Na výletě - s vysokou mlčenlivostí :-)

21.04.2021

Vylézám se podívat, kde je Zrzka. Vždycky čekala na teplé dlažbě nebo koberečku. Nikde. Zas honí kocoury venku. Otevírám FB. První zpráva: Malý přírodovědec, dnes už student prvního ročníku Lesnické školy v TU, má nové kůzle. Den hezky začíná. Ani nechci slyšet kecy v kleci na oficiálních SM.

Zrzka na okně. Skočila ze zahrady.  Nereaguji. Oblékám se. Nejsem tady. To určitě, takhle jsme si naučili Micicindu, A pak tloukla několikrát za noc tlapkami do našeho spánku.

Chystám se na výlet. Mám určený čas. Ale - má nedochvilnost je známá. Vyjíždím z Jaře. Ucpaná kamiony. To jsem ještě nezažila. První vesnice za Jaří - tady končí kolona. Kudy pojedu domů?

Příroda omytá. Zelená. Kvete. Vedle cesty úrodná zem rozoraná. Nestačí dálnice. Ještě obchvat. Jj. Potřebný. To je dobré lidem. A co je dobré přírodě?

Volám Péťovi. Radím se, kudy zpátky. Nemohu stát tři hodiny ve frontě. Obchoduji. Setkání s milými lidmi. Hlavně kontakt, komunikace.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-21_Rozorana_zeme/

Vyjíždím. Návrat domů. V hlavě mám plán. Odbočit z hlavního tahu a vesnicemi se dostat do Jaře z druhé strany. Plán dobrý. Ale! Mé kufrování nezná mezí. Minulý týden jsem zapomněla na stavbu dálničního mostu. Musela jsem objet půl světa. Kdybych byla bývala jela po hlavní. A zapojila mozek. Dnes obdoba. Mysl zaměstnaná - kochám se českou krajinou. Poznávám vesničky, kde jsme přesně loni touhle dobou jeli na kolách uzoučkou asfaltkou mezi poli s Petrouškem od Denisky. Bez roušek, ale myslím, že byly nařízené ještě venku. Blížím se už už do vesnice blizoučko od nás. Objížďka. Ty vorle! Blesklo mi hlavou: vrátit se nebo objet lán světa? Prašť jako uhoď. Jedu po oranžových značkách. To naštve. Vždyť je vidím po Jaroměři. Zákaz támhle, zákaz semhle. Bacha, železniční přejezd nefunguje. Oranžová upozorňovadla na křižovatkách ve městě mě měla navést. Uvnitř města se mě netýkají. Tvoří jen kulisu. Jenže - teď jsem hozena do hry. Neobstála jsem. Hledám očima mezi poli další oranžovou. A já se na to můžu vykašlat. Pojedu si podle svého. Zahýbám do Denisčiny vesnice. Najíždím na cestu, kde jsem se před půl hodinou proháněla a obdivovala krásné domy, rozkvetlé keře v zahrádkách... Doleva bych zopakovala opět své kolečko. Ireno - buď ostražitá. Vpravo - dvacet metrů, už jsem na křižovatce, kde jsem před chvílí opustila hlavní tah od hranic. Tak znovu. Domů! Cesta volná. Zatím. Hned se to změní. Fronta aut před Jaří ani moc neujela. Otáčím se na mezi. Vracím se o dvě vesnice zpátky. Mohlo mě hned trknout odbočit. Nespoléhat, že se fronta z cesty vypařila. Tady všude se ryje. Zemi to bolí. Nechce noření rypadel do svých útrob. Okolo našeho města rozoráno. Ráz krajiny naprosto změněn. Zastavuji. Fotím. Orientuji se v krajině. Pokračuji. Jedu úvozem. Tady jsme jezdívali ke známým. Zvali nás. Když jsem ředitelovala. Byli přátelští. Měla jsem je moc ráda. Jak jsem složila ředitelskou fci, přestali nás zvát. Už nepotřebný vztah... Tady je zas celá cesta přeložená. Raz, dva tři, jedeš jinudy. Zastavuji. Fotím. Dívám se po stařičkých viaduktech. Nastavěny při stavbě železniční cesty. Nesou vlaky bez mála dvě staletí. No - sto šedesát dva let. A stále drží. Kochám se. Tady se jezdilo dřív. Tady byla asi před dvěma lety povodeň. Nasedat! Jedu. Měla jsem být ve dvě doma. Poslední kubíky dřeva do třetí kóje. Odloženo na zítřek. Aspoň si odpočine můj loket. Ozval se, když jsem na podzim štípala roští. To jsme měli novou Zrzku... Z podzimu přes zimu do jara, jak to letí. Dřevo doplňujeme v průběhu roku. Loni to bylo dokonce až někdy v říjnu. Letos během týdne - šup, šup. Hotovo. Naplněno. 

Stavuji se v Kauflandu. Nano roušku na krku. Nikomu nevadím. Zajímavé - Ústavní soud, Nejvyšší... kolik soudů už rozhodlo o nezákonnosti nouzového stavu a nošení roušek. A nic. Kovid skončil, přišly Vrbětice. Už neotravují s čísly. Přesto roušky na hubách zůstaly. Sají, pijavice sají. Testy, roušky... Mrknu do Pepco. Přátelsky naladěné prodavačky. Ouha, zrada. Nebo se mýlím? Jedna jde asi žalovat. Vychází vedoucí. Vybízí mě k nasazení... Ty vorle, vždyť já tu nic ani nechci. Jsem sama v prodejně.  Beru krepáky, balíček utěrek a jdu odsud. Nebudu nosit peníze srá... - tam, kde si je nezaslouží. Nemám ráda falešné lidi.

Dívám se na reakce na mé komenty pod MSM (meinstreamové sračkomety) na zprávu o pokutě pro poslance Volného. Odpovídám a ihned blokuji. Ti, co tak hlasitě chrápou - pryč s nimi. Pod psaním běží kolotoč řečí. Žaludek přemlouvám, aby zůstal, že nahoře není nic zajímavého. Na nejdůležitějším postu - židli ministra zahraničních věcí - kůzle. Co to je zač? Kde ho vyhrabali? Nevyplivnul ho zrovna Bakalův Aspen institut? Košťátko. Jde v suitě svých služebníků. Bradičku hore. Ó! Říká vám něco jméno Chauvin? To je ten šmejd, který zaklekl toho černého andílka s charakteristickým jménem Floyd. (Pink Floyd - kdo mi napoví? To jméno je symbol. A moje paměť děravá.) Odškodnění za opakované evakuace ve Vrběticích. Z naší kapsy pro obchodníky, vývozce zbraní do Sýrie... Proč to platí stát? Proč ne ta soukromá fa?! To je naše politika. Dnes na cestách jsem o tom poslouchala pořad. Nikdy se strany u moci nebudou chtít změnit. Počínaje Havlem, přes Klause po Klause.

Poslechněte zde: https://www.svobodny-vysilac.cz/2021-04-15-aktualni-komentare-ans/

Doma. Kocour tu prý ráno nebyl. On chodí spát někam domů. Tady skotačí, napucá si bříško, odpočívá... V noci prý zmizne. Zrzečka je s ním jedna ruka.

- Peťuš, kocour má na boku děsně napité klíště. Musíme mu ho sundat a zkrémovat.

- V sobotu, až přijede Linda.

- To musíme dnes!

- Jedu ti pro benzín. 

- Už zase? Vždyť jsi mi tankoval minulý týden. 

- Ujelas místo dvaceti kilometrů padesát. 

Nenechávám svou hloupost na sobě. Svádím ji na stavbu dálnice. Hlava v oblacích a pak najedeš mezi poli tolik zbytečných kiláčků. 

Za chvíli slyším hlasy zvenku. Péťa se ptá souseda, proč je parabola nalíčena na náš dům.

- Jsem vázán mlčenlivostí. Když tu nebudu stavět, pozemek jsem pronajal firmě.

Má u sebe kamaráda. Tvrdí, že neví, oč jde. Jen kontroloval. Ty vorle, tak kontroloval a neví?

- No, vy nevíte, my si zjistíme; vy budete zase platit pokutu. To je zcela jednoduché. Žádné 5G tu nebude. Jste v zastavěné oblasti. Permanentně porušujete pravidla dobrého chování. Tady žádné experimenty provozovat nebudete. Mlčenlivost nemlčenlivost, existují zákony!

No jo, on jeho tátovi Petroušek povídal, že mu koupil špatný pozemek. Nevěřili. Bohatí. Mysleli, že uplatí. Mají ještě jeden pozemek. Bohatí mohou mít hodně pozemků. Postaví si jinde. A jindy.

Jdu do zahrady. Kocourovo klíště se už pustilo. Fůůj. Snad na něj v trávě nešlápneme. Hraju si s kočkou. Běhá za větývkou. Mourek nás pozoruje. Je stále nablízku.

Ten hoch, co tvrdil, že fakt neví, za chvíli volá Péťovi. Prý opravdu neví. Péťa mu diktuje parametry. Kluk za chvíli volá, že to měří internet, že to asi opravdu ze sebe něco vyzařuje. Jestli 5G, neví. V pracovně slyším Péťu:

- Kubo, děkuji, změnil jsem na tebe názor.

Labilní přiblblík s titulem magistra, to by byl soused! Terorista je to! Vymyslel další naschvál. Že se nebojí svých nezralých zlých skutků! Že nemá obavy z Vesmíru. A z naší reakce. Soucítím s ním. Čekají dítě, myslel, že si letos postaví, a vono nic. To naštve. Tolik peněz, energie do projektu narval a pak - jak to říkala včera ta herečka? Poslouchala jsem 7 pádů Honzy Dědka. Vztyčenému prstu říkají - Ježíši! Fakáč. Asi tak. Narval a fakáč.

Njn, tak zítra máme o zábavu postaráno. To dáme. V jedenáct skyp. Do té doby se dá udělat práce! Aspoň nám nezakrní mozek. Cvičení dělá mistra! Orgán, který nevyužíváme, atrofuje. 

Dobrou noc!