Nanicovatý, neslaný, nemastný

Páteček Pracuji-li, miluji pátečky. Jednou za měsíc druhý den brzy vstávám. Jedu na školení do Phy. Ráno nervuji Petrouška. On skrývá nejistotu, jestli stihneme autobus. Nervuje mě. A tak se celí vynervovaní dořítíme na zastávku. Pokud tam stojí lidé - huráá. Vyhráno. Pokud tam nikdo nestojí, maličko znejistím. 

- Peťuš, ale stůj tady, dokud nepřijede. 

Teď nic. NIC. Rozkošné N I C. Linda už pracuje. Sedí u počítače. Naznačuji - ukazuji:

Mixnu si koktejl.

Šeptám to.

Rukou mi ukazuje, že ne. Ani náhodou. Má někoho napojeného... 

Mixnu si. Bzn! Jako kam bych si asi nesla nutribullet... Jedno bzunknutí. Dnes banánovo jahodový. Dvě lžičky proteinu. A jednu odměrku betaheartu. Ať jsem zdravá. V kondici! Jako myška odkráčím zpátky do vyleženého sarkofágu. Slunce věští krásný den. A byl. Ale takový divný. Nemastný. 

Pročítám FB. Herdek - tak zatkli toho papeže nebo nezatkli? Je v domácím vězení nebo není? Dnes prý urbi et orbi. Nějak brzo, ne?

Jdu si vypilovat obličej. Zatahuji dveře. Pokládám ntb na dlažbu. Přiklekám, ohřívám se od teplých dlaždic. Na úvod dne pohlazení. Moji milovaní kuchaři. Chjo, měli jsme se okolo Velikonoc setkat. Už mě to štve. Pořád - ukázněnost, ukázněnost, ukázněnost. Had nesvobody mě obtáčí každý den kousek dál. Pociťuji sevření. Dva měsíce ještě? Čtu pod svým textem:

V Pze se třeťačka Adélka učí AJ pravidelným úmorným poslechem na You Tube v angličtině. Pedagožka si usilovně myslí, nebo přeje??, že jim cizí jazyk vskočí do hlavy. Nevskočí. Teď jim po 14 dnech dala pracovní sešity. Zakroužkovala cvičení. A víte co? Ona jim ta cvičení vyplnila. Zadání: Slož slova do věty. A co učitelka? No pomohla. Očíslovala pořadí slov ve větě. Napsala. Adélko, větu zapiš vedle. - Pardon, ale k čemu to je? Opsat větu? Snad pracovní sešit chtěla zapojit mozek! Procvičit pořadí slov v anglické větě. Ó ne, učitelka nepochopila. Učitelka celý život dělala úřednici. NE!!! Jak se dostala do školství? V Pze je nedostatek studovaných pedagogů? Školství, jak můžeš rychlokvašeného nepedagoga?!!! Jak to asi vypadá ve výuce českého jazyka?

Jiří Němeček Ja mel tu nejlepsi ucitelku na ČJ. 😊

Irena Hrobská Myslíš mě?

Jiří Němeček Irena Hrobská ano 😉

Super

Irena Hrobská Ó, pohlazení. Děkuji :-))

Miluji všechny své kluky. Celou třídu. Ale s Jiříkem jsme nejvíc v kontaktu. Potěšil. Zahřál. Zdvihám se z dlažby. Smývám obličej. Chystám ho do dne. Miluji stát u zrcadla. Prohrabovat se tužkami, štětci a štětečky, hladit si víčka; vybírat malůvky. Mám jich tolik. Celý život si libuji v perleťové. V poslední době je perleti příliš. Padá mi do očí. nasliním vatičku, projedu oči. Uleví se jim. Zbožňuji tvarovat oči. Obočí. Úmysl - nanést jemňounké odstíny. Nenápadně. Ale nelži, Ireno! Nejraději by ses zmalovala jako plakát. Proč to nepřišlo do módy? Marxistický liberalismus, to jo. Vrátil se v odpornějším hávu, než teoretizoval ve své době. Ale móda masek na obličeji - to ne. Naplácnout plátek cihly na dolní část obličeje. Přivázat pentle. Lepší jsou gumičky. To jo. - Dnes se mi ale povedly oči jemné. Obočí mám ráda syté. I obóčo dnes jemné.

Linda mi ukazuje obrázek. Batman si dal roušku obráceně. :-)  Batmane, máš to obráceně! - Kdyby si ji dal ještě na nos a pusu - hm, nic by neviděl. Nosí roušku obráceně. :-) V dnešní popletené době. 

Bude poledne. Mám nádherně nastínované rty. Ale fakt. Beru ubrousek. Vkládám ho do růžové roušky od Blanky. Je po efektu. Jedu Kaufland. Vyrážím od domu raketovou rychlostí. Až se tachometr lekl. Začal ukazovat. Volám lékaři svého auta. Má asi ruce od šmíru. Zavolá.

Všechny své čvonče do košíku jsem poztrácela. Většinou si beru jen malý koš. Pro jistotu si jdu rozměnit na recepci. Kdybych se rozvášnila, abych měla nákup kam složit. Ó, dnes přibyl plexisklový rám. Rouška - omezuje mě. Sluchátka taky. Beru do rukou rozměněné mince. Ptám se na rukavice. Přes špunty v uších - jak říká Péťa - si domýšlím, co mi recepční sděluje. Něco o zákonu; asi nemají rukavice. Ukazuje mi ke stojanům s rolemi sáčků. Kývu hlavou, jako že rozumím. Nemluvím. Přece mě nemůže přes ubrousek v roušce slyšet. Vracím se ven pro košík. Beru na ruce pytlíky. Nemotorná. Tak tady já moc nakupovat nebudu. Bio banány ve slevě. Vypadají hezky. Vážím. Lepka se mi lepí na pytlík. Sundavám ho. Beru cenovku holou rukou. Je to moje cenovka. Lepím na banány. Červenou řepu. Vybírám do koktejlu. Vážím. Lepka se mi lepí na pytlík. Sundavám ho. Beru cenovku. Lepím na jednu z řep. Ovoce i zeleninu nevkládám nikdy do pytlíků. Kvůli velrybám. Na to bláznivá Gréta nikdy neupozorní. Zázvor. Asi se pozbláznili. Kousek kořene dřív za sedm, dnes za třicet?!! Zas výzva! Tentokrát s umístěním cenovky na kořen zázvoru. Vidím v něm žen šen. Obchodníci, nebojte. Chřipka pomine. Nutnost prohřívat tělo taky. Uděláme zázvoru pápá. A klidně ho ještě zdražte, ještě víc si zaslouží zdražit! Citrony v síťce. Malé. Měkké. Takové mám ráda. O deset korun na kile dražší, než volné; takové jak z Černobylu, takové neforemné hnusy. Jeden citron rozkrojíš a můžeš ho používat týden. Tak je veliký. To ne. Šnytlík z němčiny, česky pažitku. Ještě kapsičky s rajčaty Kittyně. Procházím rýžemi, pohankou, nejdu už obchodem. Šup ke kytkám u pokladny. Dnes mají zlevněný barevný mix barev tulipánů, ale za třicet. Minule byly za osmnáct. A ještě se na ně teď dívám ve váze. Nádherné. Vděčné, že tu mohou krášlit. Beru kytici narcisů z Anglie - ve slevě za třicet tři. Bez vody. To nemohu vidět. Dávám zboží na pás. Pytlíky se mi prorvaly. Odhazuji je. Beru zboží do svých. Platím. Cestou od pokladny vidím plný vozík odkvetlých a zvadlých květin. Takhle se to dělá. Vypěstují se, nasadí se závratná cena. Taky jo - vždyť letí z Konga do Neederlandu na květinovou burzu; odtamtud k nám; a někdo to zaplatit musí, Koncový zákazník. Jenže ten nemá peníze - v Čechách, samozřejmě. Tak si ty barevné překrásné květinové skvosty nechají uvadnout, zahodit. Nelíbí se mi to.

- Mami, už jedeš?

- Už jedu na kruháč.

- Mám hlad.

- Ještě se otočím do Dolan pro jablka. Pak už mi budou volat z DD.

Nakupuji hrušky, jablka. Telefon.

- Tak já s tím autem teda nepřijedu. Představ si, já jsem ho prohrábla, a ručička se roztančila. Počkej. Nastartuji. Při couvání ukazuje?

- Ne. Musíš jet odpředu.

- Tak jedu. Jé, zas visí dole. Tak já přijedu. Počkej...

Rozjíždím se na státní.

- Tak né, ono mi to ukazuje.

- Tak se ozvi. Mrkneme na to.

Jsem ráda, že se tachometr probral. Vcelku jsem ho ani nepotřebovala. Lepší je, když na něj vidím. 

Vytahuji nákup. Už je tu skyp. Jdu ke klavíru. Beru zpěvníček. S maminkou dnes zpíváme. Hraju jí. Prokládám to povídáním o světě.

- Ještě žes mi řekla to o té chřipce.

- Mami, říkám ti to každý den.

Tak poctivě se diví. Je utrápená. Nemá dotyky. Nikdo ji nepohladí po ruce. Nikdo ji nepohladí po vlasech. Takhle tam trpí paní K. Jen chce držet za ruku. Jen chce kontakt. Ztráta sociálního kontaktu lidi umoří. Dnes vyhlásili, že lidi v DD se nesmí družit. A to je konec. To je nejdebilnější nařízení. Jo. Stojím si za tím. Jo, vím, že staří... Ano, ale kdo teda do DD donesl koronavir? Někdo z ulice, že? Tak tam zavřete na čtrnáct dní personál, zaplaťte je a hotovo. Nebude do DD nosit viry. Ale odloučit od sebe lidi? Mamka vždy chce být s lidmi. Vždy říká:

- Dovez mě k lidem.

Výdech. Očekávej nejhorší.

Šlehám šlehačku. Mixuji tvaroh. Peču lívance. Jdu na slunce. Zahrado, celý život jsi posilovala maminku. Stejně sloužíš mně. Už bych měla vzít maminčin malý krumpáč. Vykopat pýr, pampelišky, plevel ze záhonů. Pažitka už raší. Letos si opravdu dám pozor, aby se do ní nemaskovala tráva.

Hledám krásný květovaný ubrus z loňska. Nemohu ho najít. V chatičce. V bedně s polstry. Po domě. Lezu na půdu. Tam je neforemný polstr na lehátko. Už už lezu dolů. Oko vidí tašku s polstry na houpačky. A ubrus. Hurá!

Beru elektrický kartáč. Sundavám plachtu ze stolu. Myju ho. Prý ho nemusím natřít olejem. Musím. Petroušek mi pomáhá ho rozložit. Nechce se pustit. Nějak přes zimu zatuhl. Až gumová palička pomohla. Zajímavé. Středové spojovací výplně po rozložení bez ztráty kytičky; žádná plíseň; zítra stůl natřu olejem z krásného hranatého kanystru. Když už jsem ho koupila. Židle jen omyju. Uvidíme.

Kocouři se tu motají. Micinka se natřásá. Kitty si to užívá. To v Pze nemá.

Jdu žehlit. Pouštím si živě Jirku Černohorského. Skončil. Naskočilo mi Studio dva. Někdy zajedou k nám do Jaře. Bože, trapná Holubová. Zalitá tukem. Hraje stále stejně. Mluví různé postavy. Vřeští. Ubohé. Pořád jen křičí. Pitvoří se. Toto není one man show. Toto je tragédie jednoho rádobyherce. Trapná. Neurvalá. Ptá se kameramanů: 

- Deset malých černoušků. Kdo to napsal?

Dlouhé ticho. 

- Že byste byli blbější než diváci?

- Agáta?

- Agáta. Jaká?

- Agatha Christie. 

- Výborně. Minule řekli, že Agáta Hanychová.  

To je netaktní. Uráží si své publikum, které chybí v hledišti. Nekoukatelné. 

https://www.facebook.com/studiodva.cz/videos/938789319873386/

Kde je ta Eva Holubová s Bobem Kleplem ve hře Na hniličko. Jak jsem je milovala. Krause. Chýlkovou. Jak mi přišli zábavní. Jak jsou dnes zbyteční. Jak rozbíjejí společnost. Jak se pro peníze vtlačí, kam to je nejvýhodnější. Jsem už jinde. Nazírám na svět po svém. Zatím se nám smějí. No, to je každého věc. Dožili jsme se. V říjnu, listopadu se dozvíme...

Dobrou noc!