NE

22.01.2021

Divné. Nějak jsem zaspala ve své bublině. Svět okolo mě se pootočil...

Otevírám oko. Myslela jsem si před čtyřmi lety, že práškování skončí. Dívám se na oblohu. Růžovo zlatý tryskáč letí a cáákáá. Dnes jdu do pole brzy. Má být hodně nad nulou. Sníh zfirnovatí.

V půl deváté už stojím ve stopě. Do půl jedenácté bych měla být doma. Azur křižován dunícími letadly. Jeden vtipálek nade mnou vykroužil ovál. Holka, jeď, šlapej, co ti síly stačí. Všimla jsem si dnes Sněžky. Zakoukala jsem se nad jaroměřský obzor. Tam je Černá hora. To je Černá hora! Vedle musí čouhat kopec Sněžky. A čouhá. Kochám se. Moc daleko. Co jsem se tam za celý život najezdila. Loni dopoledne lyžovat, ve dvě už tu čekal klient. Chjo. Světe, podělal ses! Letos tolik sněhu a vleky nejezdí. Chci se hýbat. Chci sportovat. Chci dýchat horský vzduch. 

Do sluchátek poslouchám pořad o Váchalovi, Karlu Čapkovi. Leccos mi tam docvakává. U trati slyším nějaké škrhotání. Jako na sněhu. Utíkám odud. Ještě jednu. A zas v těch samých místech praskání... Asi se mi to zdálo. I potřetí jako škrábající větvičky na ztvrdlém sněhu... Celý den divné zvuky. Už blbnu.

Mažu domů. Zvládla jsem čtyři velké, jednu malou loučku. Půl jedenácté a pár minut. V jedenáct budu mluvit s mamkou. Hnusí se mi, že mi někdo řídí čas, kdy, kam, jak dlouho. Nějak to na mě padlo.

Jedenáct. Skyp. Linda.

- Teď ne! Budou volat z DD.

Klidně jsme mohly dvacet minut hovořit. Nevolají. Někdo mi řídí život. Čučím do FB. Pomlouvají Volného. A za co? Nedůstojné? Aha. Buranské? Jo takhle! Tak páni umělci, páni kritici, páni vysměváci, ano, souhlasím. Buranský nedospělý pitomec. Vypnul mikrofon. Vzal slovo poslanci. Poslanec byl poslán do sboru svými voliči. Kritici mají asi písek v očích. To se dělá?! I kdyby to byl zrádný komunista, pirát, kdokoli a blil by zvratky do mikrofonu, má na to nárok. Byl poslán. Bere za to peníze. Tohle je nepřípustné!! On jen chtěl sdělit, kdo je ten desítka - deset procent úplatků.

Zkouším skyp. Neberou. Volám paní Hudákové. Zařídí. Má volno. Ještě volám. Nic.

- Paní Hrobská, Helenka říkala, že jste spolu mluvily...

- Ne, vůbec.

- Jo, prý jste spolu mluvily, ale pak jste musela odejít.

- Opravdu nemluvily. 

Takhle vnímám už rok svět. Přesně takhle. Neuvěřitelné nesmysly.  Intenzivně to nahodila ta malá nemocná postižená holka. Ta, co si nebude už kupovat nové věci. Zvoní skyp. Nějak jsme se spojily. Pečovatelka se omlouvá. Divný den. Divný svět.

- Víte, maminka s vámi mluvila. Vypadalo to, jako že s vámi mluví.

Směju se. V psychologii jsem ukazovala klamy zrakové. Tady je taky jeden klam. Sluchový. Necháváme se nějak opíjet...

- Mami, ty dneska nemáš vlásečky učesané. Jsi rozdrbaná jako... Nejsi učesaná! Vypadáš jak... 

- Protože mě nikdo nečesal.

- Mami, a zuby nemáš!

- Tak jednou budu bez zubů.

Mamka přivolává pečovatelku. Ptám se, jestli svačila. Bez zubů toho moc nenasvačí. Jde pro ně. Volám, že je najde v oranžovém kelímku v koupelně. 

Zuby jsou tu. Ale čaj je prý černá studená voda. Bože, maminka nemůže pít horký lahodný čaj s kouskem citronu!! Na jaře jsem vozívala černý bez a citrón. CHCI TAK MNOHO ZA CELÝ DŮCHOD??

- Ještě jednou se omlouvám. Ona si s vámi fakt čtvrt hodiny povídala.

- Mami, já bych chtěla k tobě. Přitulit se. Ale vůbec nevím, kdy to povolí.

Srdce se mi svírá. Nemohu k mamince. Fašistický teror!

Vyprávím jí o petardách od souseda. O poslanci, kterému vzali slovo...

- Mami, máš tam kapesníček?

- Mám, ale mě jen svědil...

Nějaká ruka podala kapesník. Netuším, že tam někdo s námi poslouchá. Divný pocit. Mezi nahráváním mamince říkám soukromosti. Nechci je publikovat.  

Zrzka přiběhla. Packy hliněné. Jdu jí je umýt. Mezitím nesou polévku. Gulášová. Nechutná jí. V DD nejde proud. Kdovíjak to udrželi teplé.

Přinášejí buchty.

- S čím máš?

- S jablky.

- A máš k tomu horký čaj?

- Kdepak, studený jak psí čumák.

Ty vorle! Mě to deptá! Mě to trápí! Mě to deprimuje. Mě to štve! Ty VORLE!! Já chci pro mamku zuby, učesat, horký čaj. Chci hezké ručníky, hezké halenky, v zimě teplé oblečení, v létě vzdušné... Aby měla nabídnutý med! Ale jak to mají vědět, když se tam střídají!!! Mají debilní systém. Aby byli zastupitelní. Jo, ale v tom případě musí vědět o všech lidech všechno. I o medu. Je to za důchod tolik? A je to pořád dokola. Prosím čaj a kapesníčky. A procvičovat jemnou motoriku. Hergot copak je tak těžké posadit je kolem stolu a cvičit s nimi? Masírovat ruce. Pojmenovávat prsty. Vydupávat bolest. Opakovat rytmus. Zpívat! Hovořit. Nalít je horkou tekutinou? Dva dny to funguje a zas. Jak psí čumák.

BOŽE, VESMRÍNÝ PANE, HALÓ, JSI TAM? POMOZ MI! POMOZ MI S PÉČÍ O MAMINKU. AŤ ZA NÍ MOHU. PROSÍÍÍÍM! DĚKUJI!!  A TAKY AŤ NEŠÍLÍM. A NEBREČÍM. DĚKUJI!!

Maminka si jde odpočinout. Já uvařit jahodové knedlíky. Do třinácti to musím stihnout. A pak - nákup. Já tak ráda nakupuji. Mně se tak nechce. Bože, potřebuji nakoupit, ale nechce se mi. Odkládám.

Klientka po kovidu je tu. Vyzvídám. Jen se potila. Ale byl to divný pot. Od Štědrého dne. Manžel se potil hrozně. Měl stále deku mokrou. Ztratil čich... Nezabíral acylpyrin. Jen paralen. - Nakupuje. Bere si taky novinku na imunitu Immuno Booster. Selen, zinek, C, D, epikor - start imunity. Termín na únor. Obouvá se. DVeře se otvírají... 

- Jarda říká, ještě minutu a odjede.

Petroušek si paní dobírá. Venku mluvil s jejím mužem. Paní má hodného. Vozí ji. Čeká věrně a trpělivě.

- Peťuš, uběhla jsem osm kiláků. Hned ráno. Teď odešlu EET. Pojedu nakupovat. Ráno v lukách zasněžili na obloze slunce. Ale zase se klube. Podívej, svítí...

Natahuji čas. Nechce se mi. Mně se vůbec nechce. Padla na mě deka. Teror. Stmívá se.

- Tak jeď už.

- Už jedu. Ještě zatopím.

Volám  s klientem ohledně objednávky. Asi měl v prosinci kovid. Nikam nešel. Studený divný pot... Nepříjemné pocity. Nedivím se těm, co si prošli, že vykřikují, že to není chřipečka. No, není. U někoho. 

Celý den jedu pro citrony a kalhotky. Tak už! Na recepci blondýnka. Tak dlouho jsem ji neviděla. Je na rozsypání. V těhotenství šla na zákrok. Špejle v nose. Její malý na operaci. Špejle v nose. Ano, na porod počítá se špejlí... A její novorozeně taky poškodí?

Jdu do obchodu. Děsí mě zamezení vstupu ke zboží. Nenormální. Má to vyvolat pocit nedostatku? Nedostupnosti? Vzácnosti? Strčte si to za klobouk.

Obyčejné citrony nemají. Bio se slevou. A balíček ke kulinářskému užití bez chemie za rozumnou cenu. Ani maličko nevěřím, že bez chemie. Určitě je umyju v octu nebo v sodě. Banány jen bio. To je dobrý výběr. Beru bio. 

Prodavači se jeví šedí, smutní, utrápení, bez úsměvů. Co se děje? Jo, pult nezklamal. Tam tradiční mladé suverénní kjavy. Už jim roušky vjely pod kůži. Čekám u sýrů. Nikdo si mě nevšímá. Asi tři lidi se postavili přede mě.

- Prosím, na řadě jsem já.

Paní pokyvuje. Pán odchází. Jedna drzá dělá, že neslyší.

Kráječka jde položit pod kráječe - rozuměj nářezové stroje - plátka.

- Pojďte si dopředu! Je tady jedna fronta.

- Stojím jednu frontu! Dopředu nepůjdu. Chci sýry.

Už mě berou náladu. Ty vorle! Já se poženu s vozíkem číslo 106 dopředu a pak půjdu dozadu; taky bych mohla jít do jinam.

Ano, míca obsluhuje tu, co dělala, že neslyší.

- Prosím, na řadě jsem já! Čekám tu jednu frontu už deset minut!

Prodavačka znechuceně přichází. Prosím si sýr. Ten s bazalkou a rajčetem nemají nakrájený. Jo, ochotně krájí. Ale už mám v duši šrám. Ještě šunku nejvyšší kvality.

- Dejte si tu šálu na nos!

- Chcete, abych omdlela?! Je to nezákonné!

Věděla jsem, že tu budou se mnou zas nepříjemnosti. Chci být šedá myš. Vlastně ani nechci být. Chci se někam schovat. Nebýt terorizována. Ještě by mohli používat elektrický výboj jako na psa. - A proč bych měla nebýt? Nežijeme přece ve fašistickém státě. Poslanci tu mají své slovo. Mohou svobodně projevovat myšlenky. Obhajovat zájmy svých voličů. Prodavači si váží svého zákazníka, neb vědí, že z jeho peněz se tu honí; vše je zalité sluncem. Nikdo nikoho nenutí mít převázanou hubu - ZBYTEČNĚ! Nikdo nenutí lidi na testy - ZBYTEČNÉ! Nikomu nehrozí nepřirozené očkování. Lidé chodí do práce, lyžovat, za zábavou, do hospůdek. Divadla, koncerty, trhy, výstavy... Všechno frčí, jak má. A to nemluvím o čestných volbách!
Prodavač.

- Poslechněte, vy jste šedí, nevtipkujete, máte změněné obličeje.

- A divíte se? Když máme celý den tenhle nesmysl? Já jsem vypnul televizi, jedu si na svých filmech. Tady v práci na mě něco z počítače vyskočí. Ale nevnímám svět.

Má pravdu. 

U pokladny nový pán. Ty vole! To není na vorla! Oni mají své kukaně. Přibyla další plexiskla. Ne, to je fakt na palici.

Jedu! Rychle pryč. Přes dva tisíce za citrony. Hezký úspěch mladého sportovce - by řekl Péťa.

Venku tma. Zběhnu mrknout do KIKu. Vyřadila jsem kalhotky. Koupím si nové. Nekoupím. Ještě že mám brýle! Honila bych oči po zemi. Lezu za zakázané regály. Vybírám troje...

- Tohle vám neprodám.

- Potřebuji. Přišla jsme si pro ně.

Baterie, bonbony pro Zrzku, svíčky, vše pokladna vezme. Ale kalhotky NE.

- KUDLY! Fašistické!
Od dveří slyším dozvukování.

Jsme všechny smutné. Prodavačky, nemohly mi vyhovět. A já. Už cestou za nákupem jsem cítila v duši strach. Z války. Černotu. Zhluboka jsem dýchala. Odháněla hnusný pocit. Předzvěst následného zážitku. Pepco.

Tři smutné slečny mě hezky zdraví! Uondané.

- Holčičky, přišla jsem si vybrat kalhotky.

- Ne. To ne.

Utrápené. Smutné. Zdrchané. Otrávené. 

- O vás jsem loni psala. Jak jste si v březnu a dubnu odpočala. A jak se vám zlepšila pleť.

- Jj, to jsem četla.

Hezky se usmála pod umolousanou rouškou.

- Mně se totiž pod rouškou dělají pupínky. Mám na tváři... Od té doby jsem se naučila víc o pleť pečovat.

No tak, tak tenhle stav nese alespoň jedno pozitivum. Pod rouškou ekzém, lépe ošetřuje pokožku.

Jedu domů. Nebudu brečet. Dýchám. Dýchám. Dýchám. Zadržuji slzy.

Peťuš, já jsem tenhle týden vyřazovala kalhotky...

Zadržuji brek. 

- Tak nesmíš chodit nakupovat.

- No to je řešení. Vidíš. Na to bych nepřišla.

- Neprožívej to tak. 

- Ty mě chceš ještě víc rozcitlivět? Neumím to neprožívat! Prožívám to! To jsem já! Nelíbí se mi to. Ti lidé v obchodech jsou otroci. Služebníci. Ty holky v Pepco tam stály dvanáct hodin!! A nemohou prodávat.

Zrzečka proti mně na malém bobku. Za mnou slyším štrachání. Otáčím hlavu. I Zrzka zaměřuje zrak. Šňůra od lampičky se nepatrně houpe.

- Péťo?!

- Copak!

- Péťo! Tady něco škrábe. I kočka se dívá.

Přichází. Jasně. Nic neslyší. Přestalo to.

Bude půlnoc. Jsem tu sama. Zas to slyším. Nebojím se. Jen pochybuji, jestli jsem normální. Ráno v lukách. Teď tady... Žaluji Zrzce. Poslouchá. Všechno jí to říkám. 

- Mra. Vr!

Jediná odpověď. V překladu.

- Neskuč!

Celý den bez řádu. Naruby. Chaotický. Na vlastní oči jsem viděla ještě víc vyřazeného zboží... Před týdnem v elektře. Tam jsem poprvé zavětřila změnu v psychice prodavačů. Smutek. Nenáladu. Dnes to bylo ještě silnější. Ve třech obchodech.

Žiju si v bublině. Ve štěstí. V lásce. Na Fb nové spřízněné duše. A kolem mě docela hodně utrpení. Nešťastní hoteliéři, zkrachovalí maloprodejci, lidé bez energie v obrovských korporátních stodolách. A sebevraždy.

Vážení přátelé, ano! Chci se vrátit do těch zadělaných nesvobodných socialistických dob. Ano, chci tam.

Dobrou noc!!!