Nebude vadit název Podzimní idyla?
V listopadu – jedno výročí za druhým. Včera mi FB smáznul příspěvek s názvem 7.11. výročí. Dnes se budu těšit. Ještě nevím, jaký název dám. Je to psycho.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-07-odebrano
Už se chystáš spát. Vypínáš mobil. Oči ti vystřelí. Odebrali? A proč? Co tam bylo závadného? Vrátit se k počítači. Přepnout se na druhý účet. Chjo. Zdržení směrem do postele.
Pod psaním poslouchám Týždeň pod lupou/ Konspiračný byt se Zdeňkem Kedroutkem a Lusi. Oba skvělí glosátoři současnosti u nich i u nás. Lusi prý včera vysílala naposledy. Chce do důchodu? Někdo jí vyhrožuje? Copak se děje? Snad se vrátí. Prve četla v hodina 26 min. příspěvek jakési nedovzdělané kobyly (neznám ji) Lucie Ďuriš Nicholsonové… Bývalá europoslankyně.
- Aj keby vymrela celá jednota duochodcov…
Co si to ta ženšitna dovoluje? Veřejně žádá, aby zahynuli lidi? A to je v pořádku… Neodeberou. Nechápu. Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi.
Ve vzpomínkách FB jsem loni 8.11. sdílela fotku Romy Schneiderové a Alana Delona. Jen podle komentů pod "Váš příspěvek jsme odebrali…" jsem si vzpomněla. FB odebral fotku dvou herců. Vida, bývalá europoslankyně klidně může hovořit proti skupině lidí…
Nerozumím.
8.11.89 nebo 90 jsme s Petrouškem koupili naši první mikrovlnku. Pamatuji na ten den; zima. Bez sluníčka. Začínalo se rozvíjet podnikání. Nakupovalo se v prázdném obchodě. Jedna jediná mikrovlna. Vyber si. Pamatuji, jak jsem na náměstí při ukládání krabice s tím zázrakem pronesla.
- Peťuš, my si neseme mikrovlnku a v dnešní den je výročí bitvy na Bílé hoře. Měli jiné starosti.
To jsou věci. Tehdy jsem nic netušila o závadnosti jídla z tohohle umrtvovadla. Už dávno dávínko používám kastrůlky, hrnečky, pánvičky.
Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla bitva třicetileté války. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armáda německé Katolické ligy.
https://www.kudyznudy.cz/aktivity/bojiste-bila-hora-pamatnik-porazky-ceskych-stavu
Smutné.
Český vzdorokrál Fridrich Falcký se k bitvě ani nedostavil, protože v té době pořádal slavnostní oběd pro anglické vyslance. A v okamžiku, kdy se rozhodl bojiště navštívit, potkával se s již ustupující armádou. Po večerní poradě nechal proto naložit vozy a ráno 9. listopadu 1620 ve spěchu opouštěl Prahu. Po jeho útěku vtrhlo do Prahy císařské vojsko Ferdinanda II. Habsburského a o osudu české královské koruny bylo rozhodnuto.
Zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/bojiste-bila-hora-pamatnik-porazky-ceskych-stavu
Rekatolizace. Třicetileté zabíjení. Vykrádání. Zánik samot, vesnice. Mizení lidí a jazyka. Smrt. Apokaliptičtí jezdci vyjeli.
Nepřemýšlet. Takhle to je. Královi nestáli poddaní zato, aby se postavil na bojišti do čela svých vojsk. V Náchodě jeho kůň při útěku údajně ztratil podkovu.
https://www.kudyznudy.cz/aktivity/podkova-pro-stesti-v-nachode
Jestlipak si někdo dnes vzpomněl na válečnou vřavu?
Ráno. Probouzím se. Za závěsem tuším slunce.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-08-rano
A je tam! Nádherné ráno. Jsem šťastná, že ho mohu zažívat. Kde jsem dnes v noci byla ve snu? Někde na horách. Pořád jsem chtěla fotit. Vždycky jsem okamžik zachytila pozdě. Divné sny. Před týdnem ve válce. Dnes – kde to bylo? Nevzpomínám. Zajímavé. Jak si sen nezapíšeš, vykouří se ti z hlavy.
Koukám, že mě asi vzbudil telefon. Linda. Zmeškaný hovor. Volám zpátky. Linda je chodící právnická příručka.
- Mami, podle zákona o svobodném přístupu k informacím…
- Aha. Tak já tam zavolám.
A volám. To, co chci vědět, je ještě v jednání.
Koupelna. Hovor s Luckou. Zajímavé. Mládě. Máme stále o čem hovořit.
Poledne. Volá Petroušek. Domlouváme si na odpoledne práci na zahradě.
- Prosím tě, ale najez se včas, ať jdeme za slunce.
Uvařila jsem si dobrou polévku. Když jsem kočkám vybírala maso, řeznice mi ukazovala nádherný kus s kostí. Vzala jsem ho. Maso kočkám odkrojila. Zbytek skončil v papiňáku. Moje špaldové nudličky. Moje masová pasta místo masoxu. Moje, moje… Vlastně celer, mrkev, křen - plný pytel zeleniny od klienta z pole. Stihla jsem připravit zelný salátek. S jablky a křenem. Ten je! Prořízne vám pusu. Vyžene z těla cizopasy.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-08-cislovani
Mám připravené dávné červené holínky. Kolik jim tak může být? Jsou stále krásné. Nepraskají. Používám je do zahrady, když prší. A ejhle! Než do nich vklouznu, zkoumám na podrážce velikost. 41. Jsem velká holka. Mám velkou nohu. Jenže když jsem předloni kupovala boty z Ukrajiny na běžky, připadala jsem si, že mám nohu sněžného muže. A pak už jsou jen malé lyže. 42,43,44… Prý spadlé klenby. Nebo podivné číslování. Moje noha je stále stejná.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-08-dlask
Jdeme uklidit kbelíky po rajčatech a okurkách. Ješiš. Co to tu je? Pták. Má mohutný zoban. Myslela jsem dlask. A je to dlask. Létá k nám i křivka.
Jakub Zima z FB, mladý znalec přírody, tvrdí, že narazil do skla. Ale tak daleko? Skleněné tabule máme označené, aby ptáci věděli. Kde se ten nebožák vzal v kbelíku? Škoda toho krasavce.
Hrabeme listí pod třešněmi. Petroušek, když je támhle vzadu něco k zašlápnutí, určitě se trefí. Dnes hrabeme. Třešeň má nebezpečnou větev ve výši hlavy. Ano. Trefil se. Drží se za hlavu. Hartusí na třešeň. Má se zlobit na sebe.
- Já mám ten levý roh pořád otlučený.
Svíjím se do hromady listí. On mě baví. Formulace otlučený levý roh – ne, to vymyslí jen on.
Ještě jdu vybrat z listí oříšky pod lískou u plotu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-08-vecer-s-orisky-a-svetylky
- Pojď už domů.
- Petroušku, přijdu. Jen to tu dohrabu. Ať máme hotovo.
Hrabu. Sbírám. Utíkám k pařezu u stání. Kamenem rozbíjím dobře vypočítanou ranou skořápky lískových plodů. Plním si pusu nepřekonatelnou dobrotou. Nedá mi to. Vracím se k pařezu k chaloupce. Ano, i tady jsem našla v listí krásné oříšky. Tady mám uloženou dlažební kostku. Jak to ta příroda vysoustruhuje? Nádherné tvary. Sladká jadýrka.
Tma. Domů.
- Petroušku, prosím tě, ochutnáš si můj zelný salát?
- Rád.
Odnáší si skleničku k sobě. Slyším jen áhání, úhání.
- Copak? Pálí?
- Čoveče, ten je! To je dobře. Člověka protáhne! Ale pálí to víc, než když jsem se dnes uhodil o třešeň do hlavy.
Zdá se mi to vtipné. Asi jsem trapná, ale zase natřásám bránici.
Rekapituluji, jak jsem asi před třemi lety stála u divadla. Odběhla jsem na představení. Asi za dva měsíce mi přišel pozdrav z města. Zaplatit tři sta korun. Dali mi nejnižší taxu. Nepsaný zákon, že během představení se parkuje okolo divadla, kde je to jen trošku možné, pro ten deštivý říjnový večer ztratil platnost. Tehdy nějaký iniciativa z MP nasekal asi dvanáct pokut. No výborně! Přispěla jsem do městského rozpočtu. Aspoň mohou TSM v zimě odklidit sníh na chodníku. Dle zákona, samozřejmě divného. Nelogického. Chodníky si má každý zamést sám. Odjakživa se říká:
Zameť si před vlastním prahem.
Prosím? Metafora? Ano. A zákon to změnil. Asi z důvodu, že pozemek na chodníku není tvůj. Po zaplacení pokuty jsem se dozvěděla, že jsem stála správně. Dobré.
V době nejhnusnějšího aplikování protiprávních sankcí – zákaz vycházení, násilné a zbytečné ucpávky nosu - nařízení k zakrývání dýchacích cest atd. se v devět večer ozvala za oknem střelba. Ješiši! Kdybych měla slabé srdce… Někdo venku střílel.
- Peťuš, nechoď tam!
Náš budoucí soused střílel dělbuchy. Vyhrožoval, že má doma zásoby až do jara. Vyděsil mě k smrti. Celá jsem se chvěla. Prý přijde každý večer! To vše doprovázel sviněmi, kudlami… No. Za nevhodné chování a porušení všeho, co v té době šlo, dostal pět set korun pokuty. PĚT SET.
Včera konečně začala oprava rozebraného chodníku před jeho dávno ukončenou novostavbou. Bude mě zajímat, jestli dostane taky pětistovku nebo pět tisíc. Když dva dělají totéž, NENÍ TO TOTÉŽ. Někdo se může chovat jako hovado ke starým lidem. Rušit večer. Zadýmit celou ulici neproniknutelným dýmem. Nedodržovat mezilidské vztahy. Chodník nechat rozbouchaný dle chuti. A nic! Ne, mami, nejsem mstivka. NE! Tady jde, maminko, o princip, víš? A Petroušek mi dozvukuje:
- Máš pravdu.
To jsem ráda.
Dobrou noc!