Nad záhonem se dobře filozofuje
Ráno. Do koktejlu si mixuji smrkové výhonky. Petroušek od brzkého rána zpracovává vzadu v zahradě ořezané větve smrků, které tam nasázela maminka. Tam vzadu kdysi rostla řada angreštů. asi před třiceti lety je začalo napadat americké padlí. Co je z Ameriky, to je vždycky dáreček pro lidi.
- Než přijedou, ještě vysekám aspoň cestičky tady v té džungli.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-27_Zahrada/
Chodím za ním v županu. držím ruku nad každým stéblem. Plenitel. Ječím, když mi najíždí na okraj u kačírku. Kytkám se tam nedaří. Sucho. ale jednu malinkatou levandulku, tu tam držím. Hlídám, chválím. Přejel těsně. vřeštím. Je k nezastavení.
- Ještě tady, co věšíš prádlo.
- Posekals´ lesní jahůdky. Už odkvétaly. Podívej!! Chtěla jsem volat Kačence. Pěstuji je pro děti...
Jdu vařit. Péct. Hezký den. S přáteli. S překvapením. Se sluncem. Odpoledne až do večera s prací na zahradě. Člověk má čas přemýšlet nad světem. Mám jisté přesvědčení, že naši rodiče, mnohdy už tu nejsou, byl odolní, vycepovaní válkou. Neužívali žádná psychofarmaka. Blázince? Okolo mě všichni normální. Babičky a dědové, rodiče museli vydržet to, o čem se nám ani nesnilo. Hlavně jejich zkušenost s válkou, strachem na denním pořádku, byla nepřenositelná. Dnes 81. výročí atentátu na R. Heydricha. Bestie, toužící po naší krvi. Zamyslela jsem se, jak dnes ráno atentátníkům bylo. Museli mít odvahu, sílu, dobrou psychiku. Věděli, že nepřežijí.
Jak dnes? Naše děti se vymknuly kdysi dávno z naší moci. Dávno? Je to jen třicet let. Jedna generace. Nechali jsme si je ukrást. Nebyli jsme ostražití. Naše důvěra v barevný západ, lehkovážnost, zaměstnanost nás zaměstnala. Děti nám indoktrinovali. Nedodržovali předpisy, zákony. Pamatuji, že jsme nesměli ve škole rozdat ani rozvrh s nápisem politické strany. Co se dnes děje, to je do nebe volající. Aby nějaké příšery divně oblečené a zmalované předčítali za státní peníze dětem pohádky… Ó! Hrůzo! Naše děti dnes už nejsou žádní mladíčci. Čili pomalu moudří. Nabírají zkušenost. Ti inteligentní jsou setsakramentsky opatrní, aby si nenechali dítě indoktrinovat už v mateřské. Ti, kteří se v životní moudrosti zdokonalují, hlídají své děti jako drahokamy. O tom se přesvědčuji dnes a denně. Pozoruji rodiče, kteří pro své děti vyhledávají aktivity, někdy jim je sami připraví. Děti jsou schopné, otužilé, vytrvalé, šikovné. Nejsou to žádné křehulky. Ujdou pochod bez problémů. Stačí v rychlé chůzi dospělému. Dnešní mladí jsou někdy označováni za "sněhové vločky". Nic nevydrží. Asi špatné vedení z rodiny. Souhlasím s názorem, že mnohdy potřebuje v první řadě spravit rodič. Onehdy jsem pročítala vzdělávací program Všech pět pohromadě. Za nás? Za nás jsme nikdy takový program nepotřebovali. Nebyli jsme "sněhové vločky". Všechno jsme vydrželi, zvládli, vyvedli naše mláďata. Očekávalo by se, že se to bude opakovat dál. Opak je pravdou. Zastavilo se to. Holčičky se začaly malovat na prvním stupni. Laky na nehty pro panenky. Takový jed. Taková žíravina! Pamatuji, když v šedesátých letech přišla Iva v neděli v půl osmé z čajů, ty byly myslím asi od dvou, vzala si handřičku, odlakovala nehty. A zabrousila. Střední ekonomická škola Náchod vedla studenty přísně. Žádné malování, žádné nalakované nehty. Ty musely být zakrácené pro nácvik psaní na stroji. Jinak vyloučení. Malé nevyvinuté holčičky si ničí chemií zdraví... Pak se rodiče diví. Alergie... Nementoruj! Buď zticha! Koho to zajímá!
30% dospívajících dívek a 13 % chlapců uvedlo, že se více než jednou týdně cítí "na dně".
Je to možné? Ano, jsou to fňůkři. Nesmí se jim přes cestu přeložit ani stébélko. Je, natož si dovolit jim domlouvat. Nebo je označit za naprosté trosky normálních dětí. No to né! To ony nemohou slyšet. To se pak necítí ve vaší společnosti dobře. Jak se to řešilo za našich dob? Dostali jsme pár facek a šlo se dál. Žádné fňukání. Drželi jsme všichni pospolu. Neexistovalo, abychom se nenavštěvovali. Když nám babička poslala dobrotu, nezapomněli jsme poděkovat, když jsme se později viděli.
V dokumentu všech pět pohromadě snad ani nechci uvěřit statistice.
1 ze 7 dětí a dospívajících se potýká s psychickými problémy.
Ano, teď o tom mluvím. A jak jim pomůžeme? Dáme jim přece psychofarmaka. A pokud se necítí dobře v rodině, dáme jim kontakty na odborníky. A ti naše milované odtáhnou z rodiny. To jsme viděli zhruba před deseti lety v Norsku. A tady je to taky. V tomhle týdnu jsem četla, že projeví-li v Německu dítě lásku k matce, je to chorobné. Je odebráno z rodiny. Chce se mi zeptat: Že to byl fejk? Hlavně dětičky mají své růžové a modré pokojíky a běda, když jim stoupnete na hračku! Jste nepřítel. No jo, a pokud maminka a tatínek nezareagují, mají doma adepta na blázinec.
50% duševních onemocnění se projeví již před 14. rokem věku a 75 % do věku 24 let.
Proháněla jsem se v tom dokumentu. Lezly mi oči z důlků. CO TO JE? CO SE ŘEŠÍ? Po dvouletém nic nedělání a cochcárně děti onemocněly na duši. Chyběl sociální kontakt. Jo, ano, určitě, děti se učily tzv. normálně. Dostávaly úkoly. Jasně. A testy psaly přes počítač. A nepodváděly. Stopro!
Na Akademii základní školy jsem viděla děsně vtipnou scénku. Výuka přes počítač. Nejde mi kamera. Neslyším vás. Nejde mi mikrofon. Vzdalujete se mi, pane učiteli! Vypadává mi internet. Shrnuto: Já na to kašlu. Chybí mi sociální kontakt.
Když jsem nesměla za maminkou, trpěla jsem jejím trpěním. Po týdnu bez doteků, bez pohlazení, bez pusy na uvítanou a rozloučenou se na ní projevilo sterilní skypování. Měla na to výstižné slovo. Je to jalové. Upadala. Ztrácela slovní zásobu. Zájem o luštění, o zpěv, o činnosti. Zmrtvili je tam. Obden mi usínala u rozhovoru. Jejich "barnevernet" přísně hlídal třicet minut. Žádné dotyky. Kytky jí vydezinfikujeme. Ty kjavy sociální chtěli stříkat i jídlo! To jsem zasáhla. Asi jsem hodně vykulila oči. Blbému rozum nenadělíš.
Celá společnost onemocněla. Názorově jsem se museli rozdělit. O to šlo. Soroš se chlubil, že už někde od padesátých nebo šedesátých let se baví rozdělováním společnosti. Štěpí ji. Muži x ženy. Vzdělaní x nevzdělaní. Chudí x bohatí. Černí x bílí. Co koho napadne. V době, kdy jsem učila na gymnáziu, a tam byli studenti abnormálně inteligentní, určitě neměli sto sedmičku, jako náš agent na Hradě, tak i tam jsem zaznamenala averzi ke starým. Např. z jedné práce ze sociologie nenávist k seniorům stříkala na všechny strany. Student s vysokým IQ, plynně ovládal už na škole víc než jeden cizí jazyk. Studoval i arabštinu, pro mě rozsypaný čaj. V hlavě měl srovnáno. Dnes dělá někde na velvyslanectví. Tomuhle klukovi vadilo, že ráno v trolejbusu jezdí staří k doktorům. Odpoledne že taky zabírají místa v MHD. No, už před dvaceti lety jsem si název jeho práce zadala do počítače a vyjela mi naprosto stejná někde z Karlína. Čili on ji jen překopíroval. Zduplikoval nenávistnou práci. Určitě si ji pečlivě pročetl. A protože souzněl, hodil mi to na papír. On děsně škrábal, proto měl už tehdy ntb v hodině…
Deprese a úzkost u dětí a dospívajících patří mezi jedny z pěti nejčastějších duševních onemocnění.
To má lidí! Prý ataky. Kde se to bere? Média, sociální sítě, vývoj technologií… Vše tlačí na člověka. Doba se zrychluje; velmi těžké na to reagovat biologickým vývojem. To, co dřív lidem zaplnilo celý život je pro nás připraveno dnes za jeden den!!!
Deprese. Náhodou - nepodporuje se to? Ať je hodně duševně nemocných! Máme léky!! Pomůžeme vám!
Je tu fční rodina? Mají děti dostatek pohybu venku? Dostatek aktivit? Dostatek doteků, pochval, výtek? Ano – výtky jsou normální součástí života!!! Dnes pomalu nesmíš ani pojmenovat, kdo měl práci nedostatečnou, aby se dotyčné dítě nezhroutilo před třídou. Kde mají zdravou rodinu, je i duševně zdravé dítě. Tak to bylo za nás. Povídali jsme si. Lítali venku. Dostali na zadel. Dostali pochvalu. Lásku. Nebyl internet. Psalo se na psacím stroji. Telefonovalo za 25 haléřů z budky. TV vysílala jen odpoledne a večer. Pořady byly skvostné. Za nás byl svět NORMÁLNÍ. Maminka (tatínek nám umřel) byla autoritou. Nemusela si ji vydupávat. Byla přirozená. Co se řeklo, to se splnilo. Nedovedu si ani pomyslet, že bych byla skleslá, že mi nejde roznožka přes kozu. Že bych řekla:
- Necítím se ve škole dobře.
Nebo že bych řekla, že nebudu v době maminčiných lázní dojíždět do školy od babičky. Že už jsem velká. To už jsem byla čtrnácti patnáctiletá. Domů jsem jen ze školy na kole (zítra svou Rozinantu ozdobím květinami) dojela zalít kytky, nakrmit kočku. Tečka. A šup k babičce. Dnes? Dnes by si pubescent vydobyl bydlení doma. Ne. To nebylo v našich dobách možné.
K těm deprézím :-) - pěstují se. Aby bigfarma měla pacienty. Vyrábějí se uměle blázni.
Sebevražda je čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí ve věku 15-19 let.
Jasně. Za nás si nikdy dítě nesáhlo na život. Byli jsme připravováni do života; na studium, na učení, kluci na vojnu, mnoho z nich si sehnalo modrou. Ti co drezúrou vojny prošli, zažili nejen zelenou debilitu, ale i řád, přátelství na celý život, dovednosti pro život. Dnes? Mama hotely…
Efektivní způsoby léčby duševních onemocnění existují!
Tak to hurá! To jsme uklidněni! Devastace mozku, psychiky, osobnosti - ne, to ne. Na všechno je lék.
Ale koho to zajímá? Že? Je to jako s péčí o zdraví u starého člověka. Chceš-li zažít aktivní stáří bez léku, starej se o tělo. Tečka. Mnoho lidí mi vypráví, jak s nimi v nemocnici vyklusali.
Tak tohle všechno mi probíhalo myslí při sázení, zušlechťování, okopávání, zalévání, pobíhání zahradou sem a tam. Trošku mi tu idylu nakopl Petroušek. Vysekal aspoň cestičky. No jo, jenže najížděl na ty kytky, o kterých nevěděl. Ale přežila jsem. Pro jeho psychiku dobré cvíčo ve formě realizace na odřezání vršků smrků za pergolou v době mého spánku. Krásně to tam prokouklo. Zahrada se zvětšila. Ontario bude mít lepší přístup ke slunci. Zjistila jsem ve skleníku u tří rostlin rajčat, že jsem blb. Totiž provázek jsem zkracovala, ale na rostlině se zařezával do stonku. Tři vršky jsem odlomila. Ono se nic neděje, zasadila jsem je. Ráno uvidím, jestli to přežijí. Hlavně - nepociťuji, že bych se ve skleníku necítila dobře. Je to pro mě poučení na za rok. Okurky se vyvazují. Rajčata nasázet dál od sebe. přivázat k hůlkám. Takhle to bylo za nás. Rozhodně se nehroutím.
Strávili jsme půl dne s přáteli. Tam vůbec nemáš čas přemýšlet nad devastací dětí. Směješ se, skáčeš z tématu na téma. Raduješ se.
Tak asi tak.
Dobrou noc!
P. S.
Z internetu:
Jsou dnešní dospívající křehčí než dřív?
Lidé si často neuvědomují, že dítě a dospívající jsou dva úplně jiní lidé.
Nevím, zda jsou dnešní mladí křehčí nebo méně odolní. Tento dojem může vycházet z toho, že výzvy, které je dnes potkávají, jsou jiné než dřív.
Přechod z dětství do dospívání se vyznačuje významnými neurobiologickými, tělesnými, psychickými, sociálními a kognitivními změnami. Pozoruji, že puberta začíná dříve. Dnes mám v terapii děti, kterým je deset a jsou v pubertě. Je to vidět také v tom, že dívkám začíná dřív menstruace.
Poptávka po terapeutech nebo psycholozích, kteří pracují s dětmi, je obrovská. Rozumím tomu tak, že dětí, které potřebují odbornou péči, přibývá – nebo je ta potřeba najednou více vidět.
Jak to souvisí s dvěma pandemickými roky?
Pandemie mohla být pro některé stres sama o sobě, jiní se více potýkali s jejími důsledky: izolací, zavřenými školami nebo narušením běžného životního rytmu. Hlavně po druhém lockdownu se objevilo větší množství úzkostných dětí a depresivních poruch, byl i velký nárůst obsedantně kompulzivních poruch. V terapii se také více setkávám se sebepoškozováním či sebevražednými myšlenkami – i u dětí školního věku.
Poruchy mají i holky i kluci.
P. S.
Všech pět pohromadě:
28 %
učitelů trpí silným emocionálním vyčerpáním.
38 %
učitelů hlásí vysokou míru odosobnění.
40 %
učitelů cítí nízkou úroveň osobního úspěchu.13