Na výlet, na hezký výlet

Tak už zase tloukly. Půlnoc. Ráno chci vstávat, krátké ohlédnutí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-08-ranko

Ráno mě překvapila Žofie. Je tak drzá nebo všetečná? Když se sprchuji, načuhuje mi do vany. Kdybych byla v sprchovém koutu, určitě by mi ťukala, na dveře. Do včerejška bylo legrační pozorovat její pacénky na okraji vany a zvědavá očiska se stojatými oušky. Konečně zapérovala, odpíchla se a hup, byla na vaně. Vana hladký materiál; vyskočit znamená nezachytit se drápky, ale udržet se. Od včera umí. Když čůrám, mám ji raz dva tři na klíně. Myslí si, že sedím na lavičce a je čas na muzlání. Dnes mě ale dostala. Zkoumala WC mísu – zevnitř! Beze mě. To už jsem byla pryč. Čekala jsem, že do ní žuchne. Ne. Ona je tak fikaná, že se nějakým zázračným způsobem držela jak ekvilibrista nad vodou. Nepřeji si, aby nám lezla do WC mísy. To ne. To nechci. Před čtyřiceti lety v pevnostním domě u rodičů mého muže jejich kocour Zappa, alias Šmoula, přišel na návštěvu po pavlači k nám. Měla jsem napuštěnou plnou vanu vody na máchání plínek. Zappa – tak mu říkal Ivulka, Šmoula – takové jméno mu dala paní maminka - se šel mrknout na vanu. Žuchnul tam i s hlavou. Vyskočil a nechával za sebou crčet potok stop. Byl to chundeláč, voda mu stékala uličkou jeho běhu na linoleum. Proto nechci, aby Žofie chodila načuhovat na vodu ve WC míse. Když jsem víko zaklopila, kočičí holka zkoumala, jak ho odstranit. Příroda, mocná čarodějka.

Že bych se jela podívat do Polska? Touhle dobou tam mívali ještě borůvky.

Nakládám do auta maminčin lehoučký krumpáč, rýček, násadu, kterou mi koupil na jaře Petroušek. Stavím se v učilišti. Ono se teď jmenuje Střední škola řemeslná. Měla bych napsat malé písmeno, protože takových škol je hodně, chybí tam místo určení. No, ale nechám velké – když už se teda jmenuje. A nechci uvádět město, protože to už by ten policejní korporátní šmejd, co mi sem chodí na špízuňk, a co sotva umí překoktat nápis na svém udání, mohl třeba říci, že ač satira, ač literární pokus, ač ač – že je tu určena reálie. Ono je to fuk, ale pro jistotu, voe.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-08-stredni-skola-remeslna

Vjíždím do nádvoří. Značka zákaz vjezdu. Slyším zvuky kovadlin. Tam za těmi velikými vraty je místo s mnoha výhněmi. Tam pracuje možná dnes ta slečna, o níž jsem četla, že vyhrála kovářskou soutěž.

- Co potřebujete?

Přemýšlím, odkud ho znám. Ptám se ho na jméno. Jo, už vím. To je vedoucí mistrů. Znám ho od tesařů a truhlářů z dřevěné dílny. Vysvětluji mu, že mimo pořadí mám dohodnuto přijít v září, že mi vykovou krumpáček. Vytahuji ho z auta.

- Vidíte, on je tak malý, ale mistr mi říkal, že krumpáč byl větší, ale za ta léta se zmenšil. Tady mám násadu, vidíte? Četla jsem, že se má vyhladit kouskem skla. Maminka měla násadu nádherně, ale překrásně lesklou.

Usmívá se. Asi nad mou naivitou. 

- To měla od rukou, ohlazenou.

- Chcete říci, že jsem ve svém věku dvojitě blbá?

Řehtám se.

- Ne, to ne. Ale opravdu, ta hladkost je od rukou.

- To by mohlo teoreticky být. Jenže ona byla hlaďoučká po celé délce. A tak co?

Domlouváme si termín. Teď mají něco rozdělaného. Příští týden tam nebudou ti otrkaní.

- Tak třeba v půl osmé další týden?

- To ne!! když si jdu ve tři lehnout, nemohu vstávat takhle časně.

Zkouším ho – jestli v deset.

- Víte co, to budou po svačině, tak jo. To bude akorát. Přijďte v deset.

- A chci u toho měření být. Nedám ho z ruky. Je to moje relikvie a taky s ním ráda pracuji.

Domluveno. Jedu do Polska. Cesta volná. Páteček a volno? Ani jeden semafor. To oni měli jen na prázdniny, když jezdí hodně aut, výletníků, turistů, tak aby je na pár kilometrech čtyřikrát zastavili mezi poli. Aby si okoukli, jak se ničí při stavbě dálnice úrodná polabská zem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-08-to-krasne-mesto-kostelec-skvorecky

Jestli nebude ve vysokovském kopci fronta, budu za hodinku zpátky. A nebyla. Abych se vyhnula koloně městem, objíždím Náchod mimo průjezd. Za hranicí můžeš jet šedesátkou. Poláci si drží to svoje. Jejich zákony stojí nad zákony EU. Ne, u nás naši mají hlavu tak zaseknutou v hýždích EU, že by bylo divné, kdyby naše zákony nepodléhaly těm evropským. Šedesátkou míjím první KANTOR. Nikdy neměním. Jedu do svého stánku. Přibržďuji; ty vorle, on je zavřený!! Jedu dál. Přemýšlím, že jeden jediný stáneček jsem minula. Tam se mohu u dědka stavit cestou zpátky. Už od plandemie stánky a obchůdky se zeleninou vymizely. Dobrá. Pojedu do Biedroňky. Parkuji u Lidlu. Tam si musíš v automatu vylovit bezplatný lístek na hodinu a půl. Kdybys ho neměl, mohl by ti hlídač dát při kontrole asi pokutu. No jo, jenže automat nemá dotyky v pořádku. Stojíme tam Češi, mudrlujeme. Červená je zrušení, žlutá je příprava na tisk, zelená je tisk. Jenže knofle fungují až třeba na po osmé. Polka nám udělá cvak cvak. Její šikovné prsty donutily mašinku tisknout.

- Děkujeme srdečně!!

Jdu si dát lísteček do auta. Ptám se Čecha, který se taky motal okolo stroje, jestli si mám nechat při placení koruny nebo ty jejich šušně. To prý tady je automaticky. Nezdá se mi. SMS Lindě. Jaký je kurz? A jestli u pokladny jejich nebo naši měnu.

- Nechat jejich menu. Nekonvertovat. 5,63

- Dík.

Jak se mi sem nechtělo, Lidl, Lidl, tak spokojenost. Krůtí prsní řízky jsou pomalu o polovinu levnější. Mořské ryby jsou loveny na moři vlečnými zařízeními. Žádné kulturní chovy z Norska... Zelenina, sýry, maso – zajeďte si. A řeči o nekvalitě polských produktů – pro svůj národ oni vyrobí jen to dobré v rámci možností. Dávám se do řeči s polským starším manželským párem. Ano, paní zná Boženu Němcovou. Byli v České Skalici. Nemohla si vzpomenout na slovo Ratibořice. Bezva rozhovor. U regálu se sýry si s inženýrem chemikem propočítáváme ceny sýrů.

- Tenhle, to je opravdu kvalita. Ten je drahý. Dvacet deka za čtyřicet, takže deset deka za dvacet.

To je u  nás normální. Hezké zastavení, exkurze do sýrů. Ještě se přidala jedna Češka. Oproti loňsku, byly prodavačky obstojné. Tehdy jsem té jedné řekla na její kyselý ksicht, že jim sem chodí nakupovat Češi, že když ještě tahala kačera, že její babičky a dědové pendlovali přes hranici s platy vajec, basami piva, lentilkami… Sklapla. Cítila jsem změnu. U pokladny se pokladní usmívala. A protože jsem neměla hotovost, platila jsem kartou. Pokladní mi pomáhala:

- Červený křížek.

- Aha, vidím, to je polská měna! To děkuji hezky!

Objevila se tam polská červená a bílá. Hodná. Mohla mě taky navést na naši měnu a tam bych prodělala při konverzi.

Už se mi ani nechtělo do Biedroňky, na tržnici. Domů. Ještě jsem se stavila u dědka. Taky neměl borůvky. Meruňky, cibuli, brambory.

Stavím se za hranicí ve Sportisimu. Hledám výprodej. Ale prý nebyl. Ale byl. V mém telefonu mě zvali  den co den.

- Potřebuji boty. Na chůzi.

- Na hory?

- Na hory, ale letos jsem šla k pramenům Labe v ručně šitých v pásových. Umím klást nohy na kameny. Šlo se i pohádkově. Tedy na hory, ale ne žádné pohory. V době kovidu jste mě tu nutili do roušek, to už jsou tři roky a mně vždycky po létu slezou nehty na palcích, protože jsem byla bez roušky a stále jste mě znervózňovali. Koupila jsme si malé boty. 

Paní se snaží odčinit jejich hříchy. Vybírám si adidasky.

- Co znamená 1/3 nebo 2/3?

- To tak má Adidas.

- Ježiši, já mám nohu čím dál větší.

- Ne, Adidas má jiné číslování. Menší.

- Loni jsem si tu koupila sukni na lyžování. Boží. Skvělá do zimy. Ale rozjíždí se mi u ní zip.

- Tak ji přivezte.

- Jak dlouho je záruka?

- Dva roky.

- Tak to je super. A najdete podle kartičky datum? Někdy v srpnu.

Snažili se, hledali a bylo to v listopadu. Takový mám pojem o čase. Jen tak běží okolo mě.

Ještě se stavuji v Jysku. Tam přestavěno. Jsem dežo. Všechno přerovnáno. Ne. Nelíbí. Hledám puntíkatou mističku, kterou mi Žofka rozbila minulý týden. Už není. Mají stejnou s kvítečky. Beru. Takové malé nic za 25 korun. Ty vorle. Za to dřív byly dva nebo tři talíře. Ty jsou dnes za sto pade.

Beru jeden obchod za druhým. Na pozadí plyne čas. Musím říci, že Takko, Deichmann – nic moc. Vlastně nic. Zklamání. Zimní boty ještě ne. A za měsíc – prý jdete pozdě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-08-podzim-v-dm-drogerii

Drogerie Teta a dm – si pletu. V dm si kupuji svá oblíbená másla na tělo, broskvové mýdlo bez chemie… Dušička má pokoj. Domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-08-domu

Proti mně dlouhatánská kolona kamionů. Jedou domů. Vysokovský kopec ucpán. Spouštím se z něj. Letím. Po okruhu míjím Českou Skalici. 

- Nechej auto venku. Natankuji ti. 

Mořská rybka změkla. Šup na pánev. Americké polské brambory taky. Okurkový salát s rajčaty a cibulí. Dnes sklenice vína. Obědvám pozdě venku. Vychutnávám si dobrotu na slunci.

Že bych jel na houby?

Jeď. Provětrej hlavu.

A byl večer. Dnes mu nabídnu místo koktejlu krůtí prsa na ghí s kořeníčkem, okurkový salát s rajčátky a cibulkou. Spokojenost. 

Hezký den se právě ztratil v nedohlednu. Už se blíží nový.

A dobrou noc!