Na Zelený čtvrtek :-)
Napij se tam, kde pije kůň. Kůň špatnou vodu nebude nikdy pít. Ustel si tam, kde leží pes. Jez ovoce, kterého se dotkli červi. Neboj se hub, na kterých sedí mušky. Zasaď strom, kde krtek krtince vytvoří. Postav dům na místě, kde se had na slunci vyhřívá. Studnu kopej tam, kde si pták hnízdo v horku postaví. Vstávej a uléhej se slepicemi a budeš mít "zlaté zrno dne". Jez více zeleného, budeš mít silné nohy a odolné srdce. Plavej častěji a budeš se cítit na zemi jako ryba ve vodě. Častěji pozoruj oblohu a nehleď pod nohy a tvoje myšlenky budou jasné a světlé. Více mlč, hovoř méně a v tvé duši zavládne pokoj." - sv. Serafin Sarovský
Odbíjí půlnoc. Klimbám. Mourek se vrátil z obchůzky revíru. Dnes někdo k večeru zazvonil. Petroušek se šel podívat. Cikáni šli. Utekli. Uslyšela jsem divný zvuk. I já jsem nahlédla ven.
- Co se přihodilo?
- To byl Mour. Vyhnal ze dvora kocourka s obojkem.
- Ale to byl řev! Vylekala jsem se.
- Vyběhl až na chodník. Vidělas´ krmítko?
Obdivuji krásné krmítko. Vybrala jsem na učilišti. Petroušek k němu připojil nohy z nějaké židle. Natřel na zeleno. Luxusní. Povedlo se. Na to, že jsem ho začala vybírat v prosinci, vyplatilo se počkat. :-) Hoši na učilišti mají dobré vedení a šikovné ruce. Hřeje mě to.
Ráno. Sluníčko mi olizuje tělo. Donesla jsem si do postele ntb; telefon. Chci si dokoukat Poslední závod. Ne. Není možné. Upadám do limbu. Jak se to píše v románech? Probouzí mě teplé paprsky slunce na mém těle. Ale fakt. Opravdu. Tak to bylo. Cvičím. Protahuji se. Natahuji. Kroužím klouby v kotnících. Jinak v posteli necvičím. Ale dnes ano. Telefon. Chjo. Konec idyly. Jdu do dne. Do zeleného. Zelená v názvu.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-06_Na_Zeleny_ctvrtek/
Co mám v plánu? Určitě nasadit sadbu z předvčerejška. Ve skleníku teploučko. Okýnka s olejovými písty zdviží malilinko pootevřena. Hm. Tak to už snad bude teplo. Mourek. Tady se vždycky kolem mě motali se Zrzečkou. Radovali se, že je panička venku. Jdu dosypat krmítka a krmné válce. Nejde mi do hlavy, že celou zimu mě netěšili. A teď? Dvakrát denně – dopoledne a odpoledne přijdou na žvanec. Ale co jich tu je. Sýkorky. Žlutí – to nejsou sýkorky. Nebo druh sýkory? Není to zvonek? Hnědí – asi rehek. Miluji stehlíčky. Tak krásní. Připomínají mi majestát francouzského Ludvíka v hranostajovém plášti. Nosil ten XVI? hranostaj? Červený plášť s bílým žíhaným límcem z malých bílých kožíšků. I naše Micka je milovala. Rozsápala ten jejich panovnický plášť. Barevná peříčka se jen rozcákla do trávníku. Pohodila mi je před okno. Stačilo, aby rafla jednoho dva a už se tu neukázali. Je nebezpečné, jak zobou vypadlá zrníčka v trávě. Matlafousci. Ostražitost!
Ve skleníku se moc hezky pracuje. Totiž v teple. Bez větru. V tričku. Měla bych si srovnat, co chci. Aby plocha měla řád. Povídali – ředkvičky a salát nejdřív. Ty sníme a bude místo na další sadbu. Už se těším, jak sem vysázím rajčata, okurky, papriky. Hlavně, abych to tu uměla zvládnout, abych tu neměla prales.
Rychlý oběd. Brambůrky, mrkev, krůtí prsa na páru. Kousek masa jsem nakrájela do vody Mourkovi. Má rád vývar i masíčko. Vděčník. Neologismus. Tvor, který je vděčný. Přelévám herbalife gurmánskou rajskou. Mňamíček. A vínko.
Telefon. Už jsou tady. Dvě holčičky kadeřnice. Vítám je. Jsou to moc hezké dámy. Třicet šest a padesát. Padesát? Hm. Tak to bych neřekla.
Povídáme si. Vysvětluji. Měřím. Ta mladá má tuky mínus. Podvyživená. Ta starší má tuků moc. Ale je sličná. Dávají mi informace, jak žijí mladí. Ta mladší má hodného muže. Pořád leží. Má na všechno dost času. Je hodný. Sprchuje se hodinu. Pak si olejuje tělo. Než by čekala, až něco udělá, udělá ze sebe chlapa.
Chlapi mají na sobě hodně svalů a šlach. A velké břicho. Řeknou – to mám od piva. Jo. Jako nárazník života. Aby obstáli. Ženy si z nich dělají oslíku, otřes se! Chlap se bojí, jestli život zvládne. Neumí říci – teď na to NEMÁME. I ženy se brání kopanci života. Mají velké zadky. Peřinu. Ochranu před botou, která by je mohla eventuálně nakopnout. Třeba při výměně vozového parku za mladší nevýběhový typ.
- Opečovávejte ho. Ale nechejte o sebe pečovat. Já si umím napumpovat kolo. Kdybych věděla, kde je pumpička. Ale poprosím:
- Peťůůš? Prosím tě, myslím, že mám asi měkké kolo.
- To bych se nedočkala.
Označuje svého milovaného "starej". Ta starší, taky moc pěkná žena, ji napomíná, aby mu neříkala starej. Tak ta má hodného muže, automechanika. Bydlí ve vesnici směrem za Hradec. Mám odtamtud klientku.
- On dělá od nevidím do nevidím. Nemá žádného kamaráda. Totiž, někdo přijde. Okoukne to u nás. A pronese: Hm, ty přehazuješ peníze vidlema, viď? – Nebo přijede jiným autem…
- A lidi myslí, že s nimi veksluje.
- No, ale to není třeba jeho. My máme pořád stejné. A do hospody už nechodí. Protože přišel a hned: Á, pan podnikatel. Tak nám dej hezky rundu kolem. – A hned po něm něco chtěli. Tak on nemá žádného kamaráda. Má mě. Ale já jsem malá. Já to neunesu.
Sice se smějeme. Ale ta holka má pravdu. A chápu. Nemá kamarády, protože má lidí z práce až nad hlavu.
Zavádím řeč na děti. Chvilku poslouchám. Kladu otázku.
- A kdo za to může?
- No my. Rodiče. Jenže přijdete k večeru domů, táhnete nákupy. Poklidit. Něco k jídlu. Máme zahradu.
- A jste unavená.
- No. Moje mamka přišla o půl třetí domů! A my jsme lítali venku. Měli jsme pohyb. Hráli jsme si.
Má pravdu. Má naprostou pravdu. Jsou v kolečku. Ano, raději se dítěti podstrčí tablet s vybranou pohádkou.
- Na, tady se podívej na Červenou Karkulku.
Ta starší říká, že na záchodě jim nesvítí už dva dny světlo. Přijde domů:
- Tys´ ani nevyměnil to světlo?
- Výčitka?
- Jak byste to řekla vy?
- Já bych totiž nemusela. On by ho vyměnil už včera. Já když něco potřebuji, musím ho hasit. On okamžitě jde, udělá. Když ho o něco prosím, tak vždycky říkám:
- Prosím tě, ale není třeba hned. Stačí zítra.
Každá si u mě něco koupila. Z těch holek čiší stejně – nazvu to moudrostí? Možná spíš rezignovaností. Obě krásné dámy mi byly moc příjemné. Obohatily mě. Nechaly mě nahlédnout, jak to dnes chodí v rodinách. Nakoukla jsem do jejich životů. Tak krásné, mají to tak těžké. Plují v proudu. Kraulují. Nelze přestat. Dělají, co umějí.
- Bylo to u vás fajn. Ale už musíme. Ona má totiž hlídání prababičkou.
- To zvládne.
- Ale jí je osmdesát čtyři a je po mrtvičce.
Odjíždějí. :-) Hodně štěstí, holčičky!
Jdu na okna a dveře v obýváku. Hotovo. Ještě mi zbývá má pracovna a ložnice. Po Velikonocích se už vrhnu na zahradu.
FB vyplivnul vzpomínky. Micinka na zahradě. Vzpomínky na maminku. Poslouchám, jak jsem si povídala s mamkou. Jsem s ní ráda. Vracím se do těch dnů. Dnes v pohodě. Dali jí čaj. Bylo úterý po Velikonocích. Mám štěstí, že jsem si s maminkou natočila tolik zážitků, vyprávění, zpívání, luštění. Mamka je tu pořád. Přitom už někde moc daleko. Už se nikdy neuvidíme. Bylo to s ní hezké. Moc hezké. A dopřáli mi s ní strávit tak dlouho. Děkuji.
Půl druhé. Popíjím horký čaj. Mourek chrupká v koši. Oheň sálá. Ještě jsme odpoledne navezli do bedny polena. Příjemné teplo v celém domě. Zimu jsme všichni přežili. Jak strašili. MPA se svými dvěma svetry. Míca.
Pročítám FB. Ó, docela se roztrhl pytel s LVČR. Společenství vlastníků… Přijdou k soudu. Chtějí, aby se soudce identifikoval. Ten něco koktá, aby odešli. Justiční stráž stojí, čučí. Dějou se věci. Je to pro mě inspirace… Prý – nenatáčejte. – Ne, my dokumentujeme pro soud v Carlsruhe. Soudce to trpí. Neodporuje. Proč? No protože ví! Čtenáři prober se! Totiž už svítá.
Jé, smutné i veselé velikonoční nálady.
Věra Šmídová
5 hod ·
Jó, kde jsou ty časy, když jsme s malou dcerkou barvily vajíčka, lepily na ně obtisky, měla jsem velikonoční ubrus a na kuchyňském lustru jsme měli zavěšený svazek přenádherných kraslic - dílo naší šikovné kamarádky ze Šumavy. Teď už mě to ani nebaví - proč sváteční ubrus? K čemu obtisky na vajíčkách? Jednak jsou teď drahé a pak - musela bych vyndavat schované kraslice, a na nový lustr by už stejně nešly pověsit. Už mě ty svátky nějak neberou. Je blbá doba
Miluše Růžičková
Právě jsem se schvátila při úklidu baráku,kdyby nepřijel vnuk se svojí láskou ,ani bych se na to nevykašlala.Zbytek přijede v pondělí.Tak svátky tradičně u sporáku.
Jak dlouho to ještě dám,to si říkám každé Vánoce a Velikonoce.Ale co by babička neudělala pro svoje miláčky.
Václav Prachen
Je mi sedmdesát roků, uklidila jsem celý barák, udělala do keramických misek velikonční výzdobu, na proutky ve váze navěsila velikonoční vajíčka, upekla beránka, bochánky a řezy. Napekla jsem a ozdobila velikonoční dekorační perníky, které dostávají vnoučata pro radost. Na stůl dala velikonoční ubrus . Dokud můžu, tak připravuji všechny svátky s láskou, protože to mi dodává radost a energii. Žádná "blbá" doba mi nemůže pokazit radost Z Vánoc či Velikonoc. DANA
Věra Šmídová
Václav Prachen - Danuš, to já bych možná v 70 ještě zvládla, mně je už 80, po dvou operacích páteře a každý rok je znát.
Doba je taková, jakou si připustíme. Za války, za heydrichiády, kdy se z tlampačů ozývaly seznamy popravených osob… Taky v té černé době žili lidé. Rodily se děti. Točily se filmy. Všechno záleží na naší energii. Na rodinné soudržnosti. Na sousedství. Na přátelství. Na nezávidění. O tom hovořila starší kadeřnice. Jak lidi ve vesnici závidí. Pomlouvají. Prý – vy grilujete? No vy si žijete… Chjo! - Snažme se!
Zelený čtvrtek se vydařil. Mohla bych skuhrat, že jsem na zahradě nenašla ani lísteček medvědího česneku. To nevadí. Nakrájela jsem sibiřskou cibuli. Ze země už vyčuhuje libeček. Kopřivy máme. A už je tu Velký pátek. Jdu se na něj vyspat.
Dobrou noc!
P. S. Chcete se od srdce zařehtat? Poslechněte si tady ty dva ďábly! Skvělá psychoterapie :-)