Nadšená Přírodou, sluncem, růží a pak pecka

- Kočky, v misce vám páníček nakrájel skoro samá játra. To ne. Počkejte.

Rozdělávám kapsičku Felixe a druhou jen maso bez soli. Vyráběno tady nedaleko nás. Jsou tam rozemleté vnitřnosti, žíly, všechno.

- Holky, to to voní, co? Navoněná bída!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-12-dnes-navonena-bida

Žofka se může umraucat. Pacénkou hrabe na linku.

Mourek se nasnídal bleskově. Žofka maličko toho neochuceného odložila. Mourkovi přišel zbyteček vhod.

- Jdete ven?

Mourek jde. Žofinka hledá včerejší den. Nakonec vyzkoušela velký koš, kde odpočívala asi před půl rokem.

- Pocem, divej, tady ti to přikryju. Z koše všechno vidíš.

Hladím, hladím uhladím.

Poledne. Petroušek.

- Nechoď dnes, lije tam.

- Nejsem z cukru. Neboj.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-12-dnes-zahlinit-si-boty

Vycházím. Slunce. Most. Druhý. Jak krásně se zrcadlí obloha v hladině. Kam asi mířím? Ke své výzvě. Docela mi to už jde. Vyklusnu šance raz dva tři. Nejhorších posledních pár metrů, než vystoupím na cestičku. Vracím se po promče k městu. Obíhám dlouhou Mlýnskou promenádu. Mířím do polí. Boží. Krásné. Vlevo cesta, po níž jsem jezdívala na kole k babičce. Za ní letiště. Malé. V roce 1910 tu předvedl Jan Kašpar po Picích a Hradci let. Dvacet tisíc diváků! Jdu po polní cestě. Tady jsem běžkovala asi před čtyřmi pěti lety. Chci mířit za louku a pole. Pak přeběhnout k Mrštníkům. Ale zas tolik času nemám. Kousek se vracím. Suchou nohou mířím ke škole. Vpravo pozoruji promču, kde nás vodívaly v mateřské škole paní učitelky na procházku. Louka je zvlněná. V mém dětství tu bylo cvičiště. Jezdívaly tu vojenské tatry. Bláto, rozježděný terén. Dnes zeleno. Nikdy jsem tu nešla. Krásné staré stromy. Hele, rozřezané špalky, škoda, že nemám vozík. Nepůjdu až ke škole. Zkrátím si cestu přes louku na asfaltový chodníček vedoucí od školy. To napadne jen idiota. Stále boty suché. Pohoda. Jdu přes louku. Jenže to je pole. Špičky se mi blátí. To mám radost. Červené síťování je hliněné. Nahoře paní s kolem a se psem mě pozoruje. Ty bláho! Ireno, ty koni! Mamka by řekla koníčku. Hlína se mi lepí na boty. Konečně mám pole zdolané. Kdybych šla ještě jen kousek, pak teprve zahnula nahoru, šla bych suchou nohou po cestě. Ne. Já si vybrala úhlopříčku. A ještě jsem si dovolila kamenu, že si ho vezmu. Remcal. Ale nesla jsem ho. Krásná zátěž. Přebíhám okolo bývalých kasáren přes cestu po louce v domnění, že se mi vyčistí boty. Ne. Hlína drží jak helvétská víra. Nahoře potkávám paní s kolem a pejskem.

- Jsem tě viděla přes pole.

To je Dana. Spolužačka ze základní školy.

- No, divej, mám boty jak hliněný panák.

Kudy? Sbíhám kopec k soutoku. Beru tu nejprudší cestou. Brzdím o kořeny stromů. Ne, hlína se drží. Půjdu okolo tenisových kurtů. Nad cestou se zdvihá sráz hradeb. Prý je dolovali kutnohorští havíři. Bernardýni dovnitř nosili cihly šancovky, ven hlušinu. A někde tady snad vystavěli zdi a teprve pak je zasypali. Blížím se k bývalému kluzišti. Tady byla maličká ubytovna. Dívám se na tenisové kurty. Dva muži.

- Prosím?

- Jen zdravím!

- Dobrý den! Propaguji zdravení.

- Ano, ve městě se zdravíme.

Krásný rozhovor. Říkám mu, jak jsem na EKG pozdravila. Seděli tam tři vrabci zachumlaní do sebe. Jako v té básni Christiana Morgensterna:

- V lískovém keři bez oříšků, sedí tři vrabci břiško k bříšku. Napravo Frantík, vlevo Eda, uprostřed Pepík neposeda.

- Tu znám. No jo. Lidi ani neodpoví. To jste moje krevní skupina.

Ptám se na jméno. Říkám své.

- Jé, zítra jedu s Michalem hrát…

- S Michalem? Včera to byl měsíc, co jeho bratr odešel.

- Vím, vím.

Povídáme. Něco špásuje. Říkám, že mám nesmírně hodného muže.

- Cože? Tak to už běžte.

Řehtáme se.

- Už jdu. Já chodím támhle nahoře. Fotím si to tady dole. A pořád dokola natáčím, že jsem se tu plácala na bruslích, když na kluzišti hráli hokej. Tam se bruslilo bezvadně. Tady to bylo hrbolaté.

- Vy pamatujete ještě kluziště?

- No, pamatuji. Už mi je v létě sedmdesát.

- Cože?

- A támhle ten kopec každý den vybíhám.

- To nevěřím. To bych nevyběhl. Vy běháte do kopce?

- No.

Byl to takový radostný, nezávazný, dětský hovor. Příjemný. Milý. Rozkošný. Legrační. Loučím se. Teď přeběhnout přes dva mosty rychle, ať už jsem v těch hliněných botách, navíc červených, ať hlína hezky vynikne, doma.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-12-dnes-zahlinit-si-boty

- Teď jsem taky přijel. Tady pod vraty byla růže.

- Od koho?

- Nevím.

- Nestavila se tu Hana?

Volám. Ne. Nestavila. Tak to mám radost. Někdo mi sem položil růži. Abych byla veselá. Klidná. Radostná. Abych nedbala vůbec dění ve světě. A to pěkně děkuji. Je nádherná. Překrásná. Dlouho bude ve váze.

Jedu na nákup. Od listopadu spíš jezdí Petroušek. Už mě to neláká.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-12-tem-nic-nevadi/1705703587

Nejprve Lidl. Hezky se tu nakupuje. Cítím zlepšení u prodavačů. I ostraha se snaží. Jdu vedle do Kauflandu. V pravé části před obchodem je asi deset nefčních vozíků tu po třech, tu po pěti, tu po dvou. Nejdou odpojit. Nelze do nich vsunout minci.

- Jdete sem, viďte, tam ty vozíky nefungují.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-12-etika-prodeje

Vozíky zbytečně zdržují. Na recepci to hlásím milé paní recepční.Tu mám ráda. Prý tam přijdou chlapi. Je mi to fuk. Vozík mám. Když jim nezáleží na zákaznících. Vybírám rostliny. Nevěřím očím. Rozmarýn na kmínku skoro za stovku. Bodlinky svěšené. Úplně suchý. Pod ním další rozmarýnky za sedmdesát. Vrby, bobkové listy, narcisy suché na troud. Jdu na recepci.

- Mám zavolat vedoucí?

Spíš by pomohlo zalít kytky.

Za chvíli přede mnou stojí mladá paní nebo holka. Nemá ani šajnu o etice prodeje, o zásadách jednání se zákazníky. Tvrdí mi, že to zalévají dvakrát denně, teď bude zalévat odpolední služba.

- Vždyť je půl sedmé!

Významně upozorňuje blba zákazníka – to jako mě:

- My máme do desíti!

- Nelžete. Vy to nezaléváte. Dejte mi konev, já to zaliju. Vy ty kytky mučíte. Všechno tu máte suché na troud. Najednou tu jsou ještě dvě prodavačky. Ta jedna omluvně sahá do květináčů.

- No je to suché, nemusíte tam sahat. Tak to zalijte.

Vedoucí si vede od etymologie slova svou. Odpolední směna…

- Je půl sedmé večer! Já to zaliju, jen mi dejte konev.

Dvě takové dryáčnice, vůbec bych se s nimi nebavila pokřikují:

- Pevné nervy!

To nejsou partneři do hovoru; hospodské póvly. Pokřikují na tři prodavačky jako na podporu. Tak pevné nervy, jo? Nevědí, o co jde. Ta bezzubá vykřikuje:

- Já mám útulek, vím, co to je! Nikdo mi nepomůže, jen by radili.

To nechápu, ale odpovídám, že na útulky posílám peníze. Baba sípá:

- To jsou jen kytky! Ty chcíííípnou.

- Jak to můžete říct! Tady mučí kytky.

To musí u ní v útulku vypadat. Kdo ví, jestli dá zvířatům napít.

- Tak zalijete to?

Přetlačovaná mě nebaví. Ona neví, jak se jedná se zákazníkem. Vezmu ho stranou. Uklidním – nebojte, hned to jdeme zalít. Ne. Dělá vše horší a horší. Volám na jejich linku. Paní mě uklidňuje, omlouvá se. Prý to předá oblastnímu řediteli.

- Ne, vy nemáte proškolený personál. Je živ z energie zákazníků. Místo aby se mě zbavila a regály zalila, tak raději zítra kytky odepíšete. Jehliny měly zplihlé. To je neúcta. Vedoucí nechala zasahovat do hovoru dvě křiklounky. Ta jedna se mě ptala, jestli mám papíry na hlavu. S takovými lidmi nepřicházím do styku. Je to pro mě urážející, ponižující, jsem roztrpčená, rozbolavěná, jak máte nevychované lidi.

Jdu zatopit. Pořád myslím na suché kytky. Takhle to tam měli loni velice často. Prý nejsou OBI. Tak neprodávejte kytky. Za stovku suchý rozmarýn na kmínku? Ach!

- Taková je doba! Oni nemají lidi!

- Peťuš, a chápeš mě?

- Chápu tě. Ale lidem to je jedno.

- Jsem jediná! Cenovky mají mimo zboží. Binec.

- A bude to horší. Neseženeš řemeslníka. A všimla sis, že v Penny jsou bezvadné prodavačky?

- Všimla. Vede to tam Láďa. Už víc jak dvacet let. Zvládá baby. Je tam všechno v pořádku.

- A v Lidlu se taky polepšili.

- To je pravda.

- Těším se, až tyhle německé řetězce vypadnou. Až tu budou malé obchůdky.

- A tam si teprve budou vážit zákazníka, jeho přání, budou o kytky pečovat, aby jim nezvadly, aby je prodali.

Procházka mezi poli mě posílila. Sluníčko nabilo. Rozhovor u tenisových kurtů potěšil. Růže mile překvapila. A večerní bomba zasáhla. Všechno zbortila. Neskutečné!

Paní na FB psala, že bere s sebou láhev na pití a zalévá potajmu v Kauflandu kytky. Kde to jsme? V bezcitném Absurdistánu.

Dobrou noc!