Našla jsem pomoc. Den se povedl

Ráno. Hned se mi na mysl dere úkol dne. V diáři: Lyže. Za oknem vichr. Mám čas na plnění úkolu. Žádné hory! Pročítám reakce lidí na bílý teror. Jj, hodně sdílení. Taky SZ. Jedna z nich:

Milá paní Ireno. O manželova otce jsme měli doma sedm let,trpěl depresemi a psychiatr mu předepsal takovou dávku antidepresiv,že nám docela dlouho trvalo,než jsme doma vychytali to množství pro něj vhodné. Šlo těch sedm let bez problémů, ale zdravotní stav se postupně zhoršoval a byla jsem vyčerpaná a tak jsme zvolili DD. A tam to bylo jinak.Změna prostředí udělala to své, samozřejmě, péče, co se týká hygieny, prostředí i stravy byla výborná, ale lidský kontakt tam byl jiný, než to bylo doma. A tak děda vyvolal POMOC POMOC a prostě narušoval řád a klid a tak nastoupila antidepresiva v plné míře. Zemřel v 94 letech a smrt mu byla vysvobozením. V době mého vyčerpání jsem byla ráda za pomoc z DD. Ale velmi záleží na lidech tam pracujících. Jako všude. Uvědomovala jsem si, že pokud budu dělat problémy, budu je dělat i dědovi. Navštěvovali jsme ho s manželem střídavě velmi často a tím jsme si ho vlastně hlídali. Je to tak těžké, to co právě prožíváte. Cítím s vámi.

Jak výstižné. Jak pravdivé. Jak přesné!

Ale! Každé cvičení je člověku k dobru. Přišla jsem se sem učit. Učím se od jiných. Zbožňuji mladé lidi. Malé děti. To jsou naši učitelé. Miluji staré lidi. Nemusejí mít vůbec žádné vzdělání. Jen školu života. Sem tam mě nějaké vysokoškolsky vzdělané smrádě bez rozhledu a životní zkušenosti hne žlučí; díky za to! Na ledacos mě přivedou...

Tak, začínáme! Musím říci - měla jsem dnes neočekávané štěstí na úředníky, na právníky patřičných ministerstev a úřadů. Podala jsem všude konkrétní informaci, vznesla dotaz. Právníci se shodli: Vznést úřední cestou podnět k šetření v DD. Nikdo nemůže člověka v ústavu i mimo něj nutit do léčby. Pacient může odmítnout. Neexistuje vyhodit klienta. To by musel rozdělávat oheň, zamykat se v pokoji nebo v koupelně, chovat se opravdu zběsile. Ústní agrese nemůže být důvodem k ukončení smlouvy. Tedy žádné mládě Mengele nemá právo neuctivě vyhrožovat. Dá se vyhrožovat uctivě? Pokud budu vznášet stížnost, mám zdůraznit nucení na užití konkrétního léku. Budou se při řešení stížnosti zabývat případnou zainteresovaností lékaře k farmaceutické firmě.

Velmi milá pobídka právníka, abych si ho uložila, kdybych potřebovala... Poslední čtyřčíslí ...

Posílili mě. Zpětně ještě telefony z kraje. Už ex post. Vyřízeno.Děkuji za zájem. Přejeme si hezký víkend. Dávám adresu počteníčka pro doplnění informací. Jen ať si krajánci doplní info o svém zařízení. Kdo je informován, není zaskočen.

Jupííí. Nelyžuji, ale den využit správně! To se musí. Sněhu si ještě užiju.

Zítra velký den. Světlo mého žití slaví svátek, a navíc narozeniny. S dětmi jsme vymýšleli, co by mu udělalo radost. Jízda Ferrari? Seskok? Škola smyku? Navrhovala Deniska. Stála jsem jen jako pozorovatel. Honzík volal. Sportovní zážitek. Vůbec nerozumím. Hlavně se nemíním účastnit. Jsem divadelní, přednášková, meditační, bohémská, nespoutaná, svobodomyslná.

Dnes Honzík volá - tak hotovo. Koupil vstupenky na něco běžkařského, závodního... Prý táta u toho pořád leží, tak ať si to spolu užijí naživo. Má chlapec pravdu. 

- Bude to pátek. Pojedu s ním.

- Bude to odpoledne?

- Večer.

- Tak zaplatíme pro vás dva ještě nocleh.

- Není potřeba. V noci se vrátíme. Už jsme spolu dlouho nikde nebyli. Budeme spolu. 

Dobře to vymyslel. Ale ještě něco. Ještě něco. Poledne. Včera večer jsme listovala nabídkou ve Velichovkách. Dvojí možnost - voucher na peníze nebo na procedúru. Volám. Velmi milý hlas. Nejprve vybíráme procedury. Paní se ptá, jestli ho bolí záda. Lehce a rychle vybírám. Diktuji, paní zapisuje. Sčítáme. Nakonec jsem vybrala slatinný zábal - nejkvalitnější slatina u nás. Předčí i tu třeboňskou. Kdysi jsem nemohla chodit. Hrozila mi operace páteře. Vozila jsem zájezdy na Fidlovačku k Tomáši Töpferovi. Nabídl mi, že mi pomůže s pobytem v Třeboni. Jezdí tam hodně herců zrehabilitovat svá těla. Obstarala jsem si tehdy Velichovky. Nejkvalitnější bláto. Po slatině celková masáž. Příště dáme perličkovou nebo přísadovou koupel. Poté zahřátí lávovými kameny. Přepojuje mě na obchodní. Upozorňuje, že je tam paní sama. Ano, cítím nervozitu.

- Na kdy to chcete? Mám tu ještě pána, který přijede v pondělí.

- Na neděli, kdybyste byla tak moc hodná. Ale mohu se stavit až večer na recepci. Vy tam prý jste do půl čtvrté. Vím, že tam jste sama. Do neděla mám čas. Paní je velmi, ale velmi hodná. Mohu se stavit. Když tak chvíli počkám. 

Oba vouchery jsem koupila dvojmo. Pohlídám, aby absolvoval. :-)  Známe své papenheimské - teď nevím, co ti papenheimští udělali. 

https://www.rozhlas.cz/cesky/puvoduslovi/_zprava/znat-sve-pappenheimske--1327273

Bolela-li ho někdy záda, dobelhal se maximálně k doktorce. Ale na RHB nikdy nedorazil. Chodila jsem tam sama na RHB.

- Tak co, kdy přijde manžel?

- Jak, kdy přijde, byl tu, ne?

- Nepřišel.

Tak si užijeme spolu. Dáme tělům dárek.

Jedu. Banka. Lázně. Mamka. V autě poslouchám Na šťastnou cestu. Mám ráda Rosákův projev. Povídá si se známým hlasem o arše Noemově. Většinou se poučím. Dnes nesouhlasím. Prý by se tam nevešla všechna zvířata... Nevešla, to je fakt. Jenže tam byla nashromážděna veškerá DNA, ne páry. Ano, mají pravdu, to by dravci zlikvidovali některé vzorky... :-) 

Velichovky. Tady se za války maminka učila v hospodě. Školu zabrali Němci. České děti se neměly kde učit. Velichovky - její i moje vesnice dětství. Nad Velichovkami si děda s babičkou koupili překrásnou, přenádhernou, fakt skvělou hospodu po sudetských Němcích. Někdy sem dávám zdevastované obrázky staré stavby... Do Velichovek jsme chodili přes kopec Cikánka nakupovat ke Kopeckým. Babička se taky jmenovala Kopecká, ale příbuznost nee. Měly jsme se sestřenicí jedno staré babiččino kolo. Střídaly jsme se. Nehrozilo nám nic. Auta nejezdila. Vždycky jsme si koupily za padesát haléřů eskymo  na cestu zpátky k nákupu.

Před pěti šesti lety jsem maminku vozila z DD na lázeňské koncerty do Velichovek. To byla její radost. Jezdila sem svým autem. Desetiletí... Celý život. Chtěla jsem pro ni zážitky. Někdy jsme se stavily u její kamarádky Jiřiny v Rožnově - Neznášově. Tam, kam hledíme z oken chodby při našich slunečních koupelích. Jiřina loni odešla. Objevovala jsem její známé z mládí. Potkaly jsme Jarču Ferbasovou - Bláhovcovou... Znám ji z fotek ze školních let. Někdy jsme seděly vedle paní Kopecké. Maminku poznala. - Do Velichovek jsme z hospody jako jako malé chodili do kina. Lázeňské koupaliště. Byla v něm příšerně ledová voda. Ale plavali jsme tu i  v ledárně. Tahle betonová koupaliště mají vždycky ledárnu. I to v Lanžově... :-) 

Cestou jedu zas přes dálnici. Přes stavbu. Včera ze Dvora uprostřed pole semafor. Eso cest. Dvě cesty proti sobě - stará, nová. Dnes fotím sloupy budoucího mostu. Velichovky. Parkuji. Ředitelství. Fotím. Paní Petříkovou lehce nacházím. Má připraveno. Vzala jsem ji pro radost dárkový čajík. Přidávám poukaz. :-) Zvládla to.  Paní mě prosí, že platit musím na recepci. Jestli vím, kde to je. Jasně. Znám to tu celý život. Běžím na recepci. Velmi ochotný personál. Ukázkově. Začíná mrholit. Nepodařilo se mi v klusu zachytit Schörnerův domek. Prý je to původní zahradníkův dům... Američané si pro generála dojeli, aby ho vzali do bezpečí. Kolona se rozdělila. Jedna jela po cestě, po níž jedu z Velichovek. Druhá dojela až do Jaroměře a odsud cestou, po níž jsem dojela do lázní. Přijeli pozdě. Frnknul z jezbinských luk. Místo bývalého polního letiště občas fotím ze stezky.

Zaplaceno. Spěchám do kanceláře. Ale paní z kanceláře už mě čeká venku; podává obálku. Prý zavolá. A děkuje. I já. :-) Za rychlost. 

Svištím do maminčiny vesnice. Rožnov Neznášov. Mami, tady jsi všude brázdila. Tam nahoře v lese - hrad, studna. Hájovna. Hajnej Kuře... Mami, já to všechno vím. Tady na rozcestí hospoda. Tam jsi chodila k paní Krušinové přiučovat se šití. Mami, tys všechno uměla. Mamko, tys byla tak šikovná. Mami, dnes mi zašívá Petroušek - právě dnes podšívku u kabátku. Jo, mamko, tady ten kopec k vesnici - tady se říkalo myslím Glázrovna. Tady jste sáňkovali. Mami, to muselo být bezvadné v době, kdy ještě padal sníh. A nahoře myslím támhle ten dům patřil Glázrovým? Není od nich Zdena? Kolegyně? 

Už jsem za vesnicí, zas u dálnice. Zastavuji. Kaplička. Zachránili ji, ač to není památka. Odsunuli ji asi o padesát metrů stranou. Zastavuji. Fotím. U ní jste se s babičkou vždycky zastavily... Zas dvojí silnice - nenavazující... Sjíždím k Černožicím.

U schodiště sedí Jaruška. Tady vždy za starých dob sedávala maminka. Chodila sem na TV. Po rekonstrukci TV odstraněna. Zlikvidována klubovna... Darmo vzpomínat. 

- Jaruško, Jaruško, vám to sluší. Vy jste krásná. Kdo vás takhle vyondil?

- Sestřička.

- Jaruško! Teda to má sestřička šikovné ruce. A jak se jmenuje?

- Nevím. Já jdu do plesu.

- Ó, Jaruško, tak to jste opravdu moc hezky učesaná. Ať se vám na plese líbí! Smím si vás vyfotit?

(Povolení mám od její dcery. Pod magnetem na ledničce - kdybych ho potřebovala, že? Čert nikdy nespí.) Nadšeně souhlasí. Moc ráda se fotí.

Maminka v malé teplé světlé jídelničce. Leží tu v lehátku uvězněná paní K.

- Sestřičko, sestřičko, prosím vás...

Úpěnlivě žadoní.

- Paní K., co potřebujete? Chcete napít?

- Ne, držet za ruku.

Chuděrka. Za to, že otravuje, dostane chemii. Aby byla radostná ve svém smutku a neštěstí. Její dcera lékařka - ta proti kolegyni určitě nepůjde.

Zchemizovat! Výborným lékem se sebevražednými účinky. Ale před tím navodí náladičku!

Vezu maminku na konec chodby. Vyprávím o včerejšku, o dnešku. Nabádám, aby byla hodná.

- Mamko, ty seš smutná. Na co myslíš?

- Myslím, jak by to bylo krásné doma.

Dojemné. K pláči. Maminka sní. Nesmím brečet!!

- Mami, to bych si taky moc přála. Mamko, proto ti sem vozím třeba lívanec s marmeládou za studena. To ti tu nedají. Chemii. Tos mě naučila. Než ji v létě umíchám z černého rybízu... A tys ji míchala vařečkou. Já na to mám stroj. Chutná ti to? Nebo domácí tvaroh. Nebo v létě houbovou polévku...

- Máš pravdu.

Jde sem paní D.

D., tady nebydlíte. Spletla jste si chodbu.

D. nedbá, s úsměvem a hůlkou se láduje do cizího pokoje na konci chodby. Bydlí přece na konci chodby. Jen zrcadlově v jiném křídle. Paní zevnitř křičí. Rvačka na spadnutí. Kdybych chtěla být škodolibá, nezakročím. Holky kvičí. Zamezuji rvačce. D. se svým miloučkým úsměvem:

- Babo!

- D., pojďte, ukážu vám, kudy k vám. Půjdete si dadnout, nechcete?

D. za dobu mé dnešní návštěvy přišla asi šest až sedmkrát. Jistila jsem to. Na tomto křídle slouží Kamilka. Poctivě. Je tu. Sbírá konvice, převléká. Ale nemůže, NEMŮŽE! zákonitě vidět a slyšet všechno. Odbíhá z chodby pro svačiny... Tak takhle to tu chodí, přátelé. A na někoho si zasedneme a někomu to projde. Kdybych byla potvora, jdu to nahlásit. :-) Jenže ono se zapisuje, nezapisuje. 

Do pokoje přicházejí otec a syn. Upozorňuji je:

- Je tam paní pečovatelka. Vyměňuje kalhotky, prosím, počkejte.

Starší zaťuká, nedbá, vstoupí. Kamilka volá, aby chvilku počkal...

To byla jen chvíle tady na konci chodby. Tolik vzruchů. Tolik lidí. Sestřička tu několikrát prošla. Kamilka. Přesto mohlo dojít v nestřeženém hluchém okamžiku ke karambolu!!

- Mamko, raduj se ze života!

- Z čeho se mám radovat?

- Mamko, mluvíš, můžeš se pohybovat, řekneš si, co potřebuješ. Sama se najíš! Máš se z čeho radovat.

- To je pravda. To máš pravdu.

- A taky máš výsadu. Jak často za tebou chodím?

- Skoro každý den.

- Výborně! Iva chodí ve středu a v sobotu a já ostatní dny.

Ukazuji jí hájovnu. Dnes zas svítí její štít.

- Mamko, a taky mě poznáš. Z toho se raduj. Jak se jmenuji?

Upřímně! Z toho se teda víc raduji já.

- Ty? Ty seš Renka.

Dala si tam malou pauzičku na přemýšlení. 

- Výborně. A sestra?

- Jak ta se jmenuje. To je Iva.

- Ano. A jak se jmenoval taťka?

- Herdek, teď si nemůžu vzpomenout.

- Mami, jak se jmenoval ten, kteréhos´ milovala?

- Nevím.

- Mami, soustřeď se. 

- To se můžu soustředit jak chci. Nemůžu si vzpomenout. 

- Tak já ti napovím. Moje holky se jmenují? De...

- Deniska.

- A ta druhá, kterou jsi vozila do hudebky, učilas´ ji v první třídě počty... Li...

- Linduška.

- Tak. A jak se jmenují Ivini kluci? První byl Mija

- Jo Milánek!!

- Ano, Mijanek. A druhý po taťkovi?

- Počkej, já nevím, jak se jmenoval.

(A tohohle člověka se Mengelka docela vážně ptá... )

- O...

- Oldřich!

- Správně. Mami, co jste měli k obědu neměli jste šunkafleky?

Na svetru jsem utrhla něco malého žlutého. Tak mě napadly ty těstoviny.

- Nevím. I když! Jo, měli jsme šunkafleky.

To jsme doma nikdy nedělali. Nemáme těstoviny v oblibě. My jsme bramborové. 

- To jsem kouzelnice viď? Víš, jak jsem to uhodla? Tady na svetru jsi měla kousíček... Mamko, na třetí má přijet paní. V pátek nepracuji. Ale jezdí z Pic do Pece. Tak jsem jí vyhověla.

- Ty už déééš?

Trhá mě to za srdce. Už nikdy nebudu na pátek něco slibovat. Pátek si chci užít maminku celé odpoledne. A zrovna vylezlo sluníčko. Vezu maminku do jídelny. Chce k sobě. A tam je sluneční lázeň. Má v konvi vařicí čaj. Dík. Paní Iveta uvařila.

- Než pudeš, dej mně ještě pusu.

Pusinkuji ji, jako by to bylo naposledy. V hlavě mám Helenku, jak tatínkovi dala jen pusu. Už nikdy ho nemohla obejmout...

Z auta volám paní, že mám zpoždění.

- Ne, až na šestnáctou.

Ty vorle, mohla jsme být o hodinu déle...

V šestnáct paní volá.

- Tak už jsem přejela závory...

Dala si do navigace naši ulici a čp. Ale v Trutnově.

- U nás v ulici závory nejsou. A jste v Jaroměři?  

- Já jsem přes ní teď jela. Jsem v Trutnově. Já jsem si to spletla. Ne. Prosím, promiňte!

- No, mohla jsem být u maminky. Ale nevadí. To se stane. Asi jste na něco myslela.

Hledáme datum. Za čtrnáct dní. Už ne v pátek.

Volá Linda. Pomáhá s angličtinou holčičce. Už tři dny si v hodinách angličtiny pouštějí video. Děti vůbec nerozumějí řeči. Jestli si učitelka myslí, že se něco naučí z videa, tak ne. Nenaučí. Holčička se na angličtinu vůbec netěší. Ztrácí čas zíráním na něco, co nechápe. Hovoří tam anglicky. Žádná slovíčka, žádná gramatika, žádný řád, žádné učení. A to se chce. Mít blbé pedagogy - to je základ. Z dětí se pak už pitomci nadělají jednoduše.  

Dnes jdu spát. Ráno vstávám. A sama se vezu k autobusu. Petroušek jde na své narozeninky pracovat. Těším se na neděli. Ne, vlastně ne. Zítra jdu do divadla. Nejprve mám těšení na divadlo. A pak na neděli. :-)

Dobrou noc!