Půjde po mnoha měsících zas dopředu. Je velmi pomalý. Jakoby stojí. Můžeme si myslet, že naše vize plány se neposouvají, točí se dokolečka zaseknuty na detailu... To zmizí. Hledejme miny v našem životě. Na cestě. Šlápneme-li na ně, zasekneme se. Chybí sebedůvěra a víra. Odstoupit od tématu, nenadávat, pozorovat, nestěžovat si, pozorovat - proč se točíme v kolečku. Co jsme kde zmáčkli špatně? Která páčka to způsobila? Kde jsme udělali chybu?!

Před svátky bude důležitý Jupiter; konečně se vymotá z ryb. V rybách vládne hlubším spirituálním záležitostem. V reálném světě nám moc nepomáhá. Neposouvá nás. Budeme navazovat na situace a témata z letošního jara. Své životy zas začneme posouvat dál. Uvidíme do soukolí osudu. Nepříznivé situace nás budou motivovat ke změně. Netočit se do zblbnutí dokola. A příznivé situace nevnímat jako příležitost k odpočinku ale jako odrazový můstek k dalšímu pohybu.

Nyní jsme nejvíc v hlavě. Řešíme si věci v sobě. Nikdo okolo nás nám nepomůže. Pokud se obracíme o pomoc z vnějšího světa, tak k někomu archetypálně jupiterskému. K mentorovi, kterého si vážíme. Čas střelce je čas hostiny. Ne obžerství! Ale hostiny spirituální, duchovní.(Jak pro koho že jo?) Otevírají se nám tradičně sféry, které jsou během roku zavřené. Zpřístupňují se nám spirituální archivy světa. Právě nyní do nich máme zjednodušenější přístup. Pokud přemýšlíme, plánujeme, cestujeme, rozebíráme, myslíme, tak hodujeme. ¨

Prožila jsem den. Hezký. Obyčejný. Slunečný. Zahloubaná do sebe. Film naskakoval plynule. Dojela jsem si pro mléko. Nazdobila venkovní terasu. Chtěla jsem za slunce. Zas mi to nevyšlo. Až po západu jsem ji umyla, naaranžovala sáně. Sníh chybí. Zelenou girlandu jsem propletla mezi kytkami. Jako ŽE... V čem jsme žili? Celý život ukolébáváni legendou... Hezké to bylo pospat si. Nic nevědět o světě. Nemít ani tuchy, kdo to tady kočíruje.  Neuvěřitelné, když pozoruji, co všechno probíhá hlavou. Jak člověk asociuje. Srovnává, přirovnává, porovnává. Jsem pohroužená při práci do vzpomínek. Co ještě maminka viděla. Čím jsem se už nestihla pochlubit. Co by mi řekla. Možná by se divila, jak velké papriky mám. Přízemnost. Papriky nedůležité. Možná by říkala - netop jim. Co tatínek?? Z vyprávění vím, když zakládal naši zahradu v hradebním příkopu, jak tu nechtěl být sám. Já ještě chodila po hvězdách. Iva malá. On vyrobil sloupky k plotu. Nahřál nad ohýnkem asfalt, ošetřil je. Mamka musela jít domů koupat dítě. Žrali tu komáři. 

- Zůstaň tu ještě chvíli se mnou.

Pokud by měl příležitost nakouknout, asi by se radoval. Ó, už tu není pusto. Sloupky stojí bez úhony stále. Už tu stojí dům! A to mládě, které přišlo po devíti letech od toho staršího zázraku, tu panuje a řídí běh zahrady tak, jak to umí. Moc jsem ji nepoznal. Jen jsme se potkali. Na kratičko. Vyměnili jsme si pozice. Ona přišla, já musel odejít. 

Měla jsem v plánu umýt okna v obýváku. Pak bleskne myšlenka a ty jdeš úplně k jinému oknu. Vyčistila jsem u Petrouška. Včera z půdy snesené krabice postupně prázdním. Sestavuji andělské zvonění. Zdobím vrkoč. Vytírám. Zatápím. Vytírám. Kde se tady berou ty zlaté šupinky? Znovu vytírám. Beru vánoční stromečičínek. Koupila jsem ho speciálně mamince na noční stolek. Vždycky jsem ho vzdala do jídelny na stůl. Lidi vydechli jé! Ptala jsem se jich na jména. Na jejich zvířata. Držela maminku za ruku. Povídala o vánočních zvycích. I ten nejpohrouženější do sebe najednou zdvihl hlavu. Vydechl potichoučku své jméno. Čas mezi šestnáctou a sedmnáctou hodinou. Tolik radosti ten stromeček dělal; něžná světýlka. Tak jsem někomu lezla na nervy, až přestřihl kabel.

- Jé, to si paní Konečná přetrhla.

Jo. A rozbila lampičku - no, shodila ji na zem. A vylila sklenici medu do hrnečku. A vždycky, ale vždycky rozervala otvor na vytahování kapesníků. Já ho oblepila izolepou a světe představ si, mamka si nerozbalila ani bonbon, ale tu krabičku vždycky rozervala. I s tou izolepou. - Pozor, čas střelce. Pláčeš nad rozbitými hračkami. Přestaň! Mami, vidím tě, jak paží uděláš krátké gesto:

- Všechno je pryč.

 Přišel nás potěšit Honzík. Chválí mi terasu. I Petroušek. Zlatoušci.

- Ten stromeček mi tu necháš?

Jo. Řekl si. Nechám. 

- Peťuš, tyhle žárovičky už nejsou tak krásné, jako ty, co mi v DD zničil ten škůdce.

- Ale je krásný.

- Peťuš, já jsem rozbila tady toho ptáčka. Podívej. Vůbec nevím, nějak jsem ho rozkřápla.

Snaží se ho scelit.

- Ne, to nejde. Musím ho zahodit. Mám na půdě po mamce krabici starých ptáčků...

Klimbla jsem. Spát. Ještě připravit krabičku svačinky na ráno. Vyndat myčku. V létě už by svítalo. 

Opakuji si: Vánoce satanistické rituály. Santa - Satan. - Herdek filek, tak těžko se mi to přijímá. Jako že viry neexistují. Taky velký podvod. - Tak znovu - chystám to tu pro příchod sluníčka. Slunovratové přípravy. 

Dobrou noc!