Nazdobeno, pochopeno

Odbila půlnoc. Krabice sklizeny. Jehličí zameteno. Vytřeno. Hotovo. Celý den jsem zdobila okna; zkoušela jsem si vykrájet kometu. Tvořila jsem větvové kytky na lustry. V objemu prací dne – luxování, nákup, vaření – jsem vše zvládla v dobrém čase. :-) A ještě rovnala tělo a mysl. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-04-ranni-ptaci-hodovani

Ráno věnuji čas pozorování ptačího hemžení. Dnes přiletěla i sojka. Velice ostražitá. Na papírku si budu moci odškrtnout – dozdobit okna.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-04-zdobim

To jsme doma nikdy nedělali. Nikdy. Žádné vlaječky s čísly 1,5,9. Nic. Ony taky žádné vánoční dekorace na okna nebyly. Maminka je jen umyla. Okolo Vánoc to u nás vonělo leštěnkou, sidolem. Později cukrovím, vanilkou… Maminka asi taky natahovala noc. Do práce se chodilo i na Štědrý den. To tak, holoto, ještě byste slavili narození Páně. Směju, vždyť oni šli proti sobě. Železná opona? Co to je? Na oko. My tě zamkneme do socialistického ohradníku. A místo křesťanské ideologie budeš dýchat tu komunistickou. Jinak na obou stranách světa západního a východního žádné rozdíly.

Zdobím si okno do zahrady podle svého. Tak, jak to vidí mé oči. Jaké je moje nastrojení. různé psychologické směry a učení hlubinnné psychologie by mi pomohly rozšifrovat něco ze mě. Proč nějak mluvím, nějak reaguji, mám nějakou intuici, kterou si stále cvičím, proč jsem na něco naježená. Konečně mám čas zkoumat. Ticho domu.

Vzpomínám na naše návštěvy s mateřskou školkou v kinosále vojenské nemocnice. Měli to tam malé a moc hezké. Na jevišti strom až do nebe. Mohlo mi být tak čtyři pět. Paní učitelky mě opatrovaly. Tatínek zemřel. Maminka zůstala sama. Já tři, Iva dvanáct. Taky se na ní podepsaly šrámy života. 

Čekali jsme na Dědu Mráze. Jenže možná ještě někde sloužil na sále, převlékal se. My děti jsme seděly ukázněně. V sálku takové modré osvětlení. Paní učitelka na podiu vyhlížela sáně.

- Děti, já ho stále ještě nevidím. Pojďe mi pomoci ho zavolat.

- Dědoóó Mráziííí!

- Ne, ještě nejede.

Vyzvala mě, a to dodnes nevím, jak jsem to pochopila, abych šla ke stromečku. Ten důvod nevím. Jestli všechny děti postupně se měly jít zblízka podívat na ozdoby. Já jsem nějak špatně porozuměla. Sáhla jsem po takovém krásném oranžovo – žluto - červeném jablíčku. Jen jsem natáhla ručenku. Byly na něm takové jemné bílé lesklé krůpějky… Čapla jsem jablíčko v domnění, že si ho mohu utrhnout. Rvala jsem ho. ale nešlo to. 

- Ne. Reničko…

Asi jsem se měla jen dívat nebo já nevím. Strom to byl až do nebe. Měla jsem to výsadní právo pravděpodobně – to si domýšlím – jako sirotek. První.

Pak už se objevil ten Děd. Ne na saních. Kde by sehnali soby. Normálka po svých. A pak se mi obraz ztrácí.

Mám mnoho obrázků, ale tenhle je přesně z doby okolo Mikuláše. Nikdy jsem nepochopila, co jsem měla na tom podiu dělat. Okukovat stromeček?

Lepím si lepím. Zdobím si zdobím. Houkají sirény. To mě tak, ale tak dokáže rozzlobit. Proč to dělají? Proč ruší lidi? Zkouška sirén. A na co? Co bych asi tak dělala, kdybych uslyšela sirény jindy než první středu v měsíci? Nevím.   

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-04-tvoreni

Jdu si vyzkoušet své krájecí nože z Temu. Rvou papír. Neřežou. Večer balíček zreklamuji. Pošlou mi refundaci. Vyřezávač na kloubku jsem ovládla brzy. Aha, takhle se s ním pracuje.

Telefon. Hovor plyne; mně je upíráno říci si svou repliku. To už jsem říkala? No a co! Jasně, celoživotně umlčována svou sestrou. A tady se odehrává cvičení. Nevycválanost a neúcta na druhém konci mě dohání k šílenství. Tohle ne. To já znám. To je pro mě zraňující. Ach, to bolí! To jsem třeba něco vyprávěla a najednou má sestra začala mluvit na jiné téma. Velká neúcta. A celoživotně do mě pěchovala, že jsem pro praktický život nepoužitelná. No jo. Nepoužitelná. Přitom prakticky jsem použitelná, protože si pěstuji svůj vztah s Petrouškem. Už to je myslím zdar. Totiž vztah tvoří ŽENA!

Drzouna na druhém konci jsem zlikvidovala. Tohle se nedělá. Na zdar! Zrovna dnes jsem poslouchala o úctě ke stáří, k rodičům... Úctu k mamince jsem držela i v době, kdy neměla paměť. Přesto v rozhovorech jsem jí neustále připomínala, jak je šikovná, jak je zdatná, chytrá.

- Já jsem zblbla, viď?

- Mamko, zblbla, ale svou inteligenci sis zachovala. Vůbec se nevzrušuj. Buď v klidu.

Nikdy jsem se jí nevysmívala. Nikdy. Stále to byla má maminka. Byla jsem ráda, když promlouvala. Nasávala jsem z ní moudrost. A mohla se opakovat tisícíkrát. 

Energie hovoru byla tak třeskutá, že se mi malá skleněná svíčka roztříštila na milion kousků. Hned na to mi upadl malý triptych obrázek.

Ireno, jsou tu obrovské energie. Uklidni se. Jak by to řekla maminka? Dvěma slovy. Druhé by byl infinitiv.

Vykrajování je skvělá relaxační technika. Zkoumáš myšlenky. Prohlížíš si je ze všech stran. Odešleš je pryč. Už jsou tu další.

Poledne. Volá Petroušek. Jsem šťastná, že ho mám. Že je slušný. Že mě nechá domluvit. Že nekřičí. A neříká mi větu.

- Tohle ty nemůžeš pochopit!

No. To mohu říci jen já:

Tohle já nepochopím, protože jsem nechodila v tvých botách. Nebo tohle já nepochopím, protože. Když ti to někdo začne hulákat do očí – máš chuť mu mezi ně položit dobře mířenou ránu. V takové společnosti já nejsem doma. Takové lidi nevyhledávám. Nemám ráda zvýšené emoce. Hrnutí energie. Už asi deset let mám čas to naciťovat. Hnusí se mi to. Proč? Asi možná proto… Už vím. Když mě třeba soudružky Miluš a Silvuš šikanovaly. To byly takové dvě komunistické můry. Jedna blbá, druhá vystrkovala své torzo do hlubokého výstřihu. Když jsem u nich učila první rok, nosila jsem dlouhou krásnou sukni z látky, která mi zbyla ze závěsu, z ubrusu… Byla červená – tedy dráždivá, kostičkovaná, krásná. Sukně měla lacl ozdobený kanýrkem. Dole pod kotníky byla zakončena větším kanýrem. Do téhle krásy jsem já mladá štíhlá, ale nestraníčka – nosila halenku z česaného silonu. Donesl mi ji asi tak v deváté třídě Ježíšek. Ty dvě potvory mě povolaly před komisi. Prý pod sukní, jako pod laclem,  chodím nahá a rodiče si stěžují. Ach, to bolelo. Já nosila přece tu světle modrou halenku. Neměla jsem odvolání. Jednou před Velikonocemi mi nějakým nedopatřením nepřišly čtyři stovky zálohy. Na okrese to nějaká kjava nespočítala. Šla jsem se zeptat do ředitelny, co mám dělat. No tak spojit se s Náchodem. OK. Šla jsem si ze školního telefonu zavolat na okres. Přišly na to. Prý co jsem si to dovolila, volat ze školního telefonu… Jsem matka samoživitelka, potřebuji dětem něco koupit k Velikonocům. Ne, nikoho jsem nezajímala. 

 Vykrajuji kometu, odehrávám si diskriminační scénky. Nejen těch dvou čůz, ale i své sestry – ach, jak to bylo ponižující, když mě usekla v hovoru. Ťjoó! A dnes mě taky chtěli useknout. Ti useknu hlavu, ty nádhero! Když se neumíš chovat, nevolej. Cti pravidla komunikace. 

Petroušek mi přivezl zobání pro ptáky. Žaluji. Dává mi za pravdu. On se nezdá. Jenže ryby! On to pod tou hladinou má přes lupu. On to i bez studia hlubinné psychologie vnímá. Pak vystrčí hlavu nad hladinu. Na slunce. Kolikrát, kolikrát!! mě už přesvědčil, že i bez státní zkoušky z psychologie můžeš intuitivně odečítat.

- Buď v klidu. Dělej si to své. Máš to hezké. Raduj se. 

No vida! Rozbouřený advent. Kotva – meditace. Připoutat se zpět k sobě.Vrátit se do rovnováhy. Při meditaci dostaneš tělo a mysl do stavu prohloubeného dýchání.Tělesné napětí povolí, myšlenky se uklidní. Zažíváš pocit odevzdání, uvědomění si tady a teď. Stáhneš se do sebe. Do svého klidu a míru.

O nic mi nejde. Kdo si může vykrajovat kometu? No přece já. Odpočívám u práce, u pozorování ptáků, koček a jejich chování.

Na meditacích nám vždycky před odchodem domů říkala:

- Nezapomeňte, že ti nenabití, ti v únavě, ti ve starostech cítí, kdo je nabit. A hned jdou jak úpíři sebrat mu energii. Tak dejte pozor.

Jé, co mi to dalo práce, než jsem se to naučila.

Intuitivně právě v období adventu s blížícím se slunovratem, kdy se příroda ukládá k zimnímu spánku, chce naše tělo i mysl odpočívat. Vědí, cítí že je čas odpočinku. Ale jsou tu nenabití, frustrovaní, kteří jdou s jistotou sebrat vám vaši energii. Jdou se nasosat. A pokud nejste ve střehu, předáte jim ji na zlatém podnosu, Sami se zhroutíte bez energie. V adventu si uklízím, čistím, myju, tvořím, zdobím, ale nedostávám se do rozporu s přirozeností vesmíru; i když vrcholí světské přípravy na svátky, jsem v pohodě, nabitá.

Je nejvhodnější čas se podívat okolo čtvrté těsně před západem do sluníčka. Nabít oči. Nabít celý biostroj. Podívat se do sebe. Stačí tak málo, alespoň 5–10 minut denně usednout a koncentrovat veškerou pozornost na sebe sama. Meditace neznamená lehnout si, a říkat óhm. Ne, ne. Meditace je i to, že se díváš tzv. doblba. Stačí se zastavit a ponořit se do sebe. I to je meditace. Díváš se na kytky, na sníh za oknem, do zapadajícího sluníčka, Tělo je v klidu. Nereaguje na vnější podněty, myšlenky se pozvolna "ztrácejí", dech se prohlubuje a celý nervový systém se uklidní. Nemusíš být úpírem a krást. Nabíjej se sám. Zklidnění a rozpoložení organismu má ozdravný účinek.

Stačí si zapálit svíčku. Dívat se do plamene. Pozorovat uhlíky v kamnech. Jen tak si ležet a hledět.

Zapal si první adventní svíčku; symbolizuje naději. Usaď se. Zavři nebo přivři oči.Nádech a Míra Zelenka při řízené meditaci vždy vede výdech přes slabiku "chá". A to alespoň třikrát. Pokus se mít výdech delší než nádech. S každým výdechem odevzdej veškeré napětí, starosti, obavy, neklid, prostě vše, kolegy, šéfy, trápení, všechno to, co tě momentálně tíží. Pozornost pak přenes pod nosní dírky, pozoruj pravidelný rytmus nádechu a výdechu. Já mám takovou velkou krabici od bot. Do ní naskládám náš dům, auta, lidi, sebe, zvířata. Přiklopím víko. Krabici převážu krásnou červenou stuhou. Ona leží na popelnici. Ale já ji vyšlu nahoru do vesmíru. Šup! Dech si můžeš protahovat počítáním doby nádechu a výdechu v poměru 4 : 4. Čtyři doby nádech a čtyři doby výdech. Prodlužujeme; zvol poměr 6 : 6 nebo 8 : 8. Umím v zimě meditovat dole v lukách na běžkách. Klušu, medituji pod sluncem. Hluboce dýchám. To je taková dynamická meditace.

Takhle si chodíš ke svému zdroji na návštěvu. Ke své pravé podstatě. Tělo je pomíjivé. Vědomí je trvalé a věčné. A takhle projedeš adventem v klidu, lásce, pohodě a nebudeš nikomu krást energii. Můžeš si taky z chodidel nechat vyrůst dlouhé kořeny. Rostou až do centra Země. Natahuješ jimi růžovou zemskou energii. Nezapomeň nakonec pohnout rukama, nohama. Nabij dlaně třením energií a přilož k očím. Nabij je. To můžeš udělat i pohledem do zapadajícího slunce.

- Navezeme dřevo, muzliku?

- Navezeme. Navezeme. To budu ráda, Petroušku.

- Támhle jsem ti položil pracovní rukavice. Abys je nehledala. 

Jsme sehraní. Miluji, jak mně podává špalky, já je pečlivě rovnám do velké bedny. A on vtipkuje, že by tam kolečko vysypal. Kdežto se mnou musí jet pětkrát, šestkrát. Ano. Tolik koleček polen umím naskládat do jedné bedny.  Řehotám se.

- Jedu na nákup!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-04-ano-jsem-opravdu-v-cechach

Chci si v Lidlu prohlédnout kalhoty, šaty, svetry… Ach. To jsou hadry. Jsem v Čechách??? Opravdu?

Hledám pro Dominička lineckou placičku s obrázkem. Prodavač, toho ještě neznám, se zamýšlí:

- To jsem viděl tam u pečiva v těch koších.

Ano. Je to tam.

Vracím se. Ptám se pana vedoucího.

- Prosím vás, kde najdu bohemku? U alkoholu nebo někde tady na tržišti.

- Počkejte, tu jsem si nechal tady, ale mám tam palety. Tam asi neprojedete. 

- Jo, projedu.

Ukazuji mu své umění. Šikovně projíždím úzkou mezerou a širší kolečka maličko přizdvihnu. On valí oči.

- Vy jste šikovná!

To je synchronicita! Od neděle si uvědomuji díky Lence, že jsem šikovná. Ano. Jsem. A taky jsem pro praktický život použitelná. A ne, že ne. Umím pěstovat vztah. Ano, neumím opravit sifon. Neumím vyměnit zámek. Ale umím ženské věci. A co je víc?! Být babochlapem nebo být křehkou ženou?!

Bylo to dnes výživné. Mysl, duch, duše… Všechno to dnes jelo na plné obrátky.

Dobrou noc!