Na životě je nejkrásnější umění milovat, radovat se z každého dne, nenechat se naštvat :-)

Nádherný den. Sluncový. Někteří lidé mají potřebu stále něco kritizovat, být nespokojení, znevažovat názory druhých, opravovat je. Jenže! Jenže já jsem v klidu. Mám svou dráhu jater ošetřenu. Celý den, vlastně už včera, mám cvičení o učitelských platech. Myslím, že mají dost; sama jsem 40 let učila. S láskou a s nasazením. Horší je to s inkluzí, s neučením, s nevedením k morálce, s neznalostí pravopisu, násobilky, se ztrátou české slovní zásoby, s anglikanismy... Za toto ať stávkují. Za platy ne. Na druhou stranu - tolik závisti, že "někdy příštěěe" budou brát sedmdesát tisíc. Česká malost, nepřejícnost a klasická ZÁVIST! :-) K smíchu. Kdykoli nám pět set přidali, o tisíc jsem přišla.  Na osobním. :-) Jako ředitelka jsem před deseti lety brala krásný plat. Myslím okolo třiatřiceti. Byla tam docela příznivá funkční složka od starosty. Jenže v šest ve škole a v půl osmé z opuštěné školy domů. Ještě zkontrolovat zavřená okna na záchodech, obejít školu... Jednou jsem pozvala maminku na vánoční představení. Přijela o půl hodinky dřív. Vzala jsem si ji do ředitelny.  Stále nás rušily telefony. Mamka tehdy pronesla moudrou větu:

- Prosím tě, ty máš ten plat zasloužený. Kdyby se to rozpočítalo na hodiny, tak máš míň než prodavačka u Vietnamce. 

Jo, i o víkendu jsem šla množit informace na schůzky rodičů. Pamatuji si - azurová obloha, všichni v přírodě a já u kopírky množila, co jsem vyprodukovala u počítače. Nikdo mi nepoklepal po rameni... No, tak ať mi všichni kritici vlezou na záda a jdou učit. Zajímavé je, že všichni ti závistiví škarohlídi umějí psát, sice některým pravopis nic neříká, ale ovládají počítač... To je musel naučit nějaký učitelský kretén. Miss World Taťána mi kdysi odpověděla na mou gratulaci: Milá paní profesorko, děkuji Vám za uvedení do života... Minulý měsíc mi můj milovaný učeň složil podobný hold - za to, co jsem ho naučila. - Dost samochvály. Pryč od toho... Cvičení jsem zvládla, nikoho neposlala do patřičných mezí. Rada závistivým: Běžte, máte-li na to vzdělání!, dělat soudce, poslance, lékaře, advokáty, lobisty. :-) Jinak setrvejte u svých profesí, které jste vystudovali, na které jste se vyučili a v nichž brilantně excelujete. Vidím, jedu-li do kravína pro mléko, jakou dřinu mají majitelé kravína... Nechtěla bych být na místě kombajnéra, raziče štol, kopáče příkopů... Děkuji jim za jejich práci. 

Balila jsem balíček ze včera. Vykašlala jsem se na telefony zájemcům o práci. Pošlou životopis, pak se diví, kde jsem vzala telefon. Na hrb, přátelé, na hrb mi skočte. Já si užiju den. Bez vás. V lásce, radosti, hojnosti, na slunci v přírodě.

Petroušek je tu.

- Kam frčíš?

- Na sociálku do Náchoda.

- Najdou ti ty tři ztracené roky?

- Radil bych jim to.

Ani ne za hodinku je zpátky. Vítězně drží v ruce mzdové listy za tři roky!! Takhle důrazného jsem ho už dlouho neviděla. Bylo-li to vůbec někdy. Mají tam prý bordel. Jeho účetní by padesát haléřů hledala dva dny. Takže - chtěl svoje tři roky. Povedlo se. Zavolali do Phy. Našli. Vytiskli. Do důchodu jde za dva roky. Zhruba pět měsíců jim dal šanci. Měl zápočtové listy, ne mzdové; oni by mu to započítali. Ale zprůměrovali by. Byl by znevýhodněn. Státe, máš štěstí! Petroušek má konečně vše. Kupodivu - jeho dva společníci - dohledáno. Jeho dvojče - dohledáno. Jen Peťulka - zašantročeno. Mám radost. I Péťa. Veselme se, radujme se!

Pošta. Zavřela v jedenáct. Měla bych se stavit pro ovoce v Kauflandu. Přes cestu u pošty. Ne, nejprve hlavní pošta. Jedu kolem našeho paneláku. Mám ve smlouvě každý měsíc kontrolu bytu.Po roce zvoním. A nestačím zírat. Půl dvanácté. Tady se spí. Venku svítí slunce, zatemněno. WC zahnědlé. Resumé. Přijdu příští týden! Bude uklizeno, umytá okna, vydrbaný záchod, vana. Naše drahé kvalitní žaluzie - zaprášené! Ty vorle, v domě máme levnější, pečuji o ně. No, jsou naše. Z cizího krev neteče. Tak příští týden!!!

Frčím do banky a na poštu na druhý konec města. Oči mi lezou z důlků: Za balíček sto šedesát korun. Mám zákaznickou kartu České pošty, tak "jen" sto padesát. Od přepážky volám řidiči DPD, jestli by se u mě stavil pro balíček.

- Máte vytištěný štítek?

- Nemám. Dnes to pošlu z pošty.

Poučena. Úsporný balík mi vyzvednou doma. Jednotná cena 128 korun bez ohledu na rozměry. Poštovní soudruzi - kdo chce mít víc, nemá nic. Tak asi tak.

Banka. Za přepážkou zas nová. Za rukáv mě zatahá moje černá, co jsem si na ni nemohla zvyknout. Jde za přepážku. Abych nemusela hledat číslo konta. Srdečně ochotné slečně děkuji. :-)

Sjíždím z náměstí. Před mostem vidím zedníka Š. Je ustrojen stejně, jako včera večer, když jsem hledala neplatící hříšnici. Dva roky ho tahala za nos, že je těhotná. :-) 

Kam ještě? V kufru vezu stříšku z houpačky. Potřebujeme ušít novou. Jedu do Josefova k šikovné paní. Není doma. Dnes jsou mise úspěšné z méně než sta procent. Jedu vrátit auto. Beru kolo, balím dobroty mamince. Vracím se - chybí mi moje rozkošná červená termoska s nápisem Herbalife. Letos v únoru jsem ji kvalifikovala. Udělala mi radost jak malé holce. Stále nevím, jak pojmenovat tu svou růžovou krásku. Rozinanta byla stará dobrá spolehlivá herka. Sundali mě z ní. Další kolo - to jsem přerazila. Ani nevím, kdy a jak. Trubka prasklá... Holčeno růžová, pojď. Slunce chce zmizet? Ne, umoudřilo se. Labe - nádherné. Vesničky vpravo - ozářené... Vypadají jak betlémek. Kravěny nevidím. Mír. Vlevo - ještě kousek Vodního nebo Dolního Plesu. Pokouším se číst Duškovy dějiny Josefova. Vesnice Ples se táhla tady odsud z Dolního Plesu až daleko, daleko za josefovské letiště. Dnes se vesnice jmenuje Starý Ples. Přes pole leží Nový Ples. Tam se vystěhovali lidé z Plesu, kde dnes stojí Josefov. Císař rozhodl, ne, jeho inženýři rozhodli - tady přeložíme řeku, pozveme kutnohorské havíře, vystavíme zdi. Zasypeme je. Na pomoc si vezmeme bernardýny. Do pevnosti budou nosit cihly, ven hlušinu. Na levém břehu míjím poslední stavení Dolního nebo Vodního Plesu. Budova - čeho? Vodního zdroje? Za ní na kopečku pevnostní hřbitov. Seskakuji. Vytahuji si foťák do pohotovosti. Třeba dnes zachytím sojku. Kdykoli ji vyplaším, letí na strom na druhém břehu. Před kolem mi přeletěla. Jenže - můj nedokonalý foťák ji nemůže zachytit. Ale co!!! Dvě veveruchy. Rezatá a černá. To jsem ještě neviděla. Zahrály mi divadlo. To bylo drama. Honily se do nekonečna okolo kmene. A vřeštěly. To byl křik! Možná ječela jen jedna. Lítaly dokola jak na kolotoči. Daly mi příležitost natočit je, vyfotit je. Pak jedna vyběhla do koruny. Druhá, ta zrzka ještě chvíli pózovala na kmeni. Zážitek. :-) Holky veverčí, ale fotky mám moc tmavé, tak pro příště! :-) 

Zamykám kolo. Odkládám v zimní zahradě batůžek, přílbu, bundičku... Jedu nahoru. Maminka mi jede v ústrety. Beru hrneček, lžičku, křížovku, mamku, zbliknu prolhanou falešnici - frr do výtahu.  Už si lebedíme.

- Mami, přivezla jsem ti můj chleba s medem. A kafíčko.

Mamka debužíruje, ochutnává, chválí. Chutná jí má nabídka. Maliny, hroznové víno. Chvilku luštíme. Vyprávím jí o sojkách, o dnešním setkání s honícími se vřeštícími veverkami.

Pečovatel Martin a jeho kolegyně vyvážejí do zahrady na objížďku nemohoucí na lehátkách. Díky, díky, díky za bezmocné!!

Maminku vezu ještě na záchod. Do zahrady přišla mladá paní s chodítkem - asi s maminkou? Poznává mě. Prý jsem ji asi před šesti lety nakopla. Zhubla. Dávám ji na sebe kontakt. Běžím pro maminku. 

- Mami, sbalím se. Venku se smráká. 

Souhlasí. Kamilka jde ze svačinky. Šeří se. Ochlazuje. Předávám maminku. Pusu. Zas zítra.

Balím. Přišla ta nová krásná paní. Upřesňuji si, ano, je jí devadesát, ale vdova je skoro dvacet let. Byli s manželem skauti. Ještě v sedmdesáti vedla skautský tábor.

- Mohu se zeptat? Když odešel Karel Gott, moc mě to zaskočilo, zranilo. Cizí člověk. Nebyla jsem jeho fanynka, srolovalo mě to. Brečela jsem jak pro osobu blízkou. Ve snách mi ještě asi dva tři dny po pohřbu zněly jeho písně... Ne ty z mládí. Jak dlouho jste se dostávala ze smutku?

- Umřel mi v náručí. Na chalupě. Tam to miloval. Proto sem chodím podívat se do zeleně. 

Líčí téměř dvacet let staré vzpomínky... Ještě zdvihl ruku, oslovil ji a odešel... Je na měkko. Hovoří o příteli. Shoduje se s ním: Osmdesát a dost... Chápu...

Volá včerejší klient. Naprosto spokojen. Cítí se výborně. Svačinu neměl. Obědval v půl třetí. Změřen není. Upřesňuji, jak to bude! .-) Domlouváme si, že mi v půl páté doveze zbytek peněz. 

Jedu. Na setmělé stezce se koupe Měsíc v Labi. Chci zachytit atmosféru. Nedá se. Tam člověk musí být. Asociuje mi to víly z pohádkových knih. Stromy, voda, měsíc... Lada?

- Peťuš, jsem tu. Představ si, co jsem dnes viděla na stezce...

- Máš tu peníze...

- On už tu byl? Tak já mu ještě zavolám...

Volám znovu panu klientovi. Důrazně - ráno míry, nachystat svačinu do krabičky. Připravit hlavně tu krabičku. :-) A vzít s sebou bylinný koncentrát!!! Sympatický. Milý!

Petroušek si dělá legraci:

- Třicet let. Je to možný?

- Třicátý první jedeme spolu!

- Tak to vypadám dobře.

- No já taky. Jen si nemysli, ono s tebou to taky je někdy těžké.

- No, ale lehčí, než s tebou! :-)

No, no, zlobí. :-)  Jede pro nákup do SCUKu. Přiváží mi vzorek nového vína. Výborné. Linduška se hlásí. Stavuje se doma. Jede na Kavky dělat křoví do Máte slovo... Má tam co dělat. :-) Výjimečně si tu neobjektivní ďafnu poslechnu, když tam teda bude Linda a  Asociace inovativního farmaceutického průmyslu.

- Ťuti, pojedeme jedenáctého na svatomartinskou husu do Jakubova dvora?

- Tak tam zavolej. Ale to je pondělí.

Jj, volám, volám. Rezervuji místa na sobotu mezi dvanáctou a jednou. V sobotu večer jedu za svými kuchaříčky. PO dvaceti letech. Těším se na ně. Byli to klučíčci... Jen výzva: S vínem v krvi musím vlakem. Hoši, hoši, moji, kdo mě sveze od nádraží?

Dnes výročí. 7.11.2014 jsem za odměnu za nesmírně těžkou kvalifikaci večeřela s nositelem Nobelovy ceny. V ten víkend nás školil. Už jsem toho s Herbalife zažila hodně. Tolik lékařských tréningů s nejlepšími lékaři světa.

Ireno, co chceš víc? Máš všechno. Lásku, hojnost, zdraví, štěstí, radost ze života, otevřenou mysl, děti... A taky klidnou srovnanou dráhu jater. :-) 

Dobrou noc!