Návrat :-)

Domů.

- Mami, tak já už mám sbaleno.

Zas je první. Už jsem zjistila, že na ni nemám. Už nestačím tempu. Zpomalila jsem život. Vyhovuje mi to. To mladé táhlo jsem potřebovala. Večer vyhledala, kudy, kam zítra. Kde se najíme. Jak co odkud jede, jakou slevu možno uplatnit... Včera jsme si prohlížely starou Sokolskou boudu - krásná... 

- Mami, jdu na snídani.

- Tak si jdi.

Konejší: 

- Já tam budu dlouho. Počkám na tebe.

V klidu se maluji, pomaloučku okem balím. Rozhlížím se, co kam... Jen okem.  Až se vrátím ze snídaně, dobalím fyzicky. To už budu pod dohledem. :-)

Sbíhám po schodišti dolů. Ve všech hotelích, i když bydlím ve vysokém patře, běhám několikrát denně nahoru dolů pěšky. V jediném interhotelu v Peci (nechápu, co je interhotel, proč není v této kategorii i Horizont) v hotelu Hradec jsem jela výtahem dvakrát. Jednou s hotelovým sluhou nahoru s kufry a dnes dolů. S bagáží.

Poslední snídaně. Ještě jednou jejich výborné Prosecco. Výborné! Nepřeslazený patok. Spokojenost.

Sbalit. Odhlásit. Vrátit kartu hosta. Jedeme. Lije. Až do Temného dolu se díváme:

- Tady jsme včera šly. Tady jsme vyšly. Tady jsme hupsly do lesa. Tam byl ten domeček s tím chlápkem, jak povídal - že na Aichelburg kousek. Támhle jsou ty krávy. Ano, tady všude byl, tady seděl. Jo a tady je ta zkratka. Do nebe. Nikdy nechoď zkratkou!! Místo 3,5 km ti z toho vyje 13,5 km.

- Ale mělas to lepší, než cesta tam devět km.

- A ještě se ploužit z Temňáku až do Pece...

- Hele, měř to, měř to!! Veselý výlet 500 m.

- Osm set. Tisíc. No, tak kilometr.

- Ne. Měř to. Tisíc sto.

- Tisíc dvě stě.

Podvod na značce. :-) :-) :-) 

- Tak to dali odhadem, no.

- Docela rozdíl pět set nebo tisíc dvě stě metrů! :-)

Na gymplu před maturitou jsme šli tajný noční pochod. Hradec - Jaroměř. Asi čtyři hodiny jsme šlapali do sedmi hodin do rána. Ředitel - soudruh s podolkem od košile vzadu a šosem vpředu zapnutým v poklopci - dal přísný zákaz. Zakazoval vše. Maturitní stužku s nápisem Per aspera ad astra. V latině jsme si větičku přeložili jako Od učení ke hvězdám. Volně Drsnou cestou ke hvězdám, Obtížnou cestou ke vznešenému cíli. Nosili jsme ji na klopě a u školní brány jsme ji sundali, abychom si nečinili problémy. Proč ta asociace? 

Usínám. Až na kruháčích v Jaři se budím. Jsem jak Kitty. Už jsme tady? Už jsme tady? Vždycky vystrčí hlavu z tašky v první zatáčce.

Jsme doma. Kitty mi běží chodbou naproti. A venku moráček. Micinka ho odhání! To nikdy nedělá. Asi žárlí. Má v revíru konkurenci.

- Lindi prosím tě, zalij rajčata.

Hledám balíčky. Botky - jedny, skvělé. Druhé - nedopnu. Svetýrek. Co jsme si to koupila za krásu? Nádherné pletené rukávy, ale svetýrek jen do poloviny hrudníku. Ireno, to sis nevšimla. Nechám si ho? Druhý balíček - se zahřívačem vody v bazénu... 

Volám sestře. Staví se tu. Porada strategického postupu proti úřední mašinérii. Mengelka odporná. Zneužívá moc nad bezmocnými. Teroristka. Bílé pláště - jděte do háje! Fašisti! Složili jste Aeskulapovu přísahu! Hanba! To nám potvrdil v telefonátu v Obřím dole u bývalého vodovodu moudrý profesor v telefonickém hovoru. :-) 

Vybaluju. Úřaduji. Vypravuji balíček klientce. V našem e-shopu nové prostředí. Nemám ráda změnu. Kontroluji doručení balíčku - nová klientka...

Na gauči mám připravené triko a kalhoty na odjezd do Pece. Jsem já to poděs. Připravila, vyžehlila a pak odjela v něčem jiném!

- Chybělo ti to?

- Nechybělo.

V koupelně nacházím nové kalhoty na kolo a hebké kraťasy na túru - připraveno s sebou do Pece.

- A chybělo ti?

- Nechybělo, ale co věcí jsem tu nechala. Kulmofén - co jsem se ho nahledala v kufru. Zůstal doma.

Iva je tu. Vypráví. Výměna očí. Její nový Beníček vyrostl. Pouštíme ho do trávy. Není to blázen jako jeho předchůdce. Milý pejsek. Radíme se.

Jdu ještě zaúřadovat. Oběd. Za mamkou. Jedeme. Začíná lít. Pošta. Slyším úřednici:

- Já jsem tady už tři měsíce. To je pro nové.

Reagovala na něco, co jí nabízel řidič rozvozu. Ale už je na poště TŘI MĚSÍCE. :-) 

Říkám své paní za přepážkou:

- A vy jste tu teprve čtyřicet let. :-) 

- No, skoro.

Nemám ráda úřady, uniformy - všechny včetně těch bílých, ještěry, státní teror, uniformitu, unisex, byrokraturu, demokraturu, svázanost, područí, spoutanost, nespravedlnost, lži a podrazy. Tahle stará úřednice je jediná na světě na jedné z našich pošt. Nikdy jsem s ní za celý život nepřišla do sporu. Mám-li jít na poštu, snažím se vybrat právě tuhle, sídlištní. Ona není úřednice, je to lidská bytost, duše, snažící se vyjít vstříc. A to je u poštovního kolosu velmi náročné. Všechno jde. Poradí. Vždy s úsměvem. V klidu. 

Lije.

- Mami, zavolej. 

Volám do DD. Parkujeme. Vyndavám košík s dobrotkami. Vybrala jsem mamince Krakonošovy oplatky se skořicí. Klasika.

Tomáš! Ráda ho vidím. Chjo - má - MUSÍ - mít roušku. To je k nevydržení. Co lidí onemocní. Dýchají Petriho misky... Snižují množství kyslíku do plic... Bezmoc. Ale jedna pracovnice DD mi před časem jedovatě, jízlivě a s chutí odpověděla, že jí rouška vůbec nevadí. Tak jo. Rčení Petrouškova tatínka: Samochtějícímu se křivda neděje! - Zafačuj si i oči, má milá! Natáhni si tankistickou kuklu. Ať jsi spokojená.

Jana Schwanzerová - ne, to není volba člověka. Opravdu ne. Toto je zvůle moci. Vodění lidí na nitkách. Copak nezáleží na zdraví národa? Copak ho budeme dusit? Na životech lidí nezáleží?

Chtěla jsem se rozložit pod kaštanem; nelze. Do altánu.

- Mami, pojď, musíme nad babičkou držet deštník.

Maminka jak malá holčička.

- Mamko, jsem tu!

- Já jsem dojatá.

Beru ji za ruce. Tomáš ji dobře ubalil. Díky, Tomáši! Má je chladné.

- Babi, zkus si rozbalit oplatky.

Linda ji navádí, radí. Staré ruce se nakonec dostanou do hezké krabičky. Maminka si pochutnává na kafíčku, Krakonoškách. :-)

Cestou Obřím dolem se tatínek ptal holčičky:

- Co je Sněžka?

- Hora. Krakonoška. :-) :-) :-)

Zpíváme.

- Kterou tam máš?

- A já sám. Mami, zkusíme jestli k ní jde druhý hlas.

S mamkou jde druhý hlas vždycky. Zbytky inteligence... Mami... Útočí na mě přes tebe. Na nejslabšího, nejbezmocnějšího - hanba jim!  Nemají špetku cti v těle!!

Maminka je divná. Jako uspaná. Krotká, tichoučká. Pozoruji to už delší dobu. Hledá slova. Zdá se, že jí dávají bez mého svolení umrtvovadla. Takhle mi v únoru lhali. Na mou otázku, jestli nezměnili medikaci - prý ne! A do týdne šup - dali jsme, paní Hrobská,  mamince něco úžasného!! Ano, úžasného. Tady se význam slova kryje se skutečností. Stsl. UŽAS = děs, běs, strach... Ano - úžasné psychiatrické dryáky.

- Mamko, jaké jsou borůvky?

- Kyselé!

Mimikou naznačuje, jak jsou kyselé. Přitom naslazené...

- Mami, tak já ti je maličko přisladím.

Blani, tohle už není moje maminka. Ta nespoutaná, energická, originální, inteligentní bytost. Zbyla jí už jen krása a zbytky toho všeho. Zapomínání a chemie...

Těším se s maminkou. Hladím jí ruce. Fotíme se. Maminka:

- Už musíme domů.

- Mamko, počkáme, za chvilku přijde Tomáš, ano?

Je tu. Odváží mamku. Linda ji drží pod deštníkem. Maminko moje. Milovatá, zlatá, jediná.

Jedeme přes vesnice. Na státní dlouhá kolona.

- Hele, Černá horečka! (Černá hora!)

- Mami, tak se ti to líbilo?

- Děkuji moc. Ale honilas mě.

- Mami, takhles´nás drezúrovala, když jsme byly malé, nesměly nás bolet ani nožičky, ani ručičky.

- Tak mrňaví hajzlíci si v sobě nesou tu drezúru rodičů z dětství a pak to i s úroky po třiceti letech vrátí svým rodičům. Prohánějí je po horách svinským nestihnutelným tempem. Jedna jedna. Vyrovnáno. :-) 

Řehotáme se. Jasně, že to tak přece není! :-) 

Poprvé jsem šla na Portáškách na lanovku zeptat se, jak s malým dítětem na sedačkovou. Helmut Hofer sloužil. Potomek nosičů na Sněžku. Neznali jsme se. Poradil mi, jak druhý den naložit malou Lindu na lanovku... Seděla mi na klíně. Hezky jsem jí šeptala do ouška, že nebudeme říkat, že nás bolí nožičky. Vyjely jsme k Portášově boudě. Kousíček jsme šly k Růžové hoře. Jen kousek. Vracely jsme se, že se vrátíme po Portáškách - strašná cesta dolů. Linda věděla, že ji nožičky nesmějí bolet:

- Maminkoóó, mě bolí ručičky.

Černá horo!! Slezly jsme tě. Sněžko, kde jsi? Krásko! Vysílač na Černé hoře vidíme až z Jaroměře. Ale Jaroměř z Krkonoš jsem nikdy neviděla. A že jsem s holčičkami vyjela i na vysílač. Byly malé. Zazvonila jsem jednoho srpnového dne. Měla jsem pozvání. Vyšel pán. Šeptal.

- Přijďte jindy. Dnes NE. 

Za stromem jsem viděla nějakou postavu... Proč dnes ne. Šlapaly jsme do Pece okolo hrdé krásné Sokolské boudy, Černé boudy... Aha, dnes ne, je jednadvacátého srpna. Vysílač hlídali. (Jestlipak ho hlídají tak dobře i dnes? Ono nic nehrozí? Není třeba?) Při další návštěvě Pece, šup na Černou horu. Pracoval tam synovec (?) režiséra Maca Friče. Byl mu i podobný. Macovo srdce nevydrželo alkohol? Ne, vstup vojsk - zemřel 26. srpna šedesát osm. Pan Frič nás vzal až nahoru. Po schodech, kde jsem se shýbla pro korunu. Nalepenou. Říkal, že se každý pro ni shýbne. Nahoře ve strojích bílé filtry na lapání špíny. I na hoře v čistých Krkonoškách - filtry šedivé. Lesy nám odcházely kvůli špatnému ovzduší z polských elektráren... Už tehdy v osmdesátých letech. Mohly jsme kdykoli přijít i příště. Už pak nebylo...

Doma. Vítáme se s Petrouškem. Vtipkuje, jak mu tu bylo s kočkami krásně. Jak si to tu užíval. Chytil mě:

- Ty víš, že tě mám moc rád. To je dobře, že už jste zas doma.

Stáváš se tím, na co myslíš. Myslím na samé krásné věci. V mysli mám pohledy dolů do roklí, na lesy, na ledovcový kar... Děkuji za krásný dárek.

Jsem ráda zase doma.

Dobrou noc!