Nečásek, slota, psí počasí - to miluji.

Nádherný, překrásný den. Ale fakt - krásný. Vystrčila jsem nos jen na poštu. Stěrače nestíhaly. Sněžilo vlhce. Krásně. Miluji obléci se, zateplit se, jít ven. I v dešti, ve sněhu. 

Pošta. Brrr. Jediná, kterou snáším, je na sídlišti. Máme tam už sto let paní za okýnkem - slušná, veselá, ochotná, udělající. Stará generace. Je jí cizí šiml úředníků. Háček. Je za deset dvanáct. Na sídlišti asi v jedenáct zavřeli. Mažu na náměstí. Tři minutky do zavření. Zaparkovat. Za okýnkem mladá, vážná, šedá, akurátní slečna. Posílám rekomando. 42 korun.

- Mohu platit kartou?

- Můžete.

V duchu mi běží otázka: Proč na sídlišti berou jen kartu poštovní banky? Tady berou i jiné. Slečna znervózněla. Entruje, entruje, entruje... Připomíná mi to manžela. Když se mu zasekne telefon, ťuká, ťuká, ťuká, dokud telefon nezavaří. Slečna odpojí nějaký kabílek a zapojí.

- Nejde mi to.

Přichází pracovně starší kolegyně a haleká na mě:

- Musíte zaplatit hotovostí nebo přijít odpoledne.

Micka drzá. Co si dovoluje. Nemusím. Mládě jedno ofouklé. V hlavě mám stále korekci myšlenek. Být milá, dobrosrdečná, ohleduplná, láskyplná. Copak to jde?! Musíte! Tomuto slovu se programově vyhýbám. Nikdo nic nemusí. Existuje kondicionál, prosba, byla byste tak laskava, bylo by možné?

- Nebo byste mě mohla nařídit, abych přišla ještě zítra. Prosím, nezasahujte do mého rozhovoru tady s pracovnicí.

Nedá se umlčet. 

- Nejde internet!

- Když beru za kliku za dvě minuty dvanáct, máte zavřeno. A ještě mě sem budete honit odpoledne?

- Nejde internet. Ve dvanáct zavíráme.

- Dvanáct je právě teď!

Vidím na terminálu dvanáctku. V duchu jdu proti svým názorům. Jsem proti čipování a karta jeden z čipů je. Jenže karta mi vydělává slušné peníze za měsíční obraty. Jasně, platím zboží, nějakých dvaačtyřicet korun nic není. Jenže - ze zásady. Slečna ťuká, ťuká... 

- Neťukejte do toho entru. Nechte počítač vzpamatovat. Promiňte, že jsem nepříjemná. Nejsem podřízená pošty. Jsem platící zákazník. Rozumím, jste součástí systému, chápu to. Omlouvám se, protože nespokojenost se vždy  nemístně obrací na prodavačku, pokladní, na úředníka.

Na čtečce karet naskočilo 12.01. Internet naskočil. Odpípla jsem. Slečna byla slušná. Přeji dobrou chuť. Druhá už čeká s klíči. I té přeji dobrou chuť. Usmála se.

Nasazuji kapuci. Běžím k autu. Kampak ještě zabrousím? Tesco. Sedmnáct let do našeho sňatku mi Petroušek každého čtvrtého v měsíci nosil květiny. Od sňatku - jako když utne. Jen advent, Vánoce, Velikonoce, svátek, narozeniny. Někdy pro radost. Kupuji tulipány. Krásné. Vybírám červené s oranžovými čárkami. Uvidíme, až poupata rozkvetou... A petrklíč. Letos první. Zelí. V naší sídlištní zelenině dvacet let mladý zelinář s krásnou manželkou ochotně půlil hlávky zelí.  Postavili Penny, Lidl, Kaufland je zlikvidoval nadobro. Ráda jsem tam chodila. Milí, čerstvé zboží, jako doma. Malá dřevěná sídlištní chaloupka. Beru velkou hlávku.  Musíme ji spráskat celou. Budeme zdravější? Samoobslužná pokladna. Směřují nás k odosobnění. Berou lidem práci. Tak jak vkladové a výběrové bankomaty v prostorách banky. 

Kapuce, k autu, domů. Dlouho jsem nebyla v COOPu. Drahota. Mají pravé kvasnice. Kvalitní. Zítra peču. Beru je. Domů. Fotím z auta luka. Zastavuji pod hradbou v létě zelených lip. Před dvěma lety jsem je na Silvestra fotila. Stromy se objímají. I v zimě jsou lípy překrásné. Nečas, nečásek, slota, nepohoda, plískanice, psí počasí. Z auta nádhera. Pohled důchodkyně, která nemusí řídit kamion. Snad si to žádný řidič dnes nebude číst.

Vytahuji nákup. Fotím. Ptáci zpívají jak na jaře. Jsou jako motýli. Hodují na krmítkách, pochutnávají si na koulích. Kočky celý den chrapčí. Kitty pohladím, mám strach, aby mi neukousla ruku u lokte. Jdu za Micinkou do pelechu v přihrádce v ložnici. Rozvaluje se, přede. Zatahuji dvířka. Bílá packa mě něžně zadrží. Pohladím, znovu zasunuji. Packa zas zašmátrá pro návrat hladící ruky.

Holky se zmátořily. Kitty má chvíle, kdy nežere. Dá se říci, že žere permanentně. Naobědvají se. Micka maže zpátky do pelechu. Kitty chce ven. Otálí v otevřených dveřích. Nakonec vyskočí do zahrady. Za chvíli načuhuje francouzským oknem dovnitř.

- Tak pojď, jdeme umýt packy.

- No to teda nejdeme. Sežeru tě! Opovaž se mně namočit jen drápek.

Nemám rukavice na dravou zvěř. Holýma rukama postavím Kitty na okraj umývadla. Vzpouzí se, naznačuje kousání. Straší mě hrozivými zvuky. Umyju zadní packy. Přední pod čůrek vodovodu nemám odvahu a hlavně sílu dostat. Jen je utírám. Kočka je obmotaná kolem mého pasu. Růžové šaty jsou opět s černými šmouhami. Kittynino pravidlo.

- Máš něco růžového?

- Každý den!

- Tak ti to počmářu. Tu máš, tu máš!

Šaty už nezapírám, házím je do prádla. Rychle na páru brambory, červenou řepu, mrkev, celer, krůtu... Kořeníčko. Celer se fantasticky nafouknul, chutná jak hranolky. Bryndzu navrch. Pošmákla jsem si. Dnes za maminkou nejedu, využívám víno k obědu.  

První klientka až v sedmnáct. Vrátila se po pěti letech. Dvacet šest let. Zhubla. Po porodu zkrásněla. Ještě deset kilo... Hodně zatučnělá. 

V osmnáct hodin další. Výsledky dělo! Dodržovala i přes Vánoce. Striktně, přesto chlebíček si dala, zobala cukroví. Za měsíc omládla o deset let!!! Narostlo 2,9 kg svaloviny. Odpálila skoro tři procenta tuku. V odpalování ji čeká ještě cesta... Viscerální tuky snížila z devíti na osm. Cítí se skvěle. Brala i thermocomplete slisované byliny. Omezují pocit hladu, chuť na sladké. Příroda je čarodějka. Dala si kousek dobroty, stačilo. Přesto takový úspěch. Jsem potěšena. A pan Kába může klidně břichem brousit po zemi.

V osm školko; nahrávku si stáhnu zítra. Meditovala jsem za naši zemi. Schrupla jsem. V jednadvacet konzultace. Bude půl noc. Ještě poleno, umýt a zavrtat se do pelíšku.

Bylo to tu dnes na Zemi krásné. 

Dobrou noc! :-)