Na kafíčku a na výletě

Blíží se třiadvacátá. Doposlouchávám pana Macinku. Hovoří o amerických volbách a o volbách. No. TV Šalingrad měla dnes téma Allatra. Poslouchala jsem, jak loví ovečky. Jak chytře připravují lidi o kritické myšlení. O Žaně vím už hodně dlouho, že umí mrknout okem jako had. Co to je za bytosti? Naše vědkyně Peková o nich pěla loni ódy. Jak přečetla osm set stran za týden. A koupila jejich další knihy. Mě to nezajímá. Nezajímají mě už ani americké volby. Fraška. Klam. Podvod. Chaos. Demence. Agrese. Ovládání. Řízení. Mám svůj svět. 

Ráno. Užívala jsem si klid. Pohodu. Každé ráno mě chodí cvičit Žofka na okenní parapet. Mraucá, naříká, volá do ložnice, abychom vstali. Ona umí tak kvílet, že to je jak z tlampače. Když už je Petroušek v pracovním kole, otočím se a v klidu spím dál. Dnes mi povídal:

- Já jsem ji slyšel. Ale bál jsem se pohnout.

Věděl, o čem hovoří. Chtěla si ho naučit na zvonek. Ona zařve do okna, oběhne dům. On vstane a pustí ji dveřmi. Micinka, ta to měla zařízeno napřímo. Byli jsme ochočení slouhové. Zaťukala na sklo, otevřelo se jí okno; hupsla dovnitř rovnou. Zatrhla jsem rázně obsluhu Žofky přes dveře. Byl by tu opět kočičí teror se vstupem hlavním vchodem místo přes okno. Normálně - na mňaukací zvonek. Tak to ne!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-02-dopoledne

Vstávám. Mourek už dadyná v zahradě přede dveřmi. Chystám mu masíčko. Nikdy nevím, kolik je dost. Jedna myška je jednohubka. Když ještě kočky myšky nevyrovnávaly páníčkům přede dveře a do bot, když je hezky snědly, jak dlouho vydržely syté? Krájím, krájím; přiměřeně. Otevírám dveře. Mourek s chutí hupsne jako tanker do domu. Zavírám. Venku je chladno. V domě teplo. V minutce tluče na sklo bubenice. I jí dávám. Kupodivu se s chutí vrhá na svou porci masa.

Jdu do zahrady umýt skleněný stůl. Instaluji na něj průhledný ubrus. Odkrývám stojan se slunečníkem. Ježiš! To je hnus. Tolik vajíček mravenců. Některá jsou obrovitá. Blé. Fotím. Lidé píší – čpavek, horkou vodu, prášek na mravence. Teď si uvědomuji, že jsem zapomněla. Zítra už budou zasunuti v zemi. Máme jich to všude mraky a mraky. Kolonie. Počkejte zítra!

Mourinek je hodný kluk. Vděčný. Klidný. Neotravuje. Jen pozoruje. Čeká. Vlastně vyčkává příležitosti - jediná vada. Žravost. Kde by  tak mohl něco sežrat, uzmout Žofce z mističky. Žofie je nevyzpytatelná. Původ králíkárenský, ale chování madam. Vymýšlí si. Jako kočka výšková leze do korun stromů. Předvádí se. Brečí. Křičí. Ráda se chová. V náručí přede. Kočka společenská. 

Jedu na nákup. Dnes jen do Penny. Procházím uličkami. Z jedné zaslechnu něco, že si dal vodku s gemerkou a ještě něčím. Dva kluci. Házím zpátečku.

- Kluci, nepijte alkohol.

- Ne, to já říkám o kamarádovi.

- A kolik je vám?

- Jdeme do devítky. V josefovské škole.

- Ó jé.

- Černé.

- Aha.

- Vy máte sluchátka?

- Ano.

- A jak to že jste nás slyšela.

Až později jsem si uvědomila, že asi mají do sluchátek tolik decibelů, že nevnímají okolí. Pouštím si jen mluvené slovo. Pokud neslyším, vracím si o kousek zpátky. Slyším všechno okolo sebe. Kluci jsou sympatičtí, komunikativní, chápaví. Ten jeden nemůže pít, neb bere prášky na alergie a na astma.

- To se dá odblokovat.

- Já k tomu mám odpor. Kvůli tátovi.

- Táta pije?

- Ano. Mamka mi dala nějaký drink ochutnat. Bylo to dobré. Ale nechci pít.

Říkám, že jsem do jejich školy taky chodila. No. Vlastně já chodila na druhý stupeň tam, kde je dnes Dům dětí a mládeže. A na první stupeň tam, kde je dnes zvláštní škola. Teprve asi po deseti letech postavili novou školu, kam chodí kluci. S bazeném, dopravním hřištěm, oválem, tělocvičnami…

- Já jsem se vždycky moc a moc od první třídy do školy těšila. A to trvalo skoro až do důchodu. Dnes už bych učit nechtěla. Každý je křehký, zraněný, s dospěláckým egem.

- To máte pravdu.

- Za nás pan učitel Matějka dával buráky.

Předvádím na tom jednom náznakově, co to jako bylo. Ono to moc nebolelo. To bylo jen takové šťouchnutí klukům za uši.

- Dřív se učitel nebál dotknout dítěte.

Kluci okamžitě naznačí, jak se drží za ramena.

- No, vidíte, tohle nemám ráda.

Souhlasně pokyvují. Chápou.

- Dřív dítě dostalo ve škole vynadáno, pohlavek, ale doma se ani nezmínilo. Rodiče stáli se školou v jednom šiku. Dnes řeknete slečně na prvním stupni, že je lazar, že nic nevydrží. Po pochodu okolo města je týden nemocná a už se ve vaší přítomnosti necítí dobře.

Povídáme o češtině, o češtinářce, o češtinářce mých obou dcer… Kluci jsou sdílní a naprosto normální. Mají pozorovací talent.

- Až mě někde uvidíte, prosím hlaste se ke mně. Já vás nepoznám.

- My sem budeme chodit touhle dobou. Třeba vás tu zase potkáme.

To je milé, ne? I když to možná byla legrace. V duši mám dobrý pocit. Kdykoli začnu generalizovat, Vesmír mi ukáže, že to je chyba. Jsem nepoučitelná. Kolik takových výzev, situací, scének, rozhovorů s pozitivním závěrem jsem už absolvovala…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-02-s-kytickou-po-hrbitove

Jedu na hřbitov. Petroušek tu byl minulý týden asi dvakrát zalít. Povídal, jak kytky ve váze ještě OK. Vyndávám uschlé koště. Jak OK? V mramorové váze měla mamka uříznutou plastovou láhev, aby voda neničila kámen. Láhev je v kameni vsunuta dodnes. Koukám do vody, tam dva, DVA hlemýždi. Ten jeden pod vodou vystrčené radary. Slimáci se ve vodě utopí. To tihle čeští frajeři umějí i pod vodou. To jsme my Češi. Hm. Na stará kolena objevuji přírodu.

Dívám se přes hřbitovní zeď do Krkonoš. Je krásně vidět Sněžka. Maličko má klobouček v oparu. Ale dnes je patrná. To minulý týden se schovávala. Možná spadla do Obřího dolu. A vedle dlouhý dlouhatánský hřbet Černé hory. Vysílač nevidím. Ale sjezdovky, ty ano. Těším se na zimu. 24.6. jsem vzpomínala, že za půl roku je tu Štědrý den. Takže za půl roku už se tam budu prohánět. Doufám.

Sedím na hrobě. Volá LP. V telefonu Lindin Petr.

- Co děláš dnes odpoledne?

- No, teď sedím na kafíčku u maminky a tatínka. A pak nevím. Volno.

- Jé, tak to je dobře. Pojedeš s námi vybrat dlažbu a obklady do chaloupky.

Ujednáno.

Jdu ještě zapálit na hrob tety Bartošové. Vychovala toho bratrance, jak mi přinesl rodokmen tatínka. Teta – médium při seancích. Zajímavé. Minule jsem si všimla, že bratranec dal na hrob čtyři porcelánové destičky manželských párů. Sester. A jedině tetu Bartošovou a strejdu jsem na nich poznala. Přitom jsem je viděla dávno dávno v dětství. Byli už staří. Oko dítěte si zapamatovalo. A ve staří promítlo do obrázků obou z mládí. Uau. Jak složitě jsem to vyjádřila. To neva. Já si rozumím.

Miluji hřbitovy. Ráda si čtu, kdo kým byl. Emeritní učitelka. Hoteliér. Lékař. Oficír. Pevnostní generál - velitel. Drogista. Kalkant. Ten mačkal měchy varhan v kostele. Minule jsme si všimla dvou hrobů nedaleko sebe. Stejná jména. Pán a paní. Přibližné letopočty. I Jirka Černý, bratr mé hodné kamarádky z dětství, zemřela, nechala po sobě dvě děti. Tak i Jirka tu má myslím dva hroby. A jméno jeho maminky dvakrát. Doufám, že se nepletu. A dnes jsem zas našla hroby se stejnou kamennou ozdobou. Jméno mužské. A jméno ženské přes hrob. Taky jsem se zastavila u hrobu, spíš hrobky, který si připravila krásná blondýnka. Asi před měsícem ho přijela ukázat kolegovi z práce. Na FB jsem si našla její profil. Úspěšná.

Jedu domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-02-mourinek

- Představ si, prve Mourin běžel od naproti přes cestu. Ještě že řidič auta jel pomalu a zabrzdil. Poděkoval jsem mu.

- Mouri, pocem. Ty hošíčku náš, nechoď tam. A netahej s sebou Žofii.

Seznamuji Petrouška s podvečerním plánem.

- Už jsou tady!

Jedeme. V Lindině autě se nesmí ani kýchnout, ani kousnout do jablka. Kluci sedí vzadu. Vytahuji krabičku s třešněmi. 

- Chceš?

- Chci.

- Ale já taky.

- Holky, tady se nejí!

Do Hradce třešínky zmizely. Jedeme do Baumaxu. Jsem tak šťastná, že už sem nejezdím. Když jsem tu učila na gymnáziu - tady kousek, přes ulici - brázdila jsem Hradec křížem krážem. Až na druhý konec do Hypernovy. Ó, tam jsem moc ráda nakupovala. Jednou jsem si poranila nohu o nerezovou trubku bez ukončení. Byla ostrá. Šla jsem jim říci, jak je nebezpečná. Dali mi poukaz za upozornění už nevím na kolik. Koupila jsem si za něj žehličku a mám ji dodnes.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-07-do-velkeho-domu-vybrat-dlazby-a-obklady

Vybíráme z mnoha vzorů dlažeb a obkladů. Nakonec se shodujeme na užším výběru. Ještě za kamna. Tam to nechávám na sboru poradců. Tam se neangažuji.

- Lindi, když Češoci emigrovali, Ty ses´  pak narodila, přidělili jim v Beyreuthu byt. Teprve se stavěl. Vybírali dlažby a obklady. Pavel psal:

- Iriku, nemůžeme si vybrat. To není jako v Československu. Tam byl jeden vzor. Bílý. Tady je mnoho a mnoho vzorů...

Nechala jsem se nachytat. V 89. Na pozlátko vzorů...

 Petroušek z profesionálního zájmu nahlíží do sanity – baterie nad umývadla, do sprch.

- Zlaté – jak je chceš mýt! Začne se ti to loupat.

- Já bych ani zlatou nechtěla. Klasika je klasika. Podívej! Černý záchod. To je hnus. Nevidíš tam špínu.

- Šest tisíc, ale kde máš nádrž… Ten vyjde se vším všudy tak na dvanáct.

Ještě jdeme do zahrady. Jé, tady je kytkový koncentrák. Smutný pohled... 

- Lindo, ještě že na ně nesvítí sluníčko. Podívej, tady zlomené rajče. Už mělo plody. To je hrůza. To je neúcta. Chudáci!

Bereme vzrostlé túje za 77 korun. To je krásná cena. Vybírám si květináč. Obal Davida se jmenuje. Ve slevě za 250 korun. Z druhé strany – ten je hezký. Hoch u studně. Líbí se mi. Na studni sedí žabka. Asi si povídají. Necelých pět stovek. Těžký jako kráva. Linda jede pro vozík. Prý se to musí celé objet. Petroušek je tu.

- Linda jela pro vozík. Neboj.

Vtipkuji.

- Ne abyste mě tu zapomněli.

Než přijela. Než jsme zaplatili. Čas letí. Večer je tu. Ještě jsme se stavili v Makru. Sem jsem jezdívala hodně často.  Už mě vůbec neláká. Koukám, že už tu taky zavedli samoobslužné pokladny. V letu prohlížím, co tu mají. Dřív sis musel koupit balík pěti deseti šamponů. Dnes máš cedulky za jeden až čtyři kusy, za pět až deset. Za deset a více. LP shání originální olomoucké tvarůžky. Bude pro někoho cosi chystat. On je všeuměl. On umí vařit, tvořit úplně všechno. Beru si jednu dózu na vodu. Je těžká. Bude sloužit jako váza.

Cestou domů ukazuji za Hradcem na jednu cestu.

- Vidíš? Petroušku! Tady, kdybychom odbočili do té nenápadné polní asfaltky, přijeli bychom do té restaurace… No víš! Jak ona se jmenovala? Měla patro. Nějak numero dvě?

Lindě to zapálilo.

- UNO!

- Ano. Uno. Jak tě to prosím tě napadlo?

- Ty dvě bych chtěl vidět za katedrou. Jedna s rákoskou. Druhá…

- Dělají si z nás legraci – ti dva tam vzadu. No, asi je přesadíme. 

Řehtáme se.

- Chceš Herbalife tyčinku?

- Máš?

Tři hlasy unisono:

- Ale tady se nejí!

Smějeme se. Rozdělává si obal naší sportovní tyčinky HL 24. Na její chuti se podílel Cristiano Ronaldo.

- Lindo, drob si do klína sama.

- Jj.

- A drž si ji, nikomu ji nepůjčuj.

Smějeme se.

Doma zajíždí do dvora. Neb oba květináče jsou strašně těžké. Peťuš, dej mi ho zatím tady na ten mulč.

Křáp! 

- Tys´  mi málem rozbil kočku! A ulomil jsi kousek.

- On ti to slepí.

- Já ti to slepím.

Úpím. Vybrala jsem si ze tří hlav jedinou neotlučenou. No, tak mi ji pokřtil. Ještěže kočka vydržela.

- Prosím tě, chlapce u studny polož támhle a zlehka!!!

Dlažbu pokládají na pařez. Zítra ji položí. Prý.

A já? Jsem šťastná, nevýslovně šťastná, že už do velkých měst nejezdím. Že mě tam sveze LP, nebo dnes Linda. Bože, velké obchodní stodoly. Znak saturnské doby. To se prý vždycky stavěly obrovské kruhové stavby. Babylonská věž. Koloseum. Budova ve stylu Babylonské věže EU. Symbolicky nedokončená. Aby se národy nedomluvily. Moment! Počkat. Jdu se podívat, jestli najdu přednášku dr. Lebenharta z Opočna z Kodýmova domu. Tam to moc hezky vysvětlil. A já přidala doplnění informací:

https://www.youtube.com/watch?v=-udyRN9_XXE&t=2239s

Kladu si otázku a hned si odpovídám.

- Ano. Jsem. Ano, jsem šťastná.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-02-doma

Petroušek mi dnes připomněl, že pozítří se známe 35 let.

- Na, tady máš tisíc korun.

- Jé, za co?

- Za to ťuknutí. Něco si kup. Nějaký dárek. 

- Peťuš, to není vidět. Ale děkukukuji! Tak mám od tebe ty dva květináče, jo?

Vesmírná inteligence! Pokorně děkuji!

Dobrou noc!