Naposledy, zas až za rok
No, a je to. Zima dneškem pro mě skončila. Tak, jaro, jaro, vítej! Už se ti blíží vláda.
Ráno vstávám za šera. Sluníčko dnes asi neprokouše okýnko ve stříbře šlemu na obloze. Nevadí. Pojedu. Měla jsem využít slunečný včerejšek. Minulý týden ještě v noci mrzlo. Sjezdovky byly tvrdé. Dnes bude měkko.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-11-naposledy-do-hor
Vyjíždím lážo plážo až v půl deváté. Udělám si výlet. Parkuji. Málo aut. Jen skalní nadšenci. Starý vlekař mě vítá:
- Kde jste byla! Minulý týden to tu bylo!
- Já jsem se tu na dva dny sklouzla.
A je měkko. Firn. První jízdu jedu velice opatrně. Sklápím hledí, abych viděla na zem. Celou zimu jsem nechávala oči nabíjet sluncem. Dnes je sluníčko poprvé nad mraky, na sníh není vidět. Hledí je dnes potřebné. Až okolo jedenácté zvítězí luneční světlo nad čárami letadel.
Lyžuji, lyžuji, lyžuji. Zkoumám, jak to tu v zimě měli. Tři vleky. Sjíždím tam, kde jsem nevěděla, jak za síť. Dnes už bych věděla. Síť zmizela. Ze tří vleků v provozu jen jeden. Minule nebo už předminule mě tam náhodný lyžař provedl. Tady nikdo nejezdí. Hobluji to tu chvíli sama. Pak si mě všiml tatínek s dvěma dětmi. Přemístili se sem. Vrátila jsem se na stráň, kde ještě minulý týden probíhaly závody mezi školami zdejšího regionu. Branky zmizely. Sítě taky už pomalu mizí. Dnes je to tu spíš smutné. To není to slovo. Melancholické. Smutek po zimě. Hlavně chybí sluníčko. Měla jsem štěstí, že jsme leden, únor i březen vždycky vybrali den s modrou oblohou zalitý zlatem.
Dřív? Ne, ne. Jezdívali jsme v sobotu. Měnily se na boudách a v hotelích turnusy, fronty byly minimální. Lyžovali jsme za každého počasí. V chumelenici. V mraze. V mokrém sněhu. Jarní prázdniny jsme trávili v Peci; záleželo na tom, jak jsme chytli počasí. Má oblíbená byla Pec. Měla jsem tu mnoho míst, kde se dalo nocovat. Ráda jsem jezdívala na Lokálku. To byla chata Lokomotivního depa Hradec Králové. Cestou sem jsme museli s bágly, lyžemi od autobusu vystoupat malý kopeček a pak jít směrem na Velkou Úpu. Složily jsme bagáž a metošily ještě kousek dál na Úpu do perníkové chaloupky. To byla tak maličká chaloupečka. V ní bydlela stará paní. A ta hospodařila s klíči od Lokálky. Cestou na Lokálku jsem si vyjednala ubytování u pana Bráta. Jeho dům se jmenoval Alena. Po jeho ženě. U něj nebyla koupelna. Byl velice hodný. Jednou v létě neměl volné pokoje, tak jsme spaly s holčičkami v takovém - co to bylo? Altánek? Seník? Taková letní chaloupka. Byly jsme rády, že máme levné spaní. Párkrát jsme spali s Péťovým předchůdcem na Horském domě. Ach, tam bydlela baba. Jako saň. Myli jsme se na pokoji. Její snacha bydlela u nás v pevnosti. Chodila na gympl s mou kamarádkou a kolegyňkou Zdeňkou S. Super bydlení bylo u pana Vaněčka. To byl kavárník, takový starý hodný slizoun. Pracoval v kavárně Máj. Paní tam myla nádobí. Kde mohl, dotknul se mě. Br. Jeho paní měla dům v pečlivé čistotě. A vánoční výzdoba tam zůstávala až do jara. Do Velikonoc. V jednom pokoji jsem spala nejraději. Tam chodily pod okno srnky. Jednou jsme bydleli na Danielce. Uprostřed Portášek. Ten kopec nemám ráda. Je divně klopený. Možná bych ho už ani nesjela. Nevím.
Taky jsme rády jezdívaly na chatu Karosy do Velké Úpy. Nejdřív s Ivkou a naší partou. Joj, to jsme se tam nablbli. Ale to jsem ještě nelyžovala. Jednou jsme byli v hotelu Úpa na jídle. Někdo tam přišel v přazkáčích. Už to byly nové plastové odlitky. Smáli jsme se tomu. Nu, vida, pak jsem sem každé léto, jaro jezdívala s dávnou kamarádkou Alenou nebo s mou celoživotní od šesté třídy – Martou. A najednou jsem na nohách měla taky lyžařská kopyta. Dřív se dovážela z Jugoslávie. Na Karose stačilo seběhnout, už jsme byly na zastávce autobusu. Přemísťovaly jsme se do Pece. Nejraději jsem bydlela v Peci.
Lyžovali jsme i v Deštné, v Jánkách…
Nejprve jsem do hor jezdívala v létě s Deniskou a golfkami. Na těch jsem tahala Lindušku. Pak jsem si pořídila běžky. Se Zdenou, to byla tělocvikářka, a dětmi jsme začaly jezdit v zimě. Na Lokálce se Zdena seznámila s mým známým Helmutem Hoferem. Láska. Hoferova slavná rodina nosičů na Sněžku. Zrovna dnes jsem si je fotila v Galerii Veselý výlet. Často jsou v časopise Veselý výlet. Nedávno prý starý pan Hofer odešel ze světa. Helmut se dokonce kvůli Zdeně z Portášek přestěhoval k nám do města. Lepil linolea. Ale nevydrželo jim to. Vrátil se zas na Portášky. Já jsem se na Lokálce seznámila s Miluškou z Karlových Varů. Učitelka mateřské školy. Zapomněla tam utěrku. Už se sype. Chtěla jsem jí ji vrátit. Dala na mě telefon kamarádovi… Ten s námi začal běžkovat. Další rok jsem utratila hodně peněz za lyže pro všechny tři. Lindičku naučil lyžovat. Na gumě. Levá pravá, seno sláma. Dnes je zdatná lyžařka. Začal nás tahat po túrách. Líbila se mi ta, kterou nyní jezdím levou zadní – z Černé hory. Ale taky po řetězech ze Sněžky – brr, to bych dnes nedala – lyže nám nesl v potahu a pak po Studniční sjet traversem. Ješiši, já se bála; na Výrovku, odsud dolů do Pece.
Já, takové nemehlo, co jsem na těch našich horách už zažila. Jednou jsme takhle šli ze Sněžky, asi na běžkách, a na Výrovce jsme už z dálky viděli asi tři obrovská iglú. To byla ještě stará Výrovka. Původní. Dřevěná. Krásná. Dovnitř se vstupovalo sněhovým tunelem. Tam nám nabídli chleba se sádlem a cibulí. Pochoutka. Svítlo slunce. Hráli na bendžo. To byly moc hezké Velikonoce. Pak jsem tam dalšího roku v létě už vytáhla s holčičkami Péťu. Sjet od Výrovky do Pece na lyžích – to je raz dva tři. Ale vytlápnout ten smrtelně prudký kopec! Uau. Měla jsem v batůžku sklenici. A že si natrháme borůvky. Péťa se smál:
- Ty už nemůžeš, viď?
Měl mě prokouknutou. Nejdřív zvracím plíce, pak i játra. Nějak jsme se tam doplácali. A tam fungl nová Výrovka. Nerezová zábradlí, moderní vitríny… Kam zmizela ta stará bouda! Vše moderní. Zklamání.
Tak dnes naposledy na Duncanu. Tři hodinky. Odmaskovat se. Napít se výživy do svalů. Jedu. Obracím se ve Svobodě zpátky na Pec. Zajedu si do Galerie Veselý výlet. Před dvěma lety mě Linda vzala do hotelu Hradec v Peci na vernisáž dvou mladých umělců. Vernisáž povedená. Paní recepční i pan ředitel se k nám hlásili. Poznali nás jako hosty.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-11-v-galerii-vesely-vylet
A seznámily jsme se tam s majiteli a zakladateli galerie Veselý Výlet manželi Klimešovými. Ráda vzpomínám.
Tady ing. Klimešová vypráví, jak to začalo:
Jedu se pokochat keramikou. Kdybych měla místo, koupím. Jenže já už bych si mohla otevřít frančízu. Tak jen Žofince talířek se srdíčkem. Ten růžový jako kočičí hlavu jsem rozbila. A nějaké drobnosti. A šup – domů.
Cestou se stavuji ve své elektře. Pořád mi vrtá hlavou, kde mám ikonku mobilní data. Nakonec mi pomohl člověk, kterého nemám moc v lásce. Chtěl mi zas tvrdit, jak mohu mít data stále puštěná, ale mít vypnuté aplikace, které polykají data. Nu, a já to mám obráceně. Aplikace mám spuštěné. Data si zavírám, používám wifi. Výjimečně, třeba na vleku, pustím data, šup, naházím příspěvek, nechám sdílet a data vypnu. Jeho rady neberu. Ale ikonku mi tam vrátil.
Doma. Kočky! Jak mají radost, že jsem doma. Petroušek mi přivezl balíček z Číny. Dvoje kozačky. Jedny vracím. Druhé – červené. Jé! Krásné! Efektní! Extravagantní! To bude závisti. A bylo!
- Bude dnes mléko?
Ptá se, jestli večer pojede do kravína pro mléko.
- Ano, Petroušku, dnes bude. Už nemáme.
- V pátek by bylo zas zavřeno. To jedou do kašpárny. Víš, co je kašpárna!
Řehtám se. Tuším. To bude v jeho mluvě divadlo.
- No, v pátek jedou do kašpárny, a ty jdeš taky, nezapomeň. Zavřou dveře vod chlíva a kašpárna.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-11-kasparovna
Kam na ty neologismy chodí! Kašpárna! To jsem ještě nikdy neslyšela. To je jako Jan Kropidlo. Jan Křtitel.
Chytá mě amok. Řehotám se. To se občas stane. Když jedou do divadla. Nakrmí, podojí, vykydají, zamknou, na zdar! To pak jede pro mléka až ráno.
Dopoledne poslední klouzání. Pak radost ve Veselém Výletu. A teď smích s Péťou. Štěstí. Rodinné štěstí.
Zjišťuji, že mi někdo chodí na debetní kartu. Od prosince. Po malých částkách. Když zapomenu dát limit. Někdo z HU. Maďarsko. Všimla jsem si v prosinci, že mi odešla asi pětistovka. Banka mi blokuje kartu. Sepisujeme reklamaci. Dostávám novou. Diktují mi číslo, platnost té nové. Ale kód z druhé strany, ten prý nevidí. Prý bych ho viděla, kdybych měla aplikaci. Ne, nechci Děkuji. Nutí mě do aplikace - vábí mě, prý abych viděla kód z druhé strany. Ne. Já si těch deset dnů počkám. Jak oni nutí do digitalizace. Dnes v elektře nějaké paní vysvětlovali, že opraváře už nebude volat. Vyplní na stránkách firmy dotazník, jestli chce opravu v záruce, po ní, jaké číslo boty má a oni se jí ozvou, přidělí smluvního technika. Na to aby si člověk vzal dovolenou.
Dnes peru tři pračky. Moje lyžařské bílé kalhoty už potřebovaly. Bílý kabátek. A bílé šaty. Bundu si peru jen opatrně pomačkáváním v ruce. A všechno vymáchat v octové vodě. Každá várka by potřebovala máchat v čisté řece, jak se to dělalo dřív. Než to všechno zvládnu, než udělám Petrouškovi svačinu, než naplním termosky čajem, než než než… Je noc. Ale bylo to tu moc krásné.
Jaký si to uděláš, takové to máš.
Dobrou noc!
P. S. https://archakrkonos.cz/