Narozeninový

Devět. Ode dneška se mění amplituda mého žití. Křivka jde nahoru, člověk od narozenin nezlobí. Tak na to bych mohla vstát - mrknout se.

V deset se má vařit marocká cizrnová polévka. Neláká mě. Nenakoupila jsem koriandr... Chci si umýt vlasy. Pospěchám za maminkou... V půl desáté - to dám! Všechno. I s vařením. Rychle umýt vlasy. Vyfénovat. Umixovat koktejl. Namalovat. Napojit se na vaření. Zapnout kamerku. Chjo, jsem kůň. Nekupuji většinou konzervy. Hlavně ne cizrnovou. Nenamočená cizrna se bude vařit pěkně dlouho... Polévka uvařena na půl. Cizrnu ještě nechávám na jedničku bublat. Až přijdu, polévku dodělám. Naší gurmánskou rajskou a proteinem.

Co k mamince? V posledních dnech cítím něco jiného, něco víc v srdci. Něco - jak to nazvat? Souznění? Víc lásky? Ne, to není ono. Něco jako - pochovat maminku v náručí. Dát jí víc najevo, jak je pro mě důležitá. Držím ji častěji za ruce. Hladím ji víc po tvářích... Neumím to vyjádřit. Beru borůvky se šlehačkou . Tvaroh s rozinkami a vajíčkem. Mamka do něj vždycky nastrouhala citronovou kůru. Maminčin tvaroh byl stokrát lepší, chutnější, lépe propracovanější. Maminka měla všechno lepší než já. Mamka. Šikovná. Bystrouška.

Jedenáct. Volám do DD. Maminku svezou. Závory nahoře. Žádné zdržení. Kudy? Zadem nebo po státní. Po státní. Najíždím do proudu aut. Děkuji, Vesmírný pane, za volnou cestu! Je to měsíc nebo pět neděl, co tu naposledy jel kluk s povoláním syn. Vzal s sebou rodiče malé holčičky. Co asi dělá sirotka... Co dělá rodina obou mladých lidí. A co rodina...

Míjím pomníček z podzimu. Jediný syn... Jel na ryby. V protisměru zaspal člověk jedoucí ze služby... Tehdy večer jsem vjela do kolony. Za maminkou jsem se opozdila. Cestou tam nikdy nenajdu místo nedávného střetu. Až zpátky vím, za kterou cedulí...

Parkuji. Vyhýbám se parkování na nádvoří. Blok. Cizí ruce se dotýkaly mého majetku. To je tady zvykem. Ireno, nemysli na to. Když je v čele zloděj, co chceš... Ryby smrdí od hlavy.

Kam půjdu s mamkou? Pod kaštan? Nebo do altánku? Pět měsíců jsem nebyla zkontrolovat maminčiny věci. To všechno smí systém. Fašistický. Lavice na slunci - zlikvidována. Překážela. Jako zábradlí u vchodu. Jako klubovna. Jako vše, když rodinný domov vede chlap. S konexemi. Bez zájmu o zlepšení chodu. Má cit? Má srdce? Má duši? Má rozum? Nevím, nevím, možná by se dalo s úspěchem pochybovat. 

Linda by asi volila altánek. Mamku by postavila na sluníčko. Bude po koupání. Divno v nitru. Předevčírem jsme se v altánku radovaly tři. Dnes jsem tu sama. Altánek prázdný. Odkládám košík. Přemýšlím, že mi už dlouho nedali vyprat maminčin fialový svetr. Má ho ještě vůbec? Nebo zmizel navždycky? Nezůstane mi po ní nic z jejího tvoření. Polštářky - ušila si je, nasypala novým peřím. Povláčky... Má to tak pan ředitel zařízené - ničíme, ztrácíme, krademe, nikdo na nás nemůže. No jo, co chci? Někdo mi poslal článek v novinách. Přečetla jsem si s plnými jmény, jak rozkradl Královéhradecký zdravotní holding. Plná jména tam stála. Komu ty noviny patří? Babišovi? Myslím, že je to náš premiér. Novinář si dovolil napsat plná jména. :-) Zloději se nestydí chodit po svobodě. Zastávat veřejné fce. Jen se jim nelíbí, když to člověk připomene. Volám nahoru. Irenka mě zdraví.

- Tady je Irenka, Irenko! Ty máš dnes šortky.

- Kde mě vidíš? Zamávej!

- Mamka už jela. Jsem na inspekčáku. Viděla jsem tě na schodech.

Hledím na prosklené schodiště. Mává! :-) Holky pečovatelské! Zlaté! A klučíčku! Máte těžkou práci. Náročnou!

Otevírá se výtah. Maminka krásně nafénované vlásky. Děkuji paní Ivetě.

- Dnes se koupala.

- Já vím. Hezky jste ji udělala vlásky. Má to jak od holiče.

Veze mi maminku až do altánku. Domlouváme si, jak se jí bude hodit, abych nezdržovala před obědem.

Pusu.          

- Mami, tobě to sluší! Paní pečovatelka ti moc hezky udělala hlavu. Čím začneme? Donesla jsem ti borůvky se šlehačkou.

Zalévám caro se sušeným mlékem. Skleněný hrneček od mamky jsem minulý týden na kole rozbila. Neměla jsem ho vozit. Jsem trunděra.

- Mami, dnes je ten den, kdy tě chytily porodní bolesti!

- Tak všechno nejlepší!

Chytá mi ruku. Hladím ji po obličeji. Má ho ošetřen krémíkem. Paní Iveta se postarala. Beru z košíku krém, natírám ruce - chci, aby si krém sama rozetřela. Mažu lýtka - kůži nemá suchou. Je po koupeli natřena. Pečují. Děkuji.

- Mami, Trump včera řekl, to je americký prezident, že dá lidstvu pět tisíc tajných technologií, které sebrali Teslovi. Prý neměl být v učebnicích. Je to tak. Neučili jsme se nijak zvlášť o něm. Pořád Tomáš Alva Edison. Chytré stroječky Nikoly Tesly - zabavené, tajné... Dojdou až dnes k lidem. Mami, psali tam, že se lidé vyléčí z rakoviny a dalších nemocí. Mami, dovedeš si představit, že by ses vrátila do svého domečku? Budeš ho mít opravený. Loni jsme zrekonstruovali koupelnu a v půlce domu elektřinu. Letos okna, elektřinu ve zbytku, linoleum... Pořídila by sis novou kočku...

- Kdepak asi skončila ta moje?

- Mamko, letos už to budou dva roky, co na Štědrý den nepřišla na krmení. Znala Péťův motor. Jezdili jsme ji přikrmovat. Vozili jsme jí kapsičky, dobrůtky... Asi odešla do polí. Prý to tak kočičky dělají. Bylo jí pomalu dvacet let. Mamko, jestli by to šlo, vrátily by se ti paměťové buňky, bydlela bys u mě v tvém domečku. :-) :-) :-)  Nechala bych tě tam zadarmo. Domeček jsem si koupila. Mami, to by bylo žůžo.

- No jo, ale zatím jsem zavřená tady.

Píchlo mě to. Cítí v podvědomí pravý stav běhu světa a svého života.

- Mamko, máš pravdu. Ale každý den za tebou jezdím zpříjemnit ti čas. Vozím ti dobroty. Luštíme...

Zamlouvám její pravdu. Ano, má velkou pravdu. Zavřená. Pod výbojkami. Bez možnodsti jít na sluníčko. Přežívá. Nemůže ven, do zahrady. Nemůže svobodně  chodit. Je vězněm. Nevyslovuji myšlenky nahlas. Hladím ji. Máme se. Mluvíme. Mamce hodně ublížila krákorán bublina. Hodně se propadla. Ale pan ředitel vyčíslil do stížnosti jeho ochráncům, kolikrát se s ní mluvilo. Proč mě napadá KDE BIL? :-) Odpověď na otázku kolik času bylo věnováno komunikaci NEDOSTANU. Ano. KDE BIL!

Iveta se tu zjevila.

- Mamko, už musíš jít. Co máte k obědu?

- Záhorácký závitek.

- Snědla borůvky se šlehačkou, tvaroh s rozinkami a vajíčkem, vypila caro... Možná nebude mít hlad. Jo - děkuji za péči. Má heboučký obličej ošetřený krémem, i ruce a nohy. Poznala jsem to.

Zapomněla jsem si říci o skleničky z minulého týdne... Příště. Jedu po hlavní domů. Ano, teď vpravo vidím zbytky věnců z pohřbu obětí. Vlevo hromada svíček...

Doma v klidu zadělávám na houstičky. Vypínám cizrnu. Míchám do polévky z dopoledního vaření. Zahušťuji gurmánskou rajskou z Herbalife... Tvořím skleničky moka mousse. Jdu hledat lesní jahůdky. Natrhat lístečky máty na ozdobu. Šlehám šlehačku. Za chvilku přijde Petroušek z práce. Oběd pro něj chystám.

- Peťuš, kdyby pršelo, prosím tě, připrav sezení pod pergolou.

Krásný den. Kdo ví, jak bylo v roce 1956. Každopádně bylo normálně. Počasí přírodní. Podle filmů - lidé slušní, hodní, galantní, normální... Ireno, netrap se.

Hotovo.

- Bylo to dobré. Děkuji.

- Peťuš, všechno mám. Jdu si ustlat na houpačku.

Pročítám maily, Messenger, FB, Whats App... Dojímám se. Jo, staří se dojímají. Okouším skafandr stáří. Jsem v ohrožení. Babizna Jourová, zrádkyně českého národa, nám chce vzít naše práva. Chtějí nás chránit - násilně čipovat - co to povídám! Očkovat. Mě nedostanou. Raději nebudu jezdit, létat atd... Stačí mi náš dům, zahrada... Vyběhnu na Sněžku, když mě protekčně nevezmou na lanovku...

Usínám. Všichni píšou, ať si dnešní den užiju. Činím tak. Užívám. Zvonek do zahrady. Mladí. Sedíme. Hodujeme. Popíjíme. Užíváme dne. Vedeme se snaškou ty naše řeči. Nadskakují u nich jak Petroušek, tak Jendulka. Bouří. Zas se nebe jasní. Obchází to okolo našeho města. 

Volá Petrouškův strejčínek. Máme se od prvopočátku moc rádi. Moc. Hned první naše setkání na podzim 89 - srdečné. Padli jsme si do oka. Taky mu vyměnili oči. Péťa se ho ptá:

- Strejčínku, to už teď vidíš na mladé holky, viď?

- No já jim teď vidím i na spodní prádlo .

Zázrak dnešní doby. I moje sestra má oči vyměněné. S rozkapanýma očima jí dali něco podepsat. Neviděla co. Na každé oko dává sponzorský dar 3800 korun. Stejně se máme výborně! Zdravotnictví zdarma... Něco musí zbýt na rozkradače, že?

Hřmí! A dost silně. Půl deváté. Touhle dobou se Honzík zdvihá. Zachráněn. Krápe. Nebezpečně.

- Peťuš, tak půjdeme pod tu pergolu?

- Ne, ne, ráno jde Honzík dělat...

- Honzíku, ty mi neříkej, že nevěříš na čarování. Že tys tu potichoučku čaroval?

- No, a vyšlo mi to.

Je zachráněn. :-)

Loučíme se. Odjíždějí. Za deset minut telefon. Snaška.

- Hele, on to fakt vyčaroval. Představ si. Pršelo jen nad tím stolem. Jinak nikde neprší.

- No, kdo umí, ten umí. Šikovný! :-)

Rozehnal to naše holčičí hemžení... Péťa vždy varuje:

- Honzo, pozor! Je to cílené!

To byly moje krásné klidné srdečné narozeniny. Děkuji za gratulace. Děkuji za slova úcty. Děkuji za díky za počteníčko. A taky za to, že jsem přijímána taková, jaká jsem.

Dnes mám povoleno potichoučku psát vleže. Jdu odnést stroj. Vypnout WIFI. Připojit se k tichému oddychování vedle světla mého žití.

Dobrou noc!