Naděje neumírá
Celý týden budu o den pozpátku. Začátek týdne. Úterý. Chci dospávat. Micka na okně. Vstávám před osmou. Mám do devíti čas. To má Linda konferenční hovor.
- Mami. Chtěla jsem se nenápadně sbalit, aby Kittyna nevěděla. Jenže ona pochopila, že odjíždíme.
- Ale říkalas, že ještě budeš...
- Mamko, to zvládnu cestou...
Ach jo. Po čtrnácti dnech velkého svobodného výběhu po zahradě, v holportu s mámou Micicindou, s kocouřími nápadníky - do přepravní tašky. Hledá únikový východ. Terasa - síť. Ne, všechno pozavíráno.
- Kitty! Kitty, pojď!
Kdyby se mohla udělat plackou, rozplácne se ještě víc. Umí ztěžknout.
- Mami, měla jsem hrozný sen. Zdálo se mi o babičce. Šla jsem k ní. Měla pootevřená vrata.
Ta vrata vyrobil můj tatínek. Umřel v roce 1959. Zdobila nově založenou zahradu. V ní jsme 15.4.2009 poprvé hrábli do země. Šťastně tu bydlíme v našem krásném domě právě deset let. Ale to už krásná masivní vrata několik desetiletí chránila maminku v jejím domečku.
Probírám se fotkami. Pamatuji si - v den prvního hrábnutí do země - měla jsem schůzi rodičovského sdružení. Přijela jsem na zahradu, už se smrákalo. Rychle pár fotek. Druhý den ještě před školou v šest - frr na zahradu. A odpo zas - kochat se. Soused - dej mu pánbu věčnou slávu, bratr sochaře Preclíka, si bez dovolení postavil altán na našem plotě. Maminka, vdova, nic nezmohla. Zmohla jsem já. Věděl, že na něj leze Alzheimer, dřevěnou stavbu rozebral. Dnes by si na náš plot chtěli noví sousedé nastlat svůj dům. Ne, ne. Tak to nebude.
Sedmnáctého dubna už zdili. Na fotkách jsou vidět malé tújky ze strany druhých sousedů. Dnes nás oddělují. Jen se slyšíme. Náš zlatý déšť - maminka ho odkopla u sebe ve své zahrádce. Ještě nízký nový keřík. Prohlížím, jaká macajda jsem byla. Paní ředitelka ušlá životem. Důchodkyně se cítí daleko daleko lépe. Jé, soused. Ten nám to tu hlídal. Měl rád pivo. A my měli rádi jeho. Před pár lety na jaře už jsme ho neviděli. Odešel...
- Mami, a ta vrata byla jen pootevřená, křídla se stýkala, byla do trojúhelníku. Babička tam někde měla i zaparkované auto. Najednou šla domů. Na chodbě měla postel. Sedla si do ní. Kouřila elektronickou cigaretu.
- Divné, nikdy nekouřila.
Celoživotně kaverny v plících. Žamberk. Dvakrát bronchoskopie. Jednou v Žamberku, jednou v Hrádku u Nechanic... Plíce proděravělé. Foukala si. Zajímavé. V DD si celá léta nefouká. Astma, dýchadla jsou vymyšlená. Jako korona.
- Babička řekla. Už se mi nechce. Jsem unavená.
Mohlo to být pod vlivem včerejšího maminčina mátožného stavu. Možná si už chce jít domů do světla doopravdy. Co ta symbolika - vrata, postel, cigareta - to by mě zajímalo...
Linduška má sbaleno. Ještě procházím dům, co tu zapomněla. Kitty se chruje v tašce. Na terase zbyly dvě rostlinky zlaté koruny. Nebo královské? Linda je takový šikovný zahradník. Je vlastně šikovná na všechno. Umí si zařídit cestu do zahraničí, naplánovat trasu, letenky, vlaky, vstupenky do galerií, dopředu si zjistí, jak to v té zemi chodí... To bych nedokázala. Ale včera výjimka potvrdila pravidlo. Kopyto si šlo malinkatým rýčkem odkopnout královskou korunu.
- Ty vorle, tys to ukopla.
- Mami, máš tam ještě jednu.
Ani jsem si nevšimla. I druhý pokus vyšel bez cibulky.
- Máš tu ty dvě zdechliny...
Balí do ubrousku. Jí vykvete i koště. Jako mamince. Mně zhebne i nešťavnatější nejzelenější nej nej nej kytka. Jsem expert. Umořím vše. Většinou.
Venku je zima jak v psírně. Pracuji doma. Okolo poledne zadělávám na chleba. Těsto - takové se mi už dlouho nepovedlo. Přesně takové, které udrží tvar bochníku, nerozteče se, a navíc střídka bude hedvábná.
Skyp. Dnes přes ntb. při hovoru se nemá vypnout monitor. Slyším paní Lídu. Ještě s maminkou cvičí. Jo, za čtyři dny umírání zdvihání z mrtvých. Čtyři dny - to bych zešílela.
- Ahoj mami!! Jak se máš?
Očekávám to její - jako nahý v trní.
- Ujde to.
Ó, radost! Kudla pochopí někdo, že lidé potřebují kontakt, práci, činnost, program, plán, dotyky, rozhovory... NE, NEPOCHOPÍ!!! Čtyři dny v ťurmě. Vstát, najíst, vyčůrat, vysrandit, lehnout, najíst, vyčůrat, vysrandit, lehnout, jíst... Debilizace.
Zvoní paní pro jídlo. Podávám přes plot. Ukazuji mamince kytky. Rozpojily jsme se.
Volám o pomoc. Je tu.
Protahujeme tělo, paže, ruce. Kroužíme, pomačkáváme. Jdu ke klavíru. Zpíváme. Skyp je pozadu. Připojuji s k mamce, abychom byly synchronní. Jde nám to. Dávám hádanky. Maminka spolupracuje. Není nad zájem o člověka!!! Včera mi říkala, že půl hodina, i hodina mluvit denně NESTAČÍ. To řekl dementní člověk.
- Už jsem tady. Rozlučte se.
Maminka mě překvapuje. Koruna na závěr. Vždycky, když jsem jí pomáhala s dlouhatánským žebříkem panáčkovat mezi větvemi třešně, dvě ženy, postavila mi žebřík na nohu.
- Auuu!!
- Nemáš tam tu nohu, koni, dávat!
- Když mě chtěla pochválit, oslovila mě koníčku. Nejláskyplnější - kočko. Varovné Renulko. Tam jsem cítila výstrahu. Petrouškovo, koníčku, taky nevěstí něco láskyplného. Většinou - něco jsi pokazila...
- Tak ahoj, kočko!
Uau. Srdce mi plesá!
Uvidíme.
Dobrou noc!
Lodní právo - pochopení Zákona Cestui Que Vie 1666