Nádherný lyžovací den. Spolu.

Skáču na zvonění budíku z postele. Šup! Sportovní formuli, namíchat rebuilds strength - na obnovení svaloviny, mandlové svačinky, krabičku s čajem, pytlík s hypotonickým nápojem CR7 drive do hospůdky. Chránič páteře, zahřívací srdíčka do kapes...

Místo v osm jedeme "už" v osm patnáct hod. Na parkovišti za deset devět. Krásný čas. Parkujeme hned pod kopcem. Než na sebe natahám brnění - jdu na WC. Jsem zamyšlená. Myslím na lidi. Na spící. Na hloupé. Na ovce. Najednou stojím v chodbě s mušlemi.

- Ježíši, já jsem na pánských!

Vystřelila jsem ven. U našich dveří stála krásná blondýnka. Mohla se potrhat. Spěchám k autu. Pane bože - zvládnu přezkáče? Hm, natahuji si vstoje ponožky. Vtlačím se do bot. Chránič na záda. Zahřívací srdíčka do kapes. Kuklu, přílbu. Šálu, bundu. Do kapes rozstrkat OP, kartičku pojišťovny, foťák, mobil, krabičku s bylinnými koncentrátem na přestávku, pytlík CR 7 drive, dvě tyčinky ke svačině. Upravit šálu, zapnout bundu. Rukavice, hůlky. Jdeme. Pod kopcem si sama zapínám přezky, poslední je na suchý zip. Zvládám.

Startujeme. Kdepak jsou dávní vlekaři. Vtipní, úslužní, přísní, milí... Když se ještě nosila kartička na gumičce, sloužil tu Šedý vlk. Viděl podle barvy světýlka u turniketu, jak Poláci jezdí na dětskou jízdenku.  Podváděli. Bez milosti je vykázal. Měl rakovinu žaludku. Na jaře jsme se s ním rozloučili s tím, že ho majitelé vleku - lékaři - dají do sezony do pořádku. Umřel. Byli tu vlekaři v modrých uniformách - bundách. Uměli lézt na stožáry. Nahazovali lano. Umějí to i ti mlaďáci? Ten první - odpovídá na pozdrav i na poděkování. Hoši se behěm dne mění. Ten druhý nikdy neodpoví na naše poděkování za podsunutí kotvy. Nejlegračnější přichází před polednem. Podává kotvu přímo pod zadek, dává pozor, aby nás neuhodila, vtipkuje, milý. Po zkušenosti z posledních tří dnů s mladými neurvalými neuctivými hulváty na FB jsem mile překvapena. Velmi mile.

- Pamatuješ, jak jsme sem před dvaceti nebo ještě vícero lety poprvé přijeli? Koník koukal ze stáje...

Dnes je celý kravín využit komerčně. Rok po roce vždy něco přibylo. Nejdřív nádherné sociální zařízení. Čisté, teplá voda, ručníky. Nádhera. 

- Peťuš, mně zebou konečky prstů. Zapla jsem si v kapse srdíčko. Chceš jedno do kapsy na zahřátí?

- Mně hřeje láska.

Řehtám se na celé kolo. Takhle stařík vyznává lásku své stařence :-)

- Zakouřím si. Zahřeju si ruce.

- Nahoře nebo dole?

- Ještě nevím.

- Tak jo, jednou si to sjedu sama.

Vyjíždím sama nahoru. Cestou vidím za bobovkou lyžaře v Myší díře. Tam už se právě kvůli bobové dráze nelyžuje. Přesto vystupuji na druhou stranu. Jo, dobrý. Vede tu docela upravená cesta. Projíždím myší dírou. Slyším za sebou lyže.

- Ha, tak jsem tě našel. Já jsem koukal z vleku, kam jedeš.

- Jé, tak mě veď!

- Jedeme mezi hradbami pro prknaře. Napojujeme se na cvičnou sjezdovku. Na planině vyfoukaná ledovatá plocha. Rychle sjíždíme pod vlekem na naši sjezdovku.

- Jen tě pustím z dohledu...

Slyším za námi u vleku mladý hlas:

- Baruško, ničeho se neboj. Na vleku si jen srovnáš špičky a nebudeš si sedat. To bychom upadli oba. Ale když si nesedneš, já to všechno zvládnu. Nemusíš se bát.

Otáčím se.

- Vy jí to tak krásně vysvětlujete. Opravdu nádherně.

- Jé, děkuji! Baruško, mám pochvalu.

Až k vleku ji stále uklidňuje, navádí, instruuje - velmi hezky. Jsem nadšená. Zas mládě, které je slušné. Říkám mu, jak jsem získala hnusnou zkušenost s mladými, kteří se podvolují NWO.

- Víte, setkávám se s dětmi, které jsou neurvalé, neukázněné, nerespektují, musím je krotit, zdržuje to; a když to pak říkám rodičům, řeknou: No, on/ona taková je i doma.

Jedeme nahoru. Tetelím se radostí, štěstím. V duchu si říkám:

Až přijedu domů, vymažu všechny ty drsné sluníčkářské smrady. Jedenáct. Ani nedutám. Je čas na čaj. Tak kdypak přijde ta věta? Už je to tady. 

- Ještě dvakrát si to sjedeme a je čas na čaj, ne?

- Tak jo. A kudy se tam spustíme? Přejedeme pod vlekem nebo pojedeme po té zadní sjezdovce. - Musíme na ten kopec nad hospodou. 

Ujednáno. Další jízdu - už nám prostírají stůl :-) Lopatou. 

- Jé, mohu si vás vyblejsknout, jak prostíráte?

- Můžete, ale aby někdo neřekl, že prostíráme pozdě, že už je jedenáct. :-) 

Petroušek objednává u pultu čaj a kávu.

- Peťuš, řekni o sklenici horké vody a studené.

- Prosím tě...

Jdu si to k pultu obhájit. V rukou držím sáček s pitím, které pije Cristiano Ronaldo a já. Mihnu s ním před očima... 

- Pane, prosím Vás, já bych potřebovala...

- Jé, CR 7 drive! Tady to máte :-)

- Jak znáte Herbalife?

Pán se hezky usmívá :-) Má krásnou figuru. Je mu už určitě přes třicet. Asi zná. 

Jdu ke stolu. Vyndavám nohu z boty, kontroluji ponožku. V pořádku. Ještě druhou. Postaví se přede mě maličká slaďoučká holčička:

- Dobrý deééén!

- Dobrý den! Ty umíš krásně pozdravit. Kde máš maminku?

- Lyžuje.

- A s kým tu jsi?

- Támhle s tatínkem.

- Jak se jmenuješ?

- Laura.

- Aha, to máš nádherné jméno - tak se jmenovala láska politika a básníka Francesco Petrarky. A kolik je ti let?

Ukáže na prstech a řekne:

- Čtyři. 

Je vidět, že holčička umí. Je suverénní, komunikativní... Jakpak asi bude jednou reagovat na příspěvky důchodců!

Petroušek se vrátil od lopatou prostřeného stolu zvenku. :-)  Káva, čaj, bylinný koncentrát, hypotonický nápoj vypity. Tyčinky smolásány. Jdeme na to. Nad hlavou duní. Sluníčko je začmáráno... Na blankytu špína... Čekám, kdy Péťa řekne - jako obvykle:

- Ještě si to dvakrát (případně třikrát - dle stavu a povahy sjezdovky) sjedu a půjdu zahřát auto.

Už je to tady. Poslední jízdy od dvanácti jezdím sama. Loučím se s vlekařem. Uháním kolem dolní fronty. Přišli lidé na odpolední. Petroušek je tu. Dávám mu kartu na vrácení. Miluji dojet na lyžích až k autu. Focení s nápojem, se sportovní výživou, znovu a znovu. Má trpělivost. Lezu z brnění; to je lehčí - všechno ze sebe sundat. Najednou jsem lehoučká. Bunda byla vycpaná, těžká...

Cestou domů jsou hory osvětleny sluncem. Nádherná panoramata - by řekli Homolkovi. Doma vyložit. Petroušek jede odsolit auto. Já za maminkou. Maminečka je šťastná. Žadoní:

- Zůstaň tu se mnou. Neodcházej...

Zařekla jsem se, že nebudu chválit. Nejde mi to. Pozoruji holčenky, jak krmí roládkou klienty. Roládka vypadá, že není koupená. Výborně. Vládne tu klid.

- Mami, buď ráda, že jsi tu. Schovaná před světem. Chceš ještě fidorku nebo kaštany?

- Ne, chci být s tebou. Mám tě ráda. Víš, že ani nevím, jestli máš ráda ty mě?

- Maminko, tebe, Petrouška, děti... Mám tě moc ráda. Jezdím sem pětkrát v týdnu. Dvakrát Iva. Včera tu byla Iva.

- Aha. To já jsem dopoledne byla pryč, tak mě nezastihla.

- Mami, pryč jsi nebyla, zastihla tě.

Diví se. 

- Kdo tě vyfénoval?

Rozhlížím se. Čí ruce to byly? Nechci s pečovatelkami mluvit. Nechci je uvádět v ohrožení od pana ředitele. Neváží si jejich práce. NEVÁŽÍ. Úctu si nezískám nastolením strachu, ale vzájemné úcty, důvěry. Své lidi jsem si vždycky chválila. Jak je to u bílých plášťů a soudců?!!! Alenka něžně parkuje paní Květu ke stolu.

- Dáte si kávu hned?

Paní Dana se tu míhá s podnosy. Zdravím. Simonka krmí paní na lehátku. Nedávno, před rokem, chodila. Dcery ji sem nechtěly dát. Pamatuji se, jak jsme si vyměnily dveře u úřednice. Vyšly smutné. Utěšovala jsem je, že tady MAJÍ MAMINKU V DOBRÝCH RUKOU. I sestřičky jsou laskavé, milé, ochotné, udělající. To není jak v nemocnici. Je to tak. A dobrých pracovitých zaměstnanců je jak šafránu. Přesně tak bych si je chránila - jak tyčinky ze šafránu. Jenže komu není rady, tomu není pomoci. Moc se neudržuje strachem a terorem!! Lidi nechodí pak v klidu do práce. Linda mi dnes volala: U nich v domě pronajímal 43 letý pán byt. Sympaťák. Náhle zemřel. Co zažíval? Kdo mu kdy ublížil? Netrápila ho žena? Většinou se zlomí srdce... Žádný šéf nemá právo likvidovat zdraví lidí. Znovu opakuji: Chraňte si je, odměňujte, naberte víc lidí, nestresujte je. Když něco někdo nesplní, vždycky je čas na trest. Nejprve bývá domluva. Výtka. Dost.

Musím jet. Obědváme vzhledem k sportovní výživě po lyžovačce až v patnáct. Scházíme se doma.

- Víš, jaký husarský kousek se mi povedl?

Očekávám něco úchvatného.

- Spadl mi mobil do kýble.

- Chjo, to neva.

Dala jsem mu ho loni na podzim. Bránil se. Přešel od tlačítkového. Začal používat dotykový, s netem, s whatsupem, počasím... A je v kýblu. Dal ho usušit. SIMku vsunul do starého.

- Když nepude...

Dodávám:

- Tak pude, viď?

Smějeme se. Obědváme. Popíjím vínko. Petroušek debužíruje. Na brambory s quinoou si dává křen s jablky a mou domácí majolku. Máme se. Máme se rádi. Nesmírně ho miluji. VESMÍRNĚ.

Prohřívám dům. Mažu vulgární komenty, blokuji neuctivce... Glosuji. Čtu své přátele. Večer. Zapaluji všude svíce.

- Víš, že jsem rád, že tě mám?

Dnes mi dva lidi, milovaní, kteří mi NIKDY neřeknou - mám tě rád, mám tě ráda - svěřili svou lásku. Zajímavé. Zrovna potřebuji slyšet láskyplná slova. To mám asi za to své třídenní trápení.

- Peťuš, víš že jsem dnes v zamyšlení vlezla na pánské záchody?

- No jo, ty to máš věkem. Já to mám z tebe.

Zas se řehtám. Optimistický, vtipný, milovaný. Peťulka.

Sedám do houpacího křesla a léčím se psaním. Poslouchám - no unikátní, obdivuhodnou reportáž:

- Čeština je na ústupu. Mladí lidé už neznají česká slova. Anglicismy nás zaplavují. Primitivní jazyk - primitivní myšlení. Slované mají složité jazyky, složité myšlení. Vyhubit. Chystá se slovník neologismů - až sedm set - hrůza. Neznají význam slova střenka, slovo anžto - valí oči; ale hejtovat jo. Co je prank? No to by mě zajímalo. Takové české slovo neznám. Holka, co nevěděla střenku, vyrazila: Dělat si z něj pr... Jazyk sociálních sítí debilizuje lidi a jejich mysl.

V ledovém království hobluji kopce, jezdím nahoru dolů, soustředím se na jízdu, fotím, směju se s Petrouškem. Dnes kouzelné pohledy - to nenamaluješ... 

Houpací křeslo se dohoupalo. Jdu se umýt.

Dobrou noc!