Nábřeží řemeslníků

Ráno. Okukuji, co mám hotovo. Polévka –ano. Na papírku připomínka – přivázat plamínky. Ořezat rebarboru…

Doposlouchávám Xaver XL. Hm, včera odvysílali s p. Holcem pořad Wilsonova 10. Vzápětí přišla výhrůžka soudem. Možná pořad budou muset odstranit. Přemýšlím delší dobu, že si pořídím prémium, abych měla přístup k Wilsonově 10. Kupují si roční předplatné. Pokud se pořad ztratí, chci ho slyšet. Řehtám se. Pánové se baví jak malí kluci. Rozparádili se. Xaver navrhuje návrat kmotrů. Za nich to v Pze fungovalo... Řehtám se nahlas. 

- Mourku, pojď, snídaně! Na!

Telefon.

- Mami, dobré ránko!

- Dobré ránko!

- Chceš vědět, co dvojče?

- Co dvojče?

- Řehtáme se. Slyším tam jejího Petra.

- Mamko, Petr se tu sbírá do práce. Ptám se: A to jedeš v tom triku na spaní?

- Ježíš, já jsem blbej.

- Pochlubil se, že zhubnul. Jak dostal k narozeninám ten pásek, udělal si na něm další dírku. Prý, že by ho měl zkrátit.

- Ježiši, kožený pásek za tisícovku?

Tam na druhém konci za hovorem předpokládám – pomluva, pomluva, pomluva. Řehotám se.

- No, chtěl si ho o kousek zkrátit. Tak jsem mu říkala, že je to šité do konce.

- Jé, to je Péťa! Taky občas udělá koninu. Ale on by si to obhodil. Jako Petroušek. To on by to obšil růčofůčo, aby se to nepáralo.

Napadá mě – a tajně by si půjčil z mého kufříčku s šitím největší mou jehlu. Kufřík jsem dostala od maminky v dávnověku pod stromeček jako pobídku, jako motivaci k ručním pracím. Když na ohnutou jehlu přijdu a durdím se, chlácholí:

- Ti koupím novou!

No jo, jenže takovou už nesehnal. To byla jehla památeční. Zrovna jako malé ostré jehličky na jemňoučké šitíčko, takové už dnes nekoupíš. Prodávají oblé tupé a ne tak maličké. To se u nás už nesežene. Co, u nás! Už na světě. A tak mám asi jednu jehličku zachramolenou – maminčino slovo, mít něco zachramoleného, schovaného… Druhá minijehla je ohnutá, s tou nic neušiješ. aby když žádám:

- Peťuš, prosím tě, mohl bys mi tajdle zašíčkovat dírečku?

Tak použije ty své kolohnáty. Ale pravda, že i s těmi malými velkými jehlami, šije lépe, než já. :-) 

Chystám Petoruškovi na páru brambory, krůtí prsa.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-13_Nez_jsem_se_vypravila_na_trhy/

Běžím do zarhady. Vyrývám pampelišku. Jsou dvě. Jednu ještě s vršky kopřiv mixuji do koktejlu. Druhou zalévám horkou vodou. Jedu na Nábřeží řemeslníků. Hledám spoj. Ještě jeden čaj – kopřivový. Hotovo. Balím si báglíček. Frčím. Do odjezdu pár minut. Parkuji. Lístek. Utíkám na nástupiště. Sedám. Vlak se rozjíždí. Hm. Tak to bylo o chlup.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-13_Nabrezi_remeslniku_-_pred_tim_kulinarske_nabrezi_-_brrr/

Klušu Hradcem. Hm. Na nábřeží stánky. Fuj, pánev s červy. Brr.

- To je hnůj. Pardon! Fuj, vždyť v tom jsou střeva a hovínka!

- Jsou čistí. To je věc názoru.

- Vy jste je kuchali?

Jsem tu dobře? Jedu na trhy řemeslné. Ne červí. Už chápu. Jsem na nábřeží, ale o kousek dál u fakulty, mé alma mate, tam je to, co hledám. Mraky, mraky řemesel. Jdou mi oči okolo hlavy, co umu, šikovnosti, originality je mezi lidmi.

Jé, vidím poprvé řemeslníka v obleku a červené kravatě! Pán vesele rozpažuje ruce?

- Máte svobodnou dceru? Hned si ji vezmu, bude taková, jaká jste vy.

Řehtáme se.

Skláři, korálkáři, nožíři, obráběči dřeva, výrobci dřevěných lžící, nádob. Kůže, tkaní. Malba na sklo. Ale něco unikátního! Překrásného. Motivy stromů, andělů, domečků...

- Jé, dobrý den! Však dcera říkala, jestli přijde ta influencerka! My jsme si to loni přečetly. 

- Na vás jsem se moc, paní Škrancová, těšila.

Radost je oboustranná. Zatím procházím, říkám si – až cestou zpátky. Báglík už mi tíží kilo špaldy od Andělky. Ať to nemám těžké. Ale tady si něco koupím hned. Podpořím. Mám tu hodně trhovců. Vybírám. Paní je nesmírně vesmírně tvořivá. Tolik krásných maleb na skle. Překrása.

- A dostanu slevu?

Jasně, dává mi. Loni byla tak laskavá, aby mi zbyly peníze v peněžence na další nákupy pro případ, že by nebrali karty, dala mi jen č. svého účtu. Považte, takovou důvěru jsem dostala. Hned po příjezdu domů jsem zbytek platby poslala.

- Já jsem si tu dnes rozbila největší mandalu, nejdražší.

Co jí to dá práce, materiálu, sklo, barvy, čas.

- Ale dcera mi řekla:

- Mami, to střepy jsou štěstí! Budeš prodávat. A prodávám.

- A kampak jste ty střepy vysypala?

- Támhle do koše.

- Tak já si je tam půjdu vybrat.

- A slepíte si je.

Ani neví, jak mě pobavila. Petroušek totiž slepí všechno. I kolo k autu.

Dcerka jako kdyby mamince z oka vypadla. Obě radostné, veselé, rozdávající krásu a štěstí. Loučím se. Je tu plno tovaryšských dílniček. Někde se platí třicet, někde dobrovolně, někde sto, někde padesát. Zdá se, jako by nejšikovnější, nejsuverénnější byly nejmladší. Starší se neumí postavit k dílu. Kluk řeže pilkou dřevo. Pán, který organizuje dílničku, mu hned ukládá, že bude obrušovat… No jo, když chceš tovaryšský list…

Trhovci jsou sdílní, milí, příjemní. Všem bez rozdílu říkám:

- Máte to drahé. A není to nic proti vám.

Chápou. Samozřejmě, že do ceny je třeba promítnout, elektřinu nebo plyn, hlínu, sklo, barvy, přízi, benzín… Všechno je drahé. To, co před dvěma lety stálo dvacet pět korun, u jedné stánkařky jsem poznala andílky, které mám doma jako pozornost pro někoho, dnes cena o sto procent vyšší. Přesto lidé kupují. Lidi, prosím, podporujte tyhle výrobce, tkadleny, malérečky, řezbáře… Jsou určeni k vymizení. Aby tradice, jazyk, národ vyhynuly. Jo, je tu jeden chlapec, s dlátem pracuje fakt – radost pohledět. Není dosud vyučen. Ale vypadá u řezby profesionálně.

Dozvěděla jsem se, že pro naše absolventy základní školy nejsou místa na středních. Saša tam psala – tak půjdou makat bez vzdělání. No, tak pokud bude šikovný, nadaný, bude mít lásku k řemeslu, neztratí se. Viděla jsem tu jednoho kluka, který měl svou – co to bylo? – fréza? – stroj na ruční pohon. Primitivně sestaven z opracovaných větví. Vynikající. Ani elektřinu nepotřebuje. Vysvětloval, jak tuhle lžíci z třešně používá, je hladká, protože je nebrousil. To se totiž dřevo zvedne vlhkostí. Tak znovu obrousit, znovu se zvedne. Tady tu třešňovou lžičku jen opracoval dlátkem do hladka, ale nebrousil…

Konečně jsem našla paní se značkou Vesna.

- Jste to vy? Mám od vás šlehané máslíčko s jitrocelem.

- Ne, to nejsem já.

- Ale jo, Vesna.

- To někdo používá mou značku.

Nakonec si vzpomněla. Ano, máslo s jitrocelem. Nezjistily jsme, kde jsme se potkaly; ale podle pytlíčku s bylinkami na čaj jako dárek k nákupu jsme se dohodly.

- Jo, to jsem ještě neměla samolepky. 

Kupuji si u ní dva krémíky – přírodní. Jeden z růže. Jeden z lotosu. A deodorant z šalvěje muškátové. ¨

- Víte, já používám naši vnější výživu Herbalife. Ale za hodinku si dám pod oči tady ten váš jemný, voňavý...

Švec. Zkouším si u něj boty. Nakonec si nechám jedny ušít. Vzdušné. Na léto. Dávám kontakt na sebe.

Vzadu v parku až u Hučáku, překrásné stavby elektrárny na druhém břehu, studenti hradeckých středních škol. Šikovní. Je tu paní se slunci.

- Máte dobré ceny. 280? To bych odhadla na pět se.

- Ano, paní má pravdu. Máte podceněno.

- Ne, vyrábím, abych prodala. Pak mohu tvořit nové zboží.

OK. Jedno slunce si vybírám. Batůžek se mi plní. Cestou zpět vidím toho veselého chlapíčka v červené kravatě. Děti u něj stloukají smetanu na máslo. Hoši si myslí, že to nic není.

- Kluci, vám rychle docházejí síly. Naši předkové stloukali máslo ve vysoké máselnici. 

Odpadá jeden kluk za druhým. Samozřejmě – nemají vůbec výdrž, sílu, kondici.

- Dostaneš chleba s máslem, když si ho utlučeš.

Asi to oželí. To by museli hnout prde, chtěla jsem napsat kostrou.

Vracím se. Bože, tady byla skvělá energie. Všichni ti, co nám tu předváděli svůj um, jsou v harmonii, srovnaní. Při práci se jim rovnají hemisféry. Tady je klid, úsměvy, vlídné slovo. Nechce se mi. Začíná jemně pršet. Chtěla jsem si cestou zpátky koupit něco u Lubana – to je ten, jak mi posílal v adventu balíček s vanilkou. Dva gramy za osmdesát, kdežto ti tady u nás jeden gram za osmdesát. Taky jsem chtěla vzít sousedce kombuchu. A dřevěnou lžíci… Tak příště. Na nádraží mi za deset minut odjíždí vlak. Samozřejmě, že ho nestihnu. Po něm jedou další. Ale aspoň to zkusím. No, asi dvě minutky mi scházely. Kupuji si důchodcovský. Ve vlaku jdu na záchod. Jsem ostražitá. Totiž nepřehledná světýlka tě matou. Tak nejprve zeleným zavřít dveře. Červené -  zmáčkni, zamykáš se. Zelené je i blízko umývadla. Všechna tlačítka jsem asi zvládla. Nerada bych, aby mě někdo překvapil s holým zadkem s dveřmi otevřenými bzzz - dokořán. To nezavřeš. 

U nádraží do auta. Petroušek mě zaúkoloval: Vrátit světýlka. Modré už druhé nejde. Tak ať si to nechají. No, všechno v klidu.

- Nechal jsem ti brambory.

Házím na pánev sýr, k němu brambory z páry. Vytvářím si americké. Ty prý miloval tatínek.

- Peťuš, půjdu do zahrady, ale nejdřív si na chvíli zvadnu.

Nějaká spavá doba. Na rebarboru, přivázání klematis dojde až zítra.

Dobrou noc!