Na vozemboucha

01.02.2021

Budík. Tma. Brr. Už dlouho jsem nevstávala za tmy. Hodně lidí mi říká, jak si užívají zastavení. Dospí se. Odpočinou. Poplatí, co je nutné. Sice peníze na jídlo nezbývají, ale na přežití ve dvou... Taky slýchávám, že lidé vaří doma. Má poznámka:

  • Dřív jsme vařily všechny. Pár polotovarů z bufetu Lipka v Josefově na námětí - holandský řízek, sekaná, španělský ptáček... Vše z masa ze zdravých krav. V ten den připraveno ručně. Tedy jako domácí. Ale odborně uplácané. Až když jsem učila kuchaře, dozvěděla jsem se, že sekaná nepraskne, když se z ní vytlačí vzduch...

  • Domácí vaření - vím, z čeho vařím, co si tam dám. Nepoužívám stabilizátory, vařím čerstvé.
  • Experimentuji a dál se vzdělávám.


Snídaně - dnes horká čokoláda. Rychle obléct a do polí. Na chodbě na komodě klička. Od vrat. Hypnotizuji ji. Klička? To jako odjížděl za pomoci kličky? Proč mi ji tu nachystal? Vždyť já si nepamatuji, kam se strká. Někde se s ní otáčí.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-01_V_lukach_pod_Snezkou%2C_Cernou_horou/

Brrr. Mráz. Ne a ne nazcvaknout botu. Hotovo. Sjíždím kopec - ledová hora. Nikde nikdo. Slunce se už taky klube z peřin. Jsem ve stopě a lehce klušu dlouhými kluzy. Ne, musím si vyfotit ledové třpytky. A vysmrkat. A přitáhnout šálku. A utáhnout čepici. A pokochat se. Slyším chřoustání sněhu. Ne, to není možné. Jsem tu sama. Otáčím se. Mládě - student nebo studentka?

- Jé, už klušůůů!

Abych nezdržovala. Holka nebo kluk, spíš holka, zastavila. Čeká, až zasunu telefon. Usmívá se. Jedeme velký kus. Nabrala jsem tempo. Občas mrknu na dlouhý stín. Ano, stále mě stíhá. Podbíhám železňák. Nastupuji velkou louku. Musím zastavit. Sněžka - hora hor - jak na dlani. Unikátní. To musím zachytit pro radost sledovatelů. Mládě se zastavuje. Může mě objet druhou stopou. Ptám se, jestli studuje. Studuje. Je tu na jarních. Smrkám. Točím. Objíždí mě. Prohlížím si Labe. Oblohu. Nemohu se donakochat. Ale už utíkej, máš čas jen do půl desáté. Jedna, dvě, třetí louka - to dnes stačí. Tak tady mám přes pět kiláčků. Při smrkání prozvoním asi pětkrát Petrouška. Že by si zapomněl nový mobil od Lindy? Byl by toho schopen. Konečně!

- Tys mě zas včera neposlouchala. Byl jsem u zubaře.

- Peťuš, co ta klička? Jak vyjedu?

- Jedu od zubaře. S autem ti vyjedu. Počítám s tím. Říkalas něco v deset? Natekla tam voda. Zmrzla. 

Jo. To mi stačí. Obíhám pod mostem. Jednu malou. Nabírám tempo. Jsem tak sebejistá. Hned se mi to vymstí. Říkám si: Dám dvě! Škobrt. Co to? Hůlky mi nepomáhají. Jsem na zadeli. Překvapení. Jak lehce člověk v rozběhu skončí. Klušu dál. Ano, ještě jednu louku. Tak letos jsem tu spadla dvakrát. Jednou jsem očuhovala chaloupku na kuří nožce a její kamerový systém. Teda cedulka hlásala, že objekt je střežen kamerovým systémem. Ale já ho neviděla. Žuchla jsem sebou. To bylo hned na začátku. A dnes - spěchala jsem. Spěchej pomalu. Mám v nohách asi sedm a půl kiláčků. Doma rychle převléknout. Jedu na výlet.

Dnes v paneláku čaruje pán z pražské fy s naší vanou Předchozí nájemníci. Tak jsem je chválila, radila, pomáhala, dávala uznání; no jo, Karel, pracovitý, výjimka mezi cikány. A vrátila mu větší část kauce. Důvěřovala jsem. Prý kdyby něco, doplatí. Nikdy nezůstal dlužen. A že u mě měl dluhy pořád. Doplatila jsem nedoplatek za elektřinu a zjistila, že nám natřel vanu. Ty vorle! Noví nájemníci se koupali mezi kousky olupující se barvy. Karel nereagoval na moje výzvy, aby dal vanu do původního stavu. Objednala jsem opravu. Fakt se k tomu postavil čelem. Prý jsem si koupila novou vanu, tak ať si ji zaplatím. To určitě. Svištím domů. Volám do paneláku. 

- Jsme tu. Ještě půl hodinky. 

Jedu domů. Okolo luk. Nakukuji z auta dolů. Prohánějí se tma dva lyžaři. Závidím. Hned bych se tam vrátila. Jen bílo. Ticho. Příroda. Já. 

Tak hezky si člověk nalajnuje diář, a druhý mu to skácí. Pán má hotovo zrovna před druhou, kdy mám domluven skyp s maminkou. Hlavně, že jsem mu avizovala, že od dvou nejsem půl hodiny k dispozici. Mohla bych být neslušná. Ale nejsem. Domlouvám se s ním, že teda tam rychle vlítnu. Klečím na dlažbě. Rovnám si kabelku. Chci se rychle zdvihnout. Důvěřuji protiskluzovým puntíkům na chodidlech ponožek. Nezabránily. Naopak. Podjela mi při vstávání noha. Div že jsem si nevyrazila zuby o dlažbu; přitom jsem se uhodila do kolene. Ty vorle, co to bylo! Hvězdičky mi jdou okolo hlavy. Aha, zase jsem spěchala. Jsem překvapená, jak se člověk lehce skácí. Mno. Tak jedu. Vana jak nová. No to je technologie! Není třeba bourat, platit za nové obklady. Vyměněn sifon. Petroušek tam v sobotu dvě hodiny pumprlíkoval. Vyříznul obklad... Vana opravena. Vyplněna hmotou. Vypadá jak nová. Nesmí se pískovat, jen jemně omývat. Řádný krtek, jen soda. Nájemníci se mohou civilizovaně koupat - zítra. Nádhera. Už zas se divím. Svým pádům. Výplni vany. Slabošskému přístupu Karla. Kdo se diví, je mu divno. Kdo si hoví... To jsem se naučila na kurzu branné výchovy na Seči na fakultě. Raději se divím, než si hovím.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-01_S_maminkou/

Skyp. Paní Hudáková ví o mém zpoždění. Svědomitá. Na nic nezapomíná. Mít ji v týmu je asi výhra. Má v té kouli na krku mozek s IQ. Používá ho. Je na ni spolehnutí. To už se dnes nevidí.

Budík. Tma. Brr. Už dlouho jsem nevstávala za tmy. Hodně lidí mi říká, jak si užívají zastavení. Dospí se. Odpočinou. Poplatí, co je nutné. Sice peníze na jídlo nezbývají, ale na přežití ve dvou... Taky slýchávám, že lidé vaří doma. Má poznámka:

  • Dřív jsme vařily všechny. Pár polotovarů z bufetu Lipka v Josefově na námětí - holandský řízek, sekaná, španělský ptáček... Vše z masa ze zdravých krav. V ten den připraveno ručně. Tedy jako domácí. Ale odborně uplácané. Až když jsem učila kuchaře, dozvěděla jsem se, že sekaná nepraskne, když se z ní vytlačí vzduch...

  • Domácí vaření - vím, z čeho vařím, co si tam dám. Nepoužívám stabilizátory, vařím čerstvé.
  • Experimentuji a dál se vzdělávám.

- Podívejte na naši výzdobu.

Ukazuje mi překrásné tulipány. Z látky. Na špejlích omotaných zeleným krepákem. Aktivizační snad vyráběla. Ptám se, jestli i mamka točila prstíky... Snad ano.

S mamkou mi to dnes drhne. Mluvím o něčem, co ona nechápe. Rychle si vymýšlím něco pro ni. Ztrácí už emoce. Sedí vážná. Ptám se na předměty, které měla ve škole. Na pana faráře. Prý byl hodný.

- Houpal mě jako malou na kolenou.

Tohle stvoření bylo taky někdy malou bystrou holčičkou. Pak bystrou školačkou. Sličnou slečnou. Zamilovanou snoubenkou. Milovanou mladou paní. Nešťastnou vdovou. Milující maminkou. Hodnou babičkou. Je nad hrobem. Stále se snaží. V duchu tiše trpí. Není svobodná. Ví to. Ani já nejsem. Od roku 2011 žádné moře. Jen krátké víkendy s prodloužením. Den co den s ní. 

Zatápím dnes brzy. Dům je prohřátý. Péťa to dobře vymyslel. Vlastně elektrický kotel nikdy nepoužíváme. Jen na kraji sezony. Zkouška kotle. Topíme dřevem. 

Lisuji prádlo. I to dnešní, ještě vlhké. Dávám ho vylisované dosušit na sušák. Zítra nám konečně po třech měsících udělá pápá náš půjčený gauč. Kdo ho vyrobil, potřeboval by dostat do hrbu. Nedá se na něm sedět. Das ist hrůza! Pozítří přijede nová kráska. S květovaným potahem. To jsem zvědavá, jestli se budu divit. Nebo jestli budu vzdychat rozkoší, jak je pohodlná, nádherná, pevná, stabilní, těžká, ergonomická; naše nová posázená růžemi. A ušák. A nohy si hodím nahoru. Zatím sedím, záda podepřená polštářem. Ne, to se fakt nedá.

Dnes jsem dávala pozor na kurzu výživy pro klienty. Už se mi to blíží. Abych věděla, co se říká. Pro tento týden jsem na rozpisu na vaření. Po kurzu se přihlašuji na pracovní setkání. Ještě marketingová skupina. Konec. Konečně! :-) Píšu kolegyňce.

[21:32, 1. 2. 2021] Irena: Radu, to vaření je naživo nebo si ho předtočím?

[21:32, 1. 2. 2021] Radka: živě

[21:32, 1. 2. 2021] Irena: A jak to udělám?

[21:33, 1. 2. 2021] Irena: Co kde zmáčknu?

[21:33, 1. 2. 2021] Radka: to ti všechno vysvětlí Roman 😁

[21:33, 1. 2. 2021] Irena: OK 🙂

[21:33, 1. 2. 2021] Irena: Je to přes zooom?

[21:33, 1. 2. 2021] Irena: zoom

[21:33, 1. 2. 2021] Radka: to dáš, jsi mediální hvězda

[21:34, 1. 2. 2021] Radka: nee, ve skupině je tlačítko živě

[21:34, 1. 2. 2021] Irena: 😅😅😅

[21:34, 1. 2. 2021] Irena: Aha, to jsem si nevšimla. Takže jdu do naší skupiny - jdu se tam podívat.

[21:50, 1. 2. 2021] Irena: Aha, tak to nedám, totiž to tlačítko nevidím 😂😂😂

Telefon. Bude deset. RAdka volá. Učí mě, jak se spouští živé vysílání na ntb., na telefonu.

- Na telefonu to máš intuitivnější. A ty budeš vysílat na ntb?

- No, telefon by mi spadl.

- Já mám stojánek.

- Já si vezmu ntb.

Skvělé, že kolegové vždy pomohou, poradí, nezklamou. Radka s manželem mě vozili do Atlantisu. Naposledy v srpnu. Dopoledne u bazénu. Po večeři v bazénu. Druhý den před školením v bazénu. Pasé. Virtuálně.

Že ta Zrzka vždy položí hlavu na polštářek... Co dělají asi její venkovští sourozenci a přátelé. Jsou v zimě na seně. Zvyklí. Zrzečka už asi zchoulostivěla. Zvykla si na teplo, na dobroty... Micicinda dostala injekce loni v lednu. Narkózu. To není samo sebou, že odešla zemřít... 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-01_Psst%2C_tady_se_spi/

Budík. Tma. Brr. Už dlouho jsem nevstávala za tmy. Hodně lidí mi říká, jak si užívají zastavení. Dospí se. Odpočinou. Poplatí, co je nutné. Sice peníze na jídlo nezbývají, ale na přežití ve dvou... Taky slýchávám, že lidé vaří doma. Má poznámka:

  • Dřív jsme vařily všechny. Pár polotovarů z bufetu Lipka v Josefově na námětí - holandský řízek, sekaná, španělský ptáček... Vše z masa ze zdravých krav. V ten den připraveno ručně. Tedy jako domácí. Ale odborně uplácané. Až když jsem učila kuchaře, dozvěděla jsem se, že sekaná nepraskne, když se z ní vytlačí vzduch...

  • Domácí vaření - vím, z čeho vařím, co si tam dám. Nepoužívám stabilizátory, vařím čerstvé.
  • Experimentuji a dál se vzdělávám.

Sice jsem dnes hrála vozemboucha, ale bylo to tu krásné. V polích, se sluníčkem. S maminkou. S Petrouškem. Linda pomáhala. Kamna sálají. Tak já sebou jdu bouchnout potřetí. Do postele. 

Dobrou noc!