Na Zelený čtvrtek
Nemám ráda nespravedlnost. Nehumánnost. Povyšování. Je dávno známo, že si muž s uniformou navléká sílu. Pod ní je to bezvýznamný slaboch.
Žiju ve své pohádce.
Naskytlo se mi na telegramu video z Buči, Kupjansku a ještě nějakého města, které neznám. Poslouchám výpovědi, jak to tehdy bylo. Pod hovorem v ruštině běží titulky. Jo, teď se myslím v Buči byli poklonit. Jenže za viníka neoznačují správnou stranu. Chce se mi brečet. Kolik bolu, bolesti a násilí si vytrpěli obyčejní lidé na Ukrajině včetně ruských zajatců. Ruský voják vykastrován – nerozuměla jsem čím. S mrtvými těly smýkaly na lanech. Neúcta! Padají tam do nějaké jámy mrtvoly. Ješiši Kriste – to není druhá velká válka. To je teď. Na FB mi jedna před lety napsala, co udělali Rusové v Buči. Zablokovala jsem ji. A teď tu vypovídá francouzský voják, jak to bylo. Bohužel video s Francouzem s českými titulky jsem si neuložila. Tohle je v angličtině. Dle překladače pěkný humus. Ukrajinský dům. Chudý. Strašný nepořádek. Jako ve válce. Voják říká:
Aha, tady ta žena umřela, když běžela za manželem. Babička umřela. Tady vnučka ještě žila. Má pléd přes tělo. Něco jí dali pod hlavu. Celá rodina mrtvá.
Ach. Srdce se svírá. Ve válce se ztrácí lidskost. Teď tam vypovídá nějaký ukrajinský voják. Hovoří o veliteli ukrajinské armády. Jaké dostali rozkazy. Voják koktá u výslechu. Šli 29. v pět hodin do vesnice. Přišli do prvního domu. Holčičku – děvočku – znásilnili a zabili. Jak jste ji zabil? Na kolenou. Mně Matěj nařídil zabít ji. Velitel oddílu mi dal pušku a rozkaz zabít ji. Holku, kterou jsi znásilnil, jsi zabil? Ano. To byla iniciativa velitelů družstev.
Pro dnešek mám dost. Tohle není počteníčko. To je hnus. Co se to s lidmi děje?
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-02-snidam
Ráno. Budím se před budíkem. V deset klient. Má hodně aktivit okolo domu. Vynosil celý skleník hlíny. Nanosil novou. Ubyla mu svalovina. Čím to? Protože hladoví. Přes sedmdesát – bože, nám už svalovina nepracuje tak, jako mladým. Ubyla nám. Je třeba ji stále hýčkat. Po každém výkonu doplnit její výživu. Každý máme svou proteinovou potřebu. Snažím se celý den prokládat proteinem. Tvaroh, sýr, korbáčik, čočka, losos, krůtí prsa; nutno ještě vyvážit rostlinný a živočišný, je třeba o sebe pečovat celý život, po šedesátce obzvlášť. Na Extravaganze – to si pamatuji – nám Samantha Clayton sdělovala, že mezi třicítkou a čtyřicítkou ztrácíme deset procent svaloviny. Myslela tím neaktivní. Ona je olympionička. Má krásné tělo.
Výzkumy o tzv. sarkopenie ukazují spíš trend:
- 30–40 let: ~3–8 % za dekádu (někdy víc u neaktivních lidí)
- 40–50 let: podobné nebo mírně vyšší tempo (cca 5–10 %)
- 50+ let: zrychlení (klidně 10–15 % za dekádu)
Důležité: Pokles není lineární ani "skokový dolů a pak nahoru" – většinou se postupně zrychluje.
Sarkopenie je postupná ztráta svalové hmoty, síly a funkce, která souvisí hlavně se stárnutím. Ubývá svalová hmota, svaly slábnou, zhoršuje se stabilita a pohyblivost. Tělo celkově hůř funguje.
Jak z toho ven? Dosycovat svůj protein index. Hýbat se. Po výkonu tělu dopřát výživu čistým kvalitním proteinem.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-02-do-prirody
Před polednem vybíhám. Cestou mě strašně vyděsila tři blikající a houkající policejní auta. Proč takový rambajz! Cítím v sobě vnitřní chvění. Nemám tyhle zvuky ráda. Bojím se. Scházím k tenisovým kurtům. Běžím do svého kopce. Vezmu to ke škole. V batůžku nesu koledičku pro jednoho předškoláčka.
Petroušek volá. Jsem šťastná, že ho mám.
Spouštím se do dolíku. Támhle je kratičký, ale moc prudký kopeček. Po něm jsme svištěli dolů po zadku cestou ze školy. Vybíhám ho. Jdu ke škole.
- Kde seš?
- Jsem u školy. Znáš to tu trochu?
Vysvětluji hlasu v telefonu, jak se dostane ke škole. Sama se od školy vracím na hlavní křižovatku. Dotyčný prodělal nemoc. Jede z FN. Zaplaťbůh, přežil.
Jede přes vesnice.
Mezitím volá strejčínek. Včera jsem viděla v mailu, kdy balíček dorazil. Během patnácti minut si ho jel vyzvednout.
- Irenko, děkuji za dopis. Uložím si ho na památku. Děkuji za krásné dárky.
- Psala jsem ho už devatenáctého března. Balíček byl zabalen týden. Teď jdu okolo školy. Chodím se sem dívat do prvního patra. Na konci chodby měl třídu Vitoušek. Vždycky mi ukápne slza.
- Až přijedu, nechám mu uvázat velkou kytici.
- Co tvá záda?
- Je to daleko lepší.
Chvilku si povídáme.
- Strejčínku, někdo mi volá.
Přejeme si hezké Velikonoce.
- Pozdravuj Péťu!
Loučíme se.
Volám zpátky. Ano, už vidím jeho auto. Vyřizujeme vše potřebné, posílám koledičku.
- Vezmu tě domů.
- Ne, ne. Má pohybová aktivita.
- Pozdravuj Péťu.
Vyřídím.
Mám hodinu na návrat domů. Chtěla jsem klusat k rybníku, ale za školou odbočuji do pole. Ach, tady je to klidné, krásné, mírové. Cítím se tu bezpečně. Slunce svítí. Vcelku jarní počasí.
Doma co? Sportovní výživu. Pro svalovinku.
Na čtrnáctou hodinu paní. Hodně obézní. Chtěla by začít, ale peníze. Nevadí. Dávám jí navštívenku. Jednačtyřicet. Za šest let nabrala dvacet kilo.
Dnes už nebudu nic dělat. A zítra taky ne. Strejčínek mi připomněl Velký pátek. Nemá se obracet hlína.
Obědvám. Dozvídám se, že zítra je svátek. Aha. To je fajn. To budou mít lidi čas na sebe. Na rodinu. Na děti. Na psa. Pro sebe.
Petroušek přinesl sklenici březové mízy. Lahodná.
- Už jen kapkala. Vyrobil jsem si kolíček. Zadělal jsem vrt.
Sedám k počítači. Rozesílám platby. Poslouchám rozhovor Igora u Hájka na Protiproudu. V poslední době ho zase sleduji.
Večer. Připravila jsem si žehlení.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-02-vylouskano
Nevím proč, vzala jsem krabici s ořechy. Celou ji vylouskala. Na žehlení nedošlo.
Zatápím. Vkládám dvě otýpečky proutí od Lindy. Přihazuji ořechové skořápky. Rozlilo se tu teplo.
Přemýšlím o smyslu lidského života. Proč tak těžké zkoušky pro někoho? Myslím na tu děvočku… Tady by se taky rozmohlo násilí. Uniformy jsou nebezpečné. Když si je ti frajeři sundají, najednou jsou to třeba podpantofláci, kteří si hrají na silné. Dovolí si na starou bábu. Ne na rozvášněný dav. A doma myjí schody s kýblem a hadrem, ani nepísknou. Taky proč by pískali, že jo?
Divný den. Zelený čtvrtek. Hlavou se mi honí houkající auta, sirény, video z války… Tomu se vyhýbám. To nepotřebuji vidět. Nechci to slyšet. Pryč do polí. Pod sluníčko. Nabíjet se. Kochat se jarní zelení. Udržet si pozitivní časovou linii!
Dobrou noc!