Naším krajem. Naším nádherným krajem :-) Krajem Aloise Jiráska
Dnes na budíka. Docela ráda. Budím se dřív. Za oknem temno. Jdu. Mám na spěch. Píšu si itinerář. Ještě sedám k počítači. Nejpozději v jedenáct nutno vyjet. V půl desáté klientka. Vyřízeno. Kontroluji, jestli mám všechno potřebné. Auto připraveno. Petroušek mi ráno někam dojel pro to, co mému autu chutná. Linda mě včera varovala, abych jela pomalu. Petroušek taky. Tak jedu lážo plážo směrem k Orlickým horám. V dálce mlha. Jemně prší. Stále si hlídám na palubce stupně. Občas se objeví nápis Glattes. To jako hladké. Po našem náledí. První zastávka na obecním úřadě v první vesnici. Vezu do jejich plesů tombolu. Hodnota je třeba čtyři, osm, dvanáct tisíc. Pokračuji dál po známé cestě. České Meziříčí. Kdybych tady zahnula vpravo, přijedu do Mokrého. Tam měli před víc jak šedesáti lety teta Ema a strejda Jarda hospodu. Matně si vzpomínám na psa kolii. Asi v prvním nebo druhém domku vpravo bydlí tvůrkyně šperků. Mám od ní náramky, korále, náušnice. Na konci až pojedu zpátky odbočím vpravo. Tam je zemědělský statek nebo co. Když nám přepojovali hodiny na fotovoltaiku, byl tu takový obyčejný hodný mladý pán. Nasměroval mě na český voňavý kmínek. Stavila jsem se tam už několikrát pro mák. Náš. Český. Domácí. Loni v létě, když jsme s Lindou jely objednat vitráže do její koupelny, stavily jsme se tam pro kmínek. Už neměli. A prý bude letos poslední. Asi dvacet let jim nezvýšili cenu. Hm. Volala jsem tam od srpna. Nikdo nebral. To už nebudou mít.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-18-bohemilk
Další zastávka Bohemilk. Mám tu mléčnou továrnu ráda. Má hezkou modrou barvu. Zve do sebe. Když jedeš dál, vpravo za sluníčka uvidíš střechu opočenského zámku. Miluji ten kraj. Dřív jsme sem hodně jezdili lyžovat. Teď se orientujeme na Krkonoše.
Parkuji. Vím, že mají jen do dvanácti pro veřejnost. No jo.
Zas valím bulvy. Když jsem nosívala brýle, tak se mi zastavily o sklo. Takhle
si musím dávat pozor, abych nemusela na čtyři. Proč? No hledat je po zemi.
Někdy se stane, že dopijeme mléko. Co do koktejlu? Kupuji sušené. Tuhle
v Kauflandu jsem fotila závratnou cenu. Asi okolo sto padesáti? Tady
šedesát pět a šedesát tučné a polotučné. Tubičky slazeného pro děti dvanáct. To
si hezky Kaufland mastí kapsy. Drásaná kolonie. Jogurty ve skle - ovocné třináct, vanilka dvanáct, bílé třináct. Tzv. přejezdy deset. Tam nemáš jistou příchuť. Měnili výrobu na lince. Přejezdy tubových mlíček jsou taky levné. Povídáme si s obsluhou.
Jedu.
- Chcete vidět účtenku?
- Nemusíte.
Vrátný ukazuje, abych šla. Kontroluje vyjíždějící auto.
Ráda bych se jednou podívala do zámeckého parku. Někde se odbočí vpravo. To mi povídal ten pán od zapojení hodin. Ale dnes určitě ne. Prší. Nevadí mi to.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-18-stuha-dbruska
Dobruška. Město F. L. Heka. Krásný černobílý seriál z roku 1971. Sídlí tu Akciová společnost Stuha. Podniková prodejna. Paní mě vítá. Už se tam prý včera ptala slečna po tombole. Kupuji nějaké mašle. Prosím vás, metr za korunu! Ty krásné s puntíky – ano, drahé. Třeba sto padesát korun. Přesto vyzývám najít na interfernetu. Mají zasílací službu. Přimlouvám se za ně. Nekonečné vzory. Ochotný personál. Podpora české výroby.
Hledám waze. Jak ušetřit kilometry? Jedu do malé podhorské vesničky. Aha, hned za Opočnem na kruháči vpravo. Nebudu se muset šest km vracet z Meříčí - tak to říkala babička s dědou. Výborně. Pozor. Železniční přejezd. To uslyším ještě dvakrát. Na obecním úřadu překrásné plechové cedule. Vyřízeno.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-18-okolo-cukrovaru-vceskem-mezirici-pro-kminek
Jedu dál. Přijíždím do Českého Meziříčí – u nás se říkalo Meříčí – okolo cukrovaru zezadu. Cukrovar pracuje. Loni jsem hledala jeho dějiny. Ano. Pár obyčejných ho založilo, když se rozrostl, nestačili na jeho vedení. Dravci a supi byli připraveni. Věže pracují, v noci bych viděla inferno. Najíždějí stále nákladní vozy. Pár metrů se vracím pro kmínek. Krásná zemědělská architektura. Kupuji čtyři půlkilové pytlíky po 45 korunách. Voní. Velmi aromatický. Paní si mě zapsala na léto ze sklizně 2023. Zavolá. Ochotná. Bude to naposledy. Copak nemohou zvýšit cenu výkupu? Zmetci! Udusí tu všechno. Škoda, že lidé netuší… Z okolí by tu bylo přece zájemců do každé chalupy…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/20244-01-18-venkovsky-hrbituvek-u-cesty
A teď už poslední zastávka. Venkovský hřbitůvek u cesty. Tak miniaturní. A tak krásný. Starý. S opukovou zdí a netřesky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-18-materska-skolka-moje-a-mych-deti
Vjíždím do pevnosti. Míjím školku svou a mých milovaných dětí. Ach. Zastavuji. Fotím jejich překrásnou výzdobu. Prohlížím si okna. Telefonuji u toho s Lindou. Támhle vpravo nahoře, tam mi jednou paní učitelka Proroková, asi jsem zas bulila, povídala u okna, abych se dívala, jestli neuvidím, že už jde maminka. Mami! Já jsem se na tebe vždycky tak těšila. Vzpomínky…
Rychle ještě ke své zubařce. Její syn jako kurýr na střední školu, kam zítra nemusím. Hotovo. stavuji se na poště. Rekomando. Asi 89 korun. Nebo jestli chci, aby to tam zítra bylo, tak 160,- Kč. Stát je pasák.
- Nebo přes Balíkovnu…
- Jé, to jde přes Balíkovnu? To by mě stálo asi 55 nebo 65 korun.
- Mám to stornovat?
- Ne, nechejte to být. To bych musela doma vytisknout lísteček. Vracet se. Děkuji za informaci.
Rychle oběd. Za chvíli zvoní klientka se svým rozkošným synem Šimůnkem. Vykuk to je. Mám pro něj přichystaný dárek. A kvůli němu (taky kvůli sobě) jsem nechala nazdobené okno v pracovně. Byl u holiče. Doma mu to nedalo. Tak si opidlal nůžkami vlásky. Maminka mi ukazuje fotky. Museli znovu k holičce. :-)
Maminka krásná mladá štíhlá prožila Vánoce, hned na to ležela s nemocí. A výsledky tomu odpovídají. Šimůnek se zase ukázněně hlásí o slovo. Řehtám se. S mamkou mluvíme o její babičce. Požehnaných 92 let. Oslepla. Asi po kočko. Prý proč přijede Anetka – jako sestra.
- Babi, kvůli čertům.
- Jakým čertům? Já tomu vůbec nerozumím.
- Babi, je pátého prosince. To chodí Mikuláš a čerti.
Babička vůbec nechápala. A za půl hodinky už zas věděla všechno. Výpadek paměti. Dostala od Ježíška rádio.
- Já jsem tak šťastná, že ho mám! Všechno se z něj dozvím.
Dcera, maminka klientky, než jde do práce, jí rádio pustí, ztlumí zvuk. Babička si ho během dne reguluje. Hledají pro babičku nějaké zařízení, aby o ni bylo pečováno celý den. V Kuklenách asi 37 000 Kč. Jakási Sekura asi 27 000 Kč. V Grand parku – tam by se nedoplatili. Nechanice... To máme systém. Důchody prťavé. Děti, pokud ještě mají své finanční povinnosti… Hm. Co je stát? Otrokář!
Petroušek mě veze ke knihovně.
- Prosím tě, se domů přizabiješ.
- Nepřizabiju.
- Ti bude zima.
- Nebude.
- Nemělas´ nikam chodit.
- Měla.
Zdá se mi to, že dědkovatí?
Přednáška už půl hodiny letí. O módě na přelomu století. O potřebě funkčního oblečení pro ženy, které musely všechno zastat, když muži museli (stát je otrokář!) do války. Coco Chanel. Pak jakýsi Poirot. Nepřišla jsem včas. Prý návrhář. Taky měl parfém jako Coco. Na závěr se učíme vázat dekorativně šátky. Využít různé klipy, špendlíky a tak.
Jdu domů. Překrásně nesněžilo. Telefon. Milá osoba. Jé, to mám radost. Povídáme až cestou domů. Srdce mi poskočilo. U vrátek ještě chvilku postávám, abych nerušila Petrouška. Žofka kolem mě střílí. Podlézá branku. Mourek ji stíhá. Užívají si sníh.
. Tak, kočky, jdeme!
Obě proklouznou do domu.
Večeři jim. Koktejl nám. Vytřít okolo kamen. Zatopit. V osm začíná TV Šalingrad. Dávám si počítač na linku. Chystám Petrouškovi krabičku a čaj na zítra. Poslouchám a opakuji si, co už dávno vím, praktikuji a jsem za blázna. Ale blázni, slepci, neinformovaní jsou ti okolo mě. To už přece taky vím.
Toto vše už dávno víme. To jsou informace pro nezasvěcené.
Rodný list je vstupenka do jednotného obchodního zákoníku jako list otroka.
Už chápete, proč jsem majitel, zmocněnec a zástavce své právní fikce? Máme přirozená práva, která jsou nezcizitelná a stojí nad státem. Při styku s úřady se mohu identifikovat pouze svým křestním jménem. Protože na rodném listu mám, že jsem obchodní artikl, že je to zobchodovatelná položka. Irena a pak velkými písmeny s mezerami příjmení. To si tak udělali. Ze zákona se mohu identifikovat pouze křestním jménem!!! Žádné datum, příjmení…
Ale pro jednoznačnou
identifikaci (osoba určená nebo určitelná, dle zákona o zpracování osobních
údajů a GDPR) stačí často i jen křestní jméno nebo příjmení, SPZ, tel. číslo,
login/nick na různé služby (skype, FB, instagram, ...), e-mail, atd.
Například i já si před pár lety ověřoval, že
má kombinace jména a příjmení je v ČR jedinečná. Adresa, datum narození atd. už
potom vůbec není potřeba.
To byl víc než krásný den. Děkovala jsem cestou andělům a Stvořiteli za mohoucnost, mobilitu, svobodu, za bezpečí, za hojnost, za zdraví své a celé rodiny a za MÍR. Jak by to řekl Paroubek?
Kdo z vás to má!
Jen má připomínka – všechno si tvoříme my. Svou realitu držíme ve svých rukou.
Děkujeme.
Dobrou noc!