Nádhera

31.01.2021
Klokanka
Klokanka

Neděle. Deset. Dospávám. Zas jsem se nedostala včas do postele. Neplním svá předsevzetí. Otevírají se dveře. Petroušek v pracovním.

- Dobré ráno! Spíš? Máme na sídlišti průser. Jedu jim pomoci. Tak jen abys mě nesháněla.

Lezu. Zrzka čeká kde? V koupelně na dlažbě. Vystrkuje teplé bříško.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-01-31_Zrzecka_rano/

 Jdu dosypat krmítka. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-01-31_Krmitka%2C_Zrzka_kontroluje/

Rezáček má radost. Předvádí své akrobatické kousky na nejjemnějších křehkých větvičkách višně. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/20321-01-31_Keliska_spizuje_pod_plotem/

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-01-31_Skyp_se_prerusil/

Chystám oběd. V jedenáct skyp s maminkou. Čekám. Nic. Zvoním. Nic. Á, už jsou tady. Mamka vykoupaná.

- Ivet, má mamka natužené vlasy?

- Jj, má. Hrneček je tady...

Ivet jde na svačinu do oběda. Povídám o lukách, o stopě a najednou prsk. Mamka se zasekla. Volám druhé patro.

Dobrý den. Tady je Hrobská. Vypadl nám skyp...

- Haló? Já vás neslyším.

- Můžete někoho poslat do jídelny? 

- Já vás neslyším.

- Říkám, že nám vypadl skyp. S maminkou, paní Konečnou.

- Já vás neslyším.

Dělá si pr.?

- Prosím tě, Konečná v jídelně skypuje?

- Vy mě neslyšíte a přitom víte, co říkám.

- Ale neslyším vás.

Pokládám telefon. Trhni si. Když mě nechceš slyšet. Čekám. Ne, nezájem. Kdyby třeba zavolali zpátky. Ne, ne. Hulvátské.

Volám Péťovi.

- Peťuš, ty sis nevzal svačinku.

- Kdy mám přijet?

- Třeba hned.

- Tak za dvacet minut.

Ohřívám polévku. Vybírám popel. Čistím okénko u kamen. Kontroluji plotny. Vytírám okolo kamen. Zametám lístečky pod ibiškem.

- Ahoj, co kdybychom si vzali jen polévku a zbytek až se vrátíš.

- Ne, nebudu se v polích časově omezovat.

Vytírám. Spěchám. Polévka připravena.

- Peťuš, proč máš ty pracovní hadry?

- No já se tam ještě vrátím. Já jsem si jen odskočil na oběd.

- Jé, tak to bych nevytírala. To jsem nevěděla. Ty dobrovolníku!

- Ty mě neposloucháš!

Obědváme.

- Peťuš, legendy odcházejí. V tichosti Eva Pilarová, Hana Maciuchová, Karel tu chybí, teď Štaidl. To zas budou říkat, že na kovid...

Náhodou řekli, že měl zdravotní problémy už déle. Ale umřel s kovidem. Hergot měl tolik nemocí...

- Jo, víš kdo ještě umřel?

Čekám na to jméno.

- Andrej Hryc.

- Aha, to byl ten tlustý. Třeba se nechal přednostně očkovat.

- To ne. Ačkoli...

Až později slyším: Měl leukémii.

Oběd se povedl. Dávám hromady příloh - červenou řepu od klienta - naložila jsem si. Křen - umlela jsem si s našimi jablíčky. Kysané výborné zelí od farmáře. A já dojídám červené zelí od včera - od klienta.

Plním myčku.

- Peťuš, až přijedu z polí, myčka už na mě bude jukat.

- Když si to umíš zorganizovat.

To byl sarkasmus. Narážka na mé vytírání domu.

- Víš co se mi líbí?

- No?

- Jak ti si umíš užívat důchod. Ty si vyběhneš do luk. Na sluníčko. Já ráno auto zmrzlý. Zima

No jo, to je náš lidumil. Pomahač. Nikdy nenechá nikoho ve štychu.

- Vrátím se...

- Peťuš, vrať se, kdy chceš. Hlavně JDI ZACHRAŇOVAT SVĚT!

- Jdu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-01-31_V_lukach_-_unikatni._Snezka%2C_Cerna_hora_-_tak_blizko/

- A já taky. :-) Nabírat kyslík!

Spouštím se do luk přes ten prudký kopec. Že bych si dala nejdřív dvě tři kilometrové loučky? Ne. Klušu na velkou. Včera jsem na obzoru ve stmívající se krajině pozorovala blikat vysílač na Černé hoře. Dnes vedle ní odpočívá bílá paní. Naše paní Sněžka. Tak daleko, a přece blízko. Každý rok ji pozoruji ze sjezdovek v Krkonoších. Mívám ji přes kopec. Důstojnou. Někdy se závojíčkem. Někdy bez. Nikdy není laškovná. Vždy s kamennou tváří, tisíciletou trpělivostí leží mlčenlivá nad Obřím dolem a hlídá svět pod sebou. Včera jsem poslouchala, jak Lana a Oleg cestují každý rok tradičně do Finska, krásné země. Loni museli vynechat. Já loni měla štěstí. Leden i únor jsem se několikrát v týdnu klouzala na krkonošských kopcích. Ale letos - vynechám zimní pohled zblízka. Možná v létě se zase setkáme bez sněhu.

Rejdím ve zmrzlé stopě. Letím. U třetí louky si říkám, že bych to mohla obletět bez problému pětkrát. Tak pětkrát. A ještě jednou. To je deset kiláčků. Podbíhám železňák. Dívám se na železniční val z druhé strany. Jak to lidé vystavěli, vyvýšili. V době, kdy se vozilo z Malých Svatoňovice uhlí do cihelen v Jaroměři, moc techniky neměli. 

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezni%C4%8Dn%C3%AD_tra%C5%A5_Jarom%C4%9B%C5%99%E2%80%93Trutnov

Bílá pláň odráží slunce. Na obloze stříbrné stříkačky. Duní celé odpoledne. Vyfotím si je. Jsou vysoko. Tyhle nejsou slyšet. Tuhle loučku oběhnu ještě jednou. Kopec plný dětí, rodičů, psů. Nádherná energie, posilování imunity. 

- Chceš vidět tu rezatou potvoru? 

Péťa mi drží odkrytou záclonu. Fotím krokodýla. Ručkuje po kmeni. Vycházím ven jen v ponožkách. Volá, vyhrožuji, slibuji. Najednou na mě vykoukla její hlavička z koruny smrku. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-01-31_Lovec_se_nezapre/

- Péťo, musíme pod budky a na smrky dát králičí pletivo, ohnout ho. Vykrádala by hnízda. Já jí nebudu krmit ptáky, aby mi je pak sežrala. 

Volám DD. Jestli by mi neumožnili... Neumožnili. Je před večeří, mají už hygieny. Mamince vysvětlili, že se něco porouchalo, mně teda ne. Chjo, aspoň vzkazuji pozdravení a dobrou noc!

Večer. Vlak nám jede přes zahradu. U železňáku vlaky pozoruji. Jen osobní. Nákladní už nejezdí. Je to jako když vymizela chřipka. Vlak je slyšet. 

- Má se oteplovat. 

- Fakt? Aha, tak to bude pršet. Ale užila jsem si to. 

Dobrou noc! :-)