Naplněno navzdory bručounům

Ránko. Mohu se vyvalovat. S LP jsme se definitivně dohodli, že pokračování malování až po BA a hlavně po vedrech.

Teď jsem si pouštěla jeho zprávu. Pracuje někomu na střeše. V těchhle vražedných vedrech – uf, to bych nechtěla. Nosit si materiál nahoru… Dřít se. Po obědě se jde skrýt a dělá někomu dlažbu. Zas. To je dřina, to je nepředstavitelná dřina! Dnes prý šel Trutnovem domů. Potkala ho letitá známá. U kterého moře se prý tak krásně opálil. U Střechozemního, u Střechozemního…

Miluji dospávat noc. Miluji tmu. Možná jako račice v  temném krunýři. Možná proto, že jsem na svět vyhlédla krátce po půlnoci.

Otevírám telefon. Jé! Shindy mi píše. Prý má paměť děravou. Nabízí mi akreditaci. Odepisuji, že zítra. Vím, že první den má moc práce.

- Dobré ráno. Teď se mě ptali tři kluci, jestli mohou zaparkovat před naší druhou bránou. Budeš mít dost prostoru při najíždění. Povídali:

- Jé, vy jste manžel té paní, jak píše blog a jak tady lidem ve stanech vařila kafe.

- No, a zadarmo. :-)  A s láskou. I když mě Němci cpali eura, když jsem jim na podnosu nesla buchtu s kafem. Nikdy jsem si nevzala ani cent. :-) Škoda, že starosta zatrhnul parkování před domem na trávě. Mně to nevadilo. Přišli se do stanů jen vyspat, aby byli fit na druhý den. Všechno si po sobě uklidili. Nezbyl tu ani papírek. 

Strojím se. Lehce načrtávám obličej. Nedá mi to a nedomalovaná jdu k brance. Pozdravit.

Tři bezva kluci. Z blízkého Jičína. Jdu domů pro vyřezávanou kozu. Koupila jsem ji na festivalu Jičín – město pohádky. Obdivují ji. Jsme v družném rozhovoru. Prý sem jezdí kvůli atmosféře. Hudbu si mohou kdykoli kdekoli poslechnout, ale moc se jim tu líbí. Jsou normálně oblečení. Prve jsem koukala do FB. Zrovna tam vybrali extravagantní tváře a modely. Ani jeden se mi nelíbil. Jak jsem sama extravagantní, tak znám míru. Žádné tetování, žádná želízka... Peercing, tetování a různé jiné zhovadilosti… Dobře. Patří to k brutálnímu útoku. Budiž. Lidé jsou vesměs normální, milí, přátelští. Pokrývač, soudce, lékař, soudní znalec, tesař, jeřábník, účetní v ZuŠce… Nejedou do pralesa na ajahuasku, ani zavířit si tanec tureckých žebravých děrvišů. Dostanou se do transu opakovanými pohyby hlavy. Točením v kruhu. Hrají si. Tak to má být. Vycákat ze sebe stresy. 

Povídáme a po chodníku přichází paní. Už když prodávala uzeninu v řetězci, byla zamračená, nemluvná. Asi ze smutného života. Měla postiženého syna. Vesele zdravím. I kluci se přidali.

- Ona řekla fuj.

- Prosím?

- No, řekla fuj.

- Ješiši.

Ten jeden kouká na své krásné výjimečně bílé triko. Totiž tady je většina lidí oblečených do černé.

- A to jsme se ještě ráno sprchovali.

Řehtáme se. Ptám se jich, jestli znají Shindyho. Jasně, znají. Jeden ze dvou organizátorů.

- Tak ráno jsem našla v mobilu nabídku akreditace. Půjdu ale až zítra.

- A na co půjdete?

- Jo, to by mě taky zajímalo. Na kukandu. Myslím, že na tom zadním podiu hrají něco bez hrdelního řevu. Neumím poslouchat Gutalax. Přitom jsou vždycky originální. Obzvlášť, když se chystají vtrhnout na jeviště. Pustí Pobřežní hlídku. Do publika hodí TOI TOI… Najednou libá hudba Pobřežní hlídky utichne, přiběhnou oni v bílých malířských mundurech s proprietami z WC…

Šéf kapely je činorodý člověk. Svůj zpěv podobný chrochtání nazývá – kadit krkem. Při koncertu lítají role toaletního papíru vzduchem. Tuto hudbu opravdu nemusím. Neumím. Třeba se naučím.

- Doporučil bych v pátek na hlavní stage v 16.55. Je to jen instrumentální kapela.

To si zapíšu do diáře. Někdy slyším v zahradě na lehátku hezkou hudbu z Fantoma Opery.

https://www.youtube.com/watch?v=8fKKiaSLLEY

Arie mě omamuje.

https://www.youtube.com/watch?v=HGFghUTxOtk&t=45s

https://www.youtube.com/watch?v=_8cXwAs0SZE

- Mluvila jsem s pánem, který říkal, že všechny tyhle nové rádoby hardrockové skupiny už jen kopírují to první před čtyřiceti a více lety. Led Zeppelin, Deep Purple a Black Sabbath. Nesahají jim ani po kotníky. Proto řvou. A proto se dělí na další podskupiny.

Za zakladatele a první skutečné hardrockové kapely je považována britská "svatá trojice" z přelomu let 1968 a 1969: Led Zeppelin, Deep Purple a Black Sabbath. Tyto skupiny vzaly základy blues a psychedelického rocku, zesílily zvuk kytar, přidaly tvrdé bicí a položily základy pro hard rock i heavy metal.

Hovořili bychom déle, ale ať už mohou jít do kotle.  Přeji krásné zážitky. Jedu na nákup. Cestou potkávám davy lidí od nádraží. Plácek u nábytku už je plný stanů a aut. Až budou odjíždět, bude loučka čistá, vysbíraná. Jediný, kdo tam udělá binec, budou nenechaví trhači pytlů, hledající poklady. Cizinci tu nechávají stany a ty se hodí místním... 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-05-oaza-uprostred-mesta-pevnost

Parkuji. Po parkovišti jde můj bývalý student. Léta vedoucí Penny.

- Něco hledáte? Vyhlížíte nějakou skupinu?

- Ne, kontroluji, jestli tu je čisto.

- Je tu krásně uklizeno.

- Ne, tady je plechovka.

Od té doby, co na jaře v Kauflandu nezalili i přes mé upozornění rozmarýnky, nemám chuť tam chodit. Jdu, ale sporadicky. Nerada. Je ve mně zranění. Smutek. Jak nechali trpět kytky žízní. A blbé divačky z řad zákaznic se přidaly k rádoby zástupkyni vedoucí. Žádná zástupkyně ani vedoucí, neb nemá soucit, neví, jak se uklidní zákazník. Dělám překvapenou. Ruce by jí neupadly, kdyby regál se zelení zalila. Mně nechtěla poskytnout konev.

V Penny o květy i květiny pečují. Vybírám si bryndzu. Ve slevě. Jedu očima po cenovkách u chladicích boxů. Vezmu dvě. Tři. Nakonec beru čtyři. Miluji ji. U pokladny se nestačím divit. Jak jsem ostražitá, pokladní je víc ve střehu. Do mikrofonu se ptá:

- Pane vedoucí, jak to, že bryndza ve slevě stojí o pětikorunu víc?

Koukám na balíček. Ano, je tam přelep – sleva, ale ne pětadvacet. Třicet. Děkuji pokladní. Štěstí, že je tu v klimatizovaném prostředí. Markovat to venku na asfaltu, tekl by jí mozek.

Předpověděli čtyřicítky. A hádejte co! Trefili se. Až předpovědí padesátky, vyděsím se. Divné. nelítají sanitky. Ticho. Jednou za den slyším houkání. Za nás když bylo šestadvacet, to už byly pařáky. Iva mě vodila koupat se k řece. To musela být ledárna. Náš bazén má třicet, třicet tři. A to se mi líbí. Miluji, když stáhneme plachtu, položit se na hladinu do horké. Pod sebou cítím studenou. Obě vody se hned promíchají.

Jedu do lékárny. Zapomněla jsem pro co. Volám Petrouškovi. Á, leukopor. Má paní vedoucí a bývalá majitelka tu není. Ale je tu její nástupkyně, nová vedoucí, léta tu pracuje; skvělá, mám ji ráda. Moc. A nová laborantka – prý už rok. Míchá prý léky. To je skvělé! Božínku. S oběma plyne hovor. Dostává se mi i homeopatických rad.

- Já jsem vás objevila díky mamce.

- Vzpomínáme na ni. Ta byla veselá. Měli jsme ji rádi.

- No, a pak když jsem jí chodila pro léky, vždycky jsem přišla k vám. Léky nejím. Ale kdykoli potřebuji, jsem tu.

- Máte kartičku?

- Nemám.

- Určitě máte.

- Já jsem vám asi unikla, když jste to zaváděli. 

Dávají mi kartičku, jak zpívá Kapitán Demo. :-) A kartičku máte? A bodíky sbíráte? Tak už kartičku mám.

- Můžete si potom vybrat támhle nějaké zboží.

- To asi ne. Já jsem Herbalife…

- Nebo vám odečteme z ceny.

- To asi ano. :-)

Řehtám se.

- Zítra pošlu Petrouška pro homeopatika.

- Pošlete. Ráno to tu budete mít připraveno. My ho rádi uvidíme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-06-nase-oaza

Petroušek už se vrátil z oběda. Já si ohřívám dušenou mrkev s bramborem. To je labůžo! Joj, to je dobrota! A jdeme se ráchat. Usínám na lehátku. Včera jsem mu obraženinu svícovala. Prý se dnes cítil víc uvolněný. Svíce jsou zázrak. Vytáhnou, co do těla nepatří.

Nesu borůvky se šlehačkou a zmrzku od LP. Na jeho legrační hlasovku odpovídáme, že plníme jeho přání a hrošíme se u bazénu.

Probouzím se. Vedlejší lehátko prázdné. On nevydrží ležet…

Jdu do domu. Aha. Odjel. Naši nájemníci dělají novou bránu u garáže. Evičce odešel tatínek. Natírá. Asi k zapomnění. To se musí. Chodit nebo dělat. Petroušek šel někde něco přidržet.

Na Petrouškově místě vidím kočičí talířek. Co to? Na talířku fialové fleky od borůvkové metýnky. Ješiši, on jedl z Žofčina talířku. Přijel.

- Peťuš? Ty jíš s kočkami?

- Prosím?

Vysvětluji.

- Jo aha, to byl Žofčin?

- Vždyť jí na něj dáváš maso. Peťuš, talířky máme tady. Vidíš?

Jdu se ještě smočit. A ještě. Tak, teď dát zahradě napít. Já vzadu. On vpředu.

- Zalils záhon, jak jsme včera vykopali ten libeček?

Ujišťuje mě, že ano. Jdu obhlídnout květináče. Sahám do nich. On je přejel tryskovým letem hadicí. Jdu pro nádobky od pracích gelů. Jeden liju do jednoho. Druhý do druhého. Beru květináč po květináči. Nemohu zahradníkovou synovu říci, že po jeho zalití zůstaly kytky suché. On si zkrátka  do té půdy nesáhne a nesáhne. Buď tak dokonale zalévá, že kytku přelije. Nebo jako dnes. Do rána by suchly na troud. Usmívám se. Marnost. No a co! Snažil se. Nina Divíšková měla skvělou radu: 

- Krmte tu bestii! 

A se svým  krásným Janem Kačerem vydrželi až do smrti.

- Petroušku, venku se nehne ani lísteček. Pojď, ještě dáme svíci venku na lehátku.

No. Dali jsme. A taky jsme si dali večeři. Co jiného než výživu Herbalife. Péťa má rad café latte. A já limitovanou edici dunajskou čoko.

Večer si ještě lezu do bazénu. Vodička teplá. Za plotem narostly stany. Přibylo aut. 

- Chceš vidět zhodnocení majetku?

- Prosím?

Ukazuje mi fotky nových vrat v mamčině domečku. Vypadá to pěkně. Mami, tak se starám. Vždycky záměruji, co je potřeba a je to. Škoda, že to nevidíš. Nebo vidíš?

Na chvilku přestali bít do bicích. Bude jedna. Už zas  nahoře v pevnosti hrají. Je tam i Kamila. Účetní z hudebky v tom městě, kde vyrábějí židle Thonet. Bystřice pod čím? Pod Hostýnem. Zítra se zas po roce uvidíme.

Dobrou noc!